ECLI:CZ:NS:2004:22.CDO.555.2004.1
sp. zn. 22 Cdo 555/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně I. K., zastoupené advokátem, proti žalované A. B., zastoupené advokátem, o vyklizení nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 14 C 41/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. listopadu 2003, č. j. 27 Co 402/2003-65, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na nákladech dovolacího řízení částku 1975 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala, aby žalovaná vyklidila nebytové prostory v jejím domě, které užívá bez právního důvodu. K těmto prostorám bylo zřízeno právo užívání smlouvou o věcném břemeni jiné osobě.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem z 6. 11. 2003, č. j. 27 Co 402/2003-65, změnil rozsudek Okresního soudu v Příbrami (dále „soud prvního stupně“) z 24. 6. 2003, č. j. 14 C 41/2003-41, jímž byla žaloba zamítnuta tak, že žalované uložil „vyklidit a vyklizenou odevzdat žalobci do 15 dnů od právní moci rozsudku místnost o velikosti 16 m2 se dvěma okny do M. ulice v přízemí domu čp. 39 v P. a vstupní chodbu v přízemí téhož domu, postaveného na pozemku č. kat. 2391- zastavěná plocha a nádvoří v katastrálním území P.,“ a rozhodl také o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud převzal zjištění soudu prvního stupně, že žalobkyně je vlastnicí předmětného domu. Dne 25. února 1993 uzavřela s Ing. I. V. smlouvu o zřízení věcného břemene, spočívajícího v právu Ing. I. V. doživotně užívat shora vymezenou místnost a spoluužívat vstupní chodbu v tomto domě k podnikání. Od roku 1997 užívá místnost a chodbu k provozování obchodní činnosti žalovaná, když mezi ní a Ing. I. V. byla 22. 12. 1997 uzavřena smlouva o sdružení za účelem umožnění provozování obchodní činnosti žalované. Oproti soudu prvního stupně dospěl odvolací soud k závěru, že žalovaná tak zasahuje neoprávněně ve smyslu §126 občanského zákoníku (dále „ObčZ“) do vlastnického práva žalobkyně k uvedenému domu. Zatímco soud prvního stupně uvedl, že žalovaná neužívá dům žalobkyně bez právního důvodu vzhledem k uzavřené smlouvě o sdružení, a „v této souvislosti se ztotožnil s právním názorem žalované s odkazem na ustanovení §§123, 129 odst. 2 a 130 odst. 2 ObčZ“, odvolací soud dovodil, že jde o věcné břemeno omezené výlučně na osobu Ing. I. V., které je na třetí osobu nepřenosné. Nemůže s ním proto disponovat ani tak, že by je poskytla pro účely sdružení podle §829 ObčZ. I kdyby to však bylo možné, pak by musela činnost Ing. I. V. v těchto prostorách naplňovat znaky uvedené v §2 obchodního zákoníku, a musela by i nadále užívat uvedené prostory ke svému podnikání. Ze smlouvy o sdružení však vyplývá, že jeho účelem bylo umožnit podnikání žalované, podnikání Ing. I. V. společně se žalovanou se nepředpokládalo. Užívání domu žalovanou tedy přesahuje rozsah, ve kterém svědčí oprávnění z věcného břemene Ing. I.V..
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítá, že rozsudek odvolacího soudu je nepřezkoumatelný a neodpovídá tak §157 odst. 2 občanského soudního řádu. Dále považuje za nesprávný závěr odvolacího soudu, že k právu odpovídající věcnému břemeni, které náleží určité osobě, nemůže tato osoba zmocnit jiný subjekt. Restriktivní výklad odvolacího soudu by např. v případě věcného břemene cesty ve prospěch jednoho z manželů nebo rodiče neumožnil užívání cesty druhému manželovi či dětem. Rozhodující je, zda v daném případě došlo k nepřípustnému rozšiřování věcného břemene, tedy zda výkon věcného břemene žalovanou omezuje žalobkyni více než jeho výkon Ing. I. V. Podle žalované tomu tak není. Věcné břemeno bylo zřízeno za účelem podnikání Ing. I. V., což stále trvá, když v současné době došlo jen k utlumení její osobní účasti. Z textu smlouvy o sdružení nepochybně vyplývá její úmysl zapojit se do činnosti sdružení, jak to bude možné. Sdružení nemá právní subjektivitu a úkon jeho člena zavazuje všechny členy zbývající. To znamená, že Ing. I. V. podniká prostřednictvím žalované. Kromě toho bylo věcné břemeno zřízeno pro účely podnikání a z ničeho nevyplývá, že by Ing. I. V. byla oprávněna jen k osobnímu užívání domu a nemohla by například podnikat vlastními zaměstnanci. Není správný závěr, že žalovaná nemohla věcné břemeno poskytnout do sdružení. I když je věcné břemeno nepřevoditelné, jde v daném případě o odvozené užívání, k jehož zřízení je osoba mající právo z věcného břemene oprávněná. Jako držitel práva ve smyslu §130 odst. 2 ObčZ má podle §129 odst. 2 ObčZ stejná práva jako vlastník, kterému podle §123 ObčZ náleží předmět vlastnictví držet, užívat ho a nakládat s ním. Poskytnutím věcného břemene do sdružení není právo odpovídající věcnému břemeni převáděno, ale ostatním účastníkům vzniká právo bezplatného užívání (§833 ObčZ). To vyplývá z rozhodnutí Vrchního soudu v Praze z 29. 9. 1993, sp. zn. 2 Cdo 54/93. Jednání žalobkyně je také nemravné, jak žalovaná uvedla již ve vyjádření k žalobě – nemohla tak učinit v odvolacím řízení, neboť odvolání žalobkyně jí nebylo doručeno. Za zřízení věcného břemene přijala žalobkyně peněžitou částku nemalé výše a neměla nic proti rekonstrukci pronajatých prostor do doby, než se jí naskytla možnost výhodného prodeje domu. Žalovaná navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že se ztotožňuje s právními závěry odvolacího soudu. Podle žalobkyně přísluší osobě oprávněné z věcného břemene práva vlastníka ve smyslu §123 ObčZ přiměřeně povaze a rozsahu věcného břemene. Tato osoba nemůže nakládat s takovým právem vůči třetím osobám, neboť to odporuje povaze věcného břemene, když vlastníka zatížené věci nelze nad rámec věcného břemene dále zatěžovat. Žalobkyně poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu z 28. 5. 2002, sp. zn. 30 Cdo 644/2002, a přiměřené použití obecného zákoníku občanského z roku 1811, zejména §485. Zdůrazňuje, že smlouvou o věcném břemeni bylo zřízeno právo užívání domu žalobkyně k podnikání Ing. I. V. a tím je dán rozsah omezení žalobkyně. Není přípustné, aby bez vůle žalobkyně bylo omezení rozšiřováno a v případě pochybností nelze omezení vykládat extenzivním způsobem. Žalovaná neužívá dům žalobkyně z titulu smlouvy o věcném břemeni, ale smlouvy o sdružení, kterou není žalobkyně vázána. Žalovaná by byla oprávněna užívat dům žalobkyně jen v případě, že by její užívání bylo výkonem práva Ing. I. V. Žalovaná však dům užívá k vlastnímu užitku, k vlastnímu podnikání. Užití judikátu R 6/94 není proto případné. Žalobkyně je nad rámec věcného břemene nepřípustně omezována a má jako vlastnice právo rozhodovat o tom, kdo bude její věc užívat. Žalobkyně navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud po zjištění, že přípustné dovolání bylo podáno včas řádně zastoupenou účastnicí řízení, přezkoumal rozsudek odvolacího ve smyslu §242 odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb. ve znění novely provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále „OSŘ“).
Neshledal, že by rozsudek odvolacího soudu byl nepřezkoumatelný. Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku v souladu s §157 odst. 2 OSŘ srozumitelně uvedl, které právní předpisy na zjištěný skutkový stav aplikoval a k jakým závěrům dospěl - ostatně žalovaná s nimi také v dovolání obsáhle polemizuje. K tvrzené vadě řízení tedy nedošlo. Dovolací soud ani nezjistil, že by v řízení došlo k jiným vadám, které by měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nebo k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm.a) a b) a
§229 odst. 3 OSŘ. Žalované nebylo sice doručeno odvolání žalobkyně proti rozsudku soudu prvního stupně, ale zástupce žalované byl přítomen při jednání odvolacího soudu 6. 11. 2003, kdy bylo jednáno a rozhodnuto o odvoláních obou účastnic (žalovaná se odvolala do nákladů řízení). Jak vyplývá z protokolu o jednání odvolacího soudu, zástupce žalované se doručení odvolání žalobkyně ani nedomáhal a k jeho obsahu, který byl konstatován, se také vyjádřil.
Podle §151n odst. l ObčZ věcná břemena omezují vlastníka nemovité věci ve prospěch někoho jiného tak, že je povinen něco trpět, něčeho se zdržet nebo něco konat. Práva odpovídající věcným břemenům jsou spojena bud s vlastnictvím určité nemovitosti nebo patří určité osobě.
Odvolací soud správně poukázal na to, že smlouvou z 25. 2. 1993 bylo zřízeno právo odpovídající věcnému břemeni Ing. I. V. jako věcné břemeno, náležející určité osobě. Uvedenou smlouvou byl také vymezen jeho rozsah tak, že jde o právo této osoby užívat konkrétní místnost a spoluužívat chodbu v domě žalobkyně, a to k podnikání.
V dané věci jde o řešení otázky, nakolik mohou nemovitost, ke které má oprávněná osoba právo odpovídající věcnému břemeni, které svědčí toliko jí, užívat i další osoby. Platné právo tuto otázku výslovně neřeší, při doslovném výkladu zákona se nabízí řešení, že užívat cizí věc může jen oprávněný z věcného břemene a nikoliv osoby jiné. Již judikatura k obecnému občanskému zákoníku z roku 1811 však dospěla k závěru, že v některých případech lze toto právo rozšířit i na „rodinu“ (viz nař. Sedláček J., Rouček F.: Komentář k čsl. Obecnému zákoníku občanskému a právo platné na Slovensku a Podkatpatské Rusi, Praha 1935, díl II, s. 877 a 880, Mayer R.: Soustava občanského práva, Brno 1924, kniha druhá s. 161).Podobně také Vrchní soud v Praze v rozsudku z 29. 9. 1993, sp. zn. 2 Cdo 54/93 dospěl k závěru, že „ten, kdo je oprávněn na základě právo odpovídajícího věcnému břemeni užívat byt, má umožnit užívání manželovi, kterému pak vzniká odvozený právní důvod bydlení“. Nelze též vyloučit pobyt třetích osob, které nemá charakter užívání (např. návštěva v bytě). Kromě těchto případů však platí zásada, že oprávněný z věcného břemene může užívat zatíženou věc jen pro sebe a nesmí k užívání věci přibrat jiného. Proto právo odpovídající věcnému břemeni nelze vložit do sdružení ve smyslu §829 a násl. ObčZ tak, aby tím vzniklo právo užívat věc i dalším sdruženým osobám, které ale nejsou subjekty práva odpovídajícího věcnému břemeni.
Pokud žalované nesvědčí ani odvozený právní důvod k užívání domu a chodby v domě žalobkyně, pak je správný závěr odvolacího soudu, že žalovaná neoprávněně zasahuje do vlastnického práva žalobkyně k tomuto domu a žalobkyni přísluší ochrana jejího práva podle
§126 ObčZ. Nemůže proto obstát ani námitka žalované, že věcné břemeno bylo zřízeno úplatně a užívané prostory rekonstruovány a tudíž ve vztahu k ní je výkon práva žalobkyně ve smyslu §3 ObčZ v rozporu s dobrými mravy.
Rozsudek odvolacího soudu je z pohledu uplatněných dovolacích důvodů správný a dovolání bylo zamítnuto (§243b odst. 2 OSŘ).
Žalobkyně byla v dovolacím řízení úspěšná, přísluší jí proto náhrada nákladů tohoto řízení (§243b odst. 5, §151 odst. l, §224 odst. l a §142 odst. 1 OSŘ. Ty jsou dány odměnou advokáta, který podáním vyjádření učinil v dovolacím řízení jeden úkon, a to částkou 1.900 Kč /§7 písm. d) a §18 odst. l vyhl. č. 484/2000 Sb./, a částkou 75 Kč, představující paušální náhradu hotových výdajů advokáta /§13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb./), celkem částkou 1975 Kč.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně povinnost uloženou jí tímto rozsudkem, může žalobkyně podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 31. srpna 2004
JUDr. Marie Rezková, v.r.
předsedkyně senátu