ECLI:CZ:NS:2004:28.CDO.1059.2002.1
sp. zn. 28 Cdo 1059/2002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobce Zemědělského družstva P., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) K. Ž. a 2) B. Ž., o vyklizení nemovitosti, vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 2 C 25/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30.1.2002, č.j. 5 Co 2343/2001-60, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30.1.2002, č.j. 5 Co 2343/2001-60, a rozsudek Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 30.8.2001, č.j. 2 C 25/2001-47, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu ve Strakonicích k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobou, podanou dne 14.3.2001, domáhal se žalobce vyklizení nemovitosti blíže popsané v petitu. Tvrdil, že je výlučným vlastníkem nemovitosti, v níž se nachází předmětný byt. Podle žalobce žalovaní užívají předmětný byt od 1.10.1989, i když jim nevzniklo podle předpisů účinných do 31.12.1991 právo společného užívání k tomuto bytu, ani jakékoli užívací právo k tomuto bytu, neboť nebylo vydáno rozhodnutí místního národního výboru nebo jiného orgánu příslušného podle předpisů o hospodaření s byty o jeho přidělení žalovaným do užívání a nebyla sepsána a podepsána ani dohoda o předání a převzetí předmětného bytu, jak vyžadoval §154 odst. 1, 155 odst. 1 o.z. účinného do 31.12.1991. Rovněž tak nevzniklo žalovaným nájemní právo k tomuto bytu, neboť nedošlo k uzavření písemné ani ústní nájemní smlouvy podle §663 a násl. o.z. účinného od 1.1.1992.
Okresní soud ve Strakonicích jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 30.8.2001, č.j. 2 C 25/2001-47, zamítl žalobu s návrhem, že žalovaní a všichni, kdo s nimi sdílejí společnou domácnost jsou povinni vyklidit a odevzdat žalobci nemovitosti blíže specifikované ve výroku rozsudku soudu prvního stupně. Vyšel ze zjištění, že v roce 1989 v souvislosti s přijetím žalovaných do členského a pracovního poměru začali žalovaní užívat předmětný byt, včetně garáže a zahrádky, a to na základě dohody o užívání bytu z podnikové zástavby ze dne 2.10.1989 a na základě protokolu o předání bytu ze dne 1.10.1989. Vzal za prokázané, že předmětná dohoda zmiňuje rozhodnutí o přidělení podnikového bytu, avšak takové rozhodnutí se nedochovalo a není o takovém rozhodnutí ani záznam v zápisech z představenstva družstva žalobce. Soud prvního stupně rovněž zjistil, že od 1.10.1989 žalovaní nepřetržitě byt užívají a žalobce s nimi jako s nájemníky služebního bytu jedná. Věc posoudil podle o.z. účinného do 31.12.1991. Vyslovil závěr, že podle §154 o.z. bylo nutné k tomu, aby vzniklo právo osobního užívání rozhodnutí o přidělení bytu vydané MěNV nebo jiným orgánem příslušným podle předpisu o hospodaření s byty, jímž bylo představenstvo zemědělského družstva. Zaujal názor, že neexistence rozhodnutí o přidělení podnikového bytu žalovaným za této situace nemůže být hodnoceno k tíži žalovaných, neboť by to odporovalo dobrým mravům ve smyslu §3 o.z. Konstatoval, že novela o.z., zákon č. 509/1991 Sb., změnila právo osobního užívání bytu na nájem bytu, přičemž podle §686 o.z. ve znění účinném od 1.1.1992 nebyla podmínkou pro vznik práva nájmu písemná nájemní smlouva. Dospěl k závěru, že žalovaným vzniklo právo nájmu k předmětnému bytu, neboť žalobce s nimi uzavřel konkludentním způsobem nájemní smlouvu ve smyslu §685 odst. 1 o.z. Uzavřel, že nebylo tedy prokázáno, že žalovaní užívají předmětný byt bez právního důvodu. Skutečnost, že žalovaní dluží na nájmu vysokou částku, je v případě žaloby na vyklizení právně irelevantní, která však může být důvodem pro výpověď z nájmu bytu podle §711 o.z.
K odvolání žalobce Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací rozsudkem ze dne 30.1.2002, č.j. 5 Co 2343/2001-60, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, opětovně provedl důkaz dohodou o užívání bytu z podnikové výstavby ze dne 2.10.1989 uzavřenou mezi žalovanými a právním předchůdcem žalobce. Podle odvolacího soudu z této listiny lze vzít za prokázané, že existovalo rozhodnutí o přidělení bytu podle §154 odst. 1 o.z. ve znění platném do 31.12.1991. Dospěl k závěru, že žalovaným vzniklo právo na uzavření dohody o odevzdání a převzetí bytu. Na rozdíl od soudu prvního stupně však uzavřel, že žalovaným vzniklo právo osobního užívání bytu dne 2.10.1989 (společné užívání bytu manžely), které se od 1.1.1992 transformovalo na nájem (společný nájem bytu manžely) podle §871 o.z. ve znění účinném od 1.1.1992. Vyslovil rovněž závěr, že nájem nebyl sjednán na dobu určitou, protože pokud by bylo právo osobního užívání vázáno na dobu trvání pracovního a členského poměru k družstvu, které byly neomezené na neurčitou dobu, nemůže být chápáno jako sjednané určitým způsobem, a tedy je absolutně neplatné.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dne 17.5.2002 dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Uplatnil dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s. ř. a §241a odst. 2 písm. a) os.ř. Namítal, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tvrdil, že žalovaným nevzniklo právo osobního užívání bytu v souladu s §154 o.z. ve znění platném do 31.12.1991. V tomto směru poukazoval na neexistenci rozhodnutí o přidělení bytu vydané MěNV nebo jiným orgánem příslušným podle předpisů o hospodaření s byty, kterým bylo podle §25 odst. 2 zákona o hospodaření s byty představenstvo zemědělského družstva. Dále tvrdil, že podle právní úpravy platné před 1.1.1992 nemohlo vzniknout právo žalovaných na uzavření dohody o odevzdání a převzetí bytu a následně se pak neexistující právo trvalého užívání nemohlo změnit na právo nájmu. Vytýkal odvolacímu soudu, že právní otázku vzniku práva společného užívání bytu řešil v rozporu s hmotným právem, neboť z dohody o užívání bytu z podnikové výstavby ze dne 2.10.1989 dovodil existenci předchozího rozhodnutí představenstva o přidělení bytu. Podle dovolatele listinu nazvanou dohoda o užívání bytu z družstevní zástavby ze dne 1.10.1989 nelze považovat za dohodu o odevzdání a převzetí bytu ve smyslu §155 odst. 1 o.z. ve znění platném do 31.12.1991. Dále namítal, že z textu předmětné dohody vyplývá, že žalovaným vzniklo pouze právo dočasného užívání bytu, které zaniklo uplynutím dohodnuté doby (u K. Ž. ke dni 1.6.1991 a u B. Ž. ke dni 6.2.1996). Nesouhlasil rovněž se závěrem odvolacího soudu, že přidělení bytu na dobu trvání členského poměru je sjednáno neurčitým způsobem a tedy je ujednáním absolutně neplatným. Dovolatel odkazoval na ustanovení §398 o.z. platného do 31.12.1991 s tím, že z předmětné dohody ze dne 1.10.1989 je zřejmý účel, ke kterému byl předmětný byt přenechán – pro bydlení členů družstva po dobu trvání jejich členského poměru k družstvu. Konstatoval, že před uzavřením dohody ze dne 1.10.1989 nebylo přijato rozhodnutí představenstva, neboť takovéto rozhodnutí nebylo třeba pro vznik práva dočasného užívání bytu. Dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. spatřoval v tom, že již soud prvního stupně nepostupoval v souladu s §118a odst. 2 o.s.ř. a nepoučil žalobce, aby doplnil vylíčení rozhodných skutečností. Podle dovolatele rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Navrhli proto zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Vzhledem k tomu, že řízení v této věci bylo zahájeno podáním žaloby dne 14.3.2001, tedy po 1. lednu 2001, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání vycházel v souladu s body 1., 15., 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, z občanského soudní řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001. Proto v tomto rozsudku jsou uváděna ustanovení občanského soudního řádu ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.“).
Zjistil dále, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení řádně zastoupeným advokátem ( §240 odst. 1 o.s.ř., §241 odst. 1 o.s.ř. ). Přípustnost dovolání v této věci vyplývá z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Přezkoumal proto dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu a dospěl k závěru, že dovolání nelze upřít opodstatnění.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Vzhledem k tomu, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spojena se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, kterým je možno dovolání odůvodnit, je tedy důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost takového dovolání nezakládají). Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně interpretoval (vyložil nesprávně podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo, stanovené dispozicí právní normy).
Nesprávné právní posouzení věci je způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, jestliže právě na něm napadené rozhodnutí spočívalo, jinými slovy bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Přitom o rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jde jen tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která měla zásadní význam nejen pro rozhodnutí v konkrétní projednávané věci, ale současně i význam obecný - z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec. Z tohoto pohledu má rozhodnutí odvolacího soudu uvedený význam zpravidla tehdy, jde-li o takovou právní otázku, která nebyla vyřešena judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil, nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku odlišně od ustálené judikatury vyšších soudů.
V dané věci mělo právní posouzení zásadní význam nejen pro rozhodnutí odvolacího soudu v konkrétní věci, ale této otázce (jejíž řešení bylo v dovolání zpochybněno) přiznává dovolací soud i výše definovaný obecný význam, a dovolání tak shledává podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustným.
Podle §242 odst. 3 o.s.ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Vzhledem k důvodům podaného dovolání je předmětem dovolacího přezkumu posouzení správnosti právních závěrů odvolacího soudu, zda žalovaným svědčí právo nájmu bytu, vzniklé dnem 1.1.1992 ze zákona transformací práva osobního užívání bytu na právo nájmu (§871 odst. 1 o.z.). Pro účely odpovědi na uvedenou otázku bude zapotřebí především vyřešit otázku předběžnou, zda žalovaným vzniklo a zda ke dni 1.1.1992 existovalo a svědčilo jim právo osobního užívání bytu podle předpisů platných do 31.12.1991. Dále je třeba posoudit závěr odvolacího soudu, zda přidělení bytu na dobu trvání členského nebo pracovního poměru je sjednáno na dobu neurčitou.
K ostatním otázkám, zejména těm, které by naplňovaly dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. a k námitkám dovolatele ohledně skutkových závěrů odvolacího soud, nemohl dovolací soud přihlížet.
V této věci je třeba nejdříve zmínit ustanovení §154 odst. 1 a §155 o.z. ve znění účinném před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb. (dále „o.z. před novelou“), podle něhož rozhodnutím o přidělení bytu vydaným místním národním výborem nebo jiným orgánem příslušným podle předpisů o hospodaření s byty anebo jinými skutečnostmi stanovenými tímto zákonem vzniklo občanovi právo na uzavření dohody o odevzdání a převzetí bytu; právo osobního užívání jako právo časově neomezené (§153 o.z. před novelou) vzniklo občanovi dohodou o odevzdání a převzetí bytu.
Podle §871 odst. 1 o.z. ve znění po novele provedené zákonem č. 509/1991 Sb. (dále „o.z.“) právo osobního užívání bytu vzniklé podle dosavadních předpisů, které trvá ke dni účinnosti tohoto zákona (zákona č. 509/1991 Sb.), se mění dnem účinnosti tohoto zákona na nájem.
Výklad ustanovení §154 a §155 o.z. před novelou se v soudní praxi ustálil v tom směru, že předpokladem platně uzavřené dohody o odevzdání a převzetí bytu bylo rozhodnutí o přidělení bytu; dohoda uzavřená bez tohoto rozhodnutí byla vzhledem k ustanovení §39 o.z. před novelou neplatná (srov. Občanský zákoník, Komentář, Praha, Panorama 1987, díl I., str. 555). Přitom rozhodnutí místního národního výboru o přidělení bytu bylo rozhodnutím vydaným ve správním řízení (zákon č. 71/1967 Sb.) a stejnou povahu mělo i rozhodnutí ostatních orgánů příslušných k přidělení bytu podle předpisů o hospodaření s byty (§1 odst. 2 a §58 odst. 4 zákona č. 71/1967 Sb.) - srov. Občanský zákoník, Komentář, Díl I., vydaný nakladatelstvím Panorama v roce 1987, strana 549.
Uvedený názor zaujímá konstantně ve svých rozhodnutích i Nejvyšší soud (srov. např. rozhodnutí ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 2 Cdon 335/97, uveřejněné v příloze časopisu Soudní judikatura č. 10/1998, pod č. 26, rozsudek ze dne 9. 8. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1161/97, rozsudek ze dne 27. 7. 2000, sp. zn. 26 Cdo 187/99, rozsudek ze dne 15. 1. 2001, sp. zn. 26 Cdo 1049/2000, či usnesení ze dne 18. 10. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1003/2000) a není důvodu, proč by se od něj měl odchýlit v této věci.
Ze skutkových zjištění, z nichž vycházely soudy obou stupňů, vyplývá, že dohoda o užívání podnikového bytu ze dne 2.10.1989 mezi žalovanými a právním předchůdcem žalobce byla uzavřena bez toho, že by byl předtím vydán individuální správní akt – rozhodnutí o přidělení předmětného bytu konkrétním uživatelům. Nebyl tedy naplněn zákonný předpoklad uvedený v §154 odst. 1 o.z. před novelou pro vznik práva osobního užívání bytu; proto se uplatní právní názor vyjádřený v citované judikatuře a odborné literatuře o neplatnosti dohody o užívání bytu pro rozpor se zákonem ve smyslu ustanovení §39 o.z. před novelou.
Jestliže v projednávané věci odvolací soud zaujal názor, že dne 2.10.1989 žalovaným vzniklo právo osobního užívání bytu, které se od 1.1.1992 transformovalo na nájem podle §871 o.z. ve znění účinném od 1.1.1992, nelze tento jeho právní závěr považovat za správný.
Dovolací soud proto podle §243b odst. 2 o.s.ř. rozsudek odvolacího soudu zrušil. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i tento rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 o.s.ř.). V dalším řízení bude třeba provést potřebné důkazy, vyplývající se shora uvedených závěrů dovolacího soudu.
V dalším řízení bude soud prvního stupně vázán právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. 1, věta za středníkem o.s.ř.), přičemž rozhodne také o dosavadních nákladech řízení včetně řízení odvolacího a dovolacího (§243d odst. 1, věta třetí o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. února 2004
JUDr. Josef Rakovský, v.r.
předseda senátu