ECLI:CZ:NS:2004:22.CDO.608.2004.1
sp. zn. 22 Cdo 608/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a Víta Jakšiče ve věci žalobce P. f. České republiky proti žalovaným: 1) J. K. a 2) J. K., zastoupeným advokátem, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 4 C 888/99, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. září 2003, č. j. 17 Co 69/2002-56, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 29. září 2003, č. j. 17 Co 69/2002-56, a rozsudek Okresního soudu ve Znojmě ze dne 26. listopadu 2001, č. j. 4 C 888/99-41, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu ve Znojmě k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Znojmě (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. listopadu 2001, č. j. 4 C 888/99-41, určil, „že výlučným vlastníkem parcely číslo 44 zahrady o výměře 197 m2 v k. ú. J. je Česká republika – správce P. f. ČR“. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně shledal naléhavý právní zájem žalobce na požadovaném určení s tím, že žalobce nemůže jinak docílit změny zápisu vlastnického práva ke spornému pozemku v katastru nemovitostí, v němž v době podání žaloby byli jako vlastníci pozemku zapsáni žalovaný 1) a jeho manželka M. K., zemřelá 31. 8. 2000. Žalovaný 1) a M. K. nabyli vlastnické právo ke spornému pozemku kupní smlouvou z 24. 10. 1991, uzavřenou s M. Ch. jako prodávající. Soud prvního stupně se postavil na stanovisko, že označená kupní smlouva je neplatná, neboť J. a M. K. nabyli pozemek od nevlastníka. K 1. 4. 1984 nabyl vlastnické právo ke spornému pozemku vydržením manžely P. stát (podle §135a a §507a odst. 3 ObčZ ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb.), který jím zůstal i po 1. 1. 1992. V tomto směru soud prvního stupně převzal právní závěry vyslovené Krajským soudem v Brně v rozsudku z 9. 2. 1994, sp. zn. 17 Co 446/93, ve věci žalobkyně J. P. proti žalovaným J. a M. K., o vyklizení sporného pozemku.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 29. září 2003, č. j. 17 Co 69/2002-56, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Podle odvolacího soudu soud prvního stupně správně a dostatečně zjistil skutkový stav a věc také správně právně posoudil. Žalobce, který má naléhavý právní zájem na požadovaném určení, prokázal, že je od 1. 4. 1984 vlastníkem sporného pozemku. K tomuto dni vydrželi vlastnické právo pro stát J. P. a její manžel, kteří v té době užívali pozemek v dobré víře jako vlastníci, a ve stanovené lhůtě nevyužili svého práva podle §872 odst. 5 ObčZ, aby s nimi byla uzavřena dohoda o osobním užívání tohoto pozemku. Dobrá víra J. P. a jejího manžela mohla být založena rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě z 21. 2. 1974, č. j. 6 C 380/73-14, jenž konstatoval vlastnictví jmenovaných vydržením podle občanského zákoníka č. 141/1950 Sb., i když právní závěry vyslovené v tomto rozsudku nebyly správné, jak dovodil Krajský soud v Brně v rozsudku z 9. 2. 1994, č. j. 17 Co 446/93-27. Stát zůstal vlastníkem sporného pozemku i po 1. 1. 1992. M. Ch. proto nemohla 24. 10. 1991 pozemek prodat manželům K.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, podle jeho obsahu z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Právní závěr odvolacího soudu na podkladě rozhodnutí vydaných ve věcech vedených u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 6 C 380/73 a sp. zn. 6 C 613/92, že J. P., popř. její právní předchůdci vydrželi vlastnické právo ke spornému pozemku a následně neuzavřeli dohodu o osobním užívání pozemku, čímž došlo k vydržení vlastnického práva k pozemku pro žalobce, není podle žalovaných správný. Namítají, že podáním žaloby jejich právními předchůdci proti J. P., příp. jejím právním předchůdcům, a doložením jejich vlastnického práva listinnými důkazy byla narušena dobrá víra J. P. a tím i běh případné vydržecí doby. V obou předcházejících sporech se otázkou vydržení zabývaly soudy odlišně; ta se nestala předmětem řádného dokazování a byla spíše řešena jako otázka předběžná. Závěr, že v důsledku vydržení sporného pozemku J. P., popř. jejími právními předchůdci, a následného neuzavření dohody o osobním užívání pozemku „ve lhůtách uvedených v §865 ObčZ“ došlo k vydržení pro žalobce, považují za mylný výklad. Navrhli, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupnů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami včas, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v §237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci po právní stránce zásadní význam, neboť právní otázku, zda stát zůstal vlastníkem sporného pozemku i po 1. 1. 1992, řeší v rozporu s hmotným právem.
Dovolací soud přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle §242 odst. 1 a 3 OSŘ v rozsahu dovolateli uplatněných dovolacích námitek a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Podle §159a odst. 1 OSŘ nestanoví-li zákon jinak, je výrok pravomocného rozsudku závazný jen pro účastníky řízení.
Podle §159a odst. 4 OSŘ v rozsahu, v jakém je výrok pravomocného rozsudku závazný pro účastníky řízení a popřípadě jiné osoby, je závazný též pro všechny orgány.
Podle §159a odst. 5 OSŘ jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a popřípadě jiné osoby věc projednávána znovu.
Soud prvního stupně, aniž by se zabýval otázkou, nakolik je v daném sporu vázán (§159a OSŘ) předchozími rozhodnutími nalézacích soudů ve věcech Okresního soudu ve Znojmě sp. zn. 6 C 380/73 a sp. zn. 6 C 613/92, převzal skutkové i právní závěry Krajského soudu v Brně, vyjádřené v jeho rozhodnutí z 9. 2. 1994, č. j. 17 Co 446/93-27. Stejně tak k věci přistupoval odvolací soud, který považoval skutková zjištění soudu prvního stupně za dostatečná a právní posouzení za správné a rovněž ve stručné podobě zopakoval závěry učiněné týmž soudem ve věci, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 6 C 613/92.
Otázkou vázanosti pravomocným rozhodnutím v případě, kde žalobě na určení předcházelo rozhodnutí o žalobě na plnění, se Nejvyšší soud zabýval v usnesení z 12. 12. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2931/99, publikovaném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck (dále „Soubor“), pod C 907, svazek 13, v němž zaujal právní názor, že „pravomocný rozsudek o žalobě na plnění v sobě zahrnuje kladné nebo záporné řešení otázky (ne)existence práva nebo právního vztahu, a vytváří proto překážku věci pravomocně rozsouzené pro řízení o žalobě na určení, zda tu právo nebo právní vztah je nebo není, vychází-li ze stejného skutkového základu“. Shodný právní názor vyslovil v usnesení z 19. 9. 2002, sp. zn. 30 Cdo 1170/2002, uveřejněném v Souboru pod C 1462, Svazek 21, podle kterého „soud v řízení o určení existence či neexistence právního vztahu mezi účastníky nemůže vycházet z jiného závěru o předmětu sporu, než z toho, který byl zaujat v již pravomocném rozhodnutí o žalobě na plnění z téhož vztahu mezi týmiž účastníky“.
Z citovaného §159a OSŘ a uvedené judikatury lze dovodit, že vázanost předchozím rozhodnutím může být dána jen tam, kde šlo o rozhodování mezi týmiž účastníky, resp. jejich právními předchůdci. V daném případě tomu tak není, protože žádný z účastníků tohoto řízení není právním nástupcem J. P., resp. jejích právních předchůdců. Soudy obou stupňů tudíž nebyly vázány právními názory Krajského soudu v Brně, vyslovenými v rozsudku z 9. 2. 1994, č. j. 17 Co 446/93-27, a mohly tak věc posoudit odlišně od tam uvedených právních názorů – mohly se od nich odchýlit. Stejně tak jimi není vázán dovolací soud v tomto řízení.
Žalovaní v dovolání mimo jiné zpochybňují aktivní legitimaci žalobce a polemizují se závěrem, že stát se stal vlastníkem sporného pozemku vydržením J. P., popř. jejich právních předchůdců, když tito neuzavřeli včas dohodu o osobním užívání pozemku. Tato právní otázka vyžaduje náležité posouzení.
Podle §872 odst. 5 ObčZ vzniklo-li přede dnem účinnosti tohoto zákona občanovi právo, aby s ním byla uzavřena dohoda o osobním užívání pozemku, avšak do účinnosti tohoto zákona již nedošlo k dohodě, popřípadě k její registraci pravomocným rozhodnutím státního notářství, vzniká oprávněnému právo na uzavření kupní smlouvy k pozemku, jehož se týkalo rozhodnutí o přidělení pozemku do osobního užívání. Neuplatní-li oprávněný své právo do jednoho roku od účinnosti tohoto zákona, právo zanikne. Nedojde-li k uzavření kupní smlouvy, není dotčeno právo na vydání bezdůvodného obohacení (§451 a násl.).
Dovolací soud je přesvědčen, že toto intertemporální ustanovení nemůže bránit aplikaci obecného ustanovení o vydržení - §134 ObčZ, ve světle již ustálené judikatury o možném vydržení věci ve vlastnictví státu k 1. 1. 1992, jestliže jeho předpoklady byly naplněny k okamžiku, kdy novela občanského zákoníku provedená zákonem č. 509/1991 Sb. nabyla účinnosti.
Vyjde-li se z nezpochybněného předpokladu, že manželé P. se stali oprávněnými držiteli od roku 1974, kdy jim soudem bylo sděleno, že se stali vlastníky sporného pozemku vydržením podle §115 a násl. zákona č. 141/1950 Sb., neměli jmenovaní důvod, aby uzavřeli dohodu o osobním užívání pozemku ve smyslu §198 a násl. ObčZ ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb. Teprve rozhodnutím Krajského soudu v Brně z 9. 2. 1994, č. j. 17 Co 446/93-27, bylo sděleno J. P. (též jako právní nástupkyni J. P.), že vlastníky se nikdy nestali a sporný pozemek vydrželi pro stát k 1. 4. 1984. Při tomto východisku lze ovšem mít současně za to, že jejich držba od roku 1974 nebyla do 1. 1. 1992 narušena (nebude-li prokázán opak). Přitom platí, že samotná změna vlastnictví nemá bez dalšího vliv na dosavadní oprávněnou držbu, jestliže se držitel o takové změně nedověděl. Pak se ovšem nabízí možnost vydržení sporného pozemku (již) ve vlastnictví státu J. P. ke dni účinnosti novely občanského zákoníku č. 509/1991 Sb., tj. k 1. 1. 1992. K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 18. 4. 2002, sp. zn. 22 Cdo 59/2001, publikovaný v Souboru pod C 1147, Svazek 16, podle kterého „do doby, po kterou měl oprávněný držitel věc v držbě, je třeba pro účely vydržení započítat i dobu, po kterou věc držel před 1. 1. 1992, i když jde o věc, která v té době nemohla být vydržena“.
Podle názoru dovolacího soudu je citované ustanovení §872 odst. 5 ObčZ nutno vykládat tak, že ve stanovené lhůtě mělo umožnit těm, kteří již měli právo na uzavření dohody o osobním užívání pozemku, avšak do 1. 1. 1992 k dohodě nedošlo, nebo ji dokonce měli už uzavřenou, ale ještě nedošlo k její registraci státním notářstvím, aby pozemek nabyli do svého vlastnictví kupní smlouvou, když jej již vydržením podle §134 ObčZ k 1. 1. 1992 nabýt nemohli právě pro svoji vědomost vydržení vlastnického práva k pozemku pro stát. Takovou dohodu totiž mohl uzavřít jen ten, kdo dobrou víru pozbyl, když se dozvěděl, že skutečným vlastníkem je stát. Uvedené ustanovení se tak týká jen omezeného okruhu držitelů, kteří již v době, kdy nabyla účinnosti novela občanského zákoníku č. 509/1991 Sb., t. j. k 1. 1. 1992, věděli, že pozemek, o kterém se dříve domnívali, že jim jako vlastníkům patří, jejich není, a pouze ho vydrželi pro stát. Při této vědomosti o vlastnictví státu nemohli již být držiteli oprávněnými.
V daném případě tomu tak nebylo, neboť (nebude-li prokázán opak) J. a J. P., posléze jen J. P. též jako právní nástupkyně J. P., při vědomosti, že vlastnické právo ke spornému pozemku vydrželi již podle zákona č. 141/1950 Sb., mohli být ke dni 1. 1. 1992 v dobré víře, že jim sporný pozemek patří, a k tomuto dni nabýt vlastnické právo k tomuto pozemku vydržením, pokud jej skutečně nenabyli oni, případně jejich právní předchůdci již podle zákona č. 141/1950 Sb. Nadto při tomto východisku nepřicházelo v úvahu, aby (jako vlastníci) uzavírali se státem dohodu o právu osobního užívání pozemku. Názor, že stát zůstal vlastníkem sporného pozemku, protože J. P. či její předchůdci nevyužili práva na zřízení práva osobního užívání pozemku, není tudíž správný.
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolací soud proto napadený rozsudek zrušil a protože důvody tohoto zrušení platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 2 a 3 OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. června 2004
JUDr. František Balák,v.r.
předseda senátu