ECLI:CZ:NS:2004:25.CDO.2421.2003.1
sp. zn. 25 Cdo 2421/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobců a) D. S., a. s., zastoupeného advokátkou, b) A. P., a. s., c) CH., spol. s r. o., a d) B. a J., spol. s r. o., ad b) – c) zastoupených advokátkou, proti žalované České republice – Č. n. b., o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 13 C 208/98 a 13 C 210/98, o dovolání žalobce a) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. května 2003, č. j. 13 Co 88/2003, 176/2003-51, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se proti státu domáhali náhrady škody za znehodnocení akcií A. P., a. s. (dále jen „AGB“), jejímiž jsou akcionáři, s tím, že škoda jim byla způsobena nesprávným úředním postupem Č. n. b., spočívajícím v zavedení nucené správy, v poskytnutí záruky za jakýkoliv objem závazků AGB, a dále v počínání nuceného správce, který prodal část banky za podhodnocenou cenu a neplnil řádně své povinnosti, což vedlo místo k obnovení stability a likvidity banky k její hluboké ztrátě. Akcie AGB jsou v podstatě neprodejné a žalobcům tak vznikla škoda, kterou požadují nahradit ve výši nominální hodnoty akcií, které vlastní.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 5. 12. 2002, č. j. 13 C 208/98, 210/98-29, zamítl žalobu, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci a) částku 3,316.900,- Kč, žalobci b) částku 17.000,- Kč, žalobci c) částku 1,481.000,- Kč a žalobci d) částku 987.400,- Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vzal za nesporné, že likvidace AGB dosud nebyla ukončena, a dospěl k závěru, že žaloba je předčasná. Jedním z nezbytných předpokladů odpovědnosti za škodu je vznik majetkové újmy na straně poškozeného, a to jak při odpovědnosti podle ust. §415 a 420 obč. zák., tak podle zákona č. 58/1969 Sb. nebo č. 82/1998 Sb. Žalobci svého vlastnického práva k akciím AGB nepozbyli, proces likvidace banky nebyl zatím ukončen a akcionáři mají dle ust. §220 obch. zák. právo na podíl na likvidačním zůstatku AGB, který by měl být mezi ně rozdělen. Výši tohoto zůstatku nelze před ukončením likvidace postavit najisto, a to ani na základě znaleckého posudku z oboru ekonomie, který žalobci předložili. Nelze tak dojít k závěru, že žalobcům vznikla škoda, proto soud žalobu zamítl, aniž by prováděl další dokazování.
K odvolání všech žalobců Městský soud Praze rozsudkem ze dne 30. 5. 2003, č. j. 13 Co 88/2003, 176/2003-51, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Skutkový stav považoval za dostatečně zjištěný soudem prvního stupně a ztotožnil se s jeho závěrem o předčasnosti žaloby. Pokud žalobci v žalobě presumují, že z likvidace banky nezůstane po uspokojení věřitelů pro akcionáře žádný likvidační zůstatek, jde o závěr předčasný, neboť teprve nebude-li možno žalobce uspokojit z likvidačního zůstatku AGB jako přímý nárok, nastane okamžik, kdy bude možno uplatnit nárok na náhradu škody (actio nata) proti žalované. Za předpokladu, že bude prokázán vznik škody žalobců po ukončení likvidace AGB, bude na místě zkoumat, zda se žalovaná dopustila nesprávného úředního postupu a zda mezi ním a vzniklou škodou je příčinný vztah.
Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce a) dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Zásadní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v tom, že odvolací soud se nezabýval splněním předpokladů pro otázku náhrady škody, nezkoumal podstatu věci, neprováděl žádné důkazy a dospěl k závěru o předčasnosti žaloby. Dovolatel v této souvislosti poukazuje na znalecký posudek ze dne 18. 11. 2002, vypracovaný Ing. A. B., zejména na jeho závěry o předluženosti AGB a o tom, že „s likvidačním zůstatkem po ukončení likvidace AGB nelze počítat,“ a namítá, že tímto posudkem, jakož i dalšími listinnými důkazy, které soudu předložil a které soud neprovedl, mohl být v řízení prokázán vznik škody. Soud prvního stupně neprovedl řádné dokazovaní a o žalobě rozhodl, aniž se zabýval podstatou věci, proto měl odvolací soud jeho rozhodnutí zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení, nikoliv jeho rozhodnutí potvrdit. Navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu ust. §241 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze závěru o předčasnosti žaloby, neboť majetková újma, spočívající ve ztrátě hodnoty akcií vzniká akcionářům teprve v situaci, že jejich práva spojená s akcií jakožto cenným papírem nejsou v rámci likvidace akciové společnosti uspokojena.
Předpokladem přípustnosti dovolání ve smyslu ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je závěr dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí, popř. některá z právních otázek v něm řešených, proti níž dovolání směřuje, má po právní stránce zásadní význam, a to především pro samo rozhodnutí ve věci. Otázka okamžiku vzniku škody na straně akcionářů v případě probíhající likvidace akciové společnosti byla v dané věci odvolacím soudem zodpovězena v souladu s hmotným právem; nejde o otázku, jež by odvolacími soudy nebo dovolacím soudem byla rozhodována rozdílně, a tato právní otázka byla ostatně dovolacím soudem vyřešena v rozsudku NS ČR ze dne 4. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1809/2003. Od právního názoru, vysloveného v tomto rozhodnutí, s nímž koresponduje právní posouzení odvolacím soudem, nemá dovolací soud důvod odchýlit se ani v tomto případě. Nejedná se proto o otázku zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Námitky dovolatele, že soud neprovedl všechny důkazy ke správnému zjištění skutkového stavu, představují dovolací důvod podle ust. §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Případné procesní pochybení soudu přípustnost dovolání nezakládá, neboť k takovým vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.] lze v dovolacím řízení přihlížet, jen pokud je dovolání přípustné. V daném případě však dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné není. Pouze pro úplnost je třeba dodat, že výši škody soud zjišťuje za situace, že jsou splněny všechny předpoklady pro základ nároku na náhradu škody, včetně toho, že škoda již vznikla. Skutkovou otázku výše škody však nelze zaměňovat či ztotožňovat se vznikem škody jako takové (tj. s jednou z podmínek vzniku odpovědnosti za škodu).
Jak z výše uvedeného vyplývá, právní názor odvolacího soudu, z něhož vychází jeho rozhodnutí, je správný. Dovolání žalobce a), které není podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, Nejvyšší soud odmítl podle §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobce a) nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. srpna 2004
JUDr. Marta Škárová,v.r.
předsedkyně senátu