ECLI:CZ:NS:2004:26.CDO.1817.2003.1
sp. zn. 26 Cdo 1817/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobkyně městské části P. – V., proti žalované E. H., zastoupené advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp.zn. 6 C 131/2000, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. září 2002, č.j. 62 Co 321/02-79, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. září 2002, č.j. 62 Co 321/02-79, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 19. března 2002, č.j. 6 C 131/2000-64, se zrušují a věc se vrací obvodnímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 9 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 19. 3. 2002, č.j. 6 C 131/2000-64, přivolil k výpovědi z nájmu žalované k bytu č. 1, o velikosti 2+1 s úplným příslušenstvím v domě č.p. 134, v P. – V., V. (dále „předmětný byt“ nebo „byt“), určil, že nájemní vztah skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty a uložil žalované předmětný byt vyklidit a vyklizený předat žalobci do tří dnů po zajištění náhradního bytu; dále zamítl návrh žalobce, že „žalované se přiznává nárok na poskytnutí přístřeší v souladu s ustanovením §712 odst. 5 obč.zák. v platném znění“ a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalované Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 18. 9. 2002, č.j. 62 Co 321/02-79, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že „vyklizovací povinnost žalované se stanoví do patnácti dnů od zajištění náhradního bytu, a to po uplynutí výpovědní lhůty“; jinak rozsudek soudu první stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku konstatoval, že soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav, a že nepochybil ani v právním posouzení věci. Ve shodě se soudem prvního stupně zjistil, že v posuzované věci není pochyb o tom, že žalované a jejímu tehdejšímu manželovi byl „řádně přidělen předmětný byt v roce 1973 jako byt služební, tzv. domovnický, resp. naturální“, že sice nedošlo k uzavření pracovního poměru žalované a jejího manžela či dohody o výkonu domovnických prací a o tom, že úhrada za byt tvoří součást jejich mzdy, nicméně toto ujednání bylo obsahem dohody o odevzdání a převzetí bytu ze dne 24. 8. 1973. Dovodil, že dnem účinnosti zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, se vlastníkem nemovitosti, v níž se předmětný byt nachází, stala obec město P., přičemž právo hospodaření k nemovitosti svědčí městské části P. – V. (žalobkyni), která je tudíž ve věci aktivně legitimována. Vzhledem k tomu, že žalovaná poté, co jí žalobkyně vypověděla výkon domovnických prací a vyzval ji k placení nájemného a úhrad za služby spojené s užíváním bytu, tuto výzvu nerespektovala, naplnila svým jednáním uplatněný výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d) obč.zák. Odvolací soud neshledal důvodnou námitku žalované, že předmětný byt dosud nebyl kolaudován, a poukázal na to, že „není pochyb o tom, že objekt, v němž se nachází sporný byt, již fakticky existoval v době přidělení bytu manželům H. a byl způsobilý k užívání, o čemž svědčí i to, že žalovaná v něm bydlí téměř třicet let“. Byl tak připraven (pokračoval odvolací soud), příp. připravován ke kolaudačnímu řízení. Tvrzená neexistence kolaudačního rozhodnutí nebránila dle názoru odvolacího soudu užívání bytu ani tomu, aby byl byt v roce 1973 přidělen příslušným správním orgánem do užívání. Žalované tudíž svědčí k předmětnému bytu právo nájmu, jak dovodil již soud prvního stupně. Odvolací soud se ztotožnil i s jeho závěrem, že povinnost žalované k vyklizení je třeba vázat za použití ustanovení §3 odst. 1 obč.zák. na zajištění náhradního bytu, byť jí právo na tuto formu bytové náhrady podle §712 odst. 5 obč.zák. nepřísluší. Změnu rozhodnutí soudu prvního stupně odůvodnil nutností upřesnit lhůtu ke splnění vyklizovací povinnosti žalované.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a v němž uplatnila dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. (rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci). Prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu namítá nesprávnost závěru odvolacího soudu o naplnění výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. d) obč.zák. a zpochybňuje existenci vlastnického práva města P. k předmětné nemovitosti. V této souvislosti poukazuje na to, že tato obec není uvedena v katastru nemovitostí, jakož i na rozhodnutí odboru výstavby Magistrátu m. P. ze dne 12. 6. 2001, jímž byl zpochybněn notářský zápis sepsaný žalobkyní, který měl její vlastnické právo potvrdit. Uvádí, že stavební povolení týkající se předmětné nemovitosti bylo vydáno, nikdy však nedošlo k její kolaudaci. Z toho dovolatelka dovozuje, že nebyla-li kolaudována stavba, nebyly kolaudovány ani její vnitřní prostory, a proto jí nemůže být platně dána výpověď z nájmu „právně neexistujícího bytu“. Namítá rovněž nesprávnost závěru odvolacího soudu o „přidělení předmětného bytu do užívání žalované příslušným správním orgánem“ a uvádí, že žádné rozhodnutí o přidělení bytu nebylo vydáno, a že existuje pouze „Dohoda“. Závěrem dovolatelka namítá, že jí byla postupem odvolacího soudu odňata možnost zúčastnit se odvolacího jednání, ačkoliv požádala z důležitých důvodů o jeho odročení; na tomto pochybení nemění dle názoru dovolatelky nic okolnost, že její právní zástupce se jednání zúčastnil. Navrhla, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), řádně zastoupenou advokátem (§241 o.s.ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. a), b) a c) o.s.ř. Ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá, jelikož rozsudek odvolacího soudu je ve srovnání s rozsudkem soudu prvního stupně rozsudkem potvrzujícím, neboť práva a povinnosti účastníků v právních vztazích byla posouzena shodně; okolnost, že odvolací soud formuloval výrok svého rozhodnutí jako měnící (§220 odst. 1 o.s.ř.), není v tomto směru významná. Měnící část výroku rozhodnutí odvolacího soudu se týkala výroku o lhůtě k plnění, který je svou povahou usnesením, a v tomto rozsahu by dovolání žalované nebylo subjektivně přípustné, byla-li jí – oproti výroku rozhodnutí soudu prvního stupně – stanovena delší lhůta k vyklizení.
Jelikož rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem odvolacího soudu, je jeho prvním rozhodnutím ve věci, nepřichází v úvahu přípustnost dovolání ani podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., z něhož ji dovozuje dovolatelka.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.
Se zřetelem k právnímu posouzení věci odvolacím soudem a k uplatněnému dovolacímu důvodu (včetně jeho obsahové konkretizace) lze přípustnost dovolání v dané věci spojovat s otázkou, zda žalované vzniklo k souboru místností, jí užívaných jako byt, právo osobního užívání bytu (resp. v době, kdy k jeho vzniku mělo dojít, právo společného užívání bytu manžely), které se posléze transformovalo na právo nájmu bytu, jehož existence je hmotněprávním předpokladem rozhodnutí soudu o přivolení k výpovědi z nájmu bytu podle §711 odst. 1 písm. d) obč.zák. Dovolací soud shledal pro řešení této otázky dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustným.
Předpokladem zákonné transformace práva osobního užívání bytu na právo nájmu bytu ve smyslu ustanovení §871 odst. 1 obč.zák. je, že takovéto právo ke dni účinnosti zákona č. 509/1991 Sb. trvalo – existovalo (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 1998, sp.zn. 2 Cdon 1330/97, uveřejněný v časopise Soudní judikatura 11/1999, pod č. 111, rozsudek ze dne 15. 1. 2001, sp.zn. 26 Cdo 1049/2000, jakož i rozhodnutí, na něž je v tomto rozsudku odkazováno).
Ve smyslu ustanovení §868 obč.zák. je nutno vznik práva osobního užívání bytu posoudit podle dosavadních právních předpisů, tj. v dané věci podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb. (dále jen „občanský zákoník“).
Podle §154 odst. 1 občanského zákoníku rozhodnutím o přidělení bytu vydaným místním národním výborem nebo jiným orgánem příslušným podle předpisů o hospodaření s byty (anebo jinými skutečnostmi stanovenými tímto zákonem, o kterýžto případ se však v dané věci nejedná) vzniklo občanovi právo, aby s ním organizace uzavřela dohodu o odevzdání a převzetí bytu. Rozhodnutí místního národního výboru (jiného příslušného orgánu) o přidělení bytu bylo nezbytným předpokladem uzavření platné dohody o odevzdání a převzetí bytu; dohoda uzavřená bez tohoto rozhodnutí byla vzhledem k ustanovení §39 občanského zákoníku absolutně neplatná. Přitom rozhodnutí místního národního výboru o přidělení bytu bylo rozhodnutím vydaným ve správním řízení (zákon č. 71/1967 Sb., o správním řádu, v tehdy platném znění) - srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2000, sp.zn. 26 Cdo 2758/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č.12/2001, pod č. 146, dále např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 1999, sp.zn. 2 Cdon 1161/97, ze dne 18. 10. 2000, sp.zn. 20 Cdo 1003/2000, ze dne 15. 1. 2001, sp.zn. 26 Cdo 1049/2000 a ze dne 8. 3. 2001, sp.zn. 26 Cdo 1853/99.
V této souvislosti nelze přehlédnout, že předmětem právního vztahu osobního užívání bytu byl „byt“. I když občanský zákoník nepodával definici daného pojmu, činil tak zákon č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty, který ve svém ustanovení §62 uváděl, že „bytem se rozumí místnost nebo soubor místností, které jsou podle rozhodnutí stavebního úřadu určeny k bydlení a mohou tomuto svém účelu sloužit jako samostatné bytové jednotky“. Pojem bytu jako předmětu právního vztahu osobního užívání bytu tedy nutně předpokládal existenci pravomocného rozhodnutí stavebního úřadu o tom, že místnosti nebo soubor místností jsou určeny k bydlení jako samostatná bytová jednotka (viz k tomu též již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn. 26 Cdo 2758/99, dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2001, sp.zn. 20 Cdo 1183/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura 8/2001 pod č. 100).
V projednávané věci dospěl odvolací soud k závěru, že žalované a jejímu tehdejšímu manželovi byl předmětný byt řádně přidělen v roce 1973 jako byt služební (tzv. domovnický, resp. naturální); okolnost, že nebyla prokázána existence rozhodnutí příslušného stavebního úřadu o kolaudaci předmětné nemovitosti (místností v ní se nacházejících) nepovažoval z hlediska vzniku práva osobního užívání za rozhodnou. Skutková zjištění soudu prvního stupně, z nichž vycházel i soud odvolací (zjištění o obsahu dohody o odevzdání a převzetí bytu ze dne 24. 8. 1973 a rozhodnutí ONV P. ze dne 3. 6. 1974) však nedávají dostatečný podklad pro právní závěr odvolacího soudu o „řádném“ přidělení předmětného „bytu“ a o vzniku práva osobního užívání bytu žalované (resp. i jejího tehdejšího manžela) výše naznačeným zákonným postupem (a to zvláště i s přihlédnutím k rozhodnutí odboru výstavby Magistrátu m. P. ze dne 12. 6. 2001, s nímž se odvolací soud, jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku, nevypořádal, ačkoliv jeho existence byla v řízení tvrzena, a byl ohledně něho proveden důkaz – viz odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Právní posouzení věci odvolacím soudem je tak neúplné a tudíž i nesprávné.
Za tohoto stavu dovolacímu soudu nezbylo, než napadené rozhodnutí podle §243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. zrušit. Vzhledem k tomu, že důvod, pro který bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně (který taktéž dospěl k závěru o vzniku práva osobního užívání předmětného bytu žalované), bylo zrušeno i toto rozhodnutí a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Se zřetelem k tomu, že rozhodnutí odvolacího soudu nemůže obstát již z důvodu, pro který bylo zrušeno, bylo nadbytečné zabývat se dovolacími námitkami směřujícími proti posouzení aktivní věcné legitimace žalobce a otázky naplněnosti výpovědního důvodu podle
§711 odst. 1 pésm. d) obč.zák. Těmito námitkami se bude zabývat soud v dalším řízení. Dovolací soud se rovněž tak nezabýval případnou existencí vady řízení (nepřítomnost žalované u jednání odvolacího soudu), bylo-li rozhodnutí odvolacího soudu zrušeno.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný
(§243d odst. 1 věta první, §226 o.s.ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 17. května 2004
Doc. JUDr. Věra K o r e c k á, CSc., v.r.
předsedkyně senátu