ECLI:CZ:NS:2004:26.CDO.2047.2003.1
sp. zn. 26 Cdo 2047/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobkyně I. I. – K., zastoupené advokátem, proti žalovanému M. K., zastoupenému advokátem, o vyklizení nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 14 C 165/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. března 2003, č. j. 30 Co 112/2003-42, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 26. března 2003, č. j. 30 Co 112/2003-42, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Příbrami (dále též jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 9. prosince 2002, č. j. 14 C 165/2002-20, vyhověl žalobě a uložil žalovanému povinnost vyklidit a vyklizené žalobkyni předat do třiceti dnů od právní moci rozsudku „dům č. p. 42 postavený na pozemku číslo parc. 487, pozemky č. parc. 485, 486, 487 s vedlejšími stavbami, stodolou a bývalým mlýnským náhonem, venkovními úpravami a trvalými porosty s příslušenstvím, zapsané na LV 405 pro obec P., katastrální území L. u Katastrálního úřadu v P.“ (dále jen „předmětné nemovitosti“, resp. „nemovitosti“). V návaznosti na rozhodnutí ve věci samé rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 26. března 2003, č. j. 30 Co 112/2003-42, změnil citovaný rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.
Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že předmětné nemovitosti byly původně součástí společného jmění účastníků (dále jen „SJM“), že rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 25. července 2002, č. j. 8 C 97/2000-375, který nabyl právní moci dne 20. září 2002 a jímž bylo – po rozvodu manželství účastníků – vypořádáno jejich SJM, byly nemovitosti přikázány do výlučného vlastnictví žalobkyně, že tímto rozsudkem bylo žalobkyni současně uloženo, aby zaplatila žalovanému na vzájemné vypořádání podílů částku 554.982,- Kč do jednoho měsíce od právní moci rozsudku, že při vypořádání SJM vycházel soud z obecné ceny nemovitostí bez přihlédnutí k existenci práva bydlení bývalého manžela, že tato obecná cena byla stanovena částkou 950.000,- Kč a že žalobkyně dosud žalovanému částku 554.982,- Kč nezaplatila. Na tomto skutkovém základě soudy obou stupňů především dovodily, že po 20. září 2002 užívá žalovaný předmětné nemovitosti bez právního důvodu a že na tomto závěru nic nemění ani skutečnost, že žalobkyně mu doposud nezaplatila částku 554.982,- Kč. Soud prvního stupně poté uzavřel, že nesouhlasí-li žalobkyně jako výlučná vlastnice s užíváním nemovitostí žalovaným, je namístě jeho vyklizení (§126 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy platném znění – dále jen „obč. zák.“) a že vyklizovací povinnost žalovaného nelze podmínit zajištěním bytové náhrady ani za použití analogie (§712 ve spojení s ustanovením §853 obč. zák.) a ani prostřednictvím §3 odst. 1 obč. zák. Naproti tomu odvolací soud – s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky uveřejněná pod č. 36/1996 a 22/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – především dovodil, že užíval-li žalovaný nemovitosti původně na základě neodvozeného práva, které následně zaniklo, je třeba jeho vyklizení vázat na bytovou náhradu za analogického použití ustanovení §712 obč. zák., a pokračoval, že i v těchto případech je zapotřebí zabývat se tím, zda není dán důvod pro odepření takové náhrady z hlediska ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. Poté uzavřel, že nezaplatila-li žalobkyně na vzájemné vypořádání podílů dosud žalovanému žádnou náhradu, je výkon jejího práva v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.) a je proto namístě takovému výkonu práva odepřít ochranu a žalobu zamítnout.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ zákona číslo 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). Uplatněné dovolací námitky podřadila dovolacím důvodům podle §241a odst. 2 písm. a/, b/, odst. 3 o.s.ř. Jako nesprávný odmítla názor, že vyklizení žalovaného by bylo třeba za analogického použití ustanovení §712 obč. zák. vázat na zajištění bytové náhrady. Zde – v rámci obsáhlé argumentace – poukázala mimo jiné na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 22 Cdo 1737/98 (v němž je zastáván ohledně bytové náhrady názor opačný), ve věci sp. zn. 20 Cdo 1506/99, zmínila rovněž nálezy Ústavního soudu České republiky sp. zn. II. ÚS 190/94, I. ÚS 505/99 a IV. ÚS 114/99 (s citací právních vět) a namítla, že omezení vlastnického práva musí být výjimečné a musí vyplývat přímo ze zákona a nikoli z jeho analogické aplikace. Domnívá se také, že má-li žalovanému vyplatit finanční prostředky na vyrovnání podílů z titulu vypořádání SJM, neexistuje žádný důvod pro další omezení jejího vlastnického práva v podobě povinnosti zajišťovat pro něj ještě bytovou náhradu. V této souvislosti rovněž namítla, že „obsah odůvodnění nekoresponduje s obsahem výrokové části, neboť žalovanému přiznává a odůvodňuje práva, která výrok neobsahuje“. Nesouhlasí ani s názorem, že pokud nevyplatila žalovanému náhradu z titulu vypořádání SJM, je výkon jejího práva v rozporu s dobrými mravy, a proto je zapotřebí odepřít mu ochranu. Zde odvolacímu soudu vytkla, že nevzal v úvahu její ochotu zaplatit žalovanému částku na vyrovnání podílů, avšak pouze v okamžiku, kdy předmětné nemovitosti vyklidí (v této souvislosti zmínila ustanovení §560 obč. zák.) a ona je pak bude moci v souladu se svým výlučným vlastnickým právem užívat. Podle žalobkyně odvolací soud také přehlédl, že žalovaný má možnost domáhat se vyplacení částky z titulu vypořádání SJM, a současně opomenul odmítavý postoj žalovaného k jednání, jeho neochotu předat klíče od domu a umožnit žalobkyni vstup do nemovitostí, a dále také to, že sankcí za nesplnění povinnosti zaplatit peněžní částku není povinnost zajistit bytovou náhradu, nýbrž např. povinnost platit úroky z prodlení. Žalobkyně dále uvedla, že byla-li žaloba zamítnuta, má faktický uživatel nemovitostí lepší postavení než nájemce, jehož lze např. v řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu podle §711 odst. 1 písm. a/ obč. zák. z bytu vyklidit, byť s vázaností na zajištění bytové náhrady. Podle dovolatelky napadený rozsudek věc neřeší (ochrana jejího vlastnické práva jí byla odepřena a žalovanému – přes deklaraci práva na bytovou náhradu – toto právo přiznáno nebylo) a pouze ji vrací do situace, v jaké byla před zahájením řízení, ovšem s tím, že zakládá překážku věci pravomocně rozsouzené; vytváří tak podle žalobkyně absurdní a jen těžce řešitelnou situaci. Navrhla, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř. (uvedené vady nebyly namítány a jejich existence nevyplynula ani z obsahu spisu), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly v dovolání uplatněny.
I když dovolatelka, jde-li o dovolací důvody, odkázala rovněž na ustanovení §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., tedy jako by uplatnila vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, ve skutečnosti – jak plyne z obsahu dovolání – uvedený dovolací důvod neuplatnila; přitom vady ve smyslu citovaného ustanovení nebyly zjištěny ani z obsahu spisu.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
V projednávané věci jde o vyklizení rozvedeného manžela (žalovaného) z nemovitostí (včetně domu), jež byly za trvání manželství účastníků v jejich SJM a při vypořádání SJM po rozvodu manželství připadly do výlučného vlastnictví žalobkyně, přičemž nemovitosti byly oběma manžely užívány za trvání jejich manželství a manžel – nevlastník je užívá (a v domě bydlí) bez právního důvodu i poté, co se jejich výlučným vlastníkem stal po rozvodu manželství a vypořádání SJM druhý z manželů (žalobkyně). Spornou právní otázkou, jejíž řešení dovolatelka zpochybnila, je v naznačených souvislostech otázka, zda pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. lze zamítnout žalobu na vyklizení rozvedeného manžela – nevlastníka, který po vypořádání SJM užívá bez právního důvodu nemovitosti připadlé do výlučného vlastnictví druhého rozvedeného manžela. Zbývá připomenout, že správnost právního závěru týkajícího se užívání nemovitostí žalovaným bez právního důvodu nebyla dovoláním zpochybněna, a proto dovolací soud z uvedeného právního závěru vychází.
Soudní praxe se ustálila v názoru, že na základě ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. nelze zamítnout žalobu o vyklizení nebytových prostor, jestliže smlouva o jejich nájmu je absolutně neplatná (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. června 2001, sp. zn. 20 Cdo 1506/99, uveřejněný pod č. 12 v sešitě č. 2 z roku 2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). K odůvodnění citovaného právního názoru Nejvyšší soud mimo jiné uvedl, že byl-li pronajímatel podle neplatné smlouvy vlastníkem (spoluvlastníkem) nemovitosti, v níž jsou umístěny smlouvou dotčené nebytové prostory, svědčí mu i právo na ochranu tohoto vlastnictví, neboť užívání jeho nemovitosti – bez právního důvodu – představuje zásah do vlastnického práva, který je neoprávněný. V rozsudku ze dne 29. srpna 2001, sp. zn. 20 Cdo 1203/99, uveřejněném pod č. 133 v sešitě č. 11 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura, Nejvyšší soud dovodil, že nesvědčil-li žalovanému od počátku platný titul k užívání vyklizovaných místností, nelze ani prostřednictvím §3 odst. 1 obč. zák. zabránit požadavku na jejich vyklizení a žalobu zamítnout. Táž okolnost, jež zakládá právo na ochranu vlastníka (§126 odst. 1 obč. zák.) domáhajícího se vyklizení místností, nemůže být současně důvodem k odepření tohoto práva. Dovolací soud zastává názor, že uvedené právní závěry lze aplikovat rovněž na právní vztahy týkající se užívání bytu bez právního důvodu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2003, sp. zn. 26 Cdo 2319/2003, a ze dne 18. května 2004, sp. zn. 26 Cdo 538/2003) a platí i v případech užívání domu či jiných nemovitostí bez právního důvodu; proto se od nich neodchyluje ani v posuzovaném případě.
S přihlédnutím k řečenému lze uzavřít, že dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. byl uplatněn opodstatněně. Za této situace dovolací soud podle §243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu podle §243b odst. 3 věty první o.s.ř. vrátil k dalšímu řízení, aniž se – z důvodů nadbytečnosti – zabýval otázkou naplněnosti dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o.s.ř.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1 věta první za středníkem o.s.ř.). Vzhledem k dovolacím námitkám podřaditelným dovolacímu důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. lze pro účely dalšího řízení dodat, že soudní praxe se ustálila v názoru, že byť občanský zákoník nárok na bytovou náhradu u vyklizovaného rozvedeného manžela – nevlastníka výslovně neupravil, nelze přesto dovodit, že tomuto rozvedenému manželovi bytová náhrada nepřísluší. Jeho právní postavení – při zániku právního důvodu bydlení – musí být posouzeno analogicky (§853 obč. zák.) podle toho ustanovení občanského zákoníku, které upravuje právní vztahy svým obsahem a účelem nejbližší, tj. ustanovení, jež upravují náhrady za vyklizený byt (§712 obč. zák., konkrétně §712 odst. 3 věta druhá obč. zák.) při zániku práva užívat byt (srov. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. května 1992, sp. zn. 2 Cz 14/92, uveřejněný pod č. 35 v sešitě č. 3 z roku 1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Je však zapotřebí zdůraznit, že i v těchto případech – opět ve shodě s již zmíněným rozsudkem bývalého Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. května 1992, sp. zn. 2 Cz 14/92 (srov. odůvodnění citovaného rozhodnutí) – je třeba se zabývat tím, zda nejsou dány důvody k odepření bytové náhrady, jsou-li v konkrétním případě naplněny předpoklady normované ustanovením §3 odst. 1 obč. zák. (srov. rovněž rozsudky Nejvyššího soudu České republiky z 21. května 1998, sp. zn. 2 Cdon 374/97, uveřejněný pod č. 22 v sešitě č. 4 z roku 1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a z 21. června 2000, sp. zn. 26 Cdo 1664/99). Také v rozsudku ze dne 15. října 2004, sp. zn. 26 Cdo 2178/2003, Nejvyšší soud České republiky dovodil, že rozvedený manžel, který zůstal bydlet v domě, jenž na základě rozhodnutí soudu o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví připadl druhému z rozvedených manželů, není zásadně povinen byt v domě vyklidit bez zajištění bytové náhrady; jeho nárok na bytovou náhradu je nutno analogicky (§853 obč. zák.) posoudit podle ustanovení §712 odst. 3 věty druhé obč. zák. Primární formou bytové náhrady pro vyklizovaného je zde tedy náhradní byt (vyhovující obecným požadavkům stanoveným v §712 odst. 3 větě první obč. zák); jsou-li pro to důvody zvláštního zřetele hodné, může soud rozhodnout, že rozvedený manžel má právo jen na náhradní ubytování. Odepření práva na bytovou náhradu přichází v úvahu toliko na základě aplikace ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., tj. tehdy, lze-li na základě konkrétních okolností (jak na straně vlastníka, tak i vyklizovaného) usoudit na to, že výkon práva rozvedeného manžela je v rozporu s dobrými mravy.
V novém rozhodnutí o věci soud rozhodne o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. října 2004
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu