ECLI:CZ:NS:2004:28.CDO.1170.2004.1
sp. zn. 28 Cdo 1170/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobce F. L., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným 1. T., a.s., zastoupené advokátkou a 2. České republice – Ministerstvu financí ČR se sídlem v Praze 1, Letenská 15, o určení právního vztahu mezi účastníky, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 13 C 882/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. 8. 2003, č.j. 26 Co 281, 282/2003-187, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit na nákladech řízení o dovolání první žalované částku 2.575,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám její zástupkyně. Ve vztahu mezi žalobcem a druhou žalovanou nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Praze výše označeným byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 30. 10. 2002, č.j. 13 C 882/2001-149, kterým byla zamítnuta žaloba na určení, že právní vztah mezi žalobcem a oběma žalovanými není právním vztahem podle ustanovení zákona č. 403/1990 Sb., pokud jde o dům čp. 255 a pozemek parc. č. 858/1 (původně 242), obojí v k. ú. a obci P. Žalobce byl zavázán nahradit náklady řízení první žalované před soudem prvního stupně; před odvolací instancí mezi týmiž účastníky, jakož i ve vztahu mezi žalobcem a druhou žalovanou před oběma instancemi, nebylo žádné ze stran přiznáno právo na náhradu nákladů řízení.
Soudy obou stupňů nepřisvědčily žalobním tvrzením, že žalované nenabyly vlastnictví k předmětným nemovitostem a naopak žalobce resp. jeho právní předchůdci nikdy toto vlastnictví nepozbyli. Žalobce, který podal též návrh na obnovu předchozího restitučního řízení, vyšel při své určovací žalobě především z tvrzené nezákonnosti zestátnění nemovitostí, ke kterému došlo podle vyhlášek č. 15/1959 Sb. a č. 88/1959 Ú. l. Žalobce sice, vzhledem k demolici původního domu a vystavění nové stavby na pozemku parc. č. 1858/1, dostal od Ministerstva financí ČR finanční náhradu ve výši 360.283,- Kč (stejnou náhradu dostal i závětní dědic po druhé z původních vlastnic), přesto však navrhoval obnovu restitučního řízení (žaloba byla zamítnuta pro zastavěnost pozemku) a současně žádal určit, že pro nezákonnost vyvlastnění (konkrétně pro vady rozhodnutí tehdejšího ONV v P.) přešlo vlastnictví k pozemku na něj. Soudy obou instancí však dovodily, že tento právní následek nenastal a že žalobce proto nemá na určovací žalobě naléhavý právní zájem ve smyslu §80 písm. c/ občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Podrobně v něm popsal veškeré skutkové i právní aspekty věci, doložil k nim listiny, a přípustnost dovolání dovodil pro zásadní právní význam napadeného rozsudku. Dovolací důvody shledal podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a/, b/ o. s. ř. jak v procesních vadách postupu nižších instancí, tak i v nesprávném právním posouzení věci. Žalobce navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky obou nižších soudů a věc vrátil první instanci k dalšímu řízení.
Z obou žalovaných se k dovolání vyjádřila první z nich; ta navrhla, aby dovolací soud žalobcovo dovolání zamítl.
Nejvyšší soud zjistil, že žalobce, zastoupený advokátkou, podal dovolání v otevřené lhůtě. Vzhledem ke shodě rozsudků obou instancí bez předchozí kasace však dovolací soud musel, aniž by se již mohl zabývat dovolacími důvody, posoudit především, zda je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř., tedy pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí. Dospěl přitom k závěru, že tato jediná možná alternativa přípustnosti dovolání není naplněna.
Dovolatel ve svém podání, argumentačně zjevně motivovaném i při právním zastoupení především vlastní iniciativou, komplexně shrnul celou věc. Nevzal však v úvahu, že dovolací soud přezkoumává dovolání jako mimořádný opravný prostředek a že jeho přezkumná oprávnění jsou kromě podstatných procesních vad řízení omezena právními aspekty věci (skutkový základ věci, zjištěný nižšími instancemi, již nemůže být měněn). Má-li být dovolání přípustné pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, pak je právní stránka dovolacího přezkumu limitována tou právní otázkou či otázkami, které dovolatel ve svém podání vymezí.
Bylo tedy povinností dovolatele, aby v dovolání jasně a přehledně označil, která právní otázka má podle něj ve smyslu §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř. zásadní právní význam, tj. buď dosud nebyla judikována, nebo o ní bylo rozhodováno odlišně, resp. odvolací soud ji posoudil v rozporu s hmotným právem. Z obsahu dovolání však vymezení právní otázky dovodit nelze. Dovolací soud není povinen abstrahovat z celé řady vypočtených aspektů sporu takový, který by snad měl být pro věc zásadní či určující. Nutno zdůraznit, že obsah dovolání, který je pro dovolací soud závazný, musí obstát jak co do vymezení právní otázky, tak i ohledně vylíčení dovolacích důvodů natolik, aby byl přezkoumatelný. Nestalo-li se tak, patrně i v důsledku nedostatečné součinnosti žalobce s právní zástupkyní, pak dovolací soud nemohl dovolání posoudit po věcné stránce.
K této problematice dovolací soud odkazuje jak na předchozí a aktuální judikaturu Nejvyššího soudu (srov. usnesení ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, publikované v Soudní judikatuře č. 7/2004), tak i na konstantní judikaturu Ústavního soudu.
Na okraj lze dodat, že z dovolání není zcela zřejmé, na čem založil dovolatel svůj právní náhled na věc, když mu pro zastavěnost pozemku byla vyplacena finanční náhrada (podle §10 odst. 3 zákona č. 403/1990 Sb. o zmírnění následků některých majetkových křivd), a zda vzal v úvahu, že protiprávnost vyvlastnění se stala základem pro restituci či spíše částečné odškodnění některých majetkových křivd z minulosti; nikoli však pro nápravu všech důsledků tehdejšího odnímání majetku - tak daleko zákonodárce počátkem 90. let minulého století nešel.
Druhé žalované náklady dovolacího řízení nevznikly. První žalovaná podala písemné vyjádření prostřednictvím advokátky a žalobce je tedy podle §146 odst. 3 o. s. ř. povinen zaplatit její náklady dovolacího řízení. Poněvadž šlo jen o jeden úkon a dovolání bylo odmítnuto, přikročil dovolací soud ke dvojímu krácení základní sazby za úkon podle §15, §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. Základní sazba při určovací žalobě činila podle §5 písm. b) citované vyhlášky 10.000,- Kč, po zmíněném dvojím krácení však 2.500,- Kč. K této částce bylo nutno podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. přičíst 75,- Kč režijního paušálu.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 21. prosince 2004
JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.
předseda senátu