ECLI:CZ:NS:2004:22.CDO.65.2004.1
sp. zn. 22 Cdo 65/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Víta Jakšiče a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobkyně L. H., zastoupené advokátem, proti žalovanému K. H., zastoupenému advokátem, o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 2 C 433/99, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. března 2003, č. j. 7 Co 275/2003-432, takto:
I. Dovolání se odmítá
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7.575,- Kč k rukám JUDr. J. M.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala vypořádání společného jmění manželů. Okresní soud v Jindřichově Hradci (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 31. října 2002, č. j. 2 C 433/99-382, výrokem pod bodem I. a) rozhodl, že z věcí, jež účastníci řízení měli ve společném jmění manželů, připadají do vlastnictví žalobkyně „pozemky ve zjednodušené evidenci – parcely původní pozemkový katastr část p. č. 1230/1 o výměře 470 m2 a část p. č. 12342/1 (správně 1232/1) o výměře 2918 m2, zapsané u Katastrálního úřadu v J.H. v katastru nemovitostí pro obec a k. ú. S. na LV č. 322 v ceně 68.327,- Kč“, a dále movité věci podrobně v rozsudku uvedené. Výrokem pod bodem I. b) rozhodl, že do vlastnictví žalovaného připadají „nemovitosti zapsané u Katastrálního úřadu v J. H. v katastru nemovitostí pro obec a k. ú. S. na LV č. 322 jako st. p. č. 522 zastavěná plocha o výměře 117 m2 s objektem bydlení čp. 445, parc. č. 3568/10 zahrada o výměře 974 m2“, vše v hodnotě 1,928.273,- Kč, dále movité věci podrobně v rozsudku uvedené a obchodní podíl ve společnosti K., s. r. o., v částce 176.800,- Kč a další podíl 213.378,- Kč. Výrokem pod bodem II. rozhodl o povinnosti žalovaného vydat žalobkyni věci zde specifikované do 15 dnů od právní moci rozsudku. Výrokem pod bodem III. rozhodl o povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni na vyrovnání jejího podílu 1,231.262,- Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku. Výroky pod body IV. a V. rozhodl o nákladech řízení a výroky pod body VI. a VII. o povinnostech účastníků řízení zaplatit soudní poplatek.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podal žalovaný odvolání s námitkou, že nesouhlasí s výší částky 1,231.262,- Kč, jež představovala vyrovnávací podíl pro žalobkyni. Tato částka vycházela ze znaleckého posudku; ten ale pokud jde o nemovitosti nezohledňoval jejich skutečnou, tržní cenu a tedy jejich prodejnost v regionu. Navrhoval, že převezme dům čp. 445 s příslušnými pozemkovými parcelami, ale toliko za předpokladu, že doplatek vypořádacího podílu bude činit nejvýše 600.000,- Kč, což byla částka, odpovídající zmíněné tržní ceně nemovitostí, jejichž skutečná cena činila 850.000,- Kč. Dále nesouhlasil s tím, že do společného jmění byla zahrnuta hodnota osobního auta, které prodal ještě před rozvodem manželství. Rozhodnutím soudu prvního stupně se cítil být znevýhodněn, protože vyplacením částky určené na vyrovnání podílu by fakticky zaplatil celou tržní cenu nemovitostí a hodnota jeho podílu po vypořádání společného jmění by byla nulová.
Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací rozhodl rozsudkem ze dne 26. března 2003, č. j. 7 Co 275/2003-432, tak, že jednak potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, a to ve výroku v odstavcích VI. a VII. o povinnosti účastníků řízení zaplatit soudní poplatek, jednak rozsudek soudu prvního stupně změnil, a to ve výrocích pod body I. – V. tak, že:
I. Z věcí náležejících do bezpodílového spoluvlastnictví účastníků připadají: a) do vlastnictví žalobkyně „pozemky ve zjednodušené evidenci – parcely, původní pozemkový katastr, část parcely č. 1230/1 o výměře 470 m2 a část parcely č. 1232/1 o výměře 2918 m2 zapsané v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v J. H. na LV č. 322 pro obec a katastrální území S. v ceně 101.640,- Kč“, a movité věci zde podrobně specifikované, tedy majetek v celkové hodnotě 107.540,- Kč; b) do vlastnictví žalovaného „nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v J. H. na LV č. 322 pro obec a katastrální území S. stavební parcela č. 522 zastavěná plocha o výměře 117 m2 s objektem bydlení čp. 445, parcela č. 3568/10 zahrada o výměře 974 m2, vše v celkové ceně 1,894.960,- Kč“, a movité věci zde podrobně specifikované, dále jeho obchodní podíl v obchodní společnosti K., s. r. o., v částce 176.800,- Kč a jeho pohledávka za touto společností ve výši 213.378,- Kč, tedy majetek v hodnotě 2,367.438,- Kč.
II. Žalovaný je povinen vydat žalobkyni movité věci zde podrobně specifikované do 15 dnů od právní moci rozsudku.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na vyrovnání jejího podílu částku 1,129.949,- Kč tak, že 600.000,- Kč zaplatí ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci rozsudku a zbývajících 529.949,- Kč nejpozději do 31. 12. 2003.
Pod body IV., V. a VI. pak rozhodl o nákladech řízení.
Odvolací soud věc neposuzoval jako vypořádání společného jmění manželů ve smyslu současně platného občanského zákoníku, neboť k datu rozvodu manželství šlo o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů podle zásad plynoucích z občanského zákoníku v dřívějším znění. Dokazování doplnil obsahem zprávy znaleckého ústavu D. z 13. 2. 2003 a opakoval důkaz znaleckým posudkem z 3. 3. 2000 a jeho dodatkem z 19. 8. 2002. Po podrobné analýze hodnoty nemovitostí, které byly kromě dalších majetkových složek předmětem vypořádání, uzavřel, že ač se žalovaný subjektivně domníval, že jejich tržní cena měla být stanovena v nižších částkách, nebyla správnost závěru znaleckého posudku zpochybněna, přičemž žalovaný nenabídl soudu žádné jiné objektivní důkazy, způsobilé znalecké závěry zpochybnit. Odvolací soud naopak přisvědčil námitce žalovaného týkající se osobnímu auta; v tomto směru po podrobném rozboru konstatoval, že částku 100.000,- Kč získanou za jeho prodej nelze do aktiv promítat dvakrát, byla-li použita pro „rozjezd“ společnosti K., s. r. o., a obchodní podíl žalovaného u uvedené společnosti byl do aktiv zahrnut. Uzavřel, že v dalším shledal rozhodnutí soudu prvního stupně správným. Zrekapituloval aktiva jako předmět vypořádání a konstatoval, že činí 2,474.978,- Kč, z toho nemovitosti částku 1,996.600,- Kč, věci movité 88.200,- Kč, podíl žalovaného ve společnosti K., s. r. o., 176.800,- Kč a jeho pohledávka tamtéž 213.378,- Kč. Žalobkyni byl přikázán majetek v hodnotě 107.540,- Kč a žalovanému v hodnotě 2,367.438,- Kč. Nově pak stanovil částku, kterou uložil žalovanému zaplatit žalobkyni na vyrovnání jejího podílu, a to ve výši 1,129.949,- Kč.
Odvolací soud v rozsudku poučil účastníky, že proti němu „lze podat odvolání ve lhůtě dvou měsíců od jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR v Brně prostřednictvím Okresního soudu v Jindřichově Hradci“; rozsudek byl právnímu zástupci žalovaného a právnímu zástupci žalobkyně doručen 2. 5. 2003.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný – nikoliv ale prostřednictvím svého právního zástupce – 27. 6. 2003 odvolání, s tím, že je směřuje proti výrokům v odstavcích I. a III. Ohledně odvolacího důvodu odkázal na §205 odst. 2 písm. e) občanského soudního řádu (dále jen „OSŘ“). Namítl, že obecná cena nemovitosti stanovená v dané věci znalcem neodpovídá realitě na trhu nemovitostí a takto určená cena je neobjektivní. Doporučil provedení důkazu odborným stanoviskem realitní kanceláře se zkušenostmi z tamní lokality, když byl přesvědčen, že na vyrovnání podílů by postačovala částka 650.000,- Kč. Navrhl, aby odvolací soud změnil svůj rozsudek ve výroku I. a III. tak, že věci připadající do vlastnictví žalovaného mají hodnotu 1.407.540,- Kč a žalovaný bude povinen zaplatit žalobkyni na vyrovnání podílů 650.000,- Kč do jednoho měsíce od právní moci rozsudku.
Soud prvního stupně vyzval žalobce, aby upřesnil svoje podání z hlediska, zda jde o dovolání, a upozornil jej na nutnost sepsání dovolání advokátem ve smyslu §241 OSŘ. Právní zástupce žalovaného poté soudu prvního stupě podal 13. 8. 2003 dovolání proti rozsudku odvolacího soudu s tím, že se ztotožňuje s dovoláním včas podaným žalovaným, a s tím, že dovolání směřuje proti výrokům odvolacího soudu v odstavcích I. a III., přičemž učinil návrh, aby odvolací soud změnil napadený rozsudek v uvedených odstavcích svého výroku tak, jak to shora navrhl žalovaný.
Ve vyjádření se k dovolání žalobkyně uvádí, že v dovolání postrádá právní argumentaci a specifikaci dovolacích důvodů a namítá, že se žalovaný nezabýval otázkou, zda je dovolání v dané věci vůbec z hlediska §237 OSŘ přípustné. Uzavírá, že dovolání zřejmě přípustné není a navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 OSŘ). Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst.1 písm. a) OSŘ], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst.1 písm. b) OSŘ], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm. b) OSŘ a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst.1 písm. c) OSŘ]. Pro určení, že rozhodnutí je měnící, však není rozhodující to, jak jej odvolací soud označil, případně odkázal-li v odůvodnění na ustanovení §220 nebo §219 OSŘ; podstatné je, jak ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně vymezil obsah posuzovaného právního vztahu účastníků, resp. zda práva a povinnosti účastníků, o která v řízení šlo, stanovil oproti rozhodnutí soudu prvního stupně odlišně či nikoli. Přitom odlišným je jen takový rozsudek, který na základě rozdílného posouzení okolností významných pro rozhodnutí rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků (viz R 52/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V dané věci odvolací soud částečně vyhověl odvolání žalovaného, když majetek jehož se mu na základě vypořádávání dostává, ohodnotil částkou 2,367.483,-Kč (oproti částce 2,500.751,- Kč, deklarované soudem prvního stupně), a na vyrovnání podílů mu uložil povinnost zaplatit 1,129.949,-Kč (oproti 1,231.262,- Kč, stanoveným soudem prvního stupně). Jde-li tedy o stanovení hodnoty podílu žalovaného a částky určené na vyrovnání podílu, je – pokud jde o uvedené částky – rozsudek odvolacího soudu rozhodnutím potvrzujícím (částky stanovené odvolacím soudem jsou zahrnuty již ve vyšších částkách, určených soudem prvního stupně). Proto by dovolání mohlo být přípustné jen za podmínek stanovených v §237 odst. 1 písm. c) OSŘ; ty však nejsou dány.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) OSŘ] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 OSŘ). O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, se jedná, je-li v něm řešena právní otázka významná nejen pro rozhodnutí v dané konkrétní věci. Rovněž nejde o otázku zásadního právního významu, jestliže zákonná úprava je naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné výkladové těžkosti (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99, publikované pod č. C 102 ve svazku 2 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck). Napadené rozhodnutí otázku zásadního právního významu neřeší. Dovolatel vůbec neuvádí, jaký dovolací důvod uplatňuje, v čem spatřuje zásadní význam napadeného rozhodnutí (resp. o co opírá přípustnost dovolání) a zjevně neuplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci, ale zpochybňuje správnost znaleckého posudku a skutkových zjištění a navrhuje – v dovolacím řízení nepřípustné – doplnění důkazů (také dovolací návrhy se domáhají něčeho, co nelze v dovolacím řízení vůbec přiznat; v tomto směru lze odkázat dovolatele, zastoupeného advokátem, na §236 a násl. OSŘ, zejména pak na §241a OSŘ a §243b odst. 2, 3 OSŘ). Není tu tedy nic, co by z napadeného rozsudku činilo zásadní rozhodnutí ve shora uvedeném smyslu.
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, a to ani podle jiného ustanovení OSŘ, dovolací soud je podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) OSŘ odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z neúspěšnosti žalovaného v tomto řízení a ze skutečnosti, že žalobkyni náklady vznikly (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 OSŘ. Náklady představují odměnu advokáta za jeden úkon právní služby – vyjádření k dovolání podle §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, a činí podle §4 odst. 1, 3, §3 odst. 1 bod 6., §10 odst. 3, §15, §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. částku 7.500,- Kč, a dále paušální náhradu hotových výdajů 75,- Kč podle §13 odst. 3 advokátního tarifu, celkem tedy 7.575,- Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně co mu ukládá toto rozhodnutí, může žalobkyně podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 24. června 2004
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu