ECLI:CZ:NS:2004:26.CDO.1918.2003.1
sp. zn. 26 Cdo 1918/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobců A) M. S. a B) J. S., zastoupených advokátem, proti žalovaným 1) V. K. a 2) V. K., zastoupeným advokátem, o vyklizení prostor, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp.zn. 17 C 162/2001, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. dubna 2003, č.j. 54 Co 151/2003-143, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalobcům, oprávněným společně a nerozdílně na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 1.290,- Kč, k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 30. 1. 2003, č.j. 17 C 162/2001-121 (poté, co jeho vyhovující rozsudek ze dne 29. 11. 2001, č.j. 17 C 162/2001-53, ve spojení s usnesením ze dne 27. 2. 2002, č.j. 17 C 162/2001-83, byl k odvolání žalovaných zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2002, č.j. 54 Co 134/2002-90), uložil žalovaným povinnost „vyklidit a vyklizené žalobcům předat do 6 měsíců do právní moci rozsudku kuchyň a dva navazující pokoje, situované v přízemí v levé části domu při pohledu z ulice K. a dále část půdy domu nad uvedenými dvěma pokoji“ (dále „předmětné prostory“) v domě č.p. 27 v P. – J., K. ulici 20, zapsaném v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu P. na LV č. 731 pro obec P. a k.ú. J. (dále „předmětný dům“ nebo „dům“); současně rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalovaných Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 30. 4. 2003, č.j. 54 Co 151/2003-143, rozhodl, že „rozsudek soudu I. stupně se mění jen tak, že lhůta 6 měsíců k vyklizení a předání počíná právní moci rozsudku, jinak se potvrzuje“; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Soudy obou stupňů vycházely ze zjištění, že žalobci jsou podílovými spoluvlastníky předmětného domu, do kterého se žalovaní nastěhovali v roce 1984 se souhlasem žalobkyně A), že v něm zpočátku užívali dvě místnosti v přízemí v levé části domu, a poté k ní připojili další místnost s nimi sousedící, že se souhlasem žalobkyně A) tyto místnosti upravili pro účely bydlení (zřídili zde též koupelnu a WC), přistavěli verandu a v půdním prostoru vybudovali další dvě místnosti, že žádost o stavební povolení k provedení těchto úprav nebyla žalobci ani žalovanými podána, že žalobkyně A) se dohodla se žalovanými na úhradě za jimi užívané prostory tak, že žalovaní si na tuto úhradu započtou investice vynaložené na předmětný dům, a nebudou-li investice provádět, zaplatí ji v hotovosti, a že naposledy byla výše úhrady stanovena v roce 1998 částkou 2.000,-Kč měsíčně, kterou žalovaní platili od roku 1998 do roku 2001. Dále vzaly za zjištěno, že původní kolaudační rozhodnutí k předmětnému domu se nedochovalo, že stavební úřad ani vlastník domu nemají stavební dokumentaci k domu, že v době, kdy se žalobkyně A) stala spoluvlastnicí domu, byly místnosti v přízemí fakticky užívány k bydlení jako tři byty (jeden z nich se sestával pouze z kuchyně, druhý z kuchyně a pokoje, a třetí z kuchyně nacházející se v zadním traktu a z pokoje v pravé přední části domu), že osoby, které je užívaly, neměly „oficiální dekret“ a uzavřenou smlouvu. Rovněž tak vzaly soudy za prokázáno, že žalovaní se do předmětného domu nastěhovali, aniž bylo vydáno rozhodnutí příslušného správního orgánu o přidělení bytu, že žalobkyně nechtěla se žalovanými uzavřít nájemní smlouvu, ani jim dům odprodat, a že dopisem ze dne 12. 7. 2000 odvolala svůj souhlas s užíváním předmětných prostor žalovanými a vyzvala je, aby je vyklidili do 30. 9. 2000, což žalovaní neučinili.
Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že účastníkům nevzniklo k předmětným prostorám užívací, popř. nájemní právo a ve shodě s ním dovodil, že platnému uzavření dohody o odevzdání a převzetí bytu mezi vlastníkem a uživateli podle §390 odst. 2 občanského zákoníku ve znění účinném v roce 1984 muselo předcházet vykonatelné rozhodnutí o přidělení bytu vydané ve správním řízení, jehož existence v daném řízení nebyla ani tvrzena. Přisvědčil též závěru soudu prvního stupně, že mezi účastníky nedošlo k uzavření tzv. nepojmenované smlouvy ve smyslu ustanovení §51 občanského zákoníku v tehdy platném znění. Odvolací soud shledal správným i závěr soudu prvního stupně, že předmětné prostory, byť byly žalovanými užívány k bydlení, netvořily samostatnou bytovou jednotku ve smyslu ustanovení §62 tehdy platného zákona č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty. Odvolací soud rovněž ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že mezi účastníky nedošlo následně k uzavření smlouvy o nájmu bytu, neboť i když ustanovení §686 občanského zákoníku ve znění účinném od 1. 1. 1992 do 31. 12. 1994 nevyžadovalo písemnou formu nájemní smlouvy, neznamenalo to, že právní vztah mezi účastníky, založený pouze na souhlasu vlastníků nemovitosti s užíváním konkrétních prostor žalovanými, se změnou zákona změnil na chráněný nájem. Pokud se účastníci v uvedeném období dohodli na změně úhrady za užívání prostor, resp. o započítání investic na tuto úhradu, na užívání dalších prostor a péči o dům a pozemek, neprokazuje to podle názoru odvolacího soudu úmysl žalobců změnit charakter právního vztahu mezi účastníky, zejména za situace, kdy snaha žalovaných o koupi nemovitosti nebo sepsání písemné nájemní smlouvy nebyla žalobci vyslyšena. Na základě toho odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně shledal žalobu na vyklizení podle §126 odst. 1 obč.zák. opodstatněnou, neboť žalovaní užívají předmětné prostory bez právního důvodu; přisvědčil též i jeho závěru, že vyhovění žalobě nebrání ustanovení §3 odst. 1 obč.zák. V této souvislosti konstatoval, že okolnosti případu ani poměry žalovaných neodůvodňují, aby žalobcům bylo odepřeno právo na bezprostřední vyklizení nemovitosti, a že je toliko namístě stanovit žalovaným delší (šestiměsíční) lhůtu k vyklizení. Z uvedených důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé jako věcně správný potvrdil, přičemž konstatoval, že postupem podle §220 odst. 1 o.s.ř. upřesnil lhůtu k vyklizení, která byla nesrozumitelně určena do 6 měsíců „do“ právní moci rozsudku místo správné a vykonatelné lhůty do 6 měsíců „od“ právní moci rozsudku.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost výslovně opřeli o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., a v němž uplatnili dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Dovolatelé uvádějí, že poté, co byl v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně odvolacím soudem zrušen a věc mu byla se závazným právním názorem vrácena k dalšímu řízení, provedl soud prvního stupně nové důkazy, „přičemž nově zjištěným skutkovým stavem byla překonána předchozí zjištění i právní názor“ odvolacího soudu. Dovolatelé mají zato, že pokud pak soud prvního stupně v pořadí druhým rozsudkem, potvrzeným dovoláním napadeným rozsudkem odvolacího soudu, vyhověl žalobě na vyklizení, dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným právním závěrům, a že nesprávně hodnotil věc i odvolací soud. První námitku (uvádí se v dovolání) mají dovolatelé proti právnímu hodnocení pojmu „byt“. Dovozují, že „občanskoprávní předpisy žádnou jasnou definici neobsahují a lze ji proto hledat zejména v předpisech stavebněprávních s tím, že jde o soubor místností pod jedním uzavřením, které jsou stavebně či ve smyslu kolaudačního rozhodnutí určeny k bydlení“. Odvolacímu soudu (i soudu prvního stupně) vytýkají, že „v rozporu se skutkovým zjištěním, že dům obsahuje dvoje prostory, které jsou oddělené, každá pod samostatným uzamčením a evidentně sloužící k trvalému bydlení, dospěl k chybnému právnímu závěru, že prostory obývané dovolateli nejsou bytem a že z tohoto důvodu nejde o způsobilý předmět nájmu bytu“. Dovolatelé mají zato, že „dovolací soud by měl provést právní definici bytu a současně konstatovat, že nedochová-li se (ať již z jakýchkoliv důvodů) kolaudační rozhodnutí, ze kterého by vyplývalo výslovně určení stavby nebo její části k bydlení, je pak pro naplnění kategorie bytu rozhodné stavebnětechnické uspořádání prostor, jejich uzpůsobení k trvalému uspokojování bytové potřeby a způsob, jakým jsou tyto prostory obvykle užívány“. „Druhou zásadní námitku“ vznášejí dovolatelé k „právnímu hodnocení ohledně existence nájemního vztahu, resp. ohledně projevu vůle žalobců při konkludentním uzavření nájemního vztahu“. V této souvislosti uvádějí, že i když právní úprava platná v roce 1985 neumožňovala „standardní nájemní vztah k bytu“, lze obsahově vztah mezi účastníky zařadit do kategorie nájmu a vyslovují nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, že k uzavření nájmu nedošlo po roce 1991 (na podkladě novely občanského zákoníku), neboť i v té době se obě strany chovaly jako účastníci nájemního vztahu (se souhlasem žalobců byl změněn počet místností užívaných žalovanými a byla nově stanovena výše nájemného). Namítají, že závěr odvolacího soudu, že šlo jen o pouhý „souhlas“ žalobců s dočasným bydlením, má oporu jen ve vyjádřeních žalobců a výpovědi žalobkyně A), a že tento závěr „nemůže obstát ve světle dalších skutečností, tj. v době, po kterou žalovaní byt nerušeně užívali (cca 15 let), v reálném přístupu žalobců k úpravám nemovitosti a bytu … ze strany žalovaných“. Dovolatelé mají zato, že dovolací soud by se měl vypořádat s výkladem pojmu „dočasného bydlení“ tak, „že za něj a priori nemůže být považován patnáctiletý časový úsek“, a „dále pak s výkladem toho, zda výše popsaným způsobem vznikl nájemní vztah“. Podle názoru dovolatelů „lze jednání stran spočívající v umožnění uspokojování bytové potřeby jinému za úplatu, ve vazbě na souhlas vlastníka prostor s prováděním změn na pronajatých prostorách ze strany jejich uživatele, považovat za tak relevantní skutečnosti, z nichž lze dovodit vůli subjektů ke vzniku nájmu bytu“. Takto již existující nájemní vztah (uvádí se dále v dovolání) nemůže zrušit, změnit ani znevěrohodnit účelová námitka pronajímatelů o jejich záměru přenechat věc jen do faktického užívání … a ani požadavek nájemců na uzavření, resp. vystavení nájemní smlouvy v písemné formě“. Závěrem dovolatelé navrhli, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k novému rozhodnutí.
Žalobci ve svém dovolacím vyjádření vyvraceli tvrzení žalovaných o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí z hlediska otázky pojmu „byt“ a pojmu „dočasného bydlení“, poukázali na to, že se odvolací soud zabýval otázkou vzniku nájemního poměru žalovaných a dospěl ke správnému závěru, že takovýto vztah mezi účastníky nevznikl; navrhli, aby dovolání bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§241 o.s.ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. a), b) a c) o.s.ř.
Ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. nepřichází v dané věci v úvahu, neboť napadený rozsudek odvolacího soudu je ve srovnání s rozsudkem soudu prvního stupně ve výroku o věci samé rozsudkem potvrzujícím; odvolací soud posoudil práva a povinnosti v právních vztazích účastníků shodně jako soud prvního stupně a okolnost, jak odvolací soud formuloval výrok svého rozsudku, není sama o sobě významná.
Ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá, jelikož soud prvního stupně ve svém rozsudku, potvrzeném dovoláním napadeným rozsudkem odvolacího soudu, rozhodl ve věci samé stejně jako ve svém rozsudku ze dne 29. 11. 2001, č.j. 17 C 162/2001-53, zrušeném usnesením odvolacího soudu ze dne 26. 6. 2002, č.j. 54 Co 134/2002-90, tj. vyhověl žalobě na vyklizení žalovaných z předmětných prostor. Pokud pak dovolatelé namítají, že právní názor odvolacího soudu vyslovený v označeném zrušujícím usnesení byl překonán „nově zjištěným skutkovým stavem“, je třeba poukázat na to, že v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně byl zrušen za účelem doplnění dokazování ohledně skutečností významných pro posouzení věci z hlediska ustanovení §3 odst. 1 obč.zák.; závěr soudu prvního stupně, že žalovaným nesvědčí právní důvod užívání předmětných prostor byl odvolacím soudem v uvedeném zrušujícím usnesení shledán správným.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.
Jak je patrno z odůvodnění napadeného rozsudku, opřel odvolací soud své rozhodnutí především o závěr, že žalovaným nevzniklo užívací právo opírající se o právní vztah upravený v §390 občanského zákoníku ve znění účinném v roce 1984, neboť platnému uzavření dohody o odevzdání a převzetí bytu mezi vlastníkem a uživateli muselo předcházet rozhodnutí příslušného správního orgánu o přidělení bytu, vydané podle §154 odst. 1 občanského zákoníku v tehdy platném znění. Uvedený právní závěr dovolatelé nezpochybňují, brojí toliko proti „právnímu hodnocení pojmu byt“ a domáhají se toho, aby dovolací soud „provedl právní definici“ tohoto pojmu. Výklad uvedeného pojmu však nebyl pro právní závěr, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívalo, rozhodující, neboť ani za předpokladu, že by tyto prostory měly charakter bytu, nemohla by tato okolnost zhojit nedostatek rozhodnutí místního národního výboru o přidělení bytu podle §154 odst. 1 občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 1991 (dále jen „obč.zák.“ před novelou), jehož existence byla předpokladem vzniku práva osobního užívání bytu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 1999, sp.zn. 2 Cdon 1161/97, uveřejněný v publikaci Přehled judikatury ve věcech nájmu bytu, ASPI s.r.o., Praha 2003, pod pořadovým číslem 11, dále např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2000, sp.zn. 20 Cdo 1003/2000 a ze dne 8. 3. 2001, sp.zn. 26 Cdo 1853/99). Vzhledem k tomu, že ustanovení §154 odst. 1 obč.zák. před novelou se vztahovalo i na právní vztah přenechání bytu v rodinném domku (§390 odst. 2 obč.zák.), byla existence rozhodnutí národního výboru nezbytným předpokladem i pro vznik tohoto právního vztahu. Se zřetelem k uvedenému nelze proto shledat dovolání pro vymezení pojmu „byt“ podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustným.
Přípustnost dovolání podle citovaného ustanovení nezakládá ani otázka „právního hodnocení ohledně existence nájemního vztahu, resp. ohledně projevu vůle žalobců při konkludentním uzavření nájemního vztahu“. Jak je patrno z obsahu dovolání, je výtka nesprávnosti právního posouzení věci založena na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění, resp. hodnocení důkazů. Dovolatel tu však přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže změnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. - přípustné (§241a odst. 3 o.s.ř.). V případě, že je přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
Jestliže tedy v dané věci dovolatelé zpochybňují závěr odvolacího soudu, že mezi účastníky nebyla uzavřena nájemní smlouva poukazem na to, že tento závěr má oporu toliko ve vyjádřeních žalobců a ve výpovědi žalobkyně A) a „nemůže obstát ve světle dalších skutečností …“, že žalobci a žalovaní měli vůli takovouto smlouvu uzavřít, což vyplývá z jejich ujednání, týkajících se počtu prostor užívaných žalovanými, výše úhrady a úprav předmětné nemovitosti, nelze na tomto odlišném skutkovém základu dovodit přípustnost dovolání dle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Se zřetelem k výše uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání není podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání žalovaných podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 2 a §146 odst. 3 o.s.ř. a žalobcům byla přiznána náhrada účelně vynaložených nákladů, které jim vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 1.140,- Kč (§2 odst. 1, §7 odst. 1 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3 a §17 odst. 2, §15 ve spojení s §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb.), a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 2 krát 75,- Kč, jež stojí vedle odměny (§2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, mohou se oprávnění domáhat soudního výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 7. dubna 2004
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v.r.
předsedkyně senátu