ECLI:CZ:NS:2004:25.CDO.2231.2003.1
sp. zn. 25 Cdo 2231/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce L. P., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice – Č. n. b., o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. Zn. 23 C 281/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. června 2003, č. j. 20 Co 185/2003-40, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se proti státu domáhal náhrady škody za znehodnocení akcií Agrobanky Praha, a. s., jejímž je akcionářem. Dle jeho tvrzení mu škodu způsobila Č. n. b. (dále jen „ČNB“) nesprávným úředním postupem spočívajícím v nezákonném zavedení nucené správy v A. P., a. s., a nuceným správcem Ing. J. K., který místo aby svojí činností obnovil stabilitu a likviditu banky, způsobil jí hlubokou ztrátu. Žalobci tak vznikla škoda ve výši 10.509.893,10 Kč (rozdíl mezi stávající tržní cenou a nominální hodnotou akcií), kterou požadoval nahradit.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 31. 10. 2002, č. j. 23 C 281/99-27, žalobu na zaplacení částky 10,509.893,10 Kč s příslušenstvím zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobce je vlastníkem 109.137 ks akcií A. P., a. s., o nominální hodnotě 100 Kč, přičemž A. P., a. s., (dále jen „AGB“) je v likvidaci. Soud dospěl k závěru, že žaloba na náhradu škody za znehodnocení akcií je předčasná, neboť žalobce v řízení neprokázal existenci škody, když okamžik jejího vzniku a její výše není známa. Vzhledem k tomu, že se hradí skutečná újma na majetku, nelze vycházet ze jmenovité hodnoty akcií a pro vyjádření výše škody by bylo třeba vycházet z tržní hodnoty akcií v okamžiku vzniku škody. Likvidace AGB, jejíž akcie žalobce drží, dosud probíhá, její výsledek bude znám až po jejím ukončení, a není proto jasné, zda by žalobci škoda vznikla a jaká by byla její eventuelní výše, neboť žalobce má jako akcionář AGB podle ust. §220 obch. zák. právo na podíl na likvidačním zůstatku.
K odvolání žalobce Městský soud Praze rozsudkem ze dne 26. 6. 2003, č. j. 20 Co 185/2003-40, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho závěrem o předčasnosti žaloby. Za situace, kdy není dokončena likvidace AGB, není postaveno najisto, zda žalobci vznikla škoda a v jaké výši, neboť výsledek likvidace AGB nelze předjímat a mít za nepochybné, že akcionář neobdrží na likvidačním zůstatku ničeho. Pokud není prokázáno, že škoda vznikla, chybí základní předpoklad pro posouzení nároku na náhradu škody a nejsou tak dány podmínky ani pro rozhodování o základu nároku mezitímním rozsudkem. Okolnost, zda žalovaná porušila své povinnosti ve smyslu nesprávného úředního postupu podle §18 zákona č. 58/1969 Sb., bude možno posuzovat až poté, co bude postaveno najisto, že žalobci vznikla škoda.
Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce dovolání. Zásadní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v posouzení otázky vzniku škody, resp. její výše, a v nemožnosti rozhodnout o základu nároku mezitímním rozsudkem. Namítá, že v řízení byla prokázána existence všech předpokladů pro vznik odpovědnosti žalované za škodu, a to včetně nesprávného úředního postupu žalované, který spočívá v uvalení nucené správy na AGB, v dalších krocích správce pověřeného výkonem nucené správy, jakož i v počínání likvidátora H. P., spol. s r. o. Pokud jde o vznik škody, lze způsobenou škodu zjistit znaleckým posudkem, soud však nevyhověl jeho návrhům na provedení těchto důkazů ani na provedení důkazu výslechem likvidátora AGB. Namítá, že AGB je téměř jistě předlužena, je zřejmé, že likvidační zůstatek bude nulový, a situace je obdobná, jako kdyby byl na AGB prohlášen konkurs. Zdůrazňuje, že požadovaná náhrada škody nesouvisí s likvidací AGB a jejím výsledkem, ten je z pohledu tohoto sporu bezvýznamný, nýbrž tvrzená škoda spočívá v nesprávném úředním postupu nuceného správce, který rozhodoval způsobem, jenž je v rozporu s účelem nucené správy. Tržní cena jedné akcie AGB byla ke dni podání žaloby 3,70 Kč, přičemž akcie porovnatelných bank mají tržní cenu vyšší než nominální (100 Kč/akcie). Příčinná souvislost mezi jednáním žalované a vznikem škody žalobce je pak dle žalobce zřejmá. Žaloba není předčasná a i kdyby nebylo možné v současné době zjistit výši škody, mohl soud prvního stupně rozhodnout mezitímním rozsudkem ve smyslu ust. §152 odst. 2 o. s. ř. o základu projednávané věci, tj. o tom, že ze strany žalované došlo k nesprávnému úřednímu postupu. Navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V doplnění dovolání pak dovolatel uvedl, že rozhodující příčinou vzniku škody bylo počínání nuceného správce Ing. J. K., zejména protiprávní převod obchodního majetku AGB na jinou osobu, a výši škody lze zjistit objektivně a empiricky již nyní, před ukončením likvidace, z výše čistého obchodního majetku banky (tj. z poměru obchodního majetku banky k jejím závazkům dle ust. §6 odst. 3 obch. zák.), a to jeho porovnáním k okamžiku zavedení nucené správy (17. 9. 1996) a k okamžiku ukončení nucené správy (16. 9. 1998). Nelze přitom vycházet z účetních hodnot, nýbrž z reálného odhadu jeho možného zpeněžení s přihlédnutím k nákladům. Podíl jednotlivých akcií na čistém obchodním majetku pak lze stanovit podle podílu nominální hodnoty akcie na základním kapitálu, v tomto dovolatel odkazuje na rozhodnutí NS ČR sp. zn. 21 Cdo 1419/98.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu ust. §241 o. s. ř., věc posoudil a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Zamítavé rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze závěru, že žaloba na náhradu škody je předčasná, neboť v době rozhodování soudu ještě nevznikla škoda, jejíž náhrady se žalobce jako akcionář likvidované akciové společnosti na žalované domáhá.
Jedním ze základních předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu podle hmotného práva je vznik škody na straně poškozeného, přičemž důkazní břemeno o tom, že škoda vznikla, leží na žalobci. Škoda musí existovat nejpozději v době, kdy soud o uplatněném nároku rozhoduje, neboť i pro rozhodování soudu o nároku na náhradu škody platí ust. §154 o. s. ř., které stanoví, že pro rozsudek je rozhodující stav v době jeho vyhlášení. Rozhodující je tedy skutkový stav věci v době, kdy soud vyhlašuje své rozhodnutí, a nikoliv stav, který s větší či menší pravděpodobností nastane v nejbližší době. Jestliže škoda neexistuje k okamžiku, ve kterém soud rozhoduje o uplatněném nároku na její náhradu, byl nárok uplatněn předčasně, a soud žalobu zamítne tzv. „pro tentokrát“, aniž by se musel zabývat splněním dalších předpokladů odpovědnosti za škodu.
Podle ust. §155 odst. 1, věty první, obchodního zákoníku je akcie cenným papírem, s nímž jsou spojena práva akcionáře jako společníka podílet se podle tohoto zákona a stanov společnosti na jejím řízení, jejím zisku a na likvidačním zůstatku při zániku společnosti.
Škoda jakožto majetková újma, spočívající dle tvrzení žalobce v tom, že v důsledku nesprávného úředního postupu ČNB poklesla tržní hodnota akcií AGB oproti jejich nominální hodnotě, nemůže v případě probíhající likvidace akciové společnosti vzniknout akcionáři dříve, než při skončení likvidace, neboť nevzniká již v okamžiku, kdy došlo k tvrzeným pochybením při výkonu bankovního dohledu, nýbrž až tehdy, kdy jeho právo na podíl na základním kapitálu společnosti (představovaný akcií) není uspokojeno a již je nelze na povinném subjektu vymáhat. Z tohoto hlediska není proto rozhodující, zda došlo k poklesu tržní hodnoty akcií, který lze za určitá období vyčíslit. Dokud akciová společnost existuje, byť je v likvidaci, akcionář, který drží její akcie, má práva s tímto cenným papírem spojená, tedy i právo na podíl na likvidačním zůstatku společnosti.
Jak z uvedeného vyplývá, otázka okamžiku vzniku škody na straně akcionářů v případě probíhající likvidace akciové společnosti byla v dané věci odvolacím soudem zodpovězena v souladu s hmotným právem; nejde o otázku, jež by odvolacími soudy nebo dovolacím soudem byla rozhodována rozdílně, a tato otázka již byla ostatně dovolacím soudem řešena v rozsudku NS ČR ze dne 4. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1809/2003. Nejedná se proto o otázku zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) odst. 3 o. s. ř.
Odkaz dovolatele na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1419/98 (R 58/2000), není případný, neboť v dané věci nejde o určení obecné ceny akcií v době smrti akcionáře pro účely dědického řízení, ale o vznik majetkové újmy držitele akcií. Rovněž odhad toho, kdo a jaké částky může očekávat po rozdělení likvidačního zůstatku, není pro otázku okamžiku vzniku škody na straně akcionáře rozhodující. Otázku výše škody bude totiž namístě řešit, pokud už škoda vznikla, a skutkovou otázku výše škody nelze zaměňovat či ztotožňovat se vznikem škody jako takové (tj. s jednou z podmínek vzniku odpovědnosti za škodu).
V této souvislosti je třeba též poznamenat, že mezitímním rozsudkem lze rozhodnout o základu projednávané věci (§152 odst. 2 o. s. ř.) za situace, že nárok již vznikl a existuje a není známa pouze jeho přesná výše, tedy teprve tehdy, jsou-li naplněny všechny předpoklady vzniku odpovědnosti žalované za škodu. V mezitímním rozsudku musí být posouzen celý právní základ věci, tj. vše, co nelze podřadit pod pojem výše uplatněného nároku, nikoliv řešit jen některé právní otázky či rozhodnout o dílčí právní otázce, týkající se žalobou uplatněného nároku (srov. např. R 44/1996).
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Pokud dovolatel namítá, že soud neprovedl všechny důkazy ke správnému zjištění skutkového stavu, namítá tím, že soud zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a uplatňuje tak dovolací důvod podle ust. §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Procesní pochybení soudu však přípustnost dovolání nezakládá, neboť k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], a k vadám uvedeným v §229 odst. 3 o. s. ř. lze v dovolacím řízení přihlížet, jen pokud je dovolání přípustné. Vzhledem k tomu, že dovolání není podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, nemohl se Nejvyšší soud těmito námitkami zabývat.
Jak bylo výše uvedeno, předložená právní otázka nezakládá důvod pro závěr, že rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Dovolání proti tomuto rozsudku tak není podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce odmítl podle §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobce nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. srpna 2004
JUDr. Marta Škárová,v.r.
předsedkyně senátu