ECLI:CZ:NS:2004:25.CDO.805.2004.1
sp. zn. 25 Cdo 805/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobců: a) Ing. F. V., b) Ing. J. V., c) Z. H., a. s., d) ZO odborového svazu K. – D., a. s., e) Zemědělské obchodní družstvo D., f) Zemědělské družstvo „V.“, g) Zemědělské obchodní družstvo O., h) J. V., i) Zemědělské družstvo „R.“, j) Zemědělsko-obchodní družstvo vlastníků Ú., k) Zemědělské obchodní družstvo H., l) Zemědělské družstvo S., m) Z., zemědělské družstvo, n) Zemědělské družstvo Ž., všichni zastoupeni advokátem, o) JUDr. V. V., zastoupený advokátkou p) Zemědělské družstvo L., q) Zemědělské družstvo T., r) V., a. s., s) V. H., a. s., p), q), r), a s) zastoupeni advokátem, proti žalované: Česká republika – Česká národní banka, se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 28, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 21 C 161/98, o dovolání žalobců a), b), c), e), f), g), h), i), j), k), l), m), o), p), q), r) a s) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 9. 2003, č. j. 39 Co 106/2003-83, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se proti státu domáhali náhrady škody s tím, že rozhodnutím České národní banky (dále jen „ČNB“) ze dne 17. 9. 1996, č. j. V42/9-96, byla zavedena v A., a. s. (dále jen „A.“), jejímiž jsou akcionáři, nucená správa podle ust. §26 odst. 1 písm. c) zákona č. 21/1992 Sb., o bankách, ve znění tehdy účinném, aniž by jim za toto nucené omezení vlastnického práva byla poskytnuta náhrada, jak to požaduje čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Škoda jim vznikla nesprávným úředním postupem, když došlo k diskriminaci akcionářů upřednostněním principu ochrany vkladatelů a stability bankovnictví před principem realizace vlastnických práv. Nesprávný úřední postup také spočívá v rozhodnutí o rozdělení bankovní licence a o prodeji části banky zahraničnímu investorovi, a to v rozporu s tehdy účinným zněním §30 zákona o bankách, v rozporu s dobrými mravy a §220a obchodního zákoníku. Nesprávný úřední postup spatřují žalobci rovněž v tom, že nebyli o rozhodnutích nuceného správce ani o hospodaření A. informováni, že nucený správce odprodal nemovitosti ve vlastnictví A. za poloviční cenu, než byla jejich hodnota, a že žalovaná udělila společnosti G. C. B., a. s., povolení působit jako banka ještě před jejím zápisem do obchodního rejstříku. Všechny tyto kroky vedly místo k obnovení stability a likvidity banky k její hluboké ztrátě. Žalobcům znehodnocením jejich akcií vznikla škoda, jejíž náhradu požadují ve výši jmenovité hodnoty akcií.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 9. 12. 2002, č. j. 21 C 161/98-59, zamítl žalobu, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci a) částku 220.000,- Kč, žalobci b) částku 1,112.700,- Kč, žalobci c) částku 2,816.000,- Kč, žalobci d) částku 100.000,- Kč, žalobci e) částku 500.000,- Kč, žalobci f) částku 2,633.400,- Kč, žalobci g) částku 2,660.900,- Kč, žalobci h) částku 100.000,- Kč, žalobci i) částku 973.500,- Kč, žalobci j) částku 7,314.800,- Kč, žalobci k) částku 575.300,- Kč, žalobci l) částku 1,251.480,- Kč, žalobci m) částku 1,716.000,- Kč, žalobci n) částku 1,859.900,- Kč, žalobci o) částku 2,306.660,- Kč, žalobci p) částku 3,327.500,- Kč, žalobci q) částku 662.500,- Kč, žalobci r) částku 1,444.500,- Kč a žalobci s) částku 35,126.300,- Kč, to vše s příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobci jsou akcionáři A., nad níž byla rozhodnutím žalované ze dne 17. 9. 1996 zavedena nucená správa, která skončila dne 7. 6. 1999, a A. vstoupila do likvidace, která dosud nebyla skončena. Soud dovodil, že pokud žalobci tvrdí, že jim byla škoda způsobena uvalením nucené správy na A., napadají správní rozhodnutí, o němž (nejedná-li se o paakt) platí presumpce jeho správnosti a soud není oprávněn přezkoumávat postup, který vedl jeho vydání. S poukazem na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 324/97 soud dospěl k závěru, že neexistuje právní vztah mezi nuceným správcem a akcionářem, a to ani vztah odpovědnostní, neboť nucený správce je ve vztahu pouze k bance, jejíž nucenou vůli vykonává, nikoli k akcionářům, a postavení vlastníka akcií s sebou nese určité riziko spočívající v možném omezení či zasahování do jeho vlastnického práva. Postup udělení bankovní licence společnosti G. C. B., a. s., je dle závěrů soudu v souladu s ust. §30 odst. 1 obchodního zákoníku. Soud dále dovodil, že žalobci neprokázali existenci škody, protože nenastal okamžik jejího vzniku, neboť dokud nebude likvidace A. ukončena, nelze dojít k závěru, že žalobcům vznikla škoda jako jeden z předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu. Žalobci jakožto vlastníci akcií ABG svého vlastnického práva k akciím nepozbyli a mají dle ust. §220 obch. zák. právo na podíl na likvidačním zůstatku A., který by měl být mezi akcionáře rozdělen. Před ukončením likvidace nelze učinit závěr, jaký bude její výsledek, a úvahy o výsledku jsou zatím pouze hypotetické. Soud proto žalobu, aniž by prováděl další dokazování, pro předčasnost zamítl.
K odvolání všech žalobců Městský soud Praze rozsudkem ze dne 3. 9. 2003, č. j. 39 Co 106/2003-83, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho závěrem o předčasnosti žaloby, neboť vznik majetkové újmy žalobců nebyl prokázán. Pokud žalobci presumují, že z likvidace nezůstane po uspokojení věřitelů pro akcionáře žádný likvidační zůstatek, je jejich závěr předčasný, neboť okamžik, kdy bude možno uplatnit nárok na náhradu škody proti žalované (actio nata), nastane, nebudou-li v rámci likvidace uspokojeny nároky žalobců jako nároky přímé a teprve pak bude možno uplatnit nárok na náhradu škody proti žalované podle ust. §18 zákona č. 58/1969 Sb., případně podle ust. §13 zákona č. 82/1998 Sb. Rovněž se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že rozhodnutí o zavedení nucené správy podle ust. §26 odst. 1 písm. c) zákona č. 21/1992 Sb., o bankách, je rozhodnutím správním, u něhož nelze přezkoumávat postup, který vedl k jeho vydání, a lze jej přezkoumat mimo rámec správního soudnictví pouze se zřetelem k tomu, zda se nejedná o akt nicotný (nulitní), neboť pro něj platí presumpce správnosti. V otázkách práv akcionářů pak odkázal na nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 324/97 a I. ÚS 161/97. Rovněž jako soud prvního stupně neshledal odvolací soud pochybení v postupu při vydání povolení působit jako banka a zápisu do obchodního rejstříku společnosti G. C. B., a. s.
Proti tomuto rozhodnutí podali žalobci a), b), c), e), f), g), h), i), j), k), l), m), o), p), q), r) a s) dovolání z důvodů podle ust. §241a odst. 2 písm a) a b) o. s. ř. Namítají, že soud věc nesprávně právně posoudil, když dospěl k závěru o předčasnosti žaloby z důvodu neukončené likvidace A., neboť požadovaná náhrada škody s likvidací zbytkové části A. a jejím výsledkem nesouvisí a výsledek likvidace je z pohledu žaloby o náhradu škody bezvýznamný. Výše náhrady škody vychází ze snížení hodnoty jejich majetku, tj. skutečné tržní hodnoty jednotlivých akcií A. ke dni zavedení nucené správy a ke dni jejího ukončení, a byla vyčíslena ve znaleckém posudku ing. J. Č. S poukazem na ust. §156a obch. zák., které stanoví samostatně převoditelná práva spojená s akcií, dovozují, že je třeba samostatně posuzovat tržní hodnotu akcie určité nominální hodnoty a likvidační zůstatek, který je podílem akcionáře na majetkovém zůstatku A. Pokles tržní hodnoty akcií A. představuje škodu, která žalobcům vznikla v příčinné souvislosti s výkonem nucené správy v A. a která nesouvisí s výší likvidačního zůstatku. Podle ust. §61 odst. 4 obch. zák. mají akcionáři právo na podíl na majetkovém zůstatku, který lze v souladu s ust. §156a odst. 2 obch. zák. oddělit od akcie a smlouvou o postoupení pohledávky podle ust. §524 a násl. obč. zák. převést na zcela jiný subjekt, než je akcionář. ČNB, která svými rozhodnutími v době nucené správy v A. zavinila, že nedošlo k obnovení její stability a likvidity a naopak došlo ke snížení tržní hodnoty akcií na téměř nulovou hodnotu, znehodnotila peněžitou investici žalobců do akcií A., a to bez ohledu na výši případného likvidačního zůstatku. Ten je pohledávkou žalobců ze zcela jiného právního titulu, než je uplatněná náhrady škody. Dále namítají, že řízení je zatíženo vadami, neboť soudy obou stupňů neopatřily hodnověrné listinné důkazy týkající se likvidace A. a spokojily se pouze se skutečnostmi, které zjistily z obchodního rejstříku vedeného u Městského soudu v Praze, kde je A. zapsána, a ve věci rozhodly, aniž provedly navržené důkazy, zejména důkaz znaleckým posudkem vypracovaným ing. J. Č. Navrhli, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníky řízení, zastoupenými advokáty ve smyslu ust. §241 o. s. ř., po přezkoumání rozhodnutí v rozsahu napadeném dovoláním dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání ve smyslu ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je závěr dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí, popř. některá z právních otázek v něm řešených, proti níž dovolání směřuje, má po právní stránce zásadní význam. Zamítavé rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze závěru, že žaloba na náhradu škody je předčasná, neboť v době rozhodování soudu ještě nevznikla škoda, jejíž náhrady se žalobci jako akcionáři likvidované akciové společnosti na žalované domáhají. Teprve nebudou-li uspokojena práva akcionářů spojená s akcií jakožto cenným papírem v rámci likvidace akciové společnosti, vzniká jim majetková újma, spočívající ve ztrátě hodnoty jejich akcií.
Jedním ze základních předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu podle hmotného práva je vznik škody na straně poškozeného, přičemž důkazní břemeno o tom, že škoda vznikla, leží na žalobci. Škoda musí existovat nejpozději v době, kdy soud o uplatněném nároku rozhoduje, neboť i pro rozhodování soudu o nároku na náhradu škody platí ust. §154 o. s. ř., které stanoví, že pro rozsudek je rozhodující stav v době jeho vyhlášení. Rozhodující je tedy skutkový stav věci v době, kdy soud vyhlašuje své rozhodnutí, a nikoliv stav, který s větší či menší pravděpodobností nastane v nejbližší době. Jestliže škoda neexistuje k okamžiku, ve kterém soud rozhoduje o uplatněném nároku na její náhradu, byl nárok uplatněn předčasně, a soud žalobu zamítne tzv. „pro tentokrát“, aniž by se musel zabývat splněním dalších předpokladů odpovědnosti za škodu.
Škoda jakožto majetková újma, spočívající dle tvrzení žalobců v tom, že v důsledku nesprávného úředního postupu ČNB poklesla tržní hodnota jejich akcií A., nemůže v případě probíhající likvidace akciové společnosti vzniknout akcionářům dříve, než při skončení likvidace, neboť nevzniká již v okamžiku, kdy došlo k tvrzeným pochybením při výkonu nucené správy či bankovního dohledu, nýbrž majetková újma vznikne akcionáři, jestliže se jeho majetek (představovaný akcií) zmenšil, tj. jeho podíl na likvidačním zůstatku je menší než jeho podíl na obchodním jmění společnosti před škodnou událostí. Není proto rozhodující - a to i vzhledem k proměnlivé tržní hodnotě akcií - zda v určitém období došlo k poklesu tržní hodnoty akcií, který by bylo možno vyčíslit. Dokud akciová společnost existuje, byť je v likvidaci, akcionář, vlastnící její akcie, má práva s tímto cenným papírem spojená. Mezi tato práva patří právo na podíl na jejím zisku i na likvidačním zůstatku při zániku společnosti (srov. §155 odst. 1 obchodního zákoníku).
Ve vztahu k jiným subjektům, než je akciová společnost, lze jejich mimozávazkovou odpovědnost za vznik majetkové újmy, spočívající ve ztrátě hodnoty akcií, uplatňovat až poté, co tato újma akcionáři vznikla, tedy po vypořádání práv akcionáře vůči akciové společnosti v likvidaci. To platí i v případě, že náhrada škody je požadována po státu z titulu jeho odpovědnosti za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem jeho orgánů. Zásadně je totiž třeba vycházet z toho, že pouze tehdy, měl-li nedostatek v činnosti orgánu, za nějž nese stát odpovědnost, dopad do majetkové sféry účastníka, vzniká mu škoda jakožto předpoklad pro uplatnění práva na náhradu škody proti státu.
Jak vyplývá z výše uvedeného, otázka okamžiku vzniku škody na straně akcionářů v případě probíhající likvidace akciové společnosti, byla v dané věci odvolacím soudem zodpovězena v souladu s hmotným právem a nejedná se ani o otázku, jež by odvolacími soudy nebo dovolacím soudem byla rozhodována rozdílně, a tato otázka byla dovolacím soudem řešena např. v rozsudku NS ČR ze dne 4. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1809/2003, v usnesení NS ČR ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2546/2003. Nejedná se proto o otázku zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Pokud dovolatelé namítají, že soud neprovedl všechny důkazy ke správnému zjištění skutkového stavu, uplatňují tak dovolací důvod podle ust. §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., totiž že soud zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tento dovolací důvod však přípustnost dovolání nezakládá, neboť k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci lze v dovolacím řízení přihlížet, jen pokud je dovolání přípustné. V dané věci však dovolání není podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Je však nutno připomenout, že skutkovou otázku výše škody (která je zjišťována za situace, kdy škoda již vznikla) nelze zaměňovat nebo ztotožňovat se vznikem škody jako takové (tj. s jednou z podmínek vzniku odpovědnosti za škodu).
Vzhledem k tomu, že předložená právní otázka nezakládá důvod pro závěr, že rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, není dovolání proti tomuto rozsudku podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobců a), b), c), e), f), g), h), i), j), k), l), m), o), p), q), r) a s) odmítl podle §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobci a), b), c), e), f), g), h), i), j), k), l), m), o), p), q), r) a s) nemají na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. prosince 2004
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu