ECLI:CZ:NS:2004:26.CDO.2363.2003.1
sp. zn. 26 Cdo 2363/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobkyně M. M., zastoupené advokátkou, proti žalované Mgr. E. N., zastoupené advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 11 C 36/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. dubna 2003, č.j. 22 Co 159/2003-50, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.025,- Kč k rukám advokátky, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále též jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 5. 2. 2003, č. j. 11 C 36/2002-32, přivolil k výpovědi ze dne 4. 4. 2002 z nájmu bytu o třech pokojích s kuchyní, předsíní, koupelnou s WC, balkonem a dvěma komorami, II. kategorie, ve 3. nadzemním podlaží (2. patře) domu č.p. 1637 v kat. území V., pod adresou P.-2, L. 33, (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), jehož nájemcem je žalovaná, určil, že právo nájmu bytu žalované zanikne uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, jež počne běžet prvého dne měsíce následujícího po právní moci rozsudku, uložil žalované povinnost předmětný byt vyklidit a vyklizený žalobkyni odevzdat ve lhůtě patnácti dnů po uplynutí výpovědní lhůty a současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
Soud prvního stupně vzal z provedených důkazů především za zjištěno, že žalovaná předmětný byt, jehož je nájemkyní, neužívá k bydlení, neboť se zde zdržuje v rozsahu cca 4 dnů v měsíci a jinak pobývá ve zkolaudované části rodinného domku své dcery v Ř., skládající se ze zádveří, chodby, obývacího pokoje, ložnice, kuchyně, koupelny, WC a komory. Žalobkyní tvrzené důvody tohoto stavu neshledal za dočasné, neboť nefunkčnost topné soustavy v předmětném bytě trvá již od podzimu 2000 a žalovaná až do podání výpovědi nepodnikla žádné kroky k nápravě a péče o patnáctiletou vnučku, jejíž matka je značně pracovně vytížena, se jeví též jako dlouhodobá. Ve prospěch závěru, že se žalovaná ve skutečnosti nehodlá do předmětného bytu vrátit a užívat jej k bydlení, vyhodnotil soud i okolnost, že požádala o výměnu tohoto bytu za byt větší (ač žije sama) a ve vyšším patře (ač jí údajně chůze do schodů zmáhá). Soud dovodil, že je dán výpovědní důvod neužívání bytu bez vážného důvodu dle §711 odst. 1 písm. h/ občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Vzhledem k tomu, že žalovaná má možnost ubytování i uskladnění věcí, rozhodl soud o vyklizení bytu bez zajištění přístřeší.
K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 28. 4. 2003, č.j. 22 Co 159/2003-50, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé jen tak, že žalované uložil předmětný byt vyklidit a vyklizený žalobkyni odevzdat do 15 dnů po uplynutí výpovědní lhůty a po zajištění přístřeší, jinak rozsudek v tomto výroku a ve výroku o nákladech řízení potvrdil a současně rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně i s jeho právním posouzením, pouze poznamenal, že vnučka žalované se blíží zletilosti, takže dlouhodobou péči jiné osoby v době nepřítomnosti matky nepochybně nevyžaduje, a s poukazem na velikost předmětného bytu, jeho předpokládané zařízení a velikost prostor v rodinném domku dcery žalované, v němž žalovaná bydlí, podmínil povinnost předmětný byt vyklidit zajištěním přístřeší ve smyslu §712 odst. 5 obč. zák.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). V obecné rovině za dovolací důvod označila postižení řízení vadou, která má za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a nesprávné právní posouzení věci. Konkrétně citovala obsah své výpovědi, v níž vylíčila rozsah užívání předmětného bytu a důvody, proč jej občas neužívá, vyjádřila přesvědčení, že její účast na výchově vnučky potvrdily svědkyně T., W. a H., poukázala na publikované rozhodnutí Krajského soudu v Brně č.j. 15 Co 1R7/93 (správně sp. zn. 15 Co 137/63), jehož závěry odvolací soud odmítl v dané věci uplatnit. Nesouhlasila se zpochybněním své péče o vnučku odvolacím soudem a za absurdní označila skutečnost, že citované rozhodnutí Krajského soudu v Brně považuje za vážný důvod neužívání bytu péči důchodce o domácí zvířectvo, kdežto žalované nebyla za takový důvod uznána péče o nezletilou vnučku, která vyrůstá pouze se zaměstnanou matkou. Žalovaná vytkla odvolacímu soudu, že dle jeho závěru neužívala byt rok a půl, ačkoli z provedeného dokazování (jak namítala již v odvolání) vyplývá, že užívá byt v menší míře pouze půl roku před podáním výpovědi. V této souvislosti uvedla, že oproti tvrzení v žalobě žalobkyně (míněno zřejmě „žalovaná“) uvedla, že dcera s vnučkou se z bytu odstěhovaly na podzim 2001, tak aby vnučka mohla zahájit školní rok 2001/2002 v Říčanech. Svá tvrzení podložila žalovaná kolaudačním rozhodnutím domu v Říčanech ze dne 8.11.2001 a odvolacímu soudu nabídla i vysvědčení vnučky, z něhož vyplývá, že ve školním roce 2000/2001 navštěvovala zkladní školu v P. 2. Odvolací soud se touto skutečností nezabýval a délku doby neužívání bytu nekonkretizoval. Žalovaná vytýkala soudu prvního stupně nesprávné hodnocení svědeckých výpovědí a odvolacímu soudu, že se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně a konstatoval, že „většina svědků – nájemců okolních bytů v domě ji po dobu nejméně jednoho roku neviděla“. Toto konstatování se však dle dovolatelky nezakládá na pravdě, neboť o tom, že žalovanou neviděla nejméně rok, vypovídala pouze svědkyně Č., a to na jednání dne 9. 10. 2002, takže její výpověď je v souladu s výpovědí žalované. Dovolatelka rozebírá výpovědi dalších svědků a namítá, že odvolací soud se k jejich hodnocení soudem prvního stupně nevyjádřil a bez dalšího je převzal. Sama žalobkyně pak při jednání dne 27. 11. 2002 připustila ohledně bydlení žalované v předmětném bytě, že „žalovaná v něm možná i bydlí, ale nemůže se v něm cítit dobře, protože takto by normální člověk žít nemohl“. Žalovaná nechápe, na základě jakých skutečností a důkazů dospěly soudy obou stupňů k závěru, že její pobyt v Ř. má ráz trvalosti a nic nenasvědčuje tomu, že by měla v úmyslu se do předmětného bytu vrátit. Žalovaná dále popírá správnost skutkového závěru, že neučinila za rok a půl žádné kroky k tomu, aby topení zprovoznila, a poukazuje na důkazy, z nichž vyplývá opak. Nefunkčnost topení byla též důvodem jejího zájmu o výměnu bytu. Žalovaná pokládá za absurdní, pokud na jedné straně soud prvního stupně považoval bydlení ve zkolaudované části domku v Ř. pro dvě dospělé osoby a 1 dítě za přiměřené a na druhé straně odvolací soud konstatoval, že vnučka se věkem blíží zletilosti. Žalovaná též poukázala na to, že napadeným rozhodnutím je dotčena její dcera, které soud v podstatě „uložil“ bydlet se svou 77letou matkou v jedné místnosti ve vlastním domě. Žalovaná namítla dále nesprávnou interpretaci §711 odst. 1 písm. h/ obč. zák., kdy judikatura standardně vychází z toho, že toto ustanovení obsahuje dvě skutkové podstaty, a sice neužívání bytu (trvale) a neužívání bytu jen občas. Přitom trvalé neužívání bytu je stav, kdy je byt zcela nebo převážně opuštěn. V daném případě žalobkyně využila skutkové podstaty trvalého neužívání bytu. Soudy obou stupňů však bez ohledu na zjištění, že žalovaná užívá byt 4 až 6 dnů v měsíci toto občasné užívání označili „kontrolou bytu“. Takový výklad je dle názoru dovolatelky v rozporu s logickým i sémantickým výkladem dotčených pojmů. Kontrolou bytu by snad mohlo být označeno jednání, kdy nájemce přijde do bytu, zkontroluje jeho stav a byt bezprostředně poté opustí. Žalovaná se však v předmětném bytě zdržovala těchto několik dnů běžným způsobem jeho užívání, nevykonávala v něm žádnou kontrolu, pouze jej občas užívala z důvodů, které si vynutila její současná životní situace. Dovolatelka je přesvědčena, že výpověď z nájmu je sankcí pronajímatele vůči nájemci, který spáchal občanskoprávní delikt. Její uplatnění je namístě, pokud nájemce svého postavení zneužívá, byt „drží“ např. pro své děti, k užívání jej nepotřebuje a do budoucna potřebovat nebude. To však není případ žalované, která své důvody pro občasné neužívání bytu prokázala, mimo P. se už vzhledem ke svému věku přestěhovat nechce, v P. má lékaře a přítelkyně. Z uvedených důvodů navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení, a dále aby podle §243 o.s.ř. odložil vykonatelnost rozsudků soudů obou stupňů do doby rozhodnutí o dovolání, neboť výkonem rozhodnutí by zjevně došlo k nevratné situaci.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání dovozovala nepřípustnost podaného dovolání, vyvracela opodstatněnost dovolacích námitek, navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto, případně zamítnuto a návrhu na odklad vykonatelnosti nebylo vyhověno.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) neshledal předpoklady pro odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí dle §243 o.s.ř., a proto o tomto návrhu žalované ani nerozhodoval.
Dále dovolací soud dovodil, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.) za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 2 o.s.ř.).
Poté se dovolací soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Otázku přípustnosti dovolání Nejvyšší soud řešil zvlášť ve vztahu k potvrzujícímu výroku napadeného rozsudku (týkajícímu se uložení vyklizovací povinnosti žalovaných) a zvlášť ve vztahu k jeho měnícímu výroku (o bytové náhradě pro žalovanou).
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání proti měnícímu výroku napadeného rozsudku je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. Pro úplnost lze připomenout, že po změnách, které byly v občanském zákoníku provedeny zákonem č. 509/1991 Sb., je rovněž rozhodování soudů o bytové náhradě rozhodováním ve věci samé (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1993, pod pořadovým číslem 28). Propojení výroku rozsudku odvolacího soudu, proti němuž dovolání přípustné je, s výrokem, který není přípustno zkoumat, se při rozhodnutí o dovolání projevuje toliko v tom, že shledá-li soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, jehož sepětí se zkoumaným výrokem vymezuje ustanovení §242 odst. 2 písm. d/ o.s.ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. června 1997, sp. zn. 2 Cdon 1493/96, uveřejněný pod č. 87 v sešitě č. 11 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura).
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud (z podnětu přípustného dovolání) přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je – s výjimkou některých vad řízení (viz dále) – vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Jinými slovy předpokladem dovolacího přezkumu je nejen přípustnost dovolání, ale též uplatnění (způsobilých) dovolacích důvodů.
Dovolatelka však proti měnícímu výroku odvolacího soudu, tj. proti rozhodnutí o vázanosti vyklizení bytu na zajištění přístřeší, žádné dovolací námitky nevznáší, nýbrž brojí výlučně proti uložení povinnosti vyklidit byt, tedy proti potvrzujícímu výroku. Je-li formálně napadeno rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu, avšak proti některému výroku ve skutečnosti žádné konkrétní dovolací důvody uplatněny nejsou, nastává ve vztahu k tomuto výroku situace, jako by bylo proti němu podáno pouze blanketní (neodůvodněné) dovolání, které nebylo o dovolací důvody doplněno ani dodatečně ve lhůtě k podání dovolání. Takové dovolání je třeba ve smyslu §243c odst. 1 o.s.ř. (za přiměřeného použití ustanovení §43 odst 2 věty první o.s.ř.) odmítnout (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2003, sp. zn. 29 Odo 108/2002, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2004, pod pořadovým číslem 21).
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku napadeného rozsudku se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání proti potvrzujícímu výroku přípustné, neboť tímto výrokem byl potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně, jemuž nepředcházelo zrušení předchozího rozsudku soudem odvolacím.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož, jak již bylo řečeno, je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnil.
V projednávané věci – jak je patrno z obsahu dovolání – použila žalovaná vedle (způsobilého) dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. (nesprávné právní posouzení) rovněž dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. (jímž brojí proti skutkovým zjištěním učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů svá skutková zjištění čerpaly). Výtka nesprávného právního posouzení věci je tak v tomto ohledu založena na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění. Pro posouzení otázky, zda žalovaná předmětný byt bez vážného důvodu neužívá, nabízí dovolatelka vlastní (odlišnou, popřípadě doplněnou) verzi skutkového stavu věci. Přitom však přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu §238 odst. 2 a §238a odst. 2 o.s.ř.) – přípustné (§241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní. V žádném případě pak nelze přihlížet k nově tvrzeným skutečnostem a nově navrženým důkazům, které nebyly uplatněny v původním řízení (§241a odst. 4 o.s.ř.).
Jestliže tedy žalovaná ve skutečnosti zpochybňuje rovněž správnost (úplnost) skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž vycházel i soud odvolací, a z okolností uvedených v dovolání dovozuje nesprávnost závěru, že předmětný byt bez vážného důvodu neužívá, nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
S přihlédnutím k právnímu posouzení věci odvolacím soudem a k obsahové konkretizaci uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. půjde v dovolacím řízení o odpověď na otázku, zda – vzhledem ke zjištěnému a nezpochybnitelnému skutkovému stavu – je dán důvod výpovědi z nájmu bytu ve smyslu §711 odst. 1 písm. h/ obč. zák. spočívající v neužívání bytu bez vážného důvodu.
Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu o „neužívání bytu“ ve smyslu §711 odst. 1 písm. h/ obč. zák. jde tehdy, kdy byt je zcela nebo převážně opuštěn, případně není-li nájemcem užíván k obvyklému způsobu bydlení (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26.1.2000, sp. zn. 26 Cdo 451/99, ze dne 8.3.2000, sp. zn. 26 Cdo 209/2000, ze dne 31.5.2001, sp. zn. 20 Cdo 1551/99, ze dne 5.3.2002, sp. zn. 26 Cdo 352/2001). Uvedený výklad rovněž respektuje oprávněný zájem pronajímatele, jakož i zájem veřejný, aby pronajímaný byt byl užíván k účelu, k němuž je určen, tedy k bydlení. Pokud tedy odvolací soud dospěl k závěru, že řídké a nahodilé návštěvy bytu žalovanou v rozsahu nejvýše 4 – 6 dnů v měsíci nepředstavují užívání bytu k bydlení ve výše vyloženém smyslu, je takový výklad v souladu s ustálenou judikaturou. Je tudíž nepřiléhavá polemika dovolatelky o tom, co lze považovat za „kontrolu bytu“.
V praxi dovolacího soudu je rovněž konstantně zastáván názor, že vážnými důvody neužívání bytu jsou pouze takové okolnosti, které brání nájemci dočasně (po určitou dobu) užívat byt. Na takovýto stav lze usuzovat nejen z toho, jak dlouho nájemce byt neužívá; významné mohou být i další okolnosti svědčící o tom, že jde o přechodné neužívání bytu, tedy že se nájemce po odpadnutí překážky hodlá do bytu vrátit a užívat jej, např. to, zda a jaká činí reálná opatření k tomu, aby se po odpadnutí překážky do bytu mohl vrátit, zda má v místě, kde se zdržuje, zajištěno jiné vhodné bydlení, apod. (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31.10.1996, sp. zn. 2 Cdon 252/96, ze dne 27. 10. 1999, sp. zn. 26 Cdo 457/98, ze dne 31.5.2001, sp. zn. 20 Cdo 1551/99, ze dne 24. 10. 2002, sp. zn. 26 Cdo 529/2001 aj.). Z uvedeného vyplývá, že soudy obou stupňů nepochybily, pokud zkoumaly, zda žalovaná učinila reálná opatření ke zprovoznění topného systému v předmětném bytě a jaké jsou její možnosti užívání domku její dcery k bydlení. Dovolací soud nepovažuje za rozporné (a tedy ani k nesprávnému právnímu posouzení vedoucí) závěry, podle nichž soud prvního stupně označil bydlení ve zkolaudované části domku v Ř. pro dvě dospělé osoby a 1 dítě (tj. 1 nezletilou osobu) za přiměřené a odvolací soud (při posouzení potřeby péče) konstatoval, že vnučka žalované se věkem blíží zletilosti. Z hlediska uvedených judikatorních závěrů je též třeba považovat za nepřiměřeně zužující výklad podávaný žalovanou, podle něhož uplatnění výpovědního důvodu dle §711 odst. 1 písm. h/ obč. zák. je namístě jen tehdy, pokud nájemce svého postavení zneužívá, byt „drží“ např. pro své děti, k užívání jej nepotřebuje a do budoucna potřebovat nebude.
Bez ohledu na to, zda lze závěry Krajského soudu v Brně vyjádřené v rozhodnutí ze dne 15. 4. 1993, sp. zn. 15 Co 137/93, jehož se dovolává žalovaná, rovněž označit za výraz ustálené soudní praxe, dovolací soud se ztotožňuje s názorem odvolacího soudu, že skutkový stav, z něhož uvedené rozhodnutí vychází je natolik odlišný, že jeho závěry nelze na zde projednávanou věc aplikovat. Tvrzení žalované, že v citovaném rozhodnutí byla za vážný důvod neužívání bytu uznána péče důchodce o domácí zvířectvo, je navíc značně zkreslující.
Námitka, že rozhodnutím je dotčena dcera žalované, jíž soud v podstatě „uložil“ bydlet v jejím vlastním domě v jediné místnosti společně se žalovanou je nepřiléhavá ve dvou směrech; jednak kolaudovaná část (podlaží) zmíněného domu neobsahuje jedinou místnost, jednak rozhodnutí nic takového ani žalované ani její dceři neukládá, nýbrž konstatuje, že taková situace již fakticky a dlouhodobě existuje, a je tudíž oběma stranami dobrovolně akceptována.
Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), jen je-li dovolání jinak přípustné. Tato podmínka, jak vyplývá z výše uvedeného, však v daném případě splněna není.
Lze uzavřít, že dovolání proti potvrzujícímu výroku napadeného rozsudku – vzhledem k tomu, co je vyloženo shora – není přípustné, a proto je dovolací soud podle §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o.s.ř. (i v této části) odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1, §142 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal žalovanou, jejíž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které úspěšné žalobkyni vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky. Tyto náklady sestávají z odměny advokátky v částce 950,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s ustanovením §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaná, co jí ukládá vykonatelné usnesení, může žalobkyně navrhnout soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 21. července 2004
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu