ECLI:CZ:NS:2004:25.CDO.1228.2004.1
sp. zn. 25 Cdo 1228/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně Ing. H. M., zastoupené advokátem, proti žalované České republice – České národní bance, se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 28, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 21 C 123/2000, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. listopadu 2003, č. j. 20 Co 286/2003-51, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se proti státu domáhala náhrady škody s tím, že je akcionářem A., a. s. (dále jen „A.“), v níž byla rozhodnutím České národní banky (dále jen „ČNB“) ze dne 17. 9. 1996, č. j. V42/9-96, zavedena nucená správa podle ust. §26 odst. 1 písm. c) zákona č. 21/1992 Sb., o bankách, ve znění tehdy účinném, aniž by za toto nucené omezení vlastnického práva byla žalobkyni poskytnuta náhrada, jak to požaduje čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Škoda jí vznikla nesprávným úředním postupem, když došlo k diskriminaci akcionářů upřednostněním principu ochrany vkladatelů a stability bankovnictví před principem realizace vlastnických práv. Nesprávný úřední postup dále spočívá v zavedení nucené správy, v rozhodnutí o rozdělení bankovní licence a o prodeji části banky zahraničnímu investorovi, v nesprávném počínání nuceného správce, který odprodal nemovitosti za podhodnocenou cenu a neplnil řádně své povinnosti, což vedlo místo k obnovení stability a likvidity banky k její hluboké ztrátě. Protože žalobkyně nebyla pravdivě informována v době od zavedení nucené správy až do března 1997, své akcie neprodala, její akcie později nebyly nuceným správcem odkoupeny a byly znehodnoceny, čímž jí vznikla škoda, jejíž náhradu požaduje ve výši jmenovité hodnoty akcií.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 12. 3. 2003, č. j. 21 C 123/2000-33, zamítl žalobu, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 100.000,- Kč s příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně nakoupila určitý počet akcií ve jmenovité hodnotě 100.000,- Kč, za něž požaduje náhradu škody, přičemž nad A. byla rozhodnutím žalované ze dne 17. 9. 1996 zavedena nucená správa, která skončila dne 7. 6. 1999. Mezi účastníky řízení je nesporné, že A. vstoupila do likvidace, která dosud nebyla ukončena. Soud dospěl k závěru, že pokud nešlo o nelegální či nicotný akt, nelze přezkoumávat úřední postup, který vedl k vydání rozhodnutí o zavedení nucené správy, a vzhledem k tomu, že probíhá likvidace A., která není ukončena a její výsledek nemůže být zatím znám, dovodil, že v řízení nebyla prokázána existence škody, neboť je neznámý okamžik jejího vzniku i její výše. Není tedy jisté, zda a event. v jaké výši žalobkyni vůbec škoda vznikne. Žalobci jakožto vlastníci akcií A. svého vlastnického práva k akciím nepozbyli, mají dle ust. §220 obch. zák. právo na podíl na likvidačním zůstatku A. a před ukončením likvidace jsou úvahy, jaký bude její výsledek, pouze hypotetické. Protože existence škody jakožto majetkové újmy je jedním ze základních předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu, žaloba je předčasná. Proto soud, aniž by prováděl další dokazování, žalobu zamítl.
K odvolání žalobkyně Městský soud Praze rozsudkem ze dne 25. 11. 2003, č. j. 20 Co 286/2003-51, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho závěrem o předčasnosti žaloby. Pouze za předpokladu, kdy bude prokázán vznik škody, bude následně na místě zkoumat, zda za ni žalovaná nese odpovědnost a zda je mezi vznikem škody a nesprávným úředním postupem příčinná souvislost. Žaloba byla podána předčasně, neboť je třeba vyčkat až do úplného ukončení likvidace A.; důkazy, které směřovaly pouze ke zjištění, zda vznikne či nevznikne po ukončení likvidace A. likvidační zůstatek, nebylo proto třeba pro nadbytečnost provádět.
Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně dovolání z důvodů podle ust. §241a odst. 2 písm a) a b) o. s. ř. Namítá, že soud věc nesprávně právně posoudil, neboť požadovaná náhrada škody nesouvisí s likvidací zbytkové části A. a jejím výsledkem, protože výsledek likvidace je z pohledu žaloby o náhradu škody bezvýznamný. Výše náhrady škody vychází ze snížení hodnoty jejího majetku, tj. skutečné tržní hodnoty jednotlivých akcií A. ke dni zavedení nucené správy a ke dni jejího ukončení, a byla vyčíslena ve znaleckém posudku ing. J. Č. Poukazuje na ust. §156a obch. zák., které upravuje samostatně převoditelná práva spojená s akcií, a dovozuje, že samostatně je třeba posuzovat tržní hodnotu akcie určité nominální hodnoty a likvidační zůstatek, který je podílem akcionáře na majetkovém zůstatku A. Pokles tržní hodnoty akcií A. představuje škodu, která žalobkyni vznikla v příčinné souvislosti s výkonem nucené správy v A. a která nesouvisí s výší likvidačního zůstatku. Podle ust. §61 odst. 4 obch. zák. mají akcionáři právo na podíl na majetkovém zůstatku, který lze v souladu s ust. §156a odst. 2 obch. zák. oddělit od akcie a smlouvou o postoupení pohledávky podle ust. §524 a násl. obč. zák. převést na zcela jiný subjekt, než je akcionář. ČNB, která svými rozhodnutími v době nucené správy v A. zavinila snížení tržní hodnoty akcií na téměř nulovou hodnotu, znehodnotila peněžitou investici žalobkyně do akcií A., a to bez ohledu na výši případného likvidačního zůstatku, a podle ust. §18 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb. žalovaná za tuto škodu odpovídá. Dále namítá, že řízení je zatíženo vadami, neboť soudy obou stupňů neopatřily hodnověrné listinné důkazy týkající se likvidace A. a spokojily se pouze se skutečnostmi, které zjistily z obchodního rejstříku vedeného u Městského soudu v Praze, kde je A. zapsána, a ve věci rozhodly, aniž provedly navržené důkazy, zejména důkaz znaleckým posudkem vypracovaným ing. J. Č. Navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu ust. §241 odst. 1 o. s. ř., po přezkoumání rozhodnutí v rozsahu napadeném dovoláním dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání ve smyslu ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je závěr dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí, popř. některá z právních otázek v něm řešených, proti níž dovolání směřuje, má po právní stránce zásadní význam. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze závěru o předčasnosti žaloby, neboť teprve pokud práva akcionářů spojená s akcií jakožto cenným papírem nebudou v rámci likvidace akciové společnosti uspokojena, vzniká jim majetková újma, spočívající ve ztrátě hodnoty jejich akcií.
Škoda jakožto majetková újma, spočívající dle tvrzení žalobkyně v tom, že v důsledku nesprávného úředního postupu ČNB poklesla tržní hodnota akcií A., nemůže v případě probíhající likvidace akciové společnosti vzniknout akcionářům dříve, než při skončení likvidace. Škoda totiž nevzniká akcionářům již v okamžiku, kdy došlo k tvrzeným pochybením při výkonu bankovního dohledu, nýbrž vznik škody na straně akcionáře se odvíjí od výsledné hodnoty jeho podílu na obchodním jmění společnosti, představovaného akcií. Z tohoto hlediska – i vzhledem k proměnlivé tržní hodnotě akcií - není rozhodující, zda v určitém období (v době mezi zavedením a ukončením nucené správy v akciové společnosti) došlo k poklesu tržní hodnoty akcií, který lze vyčíslit, neboť pokud akciová společnost existuje, byť je v likvidaci, akcionář, který vlastní její akcie, má práva s tímto cenným papírem spojená, mezi něž patří právo na podíl na jejím zisku i na likvidačním zůstatku při zániku společnosti (srov. §155 odst. 1 obchodního zákoníku). Majetková újma, za níž lze na dalších subjektech požadovat náhradu škody, tedy akcionáři vznikne, jestliže po ukončení likvidace je jeho podíl na likvidačním zůstatku nižší než jeho podíl na obchodním jmění společnosti před škodnou událostí. Na tom nic nemění námitka v dovolání, že právo na vyplacení podílu na likvidačním zůstatku spojené jinak s akcií je samostatně převoditelné.
Jak vyplývá z výše uvedeného, otázka okamžiku vzniku škody na straně akcionářů v případě probíhající likvidace akciové společnosti, byla v dané věci odvolacím soudem zodpovězena v souladu s hmotným právem a nejedná se ani o otázku, jež by odvolacími soudy nebo dovolacím soudem byla rozhodována rozdílně, a tato otázka byla dovolacím soudem již řešena, např. v rozsudku NS ČR ze dne 4. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1809/2003, v usnesení ze dne 31. srpna 2004, sp. zn. 25 Cdo 2231/2003. Nejedná se proto o otázku zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Pokud dovolatelka namítá, že soud v řízení neprovedl všechny důkazy k náležitému zjištění skutkového stavu, uplatňuje tak dovolací důvod podle ust. §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., totiž že soud zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tento dovolací důvod však přípustnost dovolání nezakládá, neboť k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, lze v dovolacím řízení přihlížet, jen pokud je dovolání přípustné. Vzhledem k tomu, že dovolání není podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, Nejvyšší soud se touto námitkou nezabýval. Je však třeba připomenout, že skutkovou otázku výše škody (která je zjišťována za situace, kdy škoda již vznikla) nelze zaměňovat nebo ztotožňovat se vznikem škody jako takové (tj. s jednou z podmínek vzniku odpovědnosti za škodu).
Vzhledem k tomu, že předložená právní otázka nezakládá důvod pro závěr, že rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, není dovolání proti tomuto rozsudku podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně odmítl podle §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobkyně nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. prosince 2004
JUDr. Marta Škárová, v.r.
předsedkyně senátu