ECLI:CZ:NS:2004:26.CDO.2652.2003.1
sp. zn. 26 Cdo 2652/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobce Družstva domu čp. 631/42 ul. P., P., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému V. B., zastoupenému advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 5 C 216/97, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. dubna 2003, č.j. 18 Co 67/2003-139, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 4. 9. 2002, č.j. 5 C 216/97-127, (poté, co jeho předchozí vyhovující rozsudky ze dne 27.7.1998, č.j. 5 C 216/97-21, a ze dne 5.10.2001, č.j. 5 C 216/97-97, byly zrušeny usneseními Městského soudu v Praze ze dne 30.9.1999, č.j. 25 Co 361/99-35, a ze dne 1.3.2002, č.j. 18 Co 626/2001-111, a poté, co do řízení namísto původního žalobce městské části P. vstoupilo Družstva domu čp. 631/42 ul. P., P.) uložil žalovanému povinnost vyklidit a vyklizený předat žalobci do patnácti dnů od právní moci rozsudku „byt č. 6 o dvou pokojích a kuchyni, předsíni a úplným základním příslušenstvím, I. kat., ve 2. podlaží domu č.p. 631 v P. – V., P. 42 (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“) a rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 11. 4. 2003, č.j. 18 Co 67/2003-139, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Soudy obou stupňů vzaly z provedených důkazů mimo jiné za zjištěno, že dům, v němž se předmětný byt nachází, byl původně ve vlastnictví obce město P., která jej prodala žalobci. Ještě v době, kdy jej vlastnila obec, byla nájemkyní předmětného bytu matka žalovaného V. B., která zemřela dne 28.2.1993. Dne 30.9.1993 bylo žalující družstvo zapsáno do obchodního rejstříku. Žalovaný je ženatý a spolu s manželkou bydlí v USA, ve svém domku, s matkou nežil ve společné domácnosti, pouze ji navštěvoval při svých cestách z USA do České republiky. Po smrti matky žalovaného bydlely v bytě různé cizí osoby, nyní je byt již několik let prázdný a nikdo neplatí úhradu za jeho užívání.
Po právní stránce soudy obou stupňů dospěly k závěru, že jelikož matka žalovaného zemřela dříve, než vzniklo žalující družstvo, nestala se jeho členkou, členem družstva se z důvodu dědění vypořádacího podílu nemohl stát ani žalovaný, který tak nemůže uplatňovat právo na uzavření nájemní smlouvy k předmětnému bytu z titulu členství v družstvu. Žalovaný nesplnil předpoklady přechodu práva nájmu bytu dle §706 občanského zákoníku především proto, že nežil se svou matkou v době její smrti ve společné domácnosti, kromě toho má v USA vlastní byt. Nedošlo ani k uzavření nájemní smlouvy konkludentním způsobem, neboť žalobce ani jeho právní předchůdce nikdy nesouhlasili s tím, aby se žalovaný stal nájemcem bytu, a z pouhé skutečnosti, že přijímal platby nájemného, nelze vznik nájmu dovozovat. Protože žalovaný není nájemcem bytu a nemá ani jiný právní důvod k jeho užívání, shledaly soudy obou stupňů žalobu důvodnou a vyhověly jí.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný prostřednictvím zástupce dovolání, v němž namítl, že rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Žalobce se měl podle dovolatelova názoru domáhat přivolení soudu k výpovědi nájmu bytu a nikoliv vyklizení bytu, neboť žalovanému vzniklo k předmětnému bytu právo nájmu, které nebylo do současné doby zrušeno. Souhlas původního vlastníka bytu s tím, aby žalovaný užíval předmětný byt, byl mj. vyjádřen tím, že požádal žalovaného o vyplnění příslušného tiskopisu – přechod nájmu bytu. Tento tiskopis žalovaný vyplnil, ale původní vlastník s ním neuzavřel písemnou nájemní smlouvu, neboť mu žalovaný nebyl schopen předložit občanský průkaz. Přesto nechal žalovaného bez jakéhokoliv omezení v bytě bydlet a inkasoval od něho nájemné až do r. 1997, kdy žalovaný přestal nájem platit z toho důvodu, že pronajímatel začal jeho právo nájmu zpochybňovat. Z uvedených důvodů dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu i rozhodnutí soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu - dále jen „o.s.ř.“) především shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a odst. 2 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné již proto, že rozsudkem, který byl potvrzen napadeným rozhodnutím odvolacího soudu, rozhodl soud prvního stupně shodně, jako v předchozích dvou rozsudcích, tj. vždy žalobě vyhověl.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnil.
V projednávané věci – jak je patrno z obsahu dovolání – je výtka nesprávného právního posouzení věci založena především na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění. Ve skutečnosti tedy dovolatel brojí proti skutkovým zjištěním, učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů svá skutková zjištění čerpaly, a pro posouzení, zda je či není nájemcem předmětného bytu, nabízí vlastní (odlišnou) verzi skutkového stavu věci. Dovolatel však přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu §238 odst. 2 a §238a odst. 2 o.s.ř.) – přípustné (§241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
Jestliže tedy dovolatel ve skutečnosti zpochybňuje zejména správnost (úplnost) skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž vycházel i soud odvolací, a teprve na základě takto odchylně vymezeného skutkového základu dovozuje nesprávnost závěru, že není nájemcem předmětného bytu, nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Pokud pak dovolatel napadá právní závěr odvolacího soudu odmítající názor, že žalovaný se stal nájemcem bytu tím, že jej vlastník domu nechal v bytě bydlet a inkasoval od něho nájemné až do. r. 1997, nepředstavuje takové právní posouzení otázku zásadního právního významu, neboť je výrazem standardní soudní praxe (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21.8.2000, sp. zn. 26 Cdo 1654/98, ze dne 15.1.2001, sp. zn. 26 Cdo 1049/2000, a ze dne 29.11.2001, sp. zn. 26 Cdo 2962/2000).
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je podle §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
Žalovaný z procesního hlediska zavinil, že jeho dovolání bylo odmítnuto, avšak žalobci v dovolacím řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti žalovanému právo, nevznikly. Této procesní situaci odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. dubna 2004
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v.r.
předsedkyně senátu