ECLI:CZ:NS:2004:22.CDO.487.2004.1
sp. zn. 22 Cdo 487/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Víta Jakšiče a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobců: A) M. T., a B) J. T., zastoupených advokátem, proti žalovanému K. T., zastoupenému advokátkou, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 15 C 151/98, o dovolání žalobců a žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. dubna 2003, č. j. 53 Co 472/2002-426, takto:
I. Dovolání žalobců i dovolání žalovaného se odmítají
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobci, kteří byli s žalovaným spoluvlastníky níže specifikovaných nemovitostí, každý s podílem jedné třetiny, se domáhali zrušení podílového spoluvlastnictví s návrhem, aby jim soud nemovitosti přikázal každému v rozsahu jedné ideální poloviny a uložil jim povinnost zaplatit žalovanému jeho podíl v penězích. Návrh odůvodnili tím, že se žalovaný o nemovitosti nestaral, nepodnikal v nich, neprojevoval o ně zájem, sledoval pouze výši nájemného, vyvolával neshody vyúsťující v soudní spory, kontaktoval nájemce bez vědomí žalobců, zdržoval řízení o povolení stavebních úprav a odmítal jejich nabídku o odkoupení jeho podílu.
Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 28. března 2002, č. j. 15 C 151/98-371, výrokem pod bodem I. zrušil „podílové spoluvlastnictví prvého žalobce M. T. a druhého žalobce J. T. a žalovaného K. T. k pozemku parc. č. 1336/1 o výměře 1909 m2, se stavbou čp. 765 a k pozemku parc. č. 1336/2 o výměře 500 m2, vše v P., vše zapsané u Katastrálního úřadu P., na LV č. 1501 pro katastrální území H.“. Výrokem pod bodem II. rozhodl, že „pozemek parc. č. 1336/1 o výměře 1909 m2 a pozemek parc. č. 1336/2 o výměře 500 m2 a stavba čp. 765 na pozemku parc. č. 1336/1, se přikazuje do vlastnictví žalobce 1. a 2., a to každému ½. Žalobci 1. a 2. jsou povinni zaplatit žalovanému společně a nerozdílně částku 9,651.673,30 Kč do šesti měsíců v šestiměsíčních splátkách po 1,608.612,20 Kč měsíčně ke každému 15. dni v měsíci, počínaje právní mocí tohoto rozsudku, pod ztrátou výhody splátek“. Výrokem pod bodem III. zamítl „návrh na snížení výchozí částky pro výpočet hodnoty v níž je vyplácen žalovaný o hodnotu vložených investic třetí osoby“. Výrokem pod bodem IV. uložil žalovanému povinnost zaplatit České republice na nákladech znalečného částku 85.500,- Kč do tří měsíců od právní moci tohoto rozsudku a výrokem pod bodem V. rozhodl o povinnosti žalovaného zaplatit žalobcům náklady řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že účastníci řízení byli podílovými spoluvlastníky předmětných nemovitostí, každý v rozsahu jedné ideální třetiny. K budově původně označené čp. 765/7, která jim byla vrácena v restitučním řízení, byla na náklady žalobců v roce 1993 provedena přístavba modernizovaná v roce 1999. Té bylo v tomtéž roce přiděleno samostatné čp. 1366, v roce 2001 ale odejmuto; nešlo o vznik nové věci v právním smyslu, ale přístavba představovala součást věci hlavní, takže se žalovaný, ač se na přístavbě nepodílel, stal jejím třetinovým spoluvlastníkem. Soud prvního stupně vzal za prokázané tvrzení žalobců, že se žalovaný o nemovitosti nestaral, ani se nepodílel na jejich údržbě, zatímco oni v nich podnikali a investovali. S přihlédnutím k zásadě, že spoluvlastníky nelze nutit k setrvání ve spoluvlastnickém vztahu, přičemž není třeba tvrdit ani prokazovat důvody, pro něž není další zachování spoluvlastnictví opodstatněno, dospěl soud prvního stupně k závěru, že podmínky pro postup podle §142 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“) jsou splněny, neboť v řízení nebyly shledány žádné zvláštního zřetele hodné důvody, pro něž by mělo být spoluvlastnictví podle §142 odst. 2 ObčZ zachováno. K reálnému rozdělení nemovitostí vzhledem k jednoznačnému závěru znaleckého posudku soud nepřistoupil, a proto je přikázal žalobcům za přiměřenou náhradu pro žalovaného, když vzal do úvahy zájem žalobců nemovitosti nadále užívat, pečovat o ně, investovat do nich, mají stejný názor ohledně jejich dalšího využití a disponují dostatkem peněz k vyplacení náhrady za podíl žalovaného. Náhrada ve výši třetiny z 28,955.020,- Kč, představujících znalcem určenou tržní hodnotu nemovitostí, odpovídá třetinovému podílu žalovaného na nemovitostech.
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodující k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 16. dubna 2003, č. j. 53 Co 472/2002-426, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně „ve výrocích o věci samé (ad I, II a III) s výjimkou výroku o lhůtě k plnění a ve výroku o nákladech řízení státu“. Změnil jej „ve výrocích o věci samé, pokud jimi bylo rozhodnuto o povinnosti žalobců zaplatit žalovanému částku 9,651.673,30 Kč v šesti měsíčních splátkách“ tak, že „žalobcům se ukládá splnit tuto povinnost jednorázově ve lhůtě dvou měsíců od právní moci rozsudku“. Změnil jej dále „ve výroku o náhradě nákladů řízení mezi účastníky navzájem“ tak, že „žalobcům se právo na jejich náhradu nepřiznává“. Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení tak, že se žalobcům právo na jejich náhradu nepřiznává.
Podle odvolacího soudu žalovaný ve svém odvolání toliko polemizoval se závěry soudu prvního stupně o výši investic vložených do přestavby nemovitostí a jejich zhodnocení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně (kromě údaje ohledně solventnosti žalobců ve vztahu k vyplacení podílu žalovanému) a správnými shledal i jeho právní závěry, které dále podrobně rozvedl. Konstatoval zejména, že při nevůli žalobců setrvat nadále se žalovaným ve spoluvlastnickém vztahu, při prokázané nemožnosti nemovitosti reálně rozdělit a při shodné velikosti podílu bylo správně zváženo hledisko účelného využití věci. Vůle žalobců s nemovitostmi společně podnikat byla vůlí většinových vlastníků a jestliže v odvolacím řízení bylo postaveno na jisto, že žalobci disponují dostatkem peněz k zaplacení podílu žalovanému, neměl důvod pro změnu rozhodnutí soudu prvního stupně. Za správný považoval i závěr tohoto soudu, pokud šlo o odpisy nájemce za provedené investice. Ke změně rozsudku soudu prvního stupně přistoupil pouze v otázce splatnosti náhrady spoluvlastnického podílu pro žalovaného, neboť žalobci příslušnou částkou disponují. Pokud jde o změnu rozsudku v části týkající se nákladů řízení, dospěl odvolací soud k názoru, že posuzovaný případ je typickým pro použití §150 občanského soudního řádu (dále jen „OSŘ“), umožňujícího procesně úspěšným účastníkům řízení náhradu nákladů výjimečně nepřiznat.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobci dovolání a napadají tu jeho část, kterou odvolací soud změnil výrok soudu prvního stupně pod bodem V. tak, že žalobcům nepřiznal náhradu nákladů řízení. Rozhodnutí odvolacího soudu v této části podle nich spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Navrhují, aby dovolací soud zrušil napadený výrok odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání žalobců nevyjádřil.
Proti rozsudku odvolacího soudu dále podává dovolání žalovaný, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. c) OSŘ a pokud jde o dovolací důvod, namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uvádí, že soud se měl prvořadě zabývat otázkou, zda v minulosti, v současnosti či v budoucnosti byly, jsou a budou vytvořeny podmínky, které by spoluvlastnictví sporných nemovitostí umožňovaly či nikoliv. Neměl se tedy zabývat stavem z roku 1993, kdy docházelo k rozdílným názorům mezi spoluvlastníky v souvislosti s rekonstrukcí nemovitostí. Dále namítá, že se odvolací soud nezabýval obsahem jeho odvolání, které v podrobnostech rozvádí a z něho pak připomíná zejména bod 10. Shrnuje, že nebyl prokázán závěr soudu prvního stupně, s nímž se ztotožnil soud odvolací, že žalobci mají zájem nemovitostí užívat a pečují o ně; v minulosti se účastníci shodli v otázce jejich dalšího využití a v tomto směru všichni také jednali a nemovitosti všichni tři pronajali. Zdůrazňuje, že jako invalidnímu důchodci mu pronájem nemovitostí umožňuje slušnou životní úroveň a připomíná, že jsou podmínky pro to, aby soud spoluvlastnictví nezrušil a nevypořádal; pokud by se tak stalo, šlo by o zneužití práva ve smyslu §3 ObčZ. Nesouhlasí ani se závěry soudu ohledně hodnoty nemovitostí. Poukazuje na novou cenovou mapu hlavního města Prahy a namítá, že jej závěry znaleckého posudku poškozují. Použité cenové předpisy mají celostátní platnost a vyhovují tržní ceně ve venkovských lokalitách, nikoliv v Praze. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobci se ve svém vyjádření k dovolání žalovaného ztotožňují se závěry soudu v otázce posouzení důvodů pro rozdělení a vypořádání spoluvlastnictví sporných nemovitostí. Připomínají důvody, jež je přiměly k podání žaloby vyvolané jednáním žalovaného. Vleklost sporu vedla k tomu, že žalovanému zaplatí na vypořádání jeho podílu dvaapůlkrát více, než činil původní žalobní návrh. Nesouhlasí s jeho argumentací uplatněnou v dovolání. Navrhují, aby dovolací soud dovolání žalovaného odmítl.
Dovolací soud zjistil, že dovolání byla podána včas řádně zastoupenými účastníky řízení, nejsou však přípustná.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 OSŘ). Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst.1 písm. a) OSŘ], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst.1 písm. b) OSŘ], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm. b) OSŘ a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst.1 písm. c) OSŘ]. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 OSŘ). O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, se jedná, je-li v něm řešena právní otázka významná nejen pro rozhodnutí v dané konkrétní věci. Rovněž nejde o otázku zásadního právního významu, jestliže zákonná úprava je naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné výkladové těžkosti (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99, publikované pod č. C 102 ve svazku 2 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck).
Protože dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ může být připuštěno jen pro řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž byla přípustnost dovolání založena podle tohoto ustanovení, toliko z dovolacích důvodů uvedených v 241a odst. 2 OSŘ; v dovolání proto nelze uplatnit tvrzení, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 OSŘ).
Výrok o náhradě nákladů řízení, ačkoli je obsažen v rozsudku, má povahu usnesení (§167 odst. 1 OSŘ), proto se přípustnost dovolání proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení posuzuje podle ustanovení upravujících přípustnost dovolání proti usnesení, tj. podle §238, §238a a §239 OSŘ. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení není uvedeno v taxativním výčtu §238 ani §238a OSŘ a přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu o povinnosti žalovaného nahradit žalobci a státu náklady řízení před soudem prvního stupně a proti výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení se nedá dovodit ani z §239 OSŘ
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobců směřuje proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, proti němuž není přípustné. Nejvyšší soud proto jejich dovolání odmítl podle §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) OSŘ, aniž se mohl zabývat věcí z hlediska námitek uplatněných v dovolání.
Napadené rozhodnutí neřeší ani otázku zásadního právního významu, která by mohla založit přípustnost dovolání žalovaného podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ. Rozhodnutí, komu v daném případě má být věc přikázána, je věcí uvážení soudu, jde o posouzení konkrétních zjištěných skutečností a nemůže činit z přezkoumávaného rozsudku zásadní rozhodnutí. Jestliže se snad odvolací soud v odůvodnění nevyrovnal se všemi námitkami odvolání, mohlo jít o vadu řízení (ta přípustnost dovolání založit nemůže), nikoliv však o nesprávné právní posouzení. Namítá-li dovolatel, že cena nemovitosti neměla být stanovena podle cenových předpisů, resp. že nebyl zohledněn cenový předpis platný ke dni rozhodování odvolacího soudu, je třeba uvést, že pro stanovení ceny je skutečně rozhodující tzv. tržní cena; znalec F. Jindřich také uváděl, že jím zjištěná cena je i cenou tržní.
Vzhledem k tomu, že dovolání žalovaného není přípustné, a to ani podle jiného ustanovení OSŘ, dovolací soud je podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) OSŘ odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 OSŘ, neboť žádný z účastníků neměl v dovolacím řízení s dovoláním úspěch.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. června 2004
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu