ECLI:CZ:NS:2004:22.CDO.835.2004.1
sp. zn. 22 Cdo 835/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Víta Jakšiče a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobce R. M., zastoupeného advokátem, proti žalovaným: 1) D. G., a 2) M. G., o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 9 C 201/2001, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. září 2003, č. j. 19 Co 257/2002-36, takto:
Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. září 2003, č. j. 19 Co 257/2002-36, a usnesení Okresního soudu v Prostějově ze dne 24. června 2002, č. j. 9 C 201/2001-26, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Prostějově k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal určení, že objekt bydlení čp. 53 a zastavěná plocha p. č. 5, zapsané v katastru nemovitostí na LV č. 153 pro obec a k. ú. P. u Katastrálního úřadu v P., patřily ke dni úmrtí jeho manželky J. M. (zemřela 28. 7. 1999) do jejich společného jmění. Tyto nemovitosti žalobce se svojí manželkou (dále jen „manželé Mikovi“), prodali kupní smlouvou uzavřenou 25. 4. 1990 žalovaným, kteří jim ale kupní cenu 59.689,- Kč neuhradili. Neučinili tak ani na základě platebního rozkazu vydaného Okresním soudem v Prostějově 23. 4. 1998 pod č. j. 8 C 265/97-8, ani k výzvám žalobce ze 7. 8. 2001 a z 26. 9. 2001. Proto žalobce dopisem z 9. 10. 2001 od kupní smlouvy odstoupil.
Okresní soud v Prostějově (dále „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 24. června 2002, č. j. 9 C 201/2001-26, řízení zastavil a rozhodl o nákladech řízení. Věc posoudil z hlediska §103 občanského soudního řádu (dále jen „OSŘ“) a dospěl k závěru, že projednání žaloby brání překážka věci rozsouzené ve smyslu §159 odst. 3 OSŘ. Vyšel ze skutečnosti, že manželé M. podali již 9. 4. 1997 u Okresního soudu v Prostějově žalobu na určení, že předmětné nemovitosti jsou v jejich bezpodílovém spoluvlastnictví, a soud tento návrh rozsudkem z 22. 7. 1997, č. j. 7 C 89/97-14, který nabyl právní moci 19. 8. 1997, zamítl. J. M. zemřela 28. 7. 1999.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací, rozhodující k odvolání žalobce, usnesením ze dne 17. září 2003, č. j. 19 Co 257/2002-36, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Konstatoval, že manželé M. vedli vůči žalovaným neúspěšně spor o určení neplatnosti kupní smlouvy týkající se předmětných nemovitostí, projednávaný Okresním soudem v Prostějově pod sp. zn. 5 C 237/91. Jeho rozhodnutí Krajský soud v Brně rozsudkem č. j. 19 Co 110/92-38 potvrdil a v odůvodnění uvedl, že předmětná kupní smlouva je platná. Pokud pak žalobce prohlašoval, že odstoupil od kupní smlouvy, toto prohlášení je založeno ve spise sp. zn. N 1059/90 Státního notářství v Prostějově 8. 8. 1990, tedy bylo učiněno již v době, kdy bylo rozhodnuto o povinnosti manželů M. vyklidit předmětný dům. Odvolací soud vzal dále v úvahu skutečnost, že manželé M. vedli pod sp. zn. 7 C 89/97 u Okresního soudu v Prostějově proti žalovaným spor o určení vlastnictví k předmětnému domu; toto řízení skončilo zamítavým výrokem, který nabyl právní moci 19. 8. 1997, a v dalším sporu, tentokrát o zaplacení částky 59.689,- Kč s příslušenstvím, vedeném u téhož soudu pod sp. zn. 8 C 265/97, byli úspěšní. Z těchto skutečností odvolací soud dospěl k závěru, že není dán naléhavý právní zájem žalobce na požadovaném určení. Konstatoval, že předmětná kupní smlouva byla shledána platnou, kupní cena byla manželům M. pravomocně přiznána a nic jim nebránilo domáhat se nařízení výkonu rozhodnutí, jestliže jim žalovaní kupní cenu nezaplatili. Pouhé neuhrazení kupní ceny nebylo důvodem pro odstoupení od smlouvy, když od platně uzavřené kupní smlouvy lze odstoupit pouze pokud to bylo mezi účastníky dohodnuto nebo to vyplývá ze zákona; taková situace v daném případě nenastala.
Proti usnesení odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o §239 odst. 2 písm. a) OSŘ a uplatňuje dovolací důvody ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) a b) OSŘ s námitkou, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uvádí, že odvolací soud hodnotil otázku naléhavého právního zájmu na určovací žalobě – věc tedy zkoumal obsahově, a současně věc hodnotil ve vztahu k překážce věci již pravomocně rozsouzené. Především nejsou na místě jeho úvahy týkající se úředního záznamu sepsaného u Státního notářství v Prostějově 8. 8. 1990 ve vztahu k možnosti domáhání se zaplacení kupní ceny a případného výkonu rozhodnutí. Stejně je neopodstatněný jeho názor, že pouhé nezaplacení kupní ceny není důvodem pro odstoupení od smlouvy, když od ní lze odstoupit jen bylo-li to mezi účastníky dohodnuto nebo to vyplývá ze zákona, kteréžto případy v dané věci nenastaly. Dovolatel dále uvádí, že žalovaní kupní cenu neuhradili, ač ti tvrdí, že neuhradili pouze část. K zaplacení je vyzval 7. 8. 2001 a 26. 9. 2001, když jim poskytl další lhůtu k zaplacení ve smyslu §517 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“). Od smlouvy odstoupil přípisem z 9. 10. 2001. Ten byl žalovaným řádně doručen a ve smyslu §48 odst. 2 ObčZ byla smlouva od počátku zrušena. Platební rozkaz vydaný Okresním soudem v Prostějově po sp. zn. 8 C 265/97 nelze hodnotit k jeho tíži; potvrzuje nicméně jeho argumentaci o nezaplacení celé kupní ceny. S využitím zákonného ustanovení o poskytnutí přiměřené lhůty žalovaným k zaplacení dluhu od smlouvy řádně odstoupil. Konstatuje, že skutkový základ dané věci je nepochybně zcela odlišný od předchozího řízení o určení vlastnictví, kde byla argumentace založena na tom, že kupní smlouva byla smlouvou fixní. V novém řízení naopak dovolatel opírá svoje právo o zcela jiný právní důvod, kterým je odstoupení od smlouvy podle §517 odst. 1 ObčZ. Skutečnost, že soudy v minulosti zkoumaly platnost smlouvy, není právně významná. Rozhodující je jakým způsobem v tomto řízení byla posouzena otázka, zda předchozí řízení o určení vlastnictví tvoří překážku věci rozsouzené; zde dovolatel namítá, že bylo chybně aplikováno ustanovení §159 odst. 3 OSŘ, neboť se o stejnou věc nejedná. Navrhuje, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle §239 odst. 2 písm. a) OSŘ, že je uplatněn dovolací důvod upravený v §241a odst. 2 písm. b) OSŘ [dovolatelem uváděný důvod, odpovídající §241a odst. 2 písm. a) OSŘ, podle obsahu dovolání není uplatněn] a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 OSŘ), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné.
Podle ustanovení §159 odst. 3 OSŘ jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být projednávána znovu.
Překážka věci pravomocně rozhodnuté (rei iudicatae) patří mezi podmínky řízení, k nimž soud přihlíží kdykoliv za řízení (§103 OSŘ), a představuje neodstranitelný nedostatek procesní podmínky, který je důvodem k zastavení řízení (§104 odst. 1 OSŘ). Předpokladem ovšem je, že jde skutečně o totožnou pravomocně rozhodnutou věc. O stejnou věc se jedná tehdy, jde-li v novém řízení o tentýž nárok, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, opírá-li se o tentýž právní důvod a týká-li se totožných osob. Tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže stejný nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (ze stejného skutku – viz rozsudek ze dne 5. dubna 2001, sp. zn. 21 Cdo 906/2000, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck pod č. C 401 ve svazku 4).
V dané věci opíral žalobce uplatněný nárok o tvrzení, že od kupní smlouvy uzavřené s žalovanými odstoupil přípisem z 9. 10. 2001. O takto skutkově i právně vymezeném nároku nemohlo být ve věci Okresního soudu v Prostějově sp. zn. 7 C 89/97 rozhodnuto (v době rozhodování této věci projev vůle z 9. 10. 2001 ještě nebyl učiněn), byť žalobní petit byl i v tomto případě formulován jako návrh na určení vlastnictví k téže nemovitosti mezi stejnými účastníky. Proto nešlo o překážku rozhodnuté věci a zastavení řízení podle §104 odst. 1 OSŘ nebylo namístě. Dovolací soud se nezabýval úvahami odvolacího soudu týkajícími se věcné opodstatněnosti uplatněného nároku, neboť jde zjevně o úvahy předčasné; odvolací soud měl totiž řešit jen otázku, zda jde o věc rozhodnutou či nikoliv.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit; vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (243b odst. 2, 3 OSŘ).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. května 2004
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.v. r.
předseda senátu