ECLI:CZ:NS:2004:26.CDO.688.2004.1
sp. zn. 26 Cdo 688/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobce R. s.r.o., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) M. B., a 2) I. B., oběma zastoupeným advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 6 C 1254/98, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. dubna 2003, č.j. 17 Co 272/2001-63, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 18. dubna 2003, č.j. 17 Co 272/2001-63, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Znojmě (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 19. 3. 2001, č.j. 6 C 1254/98-35, zamítl žalobu, že žalovaní a všichni, kdo s nimi bydlí na základě jejich práva, jsou povinni vyklidit a vyklizený žalobci předat do 15 dnů po zajištění náhradního ubytování byt specifikovaný ve výroku rozsudku a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Brně (soud odvolací) rozsudkem ze dne 18. 4. 2003, č.j. 17 Co 272/2001-63, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaní a všichni, kdo s nimi bydlí na základě jejich práva, jsou povinni vyklidit a vyklizený žalobci předat byt sestávající z kuchyně, čtyř pokojů a příslušenství, nacházející se v nemovitosti (budově) v M., okres Z., zapsaný v katastru nemovitostí na listu vlastnictví 596 pro k.ú. M. pod č. popisným 507, na parcele č. 1893 jako zastavěná plocha – objekt bydlení (dále „předmětný byt“ nebo „byt“ a „předmětný dům“ nebo „dům“) do 15 dnů po zajištění náhradního bytu o menší podlahové ploše, nižší kvalitě, méně vybavený a popřípadě i mimo obec než je byt vyklizovaný; dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Soudy obou stupňů vycházely ze zjištění, že Č., n.p., dopravní závod Z. (tehdejší zaměstnavatel prvního žalovaného a vlastník předmětného domu – dále též „právní předchůdce žalobce“) sdělil přípisem ze dne 5. 3. 1985 prvnímu žalovanému, že na poradě vedení závodu konané dne 1. 3. 1985 bylo vyhověno jeho žádosti a bylo rozhodnuto, že mu bude přidělen byt v M., přičemž mu bylo současně doporučeno, aby se podílel brigádnickými pracemi na úpravě předmětného domu, že přípisem ze dne 5. 4. 1985 sdělil právní předchůdce žalobce prvnímu žalovanému, že dne 6. 3. 1985 mu byl předán do osobního užívání nedokončený byt 2+1, II. kategorie v M., a požádal ho o pomoc při jeho dokončení, že přípisem ze dne 26. 3. 1985 udělil prvnímu žalovanému souhlas s vybudováním etážového topení, přípisem ze dne 11. 4. 1986 souhlas s přístavbou dětského pokoje a kotelny a přípisem ze dne 22. 7. 1993 souhlas se zavedením přípojky zemního plynu, to vše na vlastní náklady prvního žalovaného. Soud prvního stupně dospěl na základě uvedených zjištění k závěru, že žaloba není důvodná, neboť prvnímu žalovanému vzniklo v roce 1985 podle §154 odst. 1 a §155 odst. 1 občanského zákoníku v tehdy platném znění právo osobního užívání předmětného bytu, který mu byl přidělen podle §25 zákona o hospodaření s byty (jako byt vystavěný v podnikové výstavbě z vlastních volných prostředků podniku), a ohledně něhož byla následně uzavřena dohoda o odevzdání a převzetí bytu, která nemusela mít písemnou formu; toto právo se ze zákona změnilo na právo nájmu bytu. Odvolací soud shledal závěr soudu prvního stupně o vzniku práva osobního užívání předmětného bytu nesprávným a konstatoval, že z předložených listinných důkazů nevyplývá, že by předmětný byt byl prvnímu žalovanému přidělen právním předchůdcem žalobce podle §25 zákona o hospodaření s byty; jeho přípisy ze dne 5. 3. 1985, ze dne 5. 4. 1985 ani jeho následné souhlasy ke stavebním úpravám neprokazují charakter předmětného bytu ani způsob jeho přidělení. Odvolací soud uzavřel, že v řízení nebylo prokázáno, že byt byl prvnímu žalovanému přidělen místním národním výborem podle §24 zákona o hospodaření s byty, ani že by mu svědčil jiný právní důvod užívání předmětného bytu; žaloba na vyklizení je proto důvodná. Vyhovění žalobě není dle názoru odvolacího soudu v rozporu s ustanovením §3 obč.zák., neboť žalobci nelze odepřít výkon jeho vlastnického práva, užívají-li žalovaní předmětný byt bez právního důvodu. S poukazem na právní názor vyjádřený v rozhodnutí uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek (5/2001) odvolací soud dovodil, že výkon vlastnického práva žalobce lze toliko omezit, a to tím způsobem, že povinnost k vyklizení bude podmíněna zajištěním bytové náhrady. Přihlédl přitom k tomu, že žalovaní v předmětném bytě bydlí od roku 1985 v přesvědčení, že jim svědčí právo osobního užívání, nyní právo nájmu, že vlastním jednáním nezavinili neexistenci rozhodnutí o přidělení bytu, že mají dvě nezletilé děti a že do předmětného domu investovali se souhlasem právního předchůdce žalobce finanční prostředky a zhodnotili jej. Zohlednil též okolnost, že žalobce byt potřebuje k ubytování svých zaměstnanců a že žalovaní se nesnažili vyřešit se žalobcem otázku svého nájemního vztahu a úhrady za užívání bytu a domu; s poukazem na posléze uvedené okolnosti konstatoval, že „žalobkyni nelze omezit ve výkonu jejího vlastnického práva v takovém rozsahu, že by vyklizení žalovaných bylo vázáno na zajištění přiměřeného náhradního bytu“. Za analogického (§853 obč.zák.) použití ustanovení §712 odst. 1 a 2 obč.zák. vázal povinnost žalovaných k vyklizení na zajištění náhradního bytu, který je o menší podlahové ploše, nižší kvality, méně vybavený a popřípadě mimo obec než je byt vyklizovaný.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a v němž uplatnili dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Poukazují na to, že z listinných důkazů vyplývá, že právní předchůdce žalobce jednal se žalovanými jako s řádnými uživateli, později nájemci předmětného bytu, a dovozují, že z těchto důkazů též vyplývá, že byly splněny zákonné předpoklady pro vznik práva osobního užívání bytu podle §154 a §155 občanského zákoníku v tehdy platném znění a §25 zákona č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty. V této souvislosti poukazují zejména na přípisy právního předchůdce žalobce ze dne 5. 3. 1985 a ze dne 5. 4. 1985, z nichž dle názoru dovolatelů vyplývá, že byt jim byl přidělen a předán do užívání. Podle názoru dovolatelů je třeba vzít v úvahu i skutečnost, že předmětný dům byl ve velmi špatném stavu, že jej na vlastní náklady zrekonstruovali, že jim právní předchůdce žalobce přislíbil, že dům převede do jejich vlastnictví, avšak neučinil tak; v tom spatřují rozpor jednání žalobce (jeho právního předchůdce) s dobrými mravy. Polemizují dále s názorem odvolacího soudu, že se nesnažili svůj právní vztah k bytu upravit a namítají, že jim byla žalobcem nabídnuta nájemní smlouva na dobu určitou, po jejímž uplynutí by museli byt vyklidit bez náhrady. Podle názoru dovolatelů odvolací soud pochybil při právním posouzení věci, když dospěl k závěru, že žalovaní (resp. první žalovaný) nejsou nájemci předmětného bytu; rovněž tak odvolacímu soudu vytýkají nesprávnost jeho závěru, že jim přísluší pouze náhradní byt těch vlastností, na jehož zajištění vázal jejich vyklizovací povinnost. Navrhli, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a je podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. přípustné, neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, je dovolací soud povinen přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. Takovéto vady nebyly v dovolání namítány a z obsahu spisu se nepodávají; jinak je tomu ohledně tzv. jiných vad řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), k nimž taktéž odvolací soud přihlíží z úřední povinnosti.
Dovolatel výslovně uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §154 odst. 1 občanského zákoníku ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb. s účinností k 1. 1. 1992 (dále též „obč.zák. před novelou“) rozhodnutím o přidělení bytu vydaným místním národním výborem nebo jiným orgánem příslušným podle předpisů o hospodaření s byty (anebo jinými způsoby stanovenými tímto zákonem, o kterýžto případ se však v souzené věci nejedná), vzniklo občanovi právo, aby s ním organizace uzavřela dohodu o odevzdání a převzetí bytu; na základě této dohody pak vzniklo podle §155 odst. 1 obč.zák. před novelou právo osobního užívání bytu.
Dovoláním nebylo zpochybněno, že předmětný byt měl v době, kdy o jeho přidělení mělo být rozhodováno, charakter bytu podnikového, vystavěného z vlastních volných prostředků podniku. Takovéto byty přidělovala podle §25 odst. 1 tehdy platného zákona č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty (dále „zákon o hospodaření s byty“) organizace s těmito byty hospodařící po předchozím souhlasu závodního výboru základní organizace Revolučního odborového hnutí po projednání na její členské schůzi a po vyjádření místního národního výboru.
Odvolací soud nepochybil, dospěl-li k závěru, že listinu datovanou 5. 3. 1985, ani listinu datovanou 5. 4. 1985, nelze považovat za rozhodnutí právního předchůdce žalobce o přidělení bytu ve smyslu ustanovení §25 odst. 1 zákona o hospodaření s byty. Odvolacímu soudu lze také přisvědčit, dovodil-li, že – za situace, kdy žalovaní užívají byt bez právního důvodu – nelze žalobu vlastníka (žalobce) na vyklizení zamítnout, ale lze toliko (za použití ustanovení §3 odst. 1 obč.zák.) výkon jeho vlastnického práva omezit, např. tím, že vyklizení bytu bude podmíněno zajištěním bytové náhrady.
V daných souvislostech však nelze přehlédnout, že odvolací soud do rozsudku, kterým žalobě na vyklizení vyhověl, převzal žalobní návrh (č.l. 19, 21 verte spisu) a povinnost k vyklizení bytu uložil nejen žalovaným (účastníkům řízení), ale i „všem, kdo s nimi bydlí na základě jejich práva“; tím zatížil řízení vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.) a k níž dovolací soud musel přihlédnout, i když nebyla v dovolání namítána. V této části byla totiž žaloba zjevně neprojednatelná a rozsudek vydaný na jejím základě je v dotčeném rozsahu nevykonatelný (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2000, sp.zn. 20 Cdo 1045/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura 1/2001, pod č. 14). Výrok rozsudku je zásadně (dle ustanovení §159a odst. 1 o.s.ř.) závazný pro účastníky řízení, nikoli pro osoby, s nimiž soud v nalézacím řízení jako s účastníky řízení nejednal a jež v enunciátu rozhodnutí (bez vazby na označení účastníků v záhlaví rozsudku) označil povšechně a zcela nedostatečně jako „všechny, kdo se žalovanými v bytě bydlí na základě jejich práva“). Takto formulovaná část výroku je v rozporu s hmotným právem. Nehledě na to, že existence této vady řízení by musela již sama o sobě vést ke zrušení rozsudku odvolacího soudu, nemůže rozhodnutí odvolacího soudu obstát i z jiného důvodu.
Z ustanovení §712 odst. 2 věty první obč.zák. vyplývá, že náhradní byt je definován jako byt, který podle velikosti a vybavení zajišťuje lidsky důstojné ubytování nájemce a členů jeho domácnosti; tato podmínka musí splněna ve všech případech, kdy je povinnost k vyklizení vázána na zajištění náhradního bytu. Používá-li pak ustanovení §712 odst. 2 věty druhé obč.zák. pojem „přiměřeného náhradního bytu“, který charakterizuje jako byt, jenž musí být podle místních podmínek zásadně rovnocenný (co do rozlohy, kvality a vybavenosti) bytu vyklizovanému, nelze než dovodit, že náhradní byt nikoli přiměřený může být – při zachování hlediska stanoveného v §712 odst. 2 větě první obč.zák. – menší rozlohy, nižší kvality a méně vybavený než byt vyklizovaný (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2000, sp.zn. 26 Cdo 2896/99, ze dne 21. 11. 2001, sp.zn. 20 Cdo 605/2001, uveřejněné v publikaci Přehled judikatury ve věcech nájmu bytu, ASPI Publishing, Praha, 2003, č. 252). Možnost zajistit „náhradní byt v jiné obci“ předjímaná ustanovením §712 odst. 2 věty čtvrté obč.zák. se s povahou bytu (jeho vlastnostmi, jejichž souhrn musí zajišťovat lidsky důstojné ubytování nájemce a členů jeho domácnosti) nepojí, jejím prostřednictvím je slevováno jen z požadavku na polohu (umístění) bytu v téže obci (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2000, sp.zn. 20 Cdo 1287/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 2/2001, pod č. 29). Zajištění náhradního bytu mimo obec, než je byt vyklizovaný, přichází proto v úvahu jen za splnění podmínek, které stanoví zákon v ustanovení §712 odst. 2 větě čtvrté, §713 odst. 1 větě třetí obč.zák. (srov. již uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 20 Cdo 605/2001). O takovýto případ se však v souzené věci nejedná, a proto podmíněnost vyklizení žalovaných zajištěním náhradního bytu mimo obec, než je byt vyklizovaný, nepřichází v úvahu, a to ani na základě analogie (§853 obč.zák.), jak mylně dovodil odvolací soud.
Z uvedeného je zřejmé, že právní posouzení věci odvolacím soudem je nesprávné a že řízení před ním je stiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Nejvyšší soud proto podle §243b odst. 2 věty druhé za středníkem o.s.ř. napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta první o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1 věta první, §226 o.s.ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. září 2004
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v.r.
předsedkyně senátu