ECLI:CZ:NS:2004:26.CDO.1215.2003.1
sp. zn. 26 Cdo 1215/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobkyně městské části P., zastoupené advokátkou, proti žalované H. K., zastoupené advokátkou, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 11 C 21/2000, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. ledna 2003, č. j. 13 Co 667/2002-112, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.975,- Kč k rukám advokátky, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 (soud prvního stupně) v pořadí třetím rozsudkem ze dne 1. října 2002, č. j. 11 C 21/2000-93, vyhověl žalobě a uložil žalované povinnost vyklidit a vyklizený předat žalobkyni do jednoho roku od právní moci rozsudku „byt I. kategorie o velikosti 1+1 s příslušenstvím umístěný v přízemí domu č. p. 722 v P.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“). Současně rozhodl o nákladech řízení účastnic. Předchozí (zamítavé) rozsudky soudu prvního stupně ze dne 10. dubna 2001, č. j. 11 C 21/2000-44, a ze dne 18. prosince 2001, č. j. 11 C 21/2000-70, byly k odvolání žalobkyně zrušeny usneseními Městského soudu v Praze jako soudu odvolacího ze dne 17. října 2001, č. j. 13 Co 213/2001-62, a ze dne 15. května 2002, č. j. 13 Co 228/2002-81, a věc mu byla – vždy se závazným právním názorem – vrácena k dalšímu řízení.
K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem ze dne 29. ledna 2003, č. j. 13 Co 667/2002-112, v pořadí třetí rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastnic.
Z provedených důkazů vzaly soudy obou stupňů mimo jiné za zjištěno, že předmětný byt byl podle dříve platných předpisů přidělen a odevzdán do užívání V. K. jako zaměstnanci tehdejšího OPBH v P., že po uzavření manželství se jeho manželka J. K. do předmětného bytu přistěhovala, že byt již nevyhovoval potřebám rodiny s nezletilým dítětem, že v roce 1984 byl proto manželům K. přidělen a posléze odevzdán do užívání byt o velikosti 2+1 v domě čp. 266 v P. (dále jen „byt B.“), že do bytu B. se přestěhovala pouze J. K. s nezletilým dítětem, že V. K. žil v předmětném bytě, že od roku 1985 zde žil se žalovanou, s níž navázal známost, že současně se však stýkal i se svou manželkou a že v roce 1986 se jim narodilo druhé dítě (syn V.). Poté zjistily, že po roce 1990 se stalo soužití V. K. a žalované konfliktní, že v roce 1993 bylo toto soužití přerušeno a v roce 1994 ukončeno odstěhováním se V. K. ke své manželce do bytu B., že ke dni 5. března 1992 (ke dni účinnosti zákona č. 102/1992 Sb.) byl V. K. stále zaměstnancem OPBH v P., avšak nevykonával již práce domovníka a ani topiče v předmětném domě, a že dne 15. července 1999 byla mezi V. K. a žalobkyní uzavřena dohoda o skončení nájmu předmětného bytu (dále jen „dohoda ze dne 15. července 1999“). Na tomto skutkovém základě soudy především dovodily, že vzhledem k ustanovení §182 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb. (dále jen „obč. zák. před novelou“), nebyli manželé K. společnými uživateli předmětného bytu, že proto se ke dni 1. ledna 1992 nestali ani jeho společnými nájemci, že jediným nájemcem bytu byl V. K., že předmětný byt ztratil charakter služebního bytu a stal se bytem obecním a že nájem bytu byl ukončen (platně) až na základě dohody ze dne 15. července 1999. Dále rovněž dovodily, že mezi V. K. a žalovanou nešlo o společnou domácnost (§115 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném v době ukončení soužití V. K. a žalované – dále jen „obč. zák.“) ve smyslu trvalého soužití. Zde uvedly, že byl-li V. K. v té době ženatý, s manželkou se stýkal i v době známosti s žalovanou a dokonce se jim narodilo dítě, manželství dosud trvá a soužití s žalovanou přerušil již v roce 1993, nebyly prokázány objektivně zjistitelné okolnosti svědčící o úmyslu V. K. založit a vést s žalovanou spolužití nikoli jen na přechodnou dobu. Poté uzavřely, že odstěhováním V. K. z předmětného bytu nemohlo právo nájmu bytu přejít na žalovanou (ve smyslu §706 a §708 obč. zák.) a že proto žalovaná užívá předmětný byt bez právního důvodu. Za této situace žalobě na jeho vyklizení – s odkazem na ustanovení §126 odst. 1 obč. zák. – vyhověly a ke splnění vyklizovací povinnosti stanovily žalované lhůtu jednoho roku.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené s účinností od 1. ledna 2001 zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.“). V dovolání uvedla, že napadené rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování a spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dále namítla, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Zpochybnila především závěr, že manželům K. nevzniklo právo společného nájmu předmětného bytu. V této souvislosti uvedla, že z ustanovení §871 odst. 4 obč. zák. sice vyplývá, že právo osobního užívání bytu již nesloužícího k trvalému ubytování pracovníků se změnilo na právo nájmu, avšak současně namítla, že ustanovení §871 odst. 1 obč. zák. nevylučovalo v těchto případech ani vznik práva společného nájmu bytu manžely „analogicky podle §703 odst. 1 obč. zák.“. Je toho názoru, že manželé by měli mít rovné postavení a že i v zájmu dosažení této zásady by přechodná ustanovení k občanskému zákoníku (v daném případě ustanovení §871 obč. zák.) neměla být vykládána „proti smyslu §703 a 704 obč. zák.“. Byla-li proto dohoda ze dne 15. července 1999 podepsána jen V. K. (nikoli také jeho manželkou), ačkoliv jako manželé byli společnými nájemci předmětného bytu, jde podle dovolatelky o neplatný právní úkon. Namítla rovněž, že závěr, že za trvání manželství lze vést společnou domácnost toliko mezi manžely, nemá oporu v právu. Dále uvedla, že její soužití s V. K. mělo charakter trvalosti a v řízení byly zjištěny okolnosti svědčící o souhlasné vůli V. K. a dovolatelky žít spolu v předmětném bytě a vést společenství bez předem stanoveného časového omezení. Podle dovolatelky samotná J. K. potvrdila, že v roce 1984 opustila trvale společnou domácnost s V. K., sama si zařídila jiný byt, v němž s manželem nebydlela, sama hospodařila a manžel ji pouze navštěvoval a plnil vyživovací povinnost k dětem. Také V. K. potvrdil, že se žalovanou žili jako druh a družka, popsal detailně vedení společné domácnosti a písemně prohlásil, že společnou domácnost s žalovanou opustil. Odvolací soud, aniž důkazy opakoval či dokazování doplnil, tyto okolnosti podle žalované pominul a proto dospěl k nesprávnému závěru, že V. K. vedl společnou domácnost s manželkou. Navrhla, aby dovolací soud zrušil nejen rozsudek odvolacího soudu, nýbrž i rozhodnutí soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání ztotožnila s právním posouzením věci odvolacím soudem a navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto. Uvedla, že znakem společné domácnosti je vedle společného bydlení i to, že objektivně zjistitelné okolnosti svědčí o úmyslu osob založit a vést takové spolužití nikoliv jen na přechodnou dobu. Podle žalobkyně V. K. ve vztahu ke spolužití s žalovanou takový úmysl nikdy neměl, což potvrzuje i skutečnost, že se mu z manželství v roce 1986 narodil syn.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil (v pořadí třetí) rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějších zamítavých rozsudcích proto, že byl vždy vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř. (tyto vady nebyly namítány a z obsahu spisu nevyplynuly), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly v dovolání uplatněny.
Dovolací soud dospěl k závěru, že řízení není postiženo ani namítanou vadou podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. (jiné vady ve smyslu citovaného ustanovení z obsahu spisu nebyly zjištěny). Nelze totiž přehlédnout, že při posuzování otázky existence společné domácnosti mezi V. K. a žalovanou (§115 obč. zák.) vyšel odvolací soud ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně (neodchýlil se od skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, jak míní žalovaná), avšak – v souladu s ustálenou soudní praxí (viz výklad uvedený níže) – uvedenou otázku hodnotil rovněž z pohledu trvalosti soužití a v tomto ohledu zdůraznil, že byl-li V. K. v té době ženatý, s manželkou se stýkal i v době známosti s žalovanou a dokonce se jim narodilo dítě, manželství dosud trvá a soužití s žalovanou přerušil již v roce 1993, nebyly prokázány objektivně zjistitelné okolnosti svědčící o úmyslu V. K. založit a vést s žalovanou spolužití nikoli jen na přechodnou dobu.
Podle §241a odst. 3 o.s.ř. je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (v projednávané věci je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a §238a), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného (popřípadě i procesního) práva (srov. Občanský soudní řád, komentář, 5. vydání 2001, nakladatelství C. H. BECK, strana 1003 - 1004).
Dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Z obsahu dovolání vyplývá, že dovolatelka brojí proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) čerpal svá skutková zjištění, jinak řečeno nesouhlasí se způsobem hodnocení důkazů odvolacím soudem a v konečném důsledku nabízí vlastní verzi hodnocení důkazů a v závislosti na tom také vlastní verzi toho, co měl podle jejího názoru odvolací soud z provedených důkazů zjistit, tj. vlastní verzi skutkového stavu věci.
Dovolací soud – s přihlédnutím k obsahu spisu – shledal, že odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů vyplynuly; přitom nepominul žádné rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo. Při posuzování existence společné domácnosti mezi V. K. a žalovanou se však – v souladu s ustálenou soudní praxí – zabýval otázkou trvalosti takového soužití a zde zdůraznil význam skutečností jím zmíněných. To mu ovšem nelze – vzhledem k zásadě volného hodnocení důkazů – v rámci dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o.s.ř. úspěšně vytýkat. Z toho vyplývá, že ani dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. nebyl užit opodstatněně.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Se zřetelem k uplatněnému dovolacímu důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. a jeho obsahové konkretizaci půjde v rámci citovaného dovolacího důvodu o posouzení správnosti právních závěrů, že manželům Kulhánkovým nevzniklo ve vztahu k předmětnému bytu právo společného užívání bytu manžely, že mezi V. K. a žalovanou neexistovala společná domácnost ve smyslu §115 obč. zák., že proto odstěhováním se V. K. z předmětného bytu nemohlo právo nájmu bytu přejít na žalovanou a že právo nájmu bytu svědčící V. K. zaniklo až na základě dohody ze dne 15. července 1999.
Již na tomto místě je zapotřebí připomenout, že dovolatelka si protiřečí, pokud na straně jedné namítá, že manželům K. svědčí právo společného nájmu bytu, a přesto na straně druhé uvádí, že pouhým opuštěním společné domácnosti V. K. na ni přešlo právo nájmu bytu.
V dovolání nebyl zpochybněn právní závěr, že v době do 31. prosince 1991 byl uživatelem předmětného bytu jako bytu trvale určeného pro ubytování pracovníků organizace (§7 vyhlášky č. 45/1964 Sb.) V. K. (V. K. a jeho manželce J. K. tehdy nesvědčilo právo společného užívání bytu manžely). Pro úplnost lze připomenout, že šlo-li v té době o byt trvale určený pro ubytování pracovníků organizace, na nějž se vztahovalo ustanovení §182 obč. zák. před novelou, vylučující vznik práva společného užívání bytu manžely, lze tento závěr pokládat za správný. Dovoláním nebyl zpochybněn ani závěr, že právo osobního užívání bytu svědčící V. K. se dnem 1. ledna 1992 transformovalo podle §871 odst. 4 obč. zák. na právo nájmu bytu, resp. na právo nájmu služebního bytu, pokud předmětný byt splňoval kritéria určená pro služební byty ustanoveními §7 a §8 zákona č. 102/1992 Sb. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. července 1997, sp. zn. 2 Cdon 21/97, uveřejněný pod č. 28 v příloze sešitu č. 11 z roku 1998 časopisu Soudní judikatura). Dovolatelka však namítla nesprávnost závěru, že manželům K. nevzniklo právo společného nájmu bytu manžely, a v této souvislosti uvedla, že došlo-li k transformaci práva osobního užívání bytu na právo nájmu bytu (právo nájmu služebního bytu) V. K. za trvání jeho manželství, vzniklo současně s právem nájmu bytu rovněž právo společného nájmu bytu manžely (podle §703 odst. 1 obč. zák.) svědčící V. K. a jeho manželce J. K.
Soudní praxe se ustálila v názoru, že pokud manželé nebyli před 1. lednem 1992 nositeli práva společného užívání bytu manžely, nestali se ani společnými nájemci účinností zákona č. 509/1991 Sb., resp. zákona č. 102/1992 Sb., i když se právo osobního užívání nezměnilo na právo nájmu služebního bytu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. prosince 1998, sp. zn. 2 Cdon 1330/97, uveřejněný pod č. 111 v sešitě č. 11 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura). K uvedenému závěru se Nejvyšší soud znovu přihlásil např. v rozsudcích z 22. března 2001, sp. zn. 26 Cdo 1898/99, a z 6. června 2002, sp. zn. 26 Cdo 24/2001, a sdílí jej i v projednávané věci. V naznačených souvislostech lze odkázat rovněž na závěr, že předpokladem přeměny práva osobního (společného) užívání bytu na nájem (společný nájem) bytu ve smyslu ustanovení §871 odst. 1 obč. zák. je skutečnost, že ke dni účinnosti zákona č. 509/1991 Sb. (k 1. lednu 1992) existovalo právo osobního (společného) užívání bytu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. března 1997, sp. zn. 2 Cdon 335/97, uveřejněný pod č. 26 v příloze sešitu č. 10 z roku 1998 časopisu Soudní judikatura).
Z řečeného vyplývá, že právo osobního užívání bytu svědčící Václavu Kulhánkovi se ke dni 1. ledna 1992 transformovalo (podle §871 odst. 4 obč. zák.) na právo nájmu bytu (právo nájmu služebního bytu) V. K., jak správně dovodil odvolací soud, a proto se nemohlo – k témuž dni – transformovat (ve smyslu §871 odst. 1 obč. zák.) na právo společného nájmu bytu manželů K.
Ustálená soudní praxe nezaznamenala odklon ani od názoru, že společnou domácnost vedou ti, kteří spolu trvale žijí a společně uhrazují náklady na své potřeby, že soužití se považuje za trvalé, jsou-li zde objektivně zjistitelné okolnosti, které svědčí o úmyslu vést takové společenství trvale, nikoliv jen na přechodnou dobu, a že společné uhrazování nákladů na životní potřeby lze charakterizovat jako hospodářské soužití, při němž osoby společně hospodaří se svými příjmy, nejsou přesně oddělovány finanční prostředky a nerozlišuje se, kterých věcí v domácnosti smějí tyto osoby užívat (srov. rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 19. července 1978, sp. zn. 17 Co 189/78 – viz Sborník stanovisek, zpráv o rozhodování soudů a soudních rozhodnutí Nejvyšších soudů ČSSR, ČSR a SSR 1970 – 1983 /Sborník IV/, strana 538, stanovisko ze dne 10. června 1982, Cpj 163/84, uveřejněné pod č. 34 v sešitě č. 9 – 10 z roku 1982 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. ledna 2001, sp. zn. 26 Cdo 1867/2000 – viz rozhodnutí pod č. 37 publikace Přehled judikatury ve věcech nájmu bytu, nakladatelství ASPI Publishing s. r. o.).
Předně je nutno konstatovat, že při posuzování otázky společné domácnosti odvolací soud nedovodil, že za trvání manželství lze vést společnou domácnost toliko mezi manžely, jak se mylně domnívá dovolatelka. Pro úplnost lze dodat, že soudní praxe v tomto ohledu pouze dovodila, že pokud manželství trvá a manželé se podílejí na úhradě společných potřeb a žijí tedy v trvalém spotřebním společenství, založení další společné domácnosti jedním z manželů v jiném spotřebním společenství není možné z hlediska §115 obč. zák. právně uznat (srov. stanovisko ze dne 10. června 1982, Cpj 163/84, uveřejněné pod č. 34 v sešitě č. 9 – 10 z roku 1982 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Odvolací soud, a to shodně se soudem prvního stupně, však dovodil, že mezi V. K. a žalovanou nešlo o společnou domácnost ve smyslu §115 obč. zák., neboť byl-li V. K. v době soužití s žalovanou ženatý, s manželkou se stýkal i v této době a dokonce se jim narodilo dítě, manželství dosud trvá a soužití s žalovanou přerušil již v roce 1993, nebyly prokázány objektivně zjistitelné okolnosti svědčící o úmyslu V. K. založit a vést s žalovanou spolužití trvalé, tedy nikoli jen na přechodnou dobu. Uvedený závěr odpovídající ustálené judikatuře pokládá dovolací soud za správný. Lze proto souhlasit také se závěrem, že odstěhováním se V. K. z předmětného bytu nemohlo právo nájmu bytu přejít na žalovanou a že právo nájmu předmětného bytu svědčící i nadále pouze V. K. zaniklo až na základě dohody ze dne 15. července 1999. Lze uzavřít, že ani dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. nebyl užit opodstatněně.
Jelikož se žalované prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů správnost napadeného rozhodnutí zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud – aniž ve věci nařídil jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.) – dovolání jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a 142 odst. 1 o.s.ř. a zavázal žalovanou, která nebyla v dovolacím řízení úspěšná, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobkyni vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky. Tyto náklady sestávají z odměny advokátky v částce 1.900,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 22. července 2004
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu