ECLI:CZ:NS:2004:26.CDO.619.2003.1
sp. zn. 26 Cdo 619/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobkyně H. J., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) Ing. J. E., zastoupenému advokátem, a 2) K. B., o vydání klíčů a strpění užívání bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 39 C 189/99, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. září 2002, č. j. 29 Co 268/2002-93, takto:
I. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. září 2002, č. j. 29 Co 268/2002-93, pokud jím byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 9. dubna 2001, č. j. 39 C 189/99-61, ve výroku zamítajícím žalobu, aby první žalovaný byl povinen vydat žalobkyni klíče od bytu IV. kategorie č. 10 o jednom pokoji a jedné kuchyni s příslušenstvím ve II. patře domu čp. 164 v P. – N., M. č. 7, event. pro případ nemožnosti tohoto plnění poskytnout žalobkyni náhradní byt, se odmítá.
II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. září 2002, č. j. 29 Co 268/2002-93, v části potvrzující zamítavý výrok rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 9. dubna 2001, č. j. 39 C 189/99-61, ohledně strpění výlučného užívání družstevního bytu sestávajícího se ze dvou pokojů včetně kuchyňského koutu a příslušenství, I. kategorie, v 10. podlaží domu čp. 1873 v P. – Ch., J. ulice, a v nákladovém výroku, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 9. dubna 2001, č. j. 39 C 189/99-61, pokud jím byla zamítnuta žaloba na strpění užívání uvedeného družstevního bytu a bylo rozhodnuto o nákladech řízení, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 9. dubna 2001, č. j. 39 C 189/99-61, zamítl žalobu, aby prvnímu žalovanému byla uložena povinnost vydat žalobkyni klíče od „bytu IV. kategorie č. 10 o jednom pokoji a jedné kuchyni a příslušenství (dále jen „předmětný byt“) ve II. patře domu čp. 164 v P. – N., M. č. 7“ (dále jen „předmětný dům“) a strpět výlučné užívání tohoto bytu, event. aby pro případ nemožnosti tohoto plnění byl žalovaný zavázán poskytnout žalobkyni náhradní byt; současně zamítl rovněž žalobu, aby žalovaní byli povinni do poskytnutí náhradního bytu prvním žalovaným žalobkyni strpět její výlučné užívání „družstevního bytu, sestávajícího se ze dvou pokojů včetně kuchyňského koutu a přísl., I. kat., v 10. podlaží domu čp. 1873 v P., Ch., J. ulice“ (dále jen „družstevní byt“). V návaznosti na rozhodnutí ve věci samé rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací – poté, co usnesením ze dne 28. února 2002, č. j. 66 C 1/2002-16, zrušil své usnesení ze dne 14. září 2001, č. j. 29 Co 417/2001-79, jímž bylo odvolání žalobkyně odmítnuto pro opožděnost – rozsudkem ze dne 5. září 2002, č. j. 29 Co 268/2002-93, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Odvolací soud – shodně se soudem prvního stupně – z provedených důkazů především zjistil, že rozhodnutím o přidělení bytu ze dne 3. prosince 1986 byl předmětný byt přidělen V. a H. J., že dne 8. prosince 1986 byla ohledně předmětného bytu uzavřena dohoda o jeho užívání, že vlastníkem předmětného domu je první žalovaný a že vlastníkem domu, v němž se nachází družstevní byt, je SBD P. (dále jen „SBD P.“). Dále rovněž zjistil, že s odkazem na ustanovení §710 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy platném znění (dále jen „obč. zák.“), byla dne 27. října 1994 uzavřena mezi prvním žalovaným jako pronajímatelem a žalobkyní jako nájemkyní písemná dohoda o skončení nájmu předmětného bytu ke dni 30. října 1994 (dále jen „dohoda ze dne 27. října 1994“), že v článku III. dohody ze dne 27. října 1994 se žalobkyně a první žalovaný dohodli na zajištění podnájmu bytu pro žalobkyni v družstevním bytě, na sepisu smlouvy o podnájmu družstevního bytu a na jejím předložení ke schválení SBD P. do 30. října 1994 a že v článku IV. dohody ze dne 27. října 1994 žalobkyně a první žalovaný deklarovali uzavření dohody podle pravé a svobodné vůle a bez nátlaku. Poté zjistil, že dne 22. listopadu 1994 byla mezi SBD P. jako pronajímatelem a prvním žalovaným jako nájemcem uzavřena smlouva o nájmu družstevního bytu, že se souhlasem SBD P. byla dne 5. ledna 1995 uzavřena mezi prvním žalovaným jako nájemcem družstevního bytu a žalobkyní jako jeho podnájemkyní smlouva o podnájmu bytu (dále jen „smlouva o podnájmu“), že podnájem v ní byl dohodnut na dobu neurčitou (článek III. smlouvy o podnájmu), že účastníci smlouvy o podnájmu se dohodli na skončení podnájmu mimo jiné i skončením nájemcova nájemního práva k družstevnímu bytu a že dopisem ze dne 24. května 1999 bylo žalobkyni sděleno, že dne 11. května 1999 byla uzavřena mezi prvním žalovaným jako převodcem a druhým žalovaným jako nabyvatelem dohoda o převodu členských práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu (dále jen „dohoda ze dne 11. května 1999“) a že převodem členství a změnou nájemce skončil její podnájemní vztah k družstevnímu bytu. Nakonec zjistily, že předmětný dům byl rekonstruován, že (kolaudačním) rozhodnutím Obvodního úřadu městské části P. ze dne 1. února 1995, č. j. OSD/250/95-Pop (dále jen „kolaudační rozhodnutí“), bylo povoleno užívání kancelářských prostor ve 3. nadzemním podlaží předmětného domu, že před rekonstrukcí zajistil první žalovaný pro nájemce bytů z předmětného domu náhradní byty anebo se s nimi dohodl na finanční kompenzaci a že žalobkyně byla s družstevním bytem spokojena mimo jiné i proto, že poblíž bydleli její příbuzní. Na tomto skutkovém základě odvolací soud shodně se soudem prvního stupně především dovodil, že nelze vyhovět žalobnímu požadavku na vydání klíčů od předmětného bytu a na strpění užívání tohoto bytu, neboť nájemní poměr žalované k tomuto bytu zanikl ke dni 31. října 1994 na základě platně uzavřené dohody ze dne 27. října 1994; v této souvislosti uvedl, že „nenastaly důvody absolutní či relativní neplatnosti dohody o skončení nájmu bytu ve smyslu §37, §39 a §49a obč. zák., neboť skutečnost, že žalobkyně tento právní úkon neučinila svobodně, zjištěna nebyla, uvedený způsob zániku nájmu bytu je výslovně zakotven v ust. §710 odst. 1 obč. zák. a nebyla prokázána ani okolnost, že žalobkyně jednala v omylu“. Poté – s odkazem na správné právní závěry soudu prvního stupně – rovněž dovodil, že žalobnímu požadavku na vydání klíčů od předmětného bytu a na strpění užívání tohoto bytu nelze vyhovět také proto, že předmětný byt jako předmět nájmu již neexistuje (viz kolaudační rozhodnutí), a pokračoval, že byl-li nájemní vztah žalobkyně k předmětnému bytu ukončen dohodou ve smyslu §710 odst. 1 obč. zák. bez jakékoliv bytové náhrady, nelze žalobkyni za předmětný byt ani přiznat náhradní byt; nemá-li již první žalovaný žádný právní vztah k družstevnímu bytu a skončil-li podnájemní vztah žalobkyně k tomuto bytu převodem členských práv a povinností na druhého žalovaného, není dán žádný důvod pro to, aby druhý žalovaný strpěl užívání družstevního bytu žalobkyní.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ ve spojení s §237 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). V dovolání především zpochybnila správnost právního závěru, že dohoda ze dne 27. října 1994 je platným právním úkonem. Namítla neplatnost uvedené dohody podle §39 obč. zák. pro rozpor s dobrými mravy a soudům vytkla, že se otázkou neplatnosti dohody ze dne 27. října 1994 pro rozpor s dobrými mravy nezabývaly přesto, že dohoda byla uzavřena výlučně v zájmu rekonstrukce předmětného domu (v zájmu prvního žalovaného) a přitom žalobkyni jako matce se dvěma nezletilými dětmi odpírá právo na bytovou náhradu ve formě náhradního bytu, připadající jinak v úvahu podle
§712 odst. 2 obč. zák. při výpovědi z nájmu bytu podle §711 odst. 1 písm. e/ obč. zák. Dále uvedla, že ze zjištěných skutečností, které v dovolání podrobně vylíčila, lze rovněž dovodit, že první žalovaný ji uvedl v omyl, neboť jí pro případ skončení nájmu předmětného bytu dohodou dlouhodobě sliboval převod členských práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu ve vztahu k družstevnímu bytu, jehož byl nájemcem, avšak to nakonec neučinil a členská práva a povinnosti převedl na třetí osobu. Dále dovolatelka uvedla, že „je skutečností, že dohoda o převodu členských práv mezi žalovanými v SBD P. je od počátku neplatná, resp. jí nejsou dotčena práva uživatele bytu“. Má rovněž zato, že i v případě skončení nájemního poměru k bytu písemnou dohodou má právo na náhradní byt za použití analogie podle §710 ve spojení s ustanovením §711 odst. 1 písm. e/ a §712 odst. 2 obč. zák. Je také přesvědčena, že odvolací soud měl zamítnout návrhy na doplnění dokazování, jestliže navržené důkazy nehodlal provést, a že jeho rozsudek měl obsahovat i důvody, pro které nebyly navržené důkazy provedeny. Navrhla, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
První žalovaný ve vyjádření k dovolání navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto pro nepřípustnost, resp. zamítnuto, bude-li shledáno přípustným. Uvedl, že otázky předložené k dovolacímu přezkumu, byly již v soudní praxi vyřešeny; kromě toho některé z nich mají význam jen v této konkrétní věci. Ve vztahu k písemné dohodě o skončení nájmu bytu uvedl, že je zcela na vůli smluvních stran, jaký obsah si dohodnou; podle něj žádný právní předpis nestanoví, že v případě skončení nájmu bytu dohodou má pronajímatel povinnost zajistit nájemci náhradní byt. Dále uvedl, že členská práva a povinnosti spojená s členstvím v bytovém družstvu převedl na druhého žalovaného až poté, co žalobkyně po delší dobu neplatila částky za podnájem bytu a za služby spojené s jeho užíváním, a také poté, co v době od února 1999 do června 1999 neprojevila zájem o půjčku a o převod členských práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu. Za této situace nelze uvažovat o rozporu dohody ze dne 27. října 1994 s dobrými mravy; naopak v rozporu s dobrými mravy bylo podle prvního žalovaného chování žalobkyně, která neplatila za podnájem bytu a za služby spojené s jeho užíváním.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 2 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. (tj. ustanovení, o něž přípustnost svého dovolání opřela žalobkyně) je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
V projednávané věci použila dovolatelka vedle (způsobilého) dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. rovněž dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. Ve skutečnosti totiž také namítla, že řízení před odvolacím soudem je postiženo vadou, neboť odvolací soud nezamítl návrhy na doplnění dokazování, ačkoliv navržené důkazy nehodlal provést, a jeho rozsudek neobsahuje ani důvody, pro které nebyly navržené důkazy provedeny. Zde je zapotřebí uvést, že k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), jakož i k vadám podle §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř., dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti), jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. nezakládají.
V rozsudku ze dne 8. prosince 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, uveřejněném pod č. 17 v sešitě č. 2 z roku 1998 časopisu Soudní judikatura, Nejvyšší soud České republiky dovodil, že založil-li odvolací soud závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku současně na dvou na sobě nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z nich neobstojí, nemůže mít na správnost tohoto závěru vliv, jestliže obstojí důvod druhý. To platí i tehdy, nemohl-li být druhý důvod podroben dovolacímu přezkumu proto, že nebyl dovoláním dotčen. Z toho pro projednávanou věc vyplývá, že založil-li odvolací soud svůj potvrzující výrok v části týkající se žalobního požadavku na vydání klíčů od předmětného bytu a na strpění užívání tohoto bytu na dvou na sobě nezávislých závěrech, pak dovolání proti takovému rozsudku (části jeho potvrzujícímu výroku ve věci samé) může být podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. přípustné jen za předpokladu, že dovolatel zpochybnil správnost obou právních závěrů a oba tyto závěry jsou zásadně právně významné.
Ve výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v části zamítající žalobu na vydání klíčů od předmětného bytu a na strpění užívání tohoto bytu, odvolací soud předně dovodil, že tomuto žalobnímu požadavku nelze vyhovět proto, že nájemní poměr žalované k předmětnému bytu zanikl ke dni 31. října 1994 na základě platně uzavřené dohody ze dne 27. října 1994; navíc – s odkazem na správné právní závěry soudu prvního stupně – rovněž dovodil, že takovému žalobnímu požadavku nelze vyhovět také proto, že předmětný byt jako předmět nájmu již neexistuje (viz kolaudační rozhodnutí). Protože správnost posléze uvedeného právního závěru nebyla dovoláním zpochybněna, je nerozhodné, zda právní závěr uvedený na prvním místě může popřípadě činit napadené rozhodnutí zásadně právně významným. Je tomu tak proto, že z pohledu druhého právního závěru nemůže jít o rozhodnutí zásadně právně významné už proto, že správnost tohoto závěru nebyla dovoláním ani zpochybněna.
Ani ve výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v části zamítající žalobu na uložení povinnosti prvnímu žalovanému poskytnout žalobkyni náhradní byt, nelze napadené rozhodnutí odvolacího soudu pokládat za zásadně právně významné. Soudní praxe se totiž ustálila v názoru, že požadavek, aby soud „uložil povinnost zajistit bytovou náhradu“, může uplatnit ten, kdo má byt vyklidit, jako obranu ve sporu o vyklizení bytu; mimo tento rámec oporu v hmotném právu nemá (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. května 2001, sp. zn. 20 Cdo 1131/99, uveřejněný pod č. 14 v sešitě č. 2 z roku 2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek /citovaný rozsudek byl uveřejněn rovněž pod č. 76 v sešitě č. 6 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura/). K uvedenému právnímu názoru se Nejvyšší soud přihlásil např. v rozhodnutích z 5. prosince 2002, sp. zn. 26 Cdo 1546/2000, a z 20. února 2003, sp. zn. 26 Cdo 51/2002, a sdílí jej i v posuzovaném případě.
Z řečeného vyplývá, že ve výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v části zamítající žalobu na vydání klíčů od předmětného bytu a na strpění užívání tohoto bytu, event. na uložení povinnosti prvnímu žalovanému poskytnout žalobkyni náhradní byt, nelze napadené rozhodnutí odvolacího soudu pokládat za zásadně právně významné. Vycházeje z uvedeného závěru, dovolací soud zde nedovodil přípustnost dovolání ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je v této části podle §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl (pro nepřípustnost).
Na jiném místě odůvodnění tohoto rozhodnutí je uvedeno, že napadený rozsudek odvolacího soudu je založen (rovněž) na právním závěru, že nemá-li již první žalovaný žádný právní vztah k družstevnímu bytu a skončil-li podnájemní vztah žalobkyně k tomuto bytu převodem členských práv a povinností na druhého žalovaného, není dán žádný důvod pro to, aby druhý žalovaný strpěl užívání družstevního bytu žalobkyní. Žalobkyně správnost uvedeného právního závěru v dovolání napadla (námitkou, že dohoda ze dne 11. května 1999 „je od počátku neplatná, resp. jí nejsou dotčena práva uživatele bytu“). Protože z posléze uvedených důvodů je právní posouzení věci odvolacím soudem v tomto ohledu neúplné
(a proto také nesprávné) a tudíž v rozporu s hmotným právem, jde o rozhodnutí (odvolacího soudu), kterému lze v části potvrzující zamítavý výrok týkající se povinnosti strpět výlučné užívání družstevního bytu vzhledem k ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. přisoudit zásadní právní význam.
Je-li podle závěru dovolacího soudu napadené rozhodnutí v tomto ohledu zásadně právně významné, stává se tím dovolání ve vztahu ke zmíněné části napadeného rozsudku ve smyslu §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. přípustným.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1,
§229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř. (existenci uvedených vad žalobkyně nenamítla a tyto vady nebyly zjištěny ani z obsahu spisu), jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Právě takovou vadu dovolatelka namítla, pokud odvolacímu soudu vytkla, že nezamítl návrhy na doplnění dokazování, ačkoliv navržené důkazy nehodlal provést, a jeho rozsudek neobsahuje ani důvody, pro které nebyly navržené důkazy provedeny.
Z hlediska ustanovení §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. jsou relevantní pouze takové vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Vady zmíněné dovolatelkou, i kdyby byly dány, však za vady ve smyslu §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., tj. vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, pokládat nelze. Z toho vyplývá, že dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. nebyl uplatněn opodstatněně.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Se zřetelem k uplatněnému dovolacímu důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. a jeho obsahové konkretizaci půjde v rámci citovaného dovolacího důvodu o posouzení správnosti právního závěru, že není dán žádný důvod pro to, aby druhý žalovaný strpěl užívání družstevního bytu žalobkyní, neboť první žalovaný již nemá žádný právní vztah k tomuto bytu a podnájemní vztah žalobkyně k družstevnímu bytu skončil převodem členských práv a povinností na druhého žalovaného. Nejdříve však bude zapotřebí zabývat se předběžnou právní otázkou, totiž otázkou platnosti dohody ze dne 11. května 1999, neboť toliko platná dohoda o převodu členských práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu byla způsobilá přivodit zánik nájemního vztahu prvního žalovaného k družstevnímu bytu a současně zánik podnájemního vztahu žalobkyně k tomuto bytu.
V projednávané věci se odvolací soud otázkou neplatnosti dohody ze dne 11. května 1999 nezabýval. Přitom nelze přehlédnout, že v průběhu řízení (již v samotné žalobě) byla vznesena námitka absolutní neplatnosti dohody ze dne 11. května 1999 a současně byly opakovaně alespoň tvrzeny právně významné okolnosti pro účely takového právního posouzení věci. Dovodil-li tedy odvolací soud, že na základě dohody ze dne 11. května 1999 skončil nájemní vztah prvního žalovaného k družstevnímu bytu a rovněž podnájemní vztah žalobkyně k tomuto bytu, aniž se zabýval otázkou platnosti uvedené dohody, lze jeho právní posouzení věci pokládat za neúplné a tudíž nesprávné.
Z toho vyplývá, že dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. byl ohledně této části napadeného rozsudku uplatněn opodstatněně. Dovolací soud proto podle §243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. zrušil v této části a v nákladovém výroku rozsudek odvolacího soudu. Protože důvody, pro které bylo v tomto ohledu zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, bylo – opět v této části – zrušeno i toto rozhodnutí a věc byla v tomto rozsahu vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. května 2004
JUDr. Miroslav F e r á k, v.r.
předseda senátu