ECLI:CZ:NS:2004:26.CDO.2563.2003.1
sp. zn. 26 Cdo 2563/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců JUDr. Roberta Waltra a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobce J. V., zastoupeného advokátem, proti žalované J. V., zastoupené advokátkou, o zrušení práva společného nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 14 C 166/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. srpna 2003, č.j. 31 Co 275/2003-76, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci k rukám advokáta na náhradě nákladů dovolacího řízení 1.025,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Příbrami (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 31. 3. 2003, č.j. 14 C 166/2002-48, zrušil právo společného nájmu účastníků k bytu číslo 6, II. kategorie, sestávajícího se ze dvou pokojů a kuchyně s příslušenstvím, v 1. patře domu čp. 257 v M., (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), rozhodl, že byt bude nadále jako jediný nájemce užívat žalobce, žalované uložil povinnost byt vyklidit a vyklizený odevzdat žalobci do 15 dnů od zajištění náhradního bytu, a rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalované Krajský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 12. 8. 2003, č.j. 31 Co 257/2003-76, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků a státu.
Po provedeném dokazování vzaly soudy obou stupňů za prokázané, že předmětný byt užívali účastníci na základě nájemní smlouvy uzavřené dne 26. 8. 1998 na dobu neurčitou s obcí M. jako pronajímatelem, že manželství účastníků uzavřené dne 29. 2. 1983 bylo pravomocně rozvedeno ke dni 17. 9. 2002, že tehdy nezletilé děti účastníků V. a J. byly nejprve rozsudkem ze dne 22. 3. 2001 svěřeny do výchovy žalované, že poté, co dcera V. nabyla zletilosti, byl rozsudkem ze dne 29. 8. 2001 syn J. svěřen do výchovy žalobce, že dne 29. 8. 2001 dosáhl zletilosti i J., že v prosinci 2000 se žalovaná odstěhovala ke svému příteli M. B. a od té doby se nepodílí na úhradě nájemného a služeb spojených s užíváním bytu s výjimkou období cca tří měsíců roku 2003, kdy hradila náklad na odběr elektřiny poté, kdy žalobce nechal dodávku elektrické energie odpojit a žalovaná ji nechala připojit, když v té době v bytě bydlel syn účastníků, že na jaře 2002 navázal žalobce známost s J. Š. a střídavě s ní pobývá v jejím bytě v P. a v předmětném bytě, že vzájemné vztahy mezi účastníky jsou narušeny, že však žalobce nebyl postižen v přestupkovém ani v trestním řízení za protiprávní jednání ve vztahu k žalované, že střídavě spolu se žalobcem užívají byt i děti účastníků, byť nebylo prokázáno, že by se podílely na úhradě nájemného a služeb, a toto je důvodem neshod mezi žalobcem a dětmi a že pronajímatel navrhl, aby výlučnou nájemkyní bytu byla určena žalovaná. Na základě takto zjištěného skutkového stavu oba soudy dovodily, že účastníci jsou společnými nájemci bytu, že se po rozvodu o jeho dalším užívání nedohodli, a že je tak splněn předpoklad pro zrušení společného nájmu soudem dle §705 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Při určení výlučného nájemce bytu přes stanovisko pronajímatele a vzhledem k nepoužitelnosti zákonného hlediska zájmu nezletilých dětí oba soudy dospěly k závěru, že ve prospěch žalovaného svědčí další – v zákoně výslovně neuvedená – hlediska, a to okolnost, že žalovaná od prosince 2000, kdy se přestěhovala ke svému příteli, byt neužívá, neprokázala, že by měla zájem jej užívat a neučinila v tomto směru žádná faktická ani právní opatření. Tvrzení, že jej nemohla užívat z obavy, že by ji žalobce ohrožoval, nebylo prokázáno, neboť vůči ní se žádného závadného jednání nedopustil. Žalobce platí nájemné a úhradu za služby spojené užíváním bytu (s výjimkou krátkého období, kdy žalovaná hradila dodávku elektřiny) a byt užívá; zájmy zletilých dětí nejsou rozhodnutím o určení žalobce nájemcem bytu dotčeny.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které s ohledem na nedělitelnost všech výroků směřuje proti celému rozsudku. Přípustnost dovolání opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“) a jako dovolací důvod označila nesprávné právní posouzení věci. Vytkla soudům obou stupňů jednostranně prováděné dokazování, zkreslená skutková zjištění, chybné potvrzení rozsudku soudu prvního stupně, který byl pro nedostatečné odůvodnění nepřezkoumatelný, a nerespektování zákonných hledisek pro určení výlučného nájemce bytu dle §705 odst. 3 obč. zák., jehož aplikace byla vyložena např. v rozsudku NS ČR ze dne 29. 4. 1999, sp. zn. 26 Cdo 866/98. Předestřela vlastní verzi skutkového stavu, který podle jejího názoru vyplývá z provedených důkazů, případně z důkazů, které v dovolání dále nabízí. Zdůraznila, že byt opustila v důsledku násilnického chování žalobce, že na nákladech bydlení se přestala podílet proto, že v bytě nebydlela a žalobce náklady úmyslně zvyšoval dlouhodobým zapínáním spotřebičů s vyšší spotřebou energie, že si údaj o trvalém pobytu změnila též nedobrovolně, protože jí žalobce kradl poštovní zásilky, a že žalobce byt rovněž neužívá. Nesprávné právní posouzení věci spatřuje dovolatelka v řešení otázek (které podle ní mají zároveň zásadní právní význam): „1/ zda lze rozhodnout pro jiné, v zákoně výslovně nespecifikované důvody, v rozporu se stanoviskem pronajímatele, 2/ zda lze protiprávním jednáním nastolené výhradní faktické užívání bytu a eliminace druhého bývalého manžela z úhrady nákladů bydlení, akceptovat jako relevantní důvod pro přiznání výhradního práva nájmu k bytu tomu, kdo uvedený faktický stav protiprávně dosáhl.“ Z uvedených důvodů žalovaná navrhla, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně a aby věc vrátil příslušnému soudu k novému rozhodnutí.
Žalobce v dovolacím vyjádření zaujal názor, že dovolání není přípustné, neboť žalobkyně vytýká soudům obou stupňů nedostatky nikoliv v právním posouzení věci, nýbrž nedostatky skutkového zjišťování. Tvrzení žalované označil za účelová a aplikaci ustanovení §705 ost. 3 obč. zák. za správnou, nevybočující z mezí diskreční pravomoci soudu a souladnou s judikaturou Nejvyššího soudu ČR. Navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. v dané věci dovolání přípustné není, neboť dovoláním napadeným rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen v pořadí prvý rozsudek soudu prvního stupně.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.).
Dovolatelka vedle (způsobilého) dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. rovněž polemizuje se skutkovými závěry soudů obou stupňů, resp. se způsobem hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů svá skutková zjištění čerpaly, takže ve skutečnosti (obsahově) uplatňuje též dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. Dovolatelka však přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu §238 odst. 2 a §238a odst. 2 o.s.ř.) – přípustné (§241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
Jestliže tedy dovolatelka zpochybňuje rovněž správnost (úplnost) skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž vycházel i soud odvolací, a teprve na základě této odchylné skutkové verze podrobuje kritice právní posouzení věci, které je ovšem založeno na jiných skutkových východiscích (viz žalovanou formulovaná otázka „zásadního právního významu“ pod bodem 2/), nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Zbývá posoudit, zda je dovolání přípustné pro řešení otázky formulované žalovanou pod bodem 1/, tj. zda lze o výlučném nájemci bytu rozhodnout v rozporu se stanoviskem pronajímatele jakožto hlediskem v zákoně – v §705 odst. 3 obč. zák. – výslovně uvedeným s poukazem na jiná, v zákoně neuvedená hlediska.
Ustálená soudní praxe je jednotná v tom, že ustanovení §705 odst. 3 (ve spojení s ustanovením §705 odst. 1 věty druhé) obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, to jest k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Jestliže soud při rozhodování o dalším nájmu bytu z tohoto předem neomezeného okruhu okolností vymezí v konkrétní věci ta hlediska, jež považuje za podstatná, vyloží, kterým hlediskům dal přednost a proč, pak kritika tohoto jeho postupu, založená na výtce, že nesprávně zhodnotil význam hledisek ve věci zkoumaných, je kritikou nesprávného právního posouzení věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. 6. 1998, sp. zn. 3 Cdon 117/96, uveřejněný pod č. 27 z roku 1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). K naznačeným závěrům se Nejvyšší soud přihlásil rovněž v rozsudku ze dne 29. 4. 1999, sp. zn. 26 Cdo 866/98, uveřejněném pod č. 36 v sešitě č. 4 z roku 2000 časopisu Soudní judikatura, a dále např. v usnesení ze dne 7. 9. 2000, sp. zn. 26 Cdo 1346/2000, či v rozsudcích ze dne 20. 11. 2001, sp. zn. 26 Cdo 2039/2000, a ze dne 20. 12. 2001, sp. zn. 26 Cdo 2546/2000. Přitom vedle hledisek výslovně uvedených v §705 odst. 3 obč. zák. (zájem nezletilých dětí, stanovisko pronajímatele), k nimž je soud povinen přihlédnout a s nimi se vypořádat vždy, tak ve shodě s ustáleným výkladem podávaným soudní praxí soud podle okolností konkrétního případu přihlédne jako k dalším hlediskům zejména k příčinám rozvratu manželství účastníků, k možnosti uspořádání jejich bytových poměrů, ke zdravotnímu stavu rozvedených manželů, k tomu, jak se který z manželů zasloužil o získání bytu, k účelnému využití bytu apod. Soudní praxe doposud nezaznamenala odklon ani od závěru, že hledisko zájmu nezletilých dětí může převážit nad stanoviskem pronajímatele a stejně tak mohou další hlediska (v zákoně výslovně neuvedená) převážit nad hledisky zákonnými. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. 1. 2001, sp. zn. 26 Cdo 224/2000, uveřejněný pod č. 145 v sešitě č. 12 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura, a dále rozsudky ze dne 30. 8. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2482/99, ze dne 26. 6. 2002, sp. zn. 26 Cdo 914/2001, nebo ze dne 5. 9. 2002, sp. zn. 26 Cdo 2858/2000).
Pokud jde o poukaz dovolatelky na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. 4. 1999, sp. zn. 26 Cdo 866/98, z tohoto rozhodnutí vyplývá pouze, že soud musí dát vždy pronajímateli možnost vyjádřit se k tomu, kdo z rozvedených manželů má byt dále užívat, že vyjádření pronajímatele k otázce dalšího nájemce bytu je přitom jeho právem, nikoliv jeho povinností; nevyužije-li proto pronajímatel možnosti, kterou mu zákon poskytuje, nelze na něm realizaci tohoto jeho práva vynucovat a že neuvede-li pronajímatel důvody svého stanoviska, nelze jej k tomu donucovat. Dovolací soud neshledává, že by napadené rozhodnutí bylo se závěry zde vyslovenými v rozporu.
Vzal-li při rozhodování podle §705 odst. 1 věty druhé ve spojení s ustanovením §705 odst. 3 obč. zák. odvolací soud – stejně jako soud prvního stupně – v úvahu vedle zákonných hledisek (s nimiž se v napadeném rozhodnutí vypořádal) i další, v zákoně výslovně neuvedená hlediska a dovodil-li, že hlediska prospívající žalobci převažují nad hledisky svědčícími žalobkyni, neodchýlil se od ustáleného řešení těchto otázek.
Lze – stejně jako v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.8.2000, sp. zn. 20 Cdo 2482/99, uveřejněném pod č. 6 v sešitě č. 1 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura – uzavřít, že z toho, jak se obecně správná právní východiska uplatněná odvolacím soudem při rozhodnutí o dalším nájmu bytu podle §705 odst. 1 a 3 obč. zák. prosadila v konkrétní věci, na zásadní význam rozhodnutí po právní stránce usuzovat nelze.
K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (a mezi něž patří i dovolatelkou namítané potvrzení rozsudku soudu prvního stupně nepřezkoumatelného pro nedostatek důvodů), jakož i k vadám uvedeným v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o.s.ř., dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 o.s.ř.); samy o sobě však, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání nezakládají.
Dovolací soud tudíž nedovodil přípustnost dovolání ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je podle §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
Žalovaná z procesního hlediska zavinila, že dovolání bylo odmítnuto, je proto povinna nahradit žalobci náklady dovolacího řízení (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř.). Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 950,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné usnesení, může oprávněný navrhnout soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 27. srpna 2004
JUDr. Miroslav Ferák, v.r. předseda senátu