ECLI:CZ:NS:2004:25.CDO.1702.2002.1
sp. zn. 25 Cdo 1702/2002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudkyň JUDr. Marty Škárové a JUDr. Olgy Puškinové v právní věci žalobce M. J., zastoupeného advokátem, proti žalovanému J. K., zastoupenému advokátem, za účasti Č. p., a. s., jako vedlejšího účastníka na straně žalovaného, o 245.781,- Kč, vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 2 C 536/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. června 2002, č. j. 19 Co 1433/2002-381, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. 6. 2002, č. j. 19 Co 1433/2002-381, a rozsudek Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 27. 8. 2001, č. j. 2 C 536/2001-331, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Jindřichově Hradci k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Jindřichově Hradci rozsudkem ze dne 22. 6. 1998, č. j. 2 C 1170/94-222, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 245.781,- Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozhodl tak poté, co jeho předchozí rozsudek ze dne 27. 3. 1997, č. j. 2 C 1170/94-125, jímž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci částku 245.781,- Kč, ohledně částky 62,- Kč byla žaloba zamítnuta a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, byl k odvolání žalovaného a vedlejšího účastníka usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. 10. 1997, č. j. 8 Co 1353/97-162, zrušen s výjimkou výroku o zamítnutí žaloby a věc vrácena k dalšímu řízení s pokynem k doplnění dokazování ohledně existence jiné škody ve formě ušlého zisku. Soud prvního stupně po doplnění dokazování vyšel ze zjištění, že žalobce dne 7. 9. 1993 cestoval z místa svého bydliště na obchodní schůzku se zástupcem společnosti E. s. r. o., která se měla uskutečnit mezi 9:30 a 10:30 hod. v T. a při níž měl jako zprostředkovatel podle smlouvy o zprostředkování ze dne 23. 8. 1993 doručit zástupci svého obchodního partnera závazné objednávky a kupní smlouvy na dodávky motorové nafty třetím osobám. Osobní účast žalobce na této schůzce přitom byla nutná, protože se jednalo o poslední možný termín uzavření smluv s dodavateli. V blízkosti obce H., v 7:40 hod. však bylo osobní motorové vozidlo žalobce poškozeno při dopravní nehodě, kterou zavinil žalovaný. V důsledku toho byla žalobci znemožněna účast na uvedené schůzce a právě pro jeho absenci nemohly být objednávky a kupní smlouvy akceptovány. Ze znaleckého posudku J. D. – Ř., znalkyně z oboru ekonomika, odvětví účetní evidence, vyplynulo, že pokud by odběratelé koupili objednaných 702.230 litrů motorové nafty, žalobci by náležela celková provize ve výši 245.781,- Kč. Soud dovodil, že byly naplněny předpoklady odpovědnosti za škodu ve smyslu §420 obč. zák., když žalovaný jako viník dopravní nehody porušil právní povinnost uloženou vyhláškou č. 99/1989 Sb. Žalobce se v důsledku toho nemohl dostavit na přesně stanovenou obchodní schůzku, jejíž termín nebylo možno přesunout, ani nebylo možné listiny zaslat jinou formou, např. faxem; v příčinné souvislosti s porušením právní povinnosti ze strany žalovaného mu tedy vznikla škoda (majetková újma) v podobě ušlého zisku podle §442 odst. 1 obč. zák. Pokud by totiž nedošlo k dopravní nehodě zaviněné žalovaným a žalobce by mohl doručit listiny na schůzku, splnil by podmínky smlouvy o zprostředkování a získal by dohodnutou provizi. Pouze v důsledku škodné události se majetkový stav žalobce nerozmnožil o hodnoty, které by bylo možno očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí.
K odvolání žalovaného a vedlejšího účastníka Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 20. 10. 1998, č. j. 8 Co 2269/98-256, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu na zaplacení částky 245.781,- Kč zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud dospěl k závěru, že rozsudek soudu prvního stupně byl vydán na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu věci, avšak neztotožnil se s jeho právními závěry, především ohledně existence příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním žalovaného a vzniklou škodou ve formě ušlé provize žalobce, přičemž s odkazem na rozhodnutí publikované pod R 7/79 dovodil, že nezískání provize není natolik bezprostředním důsledkem dopravní nehody, aby byla dána příčinná souvislost. Ztráta provize z neuzavřených kupních smluv v důsledku zpoždění vzniklého autonehodou je totiž natolik časově i věcně vzdáleným důsledkem škodné události (poškození vozu), že za tento ušlý zisk žalovaný neodpovídá.
Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 24. 5. 2001, č. j. 25 Cdo 1946/2000-303, rozsudek odvolacího soudu zrušil a vrátil věc Krajskému soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení se závazným právním názorem, podle nějž okolnost, že škůdce zároveň odpovídá za škodu na vozidle poškozeného, nevylučuje příčinnou souvislost mezi porušením právní povinnosti ústícím v poškození vozu a škodou, která poškozenému vznikla tím, že nedošlo k uzavření smluv, z nichž mu měl vzniknout prospěch. V daném případě z toho vyplývá, že znemožnil-li žalovaný zaviněným poškozením vozidla žalobci, aby se dostavil k obchodnímu jednání, odpovídá mu za ušlý zisk, o nějž poškozený přišel absencí u tohoto jednání.
Poté, co Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 2. 7. 2001, sp. zn. 19 Co 1307/2001-315, zrušil rozsudek Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 22. 6. 1998, č. j. 2 C 1170/94-222, soud prvního stupně rozsudkem ze dne 27. 8. 2001, č. j. 2 C 536/2001-331, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 122.890,50 Kč, zamítl žalobu na zaplacení další částky 122.890,50 Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vázán právním názorem dovolacího soudu v otázce příčinné souvislosti, vyšel ohledně výše škody ze zjištění, že žalobce měl při neuskutečněné schůzce zprostředkovat odběr motorové nafty od firmy E., s. r. o. T., která byla dne 7. 9. 1993 připravena uzavřít hospodářské smlouvy na dodávky motorové nafty pro 4. čtvrtletí roku 1993 firmě A. S. spol. s r. o. (ta objednala 109.110 litrů nafty) a R., spol. s r.o. (cca 500 tun motorové nafty) a vyplatit žalobci provizi ve výši 0,35 Kč za litr. Provize žalobce, pro případ že by tyto firmy naftu odebraly, byla vyčíslena znaleckým posudkem ve výši 245.781,- Kč za situace, kdy listinnými důkazy byla prokázána objednávka celkem 702.230 litrů motorové nafty. Žalobce byl sice zároveň společníkem a jednatelem firmy R., spol. s r.o., jejíž společenská smlouva v článku VI písm. b) stanovila, že žádný ze společníků nesmí vlastním jménem nebo na vlastní účet uzavírat dohody, které souvisejí s podnikatelskou činností společnosti, ani zprostředkovávat pro jiné osoby obchody společnosti [bod 1), 2)]. Podle výpovědi jednatele Ing. B., bývalého ředitele společnosti, však společenská smlouva umožňovala, aby žalobce uzavřel smlouvu o zprostředkování sám za sebe, a společnost proti tomu neměla výhrady. Porušení zákazu konkurence (§136 odst. 1 obch. zák.) je sankcionováno nárokem na vydání plnění, který může uplatnit společnost vůči tomu, kdo ji poškodil. I v případě, že by zákaz konkurence byl v daném případě porušen, šlo by o vztah mezi žalobcem a R., spol. s r.o., přičemž z výpovědi svědka B. vyplývá, že postup žalobce by byl tolerován; je tedy zřejmé, že nebýt dopravní nehody, nedošlo by ke zkrácení práva žalobce na provizi, a to, jak by s ní bylo naloženo, je věcí týkající se pouze vztahů mezi žalobcem a firmou R., spol. s r. o. K námitce žalovaného ohledně neplatnosti smlouvy o zprostředkování ze dne 23. 8. 1993 soud uvedl, že žádný z účastníků smlouvy ji za neplatnou nepovažoval a třetí strana se neplatnosti dovolat nemůže. Uzavření této smlouvy neshledal soud v rozporu ani s dobrými mravy ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., neboť podle jeho názoru se jednalo o právem akceptovatelný vztah mezi dvěma subjekty. Soud nepovažoval za důvodnou ani námitku týkající se rozporu mezi označením firmy E., s. r. o., v obchodním rejstříku a údajem na smlouvě, neboť firma je dostatečně identifikována IČ, smlouva je opatřena razítkem a podpisem jednatele. Soud využil moderačního práva podle §450 obč. zák. a s přihlédnutím k osobě žalovaného - starobního důchodce, který neúmyslně způsobil dopravní nehodu, snížil náhradu škody na polovinu.
K odvolání obou účastníků Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 24. 6. 2002, č. j. 19 Co 1433/2002-381, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k názoru, že zákaz konkurence ve smyslu §136 odst. 1 obch. zák., stejně jako příslušné smlouvy o založení obchodní společnosti, se týkají právního vztahu mezi žalobcem a společností R., spol. s r. o., který je právně irelevantní ve vztahu žalobce k žalovanému. Rozhodující je skutečnost, že podle smluv o zprostředkování by bylo postupováno a na jejich základě plněno, a to bez ohledu na to, zda šlo o smlouvy platné či neplatné; tedy pokud by se žalobce na příslušné jednání dostavil, zcela nepochybně by mu byla provize vyplacena. Také v otázce neplatnosti smlouvy o zprostředkování pro nedostatek formálních náležitostí přisvědčil odvolací soud závěru soudu prvního stupně, že případná absence (nesprávnost) uvedení sídla společnosti nemůže mít vliv na platnost smlouvy; rozhodující je opět to, že podle těchto smluv byly žalobci přiznávány provize a podle výsledků dokazování, zejména výpovědí svědků, by mu v konkrétním případě provize byly poskytnuty.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a které odůvodňuje podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Za zásadní považuje otázku, zda provize vázaná na odkládací podmínku je splatná a představuje ušlý zisk v případě, že není najisto (či alespoň s pravděpodobností hraničící s jistotou) postaveno, že se podmínka splní, zda vznik škody (ušlého zisku) nedovoleným nebo nezákonným způsobem je předpokladem pro odškodnění a zda obstojí platnost smlouvy, kterou měl uzavírat subjekt, jenž ještě neexistoval. Podle předmětné smlouvy o zprostředkování by příslušela žalobci provize buď po podpisu příslušné smlouvy mezi prodávajícím E., s. r. o. a případným kupujícím nebo až po skutečném odebrání zboží jiným subjektem než žalobcem. Dovolatel dovozuje, že v daném případě není najisto (či s pravděpodobností hraničící s jistotou) postaveno, zda by se zamýšlený obchod vůbec uskutečnil, když sejít z něj mohlo i jiným způsobem, a zda by na základě žalobcových objednávek došlo ke skutečnému odebrání objednaného zboží. V tomto směru je podle dovolatele pochybná škoda i její výše a není jisté, zda by vůbec vznikl nárok na vyplacení provize, zvláště když odpovědný zástupce firmy A. S. spol. s r. o. uvedl, že firma si mohla zajistit potřebnou naftu jiným způsobem. V řízení bylo dále zjištěno, že žalobce, uzavírající zprostředkovatelské smlouvy jako podnikající fyzická osoba, byl v době jejich uzavírání společníkem a jednatelem firmy R., spol. s r. o., za kterou a pro niž tyto obchody uzavíral, a vztahoval se na něj proto kogentní zákaz konkurence vyplývající z ustanovení §136 obch. zák., nehledě na to, že takový zákaz vyplýval i ze společenské smlouvy ze dne 22. 4. 1993. Žalobce uzavíral obchod za a pro společnost, v níž působil jako jednatel, a zároveň měl profitovat i jako jednotlivec - měl mít tedy z jednoho obchodu dvojnásobný zisk, jednak jako jednatel a společník obchodní společnosti, jednak jako zprostředkovatel. Takové plnění podle dovolatele není akceptovatelné, má v daných souvislostech povahu úplatku, je nejen v rozporu s dobrými mravy, ale i se zákonem a se společenskou smlouvou a z takového úkonu (smlouvy o zprostředkování) nemohl mít žalobce nárok na jakékoliv plnění. Nemohl tedy utrpět žádnou škodu, protože ušlý zisk nemůže mít původ v nedovoleném jednání. Obě shora uvedené smlouvy o zprostředkování jsou podle dovolatele absolutně neplatné pro rozpor se zákonem a s dobrými mravy. Žalovaný sice nebyl účastníkem tohoto vztahu, ale uvedené smlouvy mají být podkladem žalobcova nároku, přitom bylo skutkově prokázáno, že ušlého zisku mělo být žalobcem dosaženo jeho nedovoleným, protiprávním jednáním. Dovolatel dále namítá, že organizaci (obchodní společnost) charakterizuje zejména její název a sídlo, a domnívá se, že by v dovolacím řízení měla být zodpovězena též otázka, do jaké míry obstojí platnost smlouvy, kterou měl uzavírat subjekt, jenž ještě neexistoval. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
Žalobce se ve vyjádření k dovolání ztotožnil se závěry odvolacího soudu i soudu prvního stupně. Má za to, že námitky žalovaného (zejména ohledně porušení zákazu konkurence) byly během řízení vyřešeny, přičemž soudy respektovaly právní názor Nejvyššího soudu ČR obsažený ve zrušujícím rozsudku. Dodal, že plně akceptuje i rozhodnutí o moderaci výše škody. Navrhl proto, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2001 - dále jen „o.s.ř.“). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), se nejprve zabýval přípustností dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podle §237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)]. Podle odstavce 3 tohoto ustanovení rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Žalovaný dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve výroku o platební povinnosti žalovaného ve výši 122.890,50 Kč; po předchozích zrušujících usneseních odvolacího soudu rozhodl soud prvního stupně ohledně uvedené částky shodně, nejde tedy o případ přípustnosti dovolání předvídaný ustanovením §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a přípustnost dovolání tak lze posuzovat pouze podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Právní otázka, zda poškozenému lze přiznat nárok na náhradu škody spočívající v ušlém zisku, kterého mělo být dosaženo v obchodních vztazích v rozporu se zákazem konkurence, nebyla dovolacím soudem dosud řešena a představuje proto otázku zásadního právního významu (§237 odst. 3 o.s.ř.) zakládající přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., které dovolatel uplatnil jako dovolací důvod, může spočívat v tom, že soud na správně zjištěný skutkový stav aplikoval nesprávný právní předpis nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil.
Vzhledem k tomu, že obchodní smlouvy zprostředkované žalobcem měly být sjednány na schůzce dne 7. 9. 1993 na základě zprostředkovatelské smlouvy ze dne 23. 8. 1993, je třeba při posouzení otázky zákazu konkurence vyjít z ustanovení §136 zák. č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 30. 6. 1996, tj. před novelou provedenou zákonem č. 142/1996 Sb. (dále též jen „obch. zák.“).
Podle §136 odst. 1 obch. zák. pokud ze společenské smlouvy nebo stanov nevyplývá něco jiného, jednatel nesmí: a) vlastním jménem nebo na vlastní účet uzavírat obchody, jež souvisejí s podnikatelskou činností společnosti, b) zprostředkovávat pro jiné osoby obchody společnosti, c) účastnit se na podnikání jiné společnosti jako společník s neomezeným ručením a d) vykonávat činnost jako statutární orgán nebo člen statutárního nebo jiného orgánu jiné právnické osoby s podobným předmětem podnikání, ledaže jde o právnickou osobu, na jejímž podnikání se účastní společnost, v níž vykonává působnost jednatele. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení porušení odstavce 1 má důsledky stanovené v §65.
Podle §65 odst. 2 obch. zák. společnost je oprávněna požadovat, aby osoba, která tento zákaz porušila, vydala prospěch z obchodu, při kterém porušila zákaz konkurence, anebo převedla tomu odpovídající práva na společnost. Tím není dotčeno právo na náhradu škody.
V posuzovaném případě vyšel odvolací soud ze zjištění (správnost skutkového stavu není předmětem dovolacího přezkumu), že stanovy společnosti R., spol. s r. o., platné ke dni uzavření zprostředkovatelské smlouvy neobsahovaly úpravu zákazu konkurence jednatele a společníka odlišnou (zúženou) od ustanovení §136 odst. 1 písm. a), b) obch. zák. Z toho je třeba dovodit, že zprostředkoval-li žalobce pro společnost E. s. r. o. obchod společnosti R., spol. s r. o., jejímž byl jednatelem a společníkem, učinil tak v rozporu s ustanovením §136 obch. zák. s důsledky, které přináší ustanovení §65 obch. zák. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že možnost uplatnění sankce za porušení zákazu konkurence dává zákon do rukou dotčené obchodní společnosti a že konečné řešení otázky, komu připadne takto získané plnění, je věcí společnosti a osoby porušivší zákaz konkurence, neboť bude záviset na tom, zda, v jakém rozsahu a nakolik úspěšně společnost své nároky podle §65 obch. zák. uplatní. Nelze však souhlasit s tím, že porušení zákazu konkurence je irelevantní ve vztahu mezi poškozeným, jemuž ušel zisk, a osobou, která porušením své právní povinnosti mu v nabytí zisku zabránila.
Podle §442 odst. 1 obč. zák. hradí se skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo (ušlý zisk).
Škodou zákon míní újmu, která nastala (projevuje se) v majetkové sféře poškozeného (spočívá ve zmenšení jeho majetkového stavu) a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi, a je tedy napravitelná poskytnutím majetkového plnění, především penězi. Ušlý zisk je v podstatě ušlým majetkovým prospěchem a spočívá v nenastalém zvětšení (rozmnožení) majetku poškozeného, které bylo možno - kdyby nebylo škodné události - důvodně očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí (stanovisko Nejvyššího soudu ČSSR Cpj 87/70, publikované pod č. 55 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1971). Charakter ušlého zisku má i majetková újma představovaná ztrátou majetkového přínosu, který poškozený mohl očekávat od svého smluvního partnera při obvyklém sledu událostí, nebýt škodné události. Takové osobě nepochybně ušel majetkový přínos v hodnotě plnění, které by obdržela, neboť tím, že se tak nestalo, nezvětšil se její majetkový stav, ačkoliv bylo možno důvodně očekávat, že se tak stane. Z tohoto pohledu je třeba odvolacímu soudu v obecné rovině přisvědčit, že bez ohledu na platnost smluvního základu je rozhodující, zda poskytnutí sjednaného plnění bylo možno důvodně očekávat. V posuzovaném případě však jde o specifickou situaci, kdy části zisku mělo být dosaženo jednáním v rozporu se zákazem konkurence podle §136 obch. zák.; tehdy je nutno zvažovat, zda výkon práva směřující k náhradě takového majetkového přínosu požívá právní ochrany.
Podle §3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.
Smyslem tohoto ustanovení je zamezit výkonu práva, který sice odpovídá zákonu, avšak odporuje dobrým mravům, jež lze definovat jako souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, publikovaný v časopise Soudní judikatura 8/1997 pod č. 62). Není vyloučeno, že i takový výkon práva, který odpovídá zákonu, může být shledán v rozporu s dobrými mravy a že mu proto bude soudem odepřena právní ochrana. Postup soudu podle citovaného ustanovení má místo jen ve výjimečných případech, přičemž dobrým mravům zásadně neodporuje, uplatní-li někdo nárok na náhradu škody spočívající v ušlém zisku při obchodní činnosti. Soudní ochrany však nepožívá nárok na náhradu plnění, kterého mělo být v obchodních vztazích dosaženo v rozporu se zákonem či se zásadami poctivého obchodního styku (§265 obch. zák.).
V dané věci bylo zjištěno, že část ušlého zisku, který tvoří předmět řízení, měl žalobce obdržet (a nebýt škodné události by jej skutečně obdržel) z obchodu uskutečněného v rozporu se zákazem konkurence (§136 obch. zák.), a to přijetím provize podle zprostředkovatelské smlouvy se společností E., s. r. o., jíž sjednal dodávku motorové nafty pro společnost R., spol. s r. o., jejímž byl jednatelem. Předpokládaný majetkový přínos měl tedy základ v jednání, které ve vztahu mezi žalobcem a společností R., spol. s r. o., lze charakterizovat jako protiprávní a které ve vztahu vůči poskytovateli provize společnosti E., s. r. o., mohlo vybočovat ze zásad poctivého obchodního styku. Bez ohledu na to, jaké konkrétní sankce zákon s takovým počínáním spojuje ve vztazích mezi obchodními subjekty a zda byly proti žalobci uplatněny, příčí se dobrým mravům, aby žalovaný, který svým zaviněným nedbalostním jednáním dosažení takového zisku zmařil, byl povinen jej hradit v rámci odpovědnosti za škodu.
Tento závěr se neuplatní ohledně zprostředkování dodávky pro A. S. spol. s r. o., jejímž jednatelem ani společníkem žalobce nebyl (porušení zákazu konkurence žalovaný ani netvrdí). Při obvyklém sledu událostí, který byl narušen dopravní nehodou zaviněnou žalovaným, by žalobce nepochybně obdržel provizi odpovídající hodnotě touto společností objednaných 109.110 litrů nafty. Na tom nic nemění ani výhrady žalovaného k platnosti zprostředkovatelské smlouvy. Jednak odvolací soud správně dovodil, že nedostatek spočívající v uvedení nesprávného sídla účastníka smlouvy nezpůsobuje její neplatnost, neboť z obsahu smlouvy i výkladem projevu vůle lze dovodit jeho totožnost, jednak nelze přehlédnout, že zákon pro tento smluvní typ nepředepisuje písemnou formu, takže žalobce mohl sjednanou provizi obdržet i na základě ústní dohody.
Vzhledem k tomu, že dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. je naplněn, Nejvyšší soud České republiky rozsudek odvolacího soudu zrušil (§243b odst. 1 část věty za středníkem o.s.ř.).; protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, byl i tento rozsudek zrušen a věc byla vrácena Okresnímu soudu v Českém Krumlově k dalšímu řízení (§243b odst. 2 věta druhá o.s.ř.). I když je dovolací důvod naplněn jen ohledně části nároku, zrušil dovolací soud obě rozhodnutí ohledně celé dovoláním napadené částky 122.850 Kč, neboť její výše byla stanovena za použití ustanovení §450 obč. zák., aniž byly rozlišeny jednotlivé dílčí nároky.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. února 2004
JUDr. Petr Vojtek,v.r.
předseda senátu