ECLI:CZ:NS:2004:26.CDO.1096.2004.1
sp. zn. 26 Cdo 1096/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobců A) J. Š. a B) D. Š., zastoupených advokátem, proti žalovanému A. M., zastoupenému advokátem, o vzájemném návrhu žalovaného na vyklizení bytu žalobci, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 4 C 298/96, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. listopadu 2003, č. j. 19 Co 210/2002-145, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Znojmě (soud prvního stupně) v pořadí prvním rozsudkem ze dne 19. května 1997, č. j. 4 C 298/96-55, řízení o uložení tam specifikované povinnosti žalovanému zastavil a vyhověl vzájemnému návrhu žalovaného a uložil žalobcům povinnost vyklidit a vyklizený odevzdat žalovanému do patnácti dnů od zajištění náhradního bytu „byt v domě č. 3 ve Z. sestávající ze dvou pokojů, kuchyně a příslušenství“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“). V návaznosti na rozhodnutí ve věci samé rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 26. července 1999, č. j. 17 Co 550/97-75, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v odvoláním napadeném vyhovujícím výroku týkajícím se vzájemného návrhu žalovaného na vyklizení bytu a dále ve výroku o prvostupňových nákladech řízení účastníků. Současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
K ústavní stížnosti stěžovatele A. M. Ústavní soud České republiky nálezem ze dne 28. srpna 2001, sp. zn. I. ÚS 528/99, zmíněný rozsudek odvolacího soudu zrušil.
Poté odvolací soud usnesením ze dne 29. ledna 2002, č. j. 17 Co 548/2001-92, zrušil rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném vyhovujícím výroku týkajícím se vzájemného návrhu žalovaného na vyklizení bytu a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V odůvodnění zrušujícího rozhodnutí odvolací soud uvedl, že – vzhledem k názoru Ústavního soudu – je třeba ve věci provést doplnění dokazování, které přesahuje rámec odvolacího řízení; konkrétně pak soudu prvního stupně uložil provést opětovný výslech účastníků řízení k otázkám tam uvedeným.
Následně soud prvního stupně v pořadí druhým rozsudkem ze dne 15. května 2002, č. j. 4 C 298/96-110 (ve spojení s usnesením ze dne 9. dubna 2004, č. j. 4 C 298/96-168) vzájemnému návrhu žalovaného opětovně vyhověl, avšak vyklizovací povinnost žalobců z bytu nevázal již na zajištění bytové náhrady – náhradního bytu; uložil jim byt vyklidit do třiceti dnů od právní moci rozsudku. Zároveň rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalobců odvolací soud rozsudkem ze dne 19. listopadu 2003, č. j. 19 Co 210/2002-145, v pořadí druhý rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Z provedených důkazů vzaly soudy obou stupňů mimo jiné za zjištěno, že dopisem bývalého Městského národního výboru ve Z. ze dne 1. října 1981, zn. Byt.761/25481-Mk (dále jen „dopis ze dne 1. října 1981“, resp. „rozhodnutí ze dne 1. října 1981“), bylo žalobci poskytnuto přístřeší v předmětném bytě, že současně mu bylo sděleno, že je oprávněn uzavřít s Okresním bytovým podnikem ve Z. dohodu o užívání, že mezi Okresním bytovým podnikem ve Z. a žalobcem byla na základě rozhodnutí ze dne 1. října 1981 uzavřena dne 7. října 1981 dohoda o užívání předmětného bytu (dále jen „dohoda ze dne 7. října 1981“) a že byt byl žalobcům poskytnut jako přístřeší v rámci řešení jejich stížnosti související s vyklizením jiného bytu, který užívali neoprávněně. Na tomto skutkovém základě odvolací soud shodně se soudem prvního stupně především dovodil, že rozhodnutí ze dne 1. října 1981 nelze pokládat za rozhodnutí o přidělení bytu ve smyslu §154 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném ke dni 1. října 1981 (dále jen „občanský zákoník“), a pokračoval, že byla-li dohoda ze dne 7. října 1981 uzavřena bez předchozího rozhodnutí o přidělení bytu (§154 odst. 1 občanského zákoníku), jde – pro rozpor se zákonem – o absolutně neplatný právní úkon (§39 občanského zákoníku). Poté rovněž dovodil, že na základě neplatné dohody ze dne 7. října 1981 nemohlo žalobcům vzniknout tehdejší právo osobního užívání bytu, které by se ke dni 1. ledna 1992 transformovalo na právo nájmu bytu (podle §871 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění po novele provedené zákonem č. 509/1991 Sb. – dále jen „obč. zák.“), a uzavřel, že za této situace užívají předmětný byt bez právního důvodů. Proto vzájemnému návrhu žalovaného na vyklizení bytu – s odkazem na ustanovení §126 odst. 1 obč. zák. – v konečném důsledku vyhověl, a to poté, co neshledal důvody pro aplikaci ustanovení §3 odst. 1 obč. zák.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ a c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené s účinností od 1. ledna 2001 zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.“). Uplatněné dovolací námitky podřadili dovolacím důvodům podle §241a odst. 1 (správně odst. 2) písm. a/ a b/ o.s.ř. V dovolání zpochybnili správnost právního závěru o užívání bytu bez právního důvodu. Namítli, že jim ve vztahu k předmětnému bytu vzniklo právo osobního užívání, toto právo se následně transformovalo na právo nájmu bytu a za této situace měl žalovaný postupovat cestou výpovědi z nájmu bytu podle §711 odst. 1 obč. zák. Podle jejich názoru lze totiž dopis ze dne 1. října 1981 (rozhodnutí ze dne 1. října 1981) pokládat za rozhodnutí o přidělení bytu ve smyslu §154 odst. 1 občanského zákoníku. V této souvislosti uvedli, že tímto rozhodnutím jim byl přidělen předmětný byt, byť formou přístřeší; ve skutečnosti však šlo o přidělení bytu (zdravotně závadného) a nikoli přístřeší. Je přitom podle jejich názoru nerozhodné, že rozhodnutí ze dne 1. října 1981 „sice postrádá odůvodnění i poučení o odvolání, tyto nedostatky však dostatečně řeší zákon č. 71/67 Sb., o správním řízení, tedy lze toto rozhodnutí považovat za platné a právně závazné“. V rozhodnutí ze dne 1. října 1981 nemohlo jít podle žalobců o přístřeší, byť tento pojem byl v rozhodnutí použit, a to už proto, že o přístřeší ve smyslu §53 odst. 2 zákona č. 41/1964 Sb. mohlo jít pouze v souvislosti s vyklizením bytu a o tuto situaci v jejich případě nešlo. Navrhli, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatelů (§241 odst. 1 a 2 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř. Zbývá dodat, že vady podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., tj. vady, o nichž se s poukazem na ustanovení §241a odst. 1 (správně odst. 2) písm. a/ o.s.ř. v dovolání zmínili dovolatelé, (a ani vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř.) přípustnost dovolání nezakládají a lze je přezkoumat pouze v případě přípustného dovolání (§242 odst. 3 o.s.ř.).
Při řešení otázky přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. dovolací soud neopomenul, že dovolání – vzhledem k obsahové konkretizaci uplatněných dovolacích důvodů – směřuje pouze proti té části potvrzujícího výroku, kterou byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o uložení vyklizovací povinnosti žalobcům. Zde ovšem nelze přehlédnout, že v pořadí druhým rozsudkem soudu prvního stupně, tj. rozhodnutím, které bylo napadeným rozsudkem potvrzeno, nebylo ohledně nároku na vyklizení bytu rozhodnuto jinak než v dřívějším (zrušeném) rozsudku (v obou případech šlo o rozsudky, jimiž bylo vzájemnému návrhu žalovaného na vyklizení bytu žalobci vyhověno). Proto už z tohoto důvodu nelze uvažovat o přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. (tedy ustanovení, o něž přípustnost svého dovolání žalobci rovněž opřeli) je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.).
Právní názor, že předmětný byt užívají žalobci bez právního důvodu, přijal odvolací soud – stejně jako soud prvního stupně – poté, co předběžně dovodil, že jim v důsledku absence rozhodnutí o přidělení bytu, tj. rozhodnutí podle §154 odst. 1 občanského zákoníku, a tudíž neplatnosti dohody ze dne 7. října 1981 nemohlo (ve smyslu §155 odst. 1 občanského zákoníku) vzniknout právo osobního užívání bytu, které by se následně (k 1. lednu 1992) transformovalo podle §871 odst. 1 obč. zák. na právo nájmu bytu. Zmíněné (předběžné) právní závěry, jejichž správnost byla dovoláním zpochybněna, by proto mohly být pokládány za otázky zásadního právního významu z pohledu dovoláním napadeného rozsudku. Jde však současně o otázky, jejichž výklad se v soudní praxi ustálil a odvolací soud se v daném případě od ustáleného řešení těchto otázek neodchýlil.
Nejvyšší soud České republiky opakovaně ve svých rozhodnutích (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu z 27. července 2000, sp. zn. 26 Cdo 187/99, z 19. prosince 2000, sp. zn. 26 Cdo 1415/2000, z 19. prosince 2000, sp. zn. 26 Cdo 904/99, z 8. ledna 2001, sp. zn. 26 Cdo 2341/2000) zaujal právní názor, že přímo z ustanovení §871 odst. 1 obč. zák. vyplývá, že zákonná transformace na právo nájmu se týká pouze zde výslovně uvedených právních vztahů; jejich výčet je taxativní a nelze jej rozšiřovat na právní vztahy, jež zde nejsou výslovně vyjmenovány. Citované ustanovení je ve vztahu k přechodnému ustanovení obecné povahy, tj. k ustanovení §868 obč. zák., ustanovením speciálním a může se proto týkat jen těch právních vztahů, jež toto zvláštní ustanovení výslovně zmiňuje.
Ustálená soudní praxe také dovodila, že předpokladem zákonné transformace práva osobního užívání bytu na právo nájmu ve smyslu ustanovení §871 odst. 1 obč. zák. je, že takovéto právo ke dni účinnosti zákona č. 509/1991 Sb. trvalo – existovalo (srov. rozsudky Vrchního soudu v Praze ze dne 25. srpna 1995, sp. zn. 2 Cdo 162/94, a Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. března 1997, sp. zn. 2 Cdon 335/97, uveřejněné pod č. 25 a 26 v příloze sešitu č. 10 z roku 1998 časopisu Soudní judikatura, a rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. prosince 1998, sp. zn. 2 Cdon 1330/97, uveřejněný pod č. 111 v sešitě č. 11 z roku 1999 téhož časopisu). Uvedený závěr lze dovodit rovněž z rozsudku bývalého Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. srpna 1992, sp. zn. 2 Cdo 8/92, uveřejněného pod č. 27 v sešitě č. 3 – 4 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a z nálezu pléna Ústavního soudu České republiky ze dne 22. března 1994, sp. zn. Pl. ÚS 37/93, uveřejněného pod č. 9 ve svazku č. 1 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky. Soudní praxe se ustálila také v názoru, že vznik tohoto práva (práva osobního užívání bytu) je nutno posoudit podle dosavadních předpisů (§868 obč. zák.), tj. podle občanského zákoníku, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb. (dále opět jen „občanský zákoník“). Přitom nezbytným předpokladem uzavření dohody o odevzdání a převzetí bytu, na jejímž základě vznikalo právo osobního užívání bytu, zásadně bylo rozhodnutí o přidělení bytu vydané místním národním výborem nebo jiným orgánem příslušným podle předpisů o hospodaření s byty (§154 odst. 1 a §155 odst. 1 občanského zákoníku). Právní skutečností působící vznik práva osobního užívání bytu sice byla dohoda o odevzdání a převzetí bytu, avšak ta mohla být platně uzavřena pouze za předpokladu, že jí předcházelo rozhodnutí příslušného orgánu o přidělení bytu. Přitom rozhodnutí místního národního výboru o přidělení bytu bylo rozhodnutím vydaným ve správním řízení (zákon č. 71/1967 Sb.). Rozhodnutí ostatních orgánů příslušných k přidělení bytu podle předpisů o hospodaření s byty mělo stejnou povahu (§1 odst. 2 a §58 odst. 4 zákona č. 71/1967 Sb.) – srov. Občanský zákoník, komentář, Praha, Panorama 1987, díl I., strana 549. V usnesení ze dne 8. března 2001, sp. zn. 26 Cdo 1853/99 (stejně jako v rozsudku ze dne 9. srpna 1999, sp. zn. 2 Cdon 1161/97) Nejvyšší soud dovodil, že rozhodnutím o přidělení bytu ve smyslu §154 občanského zákoníku bylo pouze takové rozhodnutí, kterým byl byt přidělen bez určení doby užívání, pročež jím nebylo rozhodnutí, kterým byl byt přidělen pouze jako „přístřeší“ podle §53 odst. 2 tehdy platného zákona č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty, do doby, než si ten, kdo má byt vyklidit, opatří řádné ubytování. Soud nebyl oprávněn přezkoumávat správnost rozhodnutí správního aktu o přidělení přístřeší. Předpokladem zákonné transformace práva osobního užívání bytu na právo nájmu ve smyslu ustanovení §871 odst. 1 obč. zák., ve znění zákona č. 509/1991 Sb., je že toto právo ke dni 1. 1. 1992 existovalo; jím bydlení na základě poskytnutého přístřeší nebylo. Dovolací soud nemá důvodu se od těchto právních závěrů odklonit ani v projednávané věci.
V posuzovaném případě vzaly soudy obou stupňů z provedených důkazů mimo jiné za zjištěno, že rozhodnutím ze dne 1. října 1981 bylo žalobci poskytnuto přístřeší v předmětném bytě, že současně mu bylo sděleno, že je oprávněn uzavřít s Okresním bytovým podnikem ve Z. dohodu o užívání, že mezi Okresním bytovým podnikem ve Z. a žalobcem byla na základě rozhodnutí ze dne 1. října 1981 uzavřena dne 7. října 1981 dohoda o užívání předmětného bytu a že byt byl žalobcům poskytnut jako přístřeší v rámci řešení jejich stížnosti související s vyklizením jiného bytu, který užívali neoprávněně. Jestliže na tomto skutkovém základě odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že žalobci užívají byt bez právního důvodu, neboť v důsledku absence rozhodnutí o přidělení bytu (§154 odst. 1 občanského zákoníku) a tudíž neplatnosti dohody ze dne 7. října 1981 jim nemohlo (podle §155 odst. 1 občanského zákoníku) vzniknout právo osobního užívání bytu, které by se následně (k 1. lednu 1992) transformovalo podle §871 odst. 1 obč. zák. na právo nájmu bytu, neodchýlil se od výše uvedené judikatury; rozhodnutí odvolacího soudu je tak výrazem standardní soudní praxe.
Se zřetelem k výše uvedenému lze uzavřít, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Dovolací soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), dovolání podle §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
Žalobci z procesního hlediska zavinili, že jejich dovolání bylo odmítnuto, avšak žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti žalobcům právo, nevznikly. Této procesní situaci odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. července 2004
JUDr. Miroslav Ferák, v.r.
předseda senátu