ECLI:CZ:NS:2001:26.CDO.1867.2000.1
sp. zn. 26 Cdo 1867/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce J. T. proti žalovanému Městu H., o určení práva nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 10 C 150/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. ledna 2000, č.j. 25 Co 212/99-29, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:.
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 19.1.2000, č.j. 25 Co 212/99-29, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 17.12.1998, č.j. 10 C 150/98-17, kterým byla zamítnuta žaloba na určení, že žalobce je nájemcem bytu I. kategorie o velikosti 2+1 ve 4. podlaží domu č. 1205 v B. ulici v H. (dále "předmětný byt") a rozhodnuto o nákladech řízení; současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud dospěl ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že na žalobce nepřešlo smrtí jeho babičky V. V. (nájemkyně předmětného bytu, zemřelé 12.3.1994) právo nájmu předmětného bytu podle ustanovení §706 odst. 1 věty prvé obč.zák. Zaujal názor, že podmínkou přechodu práva nájmu ve smyslu citovaného ustanovení je jednak existence společné domácnosti, tj. trvalé soužití osob, které společně uhrazují náklady na své potřeby, a skutečnost, že osoba, na níž má právo nájmu přejít, nemá vlastní byt. Neshledal naplnění prvé z uvedených podmínek, když dovodil, že žalobce vzhledem ke svému věku nemohl projevit vůli společně se svojí babičkou žít, a že byl odkázán na výchovu a rozhodnutí své matky. Žalobce nesplnil ani podmínku neexistence vlastního bytu, neboť jeho matce svědčilo ke dni smrti nájemkyně bytu V. V. právo nájmu k jinému bytu, a právo žalobce tento byt užívat bylo odvozeno od práva jeho matky.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. (ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb.). Namítá, že výklad pojmu "společná domácnost" ve smyslu ustanovení §706 odst. 1 věty první obč.zák. nemůže být totožný s výkladem tohoto pojmu podle §115 obč.zák., resp. podle §706 odst. 1 věty druhé obč.zák., a že se u osob uvedených v §706 odst. 1 větě prvé obč.zák. nevyžaduje spotřební společenství. Odvolacímu soudu rovněž vytýká nesprávný výklad posléze citovaného ustanovení ve vztahu k druhé zákonné podmínce přechodu práva nájmu bytu a poukazuje na to, že neexistence vlastního bytu znamená, že osobě, na níž má právo nájmu přejít, nesvědčí ani výlučné, ani odvozené právo k bytu (nájem, společný nájem, právo vlastnické, právo z věcného břemene, právo založené smlouvou podle §51 obč.zák.). Žádné takovéto právo však žalobci nesvědčilo. Navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení; současně navrhl, aby byla odložena vykonatelnost rozsudku odvolacího soudu.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1.1.2001 - dále též jen "o.s.ř.").
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), řádně zastoupeným advokátem (§241 odst. 1 věta první, odst. 2 věta druhá o.s.ř.) se nejprve zabýval přípustností dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř)
Nejde-li o případ vad uvedených v §237 odst. 1 o.s.ř. (a ty v dané věci nebyly dovoláním namítány a ani z obsahu spisu nevyplývají), je třeba, je-li dovoláním napaden rozsudek odvolacího soudu, zkoumat přípustnost dovolání z pohledu ustanovení §238 a §239 o.s.ř.
Podle §238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. není dovolání přípustné, neboť směřuje nikoli proti měnícímu, ale proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu. Rovněž tak není dána přípustnost dovolání podle §238 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. Je tomu tak proto, že rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem, byl jeho prvním rozsudkem ve věci.
Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení §239 odst. 1 o.s.ř., když odvolací soud ve výroku svého potvrzujícího rozsudku přípustnost dovolání nevyslovil.
Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle §239 odst. 2 o.s.ř., neboť žalobce (jak vyplývá z obsahu odvolání na č.l. 21) učinil návrh na vyslovení přípustnosti dovolání, o němž odvolací soud nerozhodl, a proti rozsudku odvolacího soudu podal včas dovolání. Předpokladem přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení je závěr dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí, popř. některá z právních otázek v něm řešených, jež jsou zpochybněny dovoláním, má po právní stránce zásadní význam. Otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud řeší jako otázku předběžnou (nevydává ohledně ní žádné rozhodnutí) a jeho kladně vyjádřeným závěrem se podané dovolání stává přípustným.
O rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jde jen tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu musí mít současně po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec. Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže jde o takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil, nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v souladu s ustálenou judikaturou vyšších soudů.
V projednávané věci měl pro rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam výklad ustanovení §706 odst. 1 věty prvé občanského zákoníku (ve znění před novelou provedenou s účinností k 1.1.1995 zákonem č. 267/1994 Sb., tj. ve znění účinném ke dni smrti nájemkyně bytu V. V. - dále "obč.zák.").
Podle citovaného ustanovení jestliže nájemce zemře a nejde-li o byt ve společném nájmu manželů, stávají se nájemci (společnými nájemci) jeho děti, vnuci, rodiče, sourozenci, zeť a snacha, kteří s ním žili v den jeho smrti ve společné domácnosti a nemají vlastní byt.
Výklad ustanovení §706 odst. 1 obč.zák. ve vztahu k podmínkám, za nichž dochází k přechodu práva nájmu bytu (v době do 31.12.1991 k přechodu práva osobního užívání bytu podle §179 odst. 1 občanského zákoníku ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb.) se v soudní praxi ustálil. Z konstantní judikatury (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1982, pod pořadovým číslem 34, dále např. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30.4.1997, sp.zn. 2 Cdon 1826/96, ze dne 14.6.2000, sp.zn. 26 Cdo 71/99, ze dne 15.11.2000, sp.zn. 26 Cdo 719/99), vyplývá, že i když u osob uvedených v §706 odst. 1 větě první obč.zák. (§179 odst. 1 větě první občanského zákoníku ve znění účinném do 31.12.1991) se k přechodu práva nájmu bytu nevyžaduje z hlediska naplnění znaku společné domácnosti podmínka spotřebního společenství, vyplývající jinak z ustanovení §115 obč.zák., je třeba, aby jejich soužití v bytě s nájemcem mělo charakter trvalosti. Soužití se považuje za trvalé, jestliže tu jsou objektivně zjistitelné okolnosti svědčící o souhlasném úmyslu nájemce bytu a osoby s ním v jeho bytě žijící, žít v trvalém životním společenství.
Jestliže tedy v projednávané věci dospěl odvolací soud k závěru, že na straně žalobce nebyla dána (prokázána) vůle žít se svojí babičkou trvale ve společné domácnosti (a tento závěr nebyl dovoláním zpochybněn), a - mimo jiné - na základě toho dovodil, že na žalobce nepřešlo právo nájmu předmětného bytu, nelze než konstatovat, že jím zaujatý výklad ustanovení §706 odst. 1 věty prvé obč.zák. je v souladu s ustálenou judikaturou vyšších soudů. Nebyla-li splněna uvedená podmínka pro přechod práva nájmu bytu ve smyslu citovaného ustanovení, bylo by nadbytečné a bezpředmětné zabývat se otázkou, zda byla splněna další podmínka (neexistence vlastního bytu), neboť ta již logicky právní posouzení věci nemůže ovlivnit.
Ze shora uvedeného vyplývá, že dovolání nelze shledat přípustným ani z hlediska ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce jako nepřípustné odmítl podle §243b odst. 4 věty první a §218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Dovolatel z procesního hlediska zavinil, že jeho dovolání bylo odmítnuto, žalovanému však žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení vznikly. Dané procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení §243b odst. 4, §224 odst. 1 a §146 odst. 2, věty první (per analogiam), o.s.ř. výrok o tom, že na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá právo žádný z účastníků.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. ledna 2001
Doc.JUDr. Věra K o r e c k á CSc.
předsedkyně senátu