ECLI:CZ:NS:2004:22.CDO.529.2004.1
sp. zn. 22 Cdo 529/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců: A) J. K., B) I. K., C) I. K., D) J. K., a E) E. Ch., všech zastoupených advokátem, proti žalované Č. n. b., o vydání věcí, příp. o zaplacení peněžité částky, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 30 C 82/2001, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. září 2003, č. j. 20 Co 166/2003-68, 20 Co 167/2003-68, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. února 2002, č. j. 30 C 82/2001-29, zamítl žalobu, aby žalovanému bylo uloženo vydat kterémukoli ze žalobců „70 ks čsl. zlatých dukátů z roku 1923, líc sv. Václav čelně do půl těla s kopím, rub znak českého lva každý z nich o čisté váze 3,49 g, 1 zlatý dukát uherský z roku 1754, líc hlava Marie Terezie, rub sv. Marie s Jezulátkem o čisté váze 3,49 g, 1 zlatý dukát čsl. z roku 1933, líc relief profilu hlavy Antonína Švehly, rub rolník ručně rozsévá o čisté váze 3,49 g, 1 zlatý dvacetifrank z roku 1884, líc profil Františka Josefa I., rub Rakousko-uherský znak s korunou a ratolestmi po stranách o čisté váze 6,45 g, 2 ks čsl. zlatých dukátů z roku 1934, líc sv. Václav, rub znak českého lva, o čisté váze každého z nich 6,98 g, 1 ks zlaté dvacetikoruny rakouské z roku 1898, líc stojící František Josef I. ve vojenské uniformě s hermelínovým přehozem, rub Rakousko-uherský znak držen po stranách anděly o čisté váze 6,77 g, 1 zlatý gulden z roku 1640, líc znak orlice, rub sv. Herold se dvěma znaky o čisté váze 3,46 g a 10 ks zlatých plechů různých délek a šířek, ryzosti 900, o čisté váze 406,50 g“, a rozhodl o nákladech řízení. Žalobci se domáhali vydání těchto věcí, případně zaplacení částky rovnající se jejich ceně s 10 % úrokem z prodlení od podání žaloby do zaplacení. Soud prvního stupně vyšel z toho, že žalobci jsou dětmi, příp. vnuky I. K., jemuž věci patřily. Tyto věci přešly na stát na základě trestu propadnutí majetku uloženého I. K. rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě z 27. 2. 1964, sp. zn. 2 T 21/64, který byl na základě stížnosti pro porušení zákona zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ČR z 25. 11. 1991, sp. zn. 6 Tz 115/91. Žalobci se poté u Okresního soudu v Jihlavě v řízení vedeném pod sp. zn. 9 C 241/93 domáhali proti České republice vydání uvedených věcí podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ale jejich žaloba byla zamítnuta s odůvodněním, že se jim nepodařilo prokázat, kde se věci nacházejí. Soud prvního stupně pak dovodil, že pokud zákon stanoví, že i nárok na restituci majetku převzatého v rozhodném období státem na základě později zrušeného výroku o trestu propadnutí majetku je třeba uplatnit podle zákona č. 87/1991 Sb., nelze se dovolávat ochrany vlastnictví podle obecného předpisu, t. j. podle §126 občanského zákoníku. Stejně tak nelze žádat in eventum zaplacení finanční částky, neboť podle zákona č. 87/1991 Sb. náleží oprávněné osobě – kromě výjimky uvedené v §13 odst. 2 – náhrada jen za věci nemovité. Soud prvního stupně navíc poznamenal, že žádnou z věcí, jejichž vydání se žalobci domáhají, nelze jednoznačně a nezaměnitelně identifikovat, a tak i z tohoto důvodu není možno žalobě vyhovět. Doplňujícím rozsudkem ze dne 15. ledna 2003, č. j. 30 C 82/2001-52, pak soud prvního stupně zamítl též „návrh žalobců in eventum na zaplacení částky rovné ceně věci ve výroku I. specifikovaným včetně požadavku žalobců na zaplacení 10 % úroku z této částky“, a to s odkazem na odůvodnění rozsudku z 27. 2. 2002.
K odvolání žalobců Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 18. září 2003, č. j. 20 Co 166/2003-68, 20 Co 167/2003-68, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve znění doplňujícího rozsudku a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Vyšel ze stejného skutkového stavu jako soud prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právními závěry, když zdůraznil, že pokud bylo žalobcům založeno právo na vydání movitých věcí ustanoveními §1 odst. 2 a §19 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., nemohou se téhož nároku domáhat podle obecných ustanovení občanského zákoníku. Navíc žalobcům nesvědčí vlastnické právo k věcem, které jsou předmětem sporu, neboť jsou pouze dědici původního vlastníka, a tak nárok na jejich vydání se skutečně může opírat pouze o restituční předpis. I podle odvolacího soudu pak je dalším důvodem pro zamítnutí žaloby nedostatečná specifikace žalovaných věcí, tím spíše, že se jejich označení v žalobě podstatně liší od označení věcí v rozsudku, jímž byl I. K. uložen trest propadnutí majetku. Jestliže byla shledána nedůvodnou žaloba na vydání věcí, nebylo možno vyhovět ani eventuálnímu požadavku na zaplacení adekvátní finanční částky.
Proti tomuto rozsudku podali žalobci dovolání s tím, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam a dovolání je tak přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „OSŘ“). V dovolání namítli, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Vyslovili přesvědčení, že odvolací soud nesprávně vyložil §23 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve vztahu k §1 odst. 2 a k §19 zákona č. 87/1991 Sb., když zákon o mimosoudních rehabilitacích považoval za speciální předpis vylučující ochranu práv osob, které byly rehabilitovány na základě zákona č. 119/1990 Sb., podle občanského zákoníku. Podle jejich názoru zrušením nezákonného trestního rozhodnutí dochází k obnově stavu, který tu byl před jeho vydáním, a tak nic nebrání tomu, aby se vlastník věci, která předtím propadla státu, domáhal jejího vydání formou vindikační žaloby. Právě v řešení této otázky žalobci spatřují zásadní právní význam napadeného rozsudku. Dovolatelé nesouhlasili ani se závěrem, že žalované věci byly nedostatečně identifikovány, a namítli, že pokud odvolací soud shledal rozdíly mezi identifikací věcí v žalobě a v trestním rozsudku, které zasluhovaly vysvětlení, neměl žalobu zamítnout, ale měl vyhovět důkaznímu návrhu požadujícímu vypracování znaleckého posudku k prověření tvrzení žalované, že sporné věci byly smíseny s jinými. V tom, že tento navrhovaný důkaz nebyl proveden, pak spočívá existence vady mající za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Nesprávný je i právní názor, že se žalobci jako dědici I. K. nestali vlastníky věcí, když vlastnické právo přechází podle §460 občanského zákoníku na dědice bez dalšího smrtí zůstavitele. I toto pochybení odvolacího soudu zakládá zásadní právní význam jeho rozhodnutí. Žalobci navrhli, aby byly zrušeny rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná s odkazem na svá předchozí vyjádření ve věci navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.
Podle §236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proto se Nejvyšší soud ČR po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou, zabýval především tím, zda jde o dovolání přípustné.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícím rozhodnutím odvolacího soudu ve věci samé je upravena v §237 odst. 1 písm. b) a c) OSŘ. Přípustnost podle písm. b) nepřichází v tomto případě v úvahu, jelikož potvrzený rozsudek soudu prvního stupně je jeho prvým rozhodnutím v této věci, a tak zbývá jen přípustnost podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ. Podle tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle odst. 3 téhož ustanovení má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. V této souvislosti je ovšem třeba zdůraznit, že pokud odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně z více důvodů, z nichž jen některé mohou založit zásadní právní význam jeho rozhodnutí, a pro vydání potvrzujícího rozsudku postačil důvod, který nečiní toto rozhodnutí zásadním, nemůže být dána přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ. Dovolací řízení totiž není prostředkem k řešení teoretických problémů, které z hlediska konkrétního sporu nemají na jeho výsledek žádný vliv.
Odvolací soud (ostatně stejně jako soud prvního stupně) postavil své rozhodnutí především na závěru, že v případě zrušení trestu propadnutí majetku v rámci rehabilitace osob podle zákona č. 119/1990 Sb. nedochází automaticky k obnovení vlastnického práva původního vlastníka, ale že nárok, který ze zrušení uvedeného trestu vyplývá, je třeba uplatnit podle zákona č. 87/1991 Sb. Tento názor je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu i Ústavního soudu ČR. V této souvislosti postačí odkázat např. na usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. dubna 2003, sp. zn. 28 Cdo 1782/2002, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, Svazku 25, pod č. C 1840, v němž byl vysloven názor, že „i když zákon č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, stanovil, že trestní rozsudky tímto zákonem dotčené se zrušují k datu, kdy byly vydány, nemůže rehabilitovaná osoba získat zpět svůj majetek připadlý na základě těchto zrušených rozsudků státu vlastnickou žalobou“ (případně na rozhodnutí publikovaná v témže Souboru pod č. C 239 a C 336), nebo na Nález Ústavního soudu ČR ze dne 30. dubna 2002, sp. zn. II. ÚS 623/2000, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, Svazku 26, pod č. 55, podle kterého „samotným zrušením výroku o propadnutí majetku ve smyslu zákona č. 119/1990 Sb. nedošlo k obnovení vlastnického práva“. Nejde tedy o otázku, která dosud nebyla řešena nebo která je řešena rozdílně, a jelikož, jak už bylo uvedeno, je tato otázka řešena v souladu s ustálenou praxí, nemůže jít ani o řešení, které je v rozporu s hmotným právem. Tento důvod zamítnutí žaloby tedy zásadní právní význam napadeného rozsudku nezakládá a jelikož sám o sobě postačil k potvrzení zamítavého rozsudku soudu prvního stupně (včetně výroku obsaženého v doplňujícím rozsudku, který se opírá o stejnou právní konstrukci), nemůže být dána přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ ani ze žádného z dalších důvodů, které žalobci uplatňují. Za této situace pak není možno se zabývat ani namítanou vadou řízení, neboť k té lze přihlédnout pouze v případě přípustného dovolání.
Z důvodů shora uvedených Nejvyššímu soudu ČR nezbylo, než dovolání žalobců jako nepřípustné podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) OSŘ odmítnout.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto s přihlédnutím k tomu, že žalované, která by podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 OSŘ měla právo na jejich náhradu, v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. června 2004
Vít Jakšič, v. r.
předseda senátu