ECLI:CZ:NS:2004:28.CDO.1227.2004.1
sp. zn. 28 Cdo 1227/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání : A) F. M., a B/ V. M., zastoupených advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové z 19.4.2001, sp. zn. 23 Co 542/99, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. z. 5 C 37/95 /žalobců 1. M. P., a 2. J. P., zastoupených advokátem, proti žalovaným F. M. a V. M., zastoupeným advokátem, o uzavření dohody o vydání nemovitostí/, takto:
I. Dovolání dovolatelů se zamítají.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Žalobou, podanou u soudu 19.1.1995, se žalobci domáhali, aby žalovaným bylo uloženo uzavřít s nimi dohodu o vydání jedné ideální poloviny domu čp. 2250 a pozemku parc. Č. 949 /o výměře 298 m²/ a pozemku parc. č. 1721/6 – zahrady /o výměře 240 m²/, zapsaných na listu vlastnictví č. 33 pro obec a katastrální území H. B. u Katastrálního úřadu H. B. V žalobě bylo uvedeno, že žalobci byli v roce 1984 odsouzeni pro tehdy trestný čin opuštění republiky podle ustanovení §109 trestního zákona a rozsudkem Okresního soudu v Havlíčkově Brodě sp. zn. 1 T 620/84 bylo vysloveno i propadnutí majetku; ideální polovina shora uvedených nemovitostí přešla na stát; žalobci byli však rehabilitováni usnesením Okresního soudu v Havlíčkově Brodě z 25.7.1990, sp. zn. Rt 81/92. Dům čp. 2250 v H. B. byl smlouvou ze dne 14.8.1989 z jedné poloviny převeden /s pozemky parc. č. 049 a parc. č. 1727/6/ bývalým Městským národním výborem v H. B. na žalované, kteří další ideální polovinu uvedených nemovitostí získali koupí od J. H. Podle názoru žalobců žalovaní získali ideální polovinu uvedených nemovitostí v rozporu s tehdy platnými předpisy a na základě protiprávního zvýhodnění; rozdílnost ocenění žalovanými koupených nemovitostí od státu činila více než 100.000,- Kč. Žalobci poukazovali ještě na to, že o jejich nároku bylo již rozhodováno v právní věci vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 4 C 225/92, ale žaloba žalobců byla zamítnuta, když podle odůvodnění rozhodnutí soudu měl uvedený soud za to, že žalobci nesplňovali podmínku trvalého pobytu na území ČR, jak ji stanovila právní úprava obsažená v zákone č. 87/1991 Sb. v původním znění.
Žalovaní navrhli zamítnutí žaloby s tím, že smlouva, uzavřená mezi nimi a státem o koupi spoluvlastnického podílu na nemovitostech, uváděných žalobci, byla uzavřena v souladu s tehdy platnými předpisy a bez protiprávního zvýhodnění. Žalovaní měli za to, že o nároku žalobců bylo již pravomocně rozhodnuto v právní věci vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 4 C 225/92.
Rozsudkem Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze 14.11.1997, č.j. 5 C 87/95-112, byla žaloba žalobců zamítnuta. Žalobcům bylo uloženo zaplatit Okresnímu soudu v Havlíčkově Brodě náklady řízení, jež byly zálohově placeny z finančních prostředků státu.
Uváděný rozsudek soudu prvního stupně byl zrušen usnesením Krajského soudu v Hradci Králové z 19.1.1999, 23 Co 41/98, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení, v němž by mělo být doplněno dokazování ohledně výše kupní ceny dohodnuté v kupní smlouvě ze 14.8.1989, jakož i ohledně postupu při tomto prodeji s přihlédnutím k ustanovením vyhlášky č. 119/1988 Sb. a podle zákona č. 69/1967 Sb.
V dalším průběhu řízení byl vynesen rozsudek Okresního soudu v Havlíčkově Brodě z 24.9.1999, č.j. 5 C 37/95-176, jímž byla žaloba žalobců opět zamítnuta. Žalobcům bylo uloženo zaplatit žalovaným na náhradu nákladů řízení 12.875,- Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku. Také bylo žalobcům uloženo zaplatit Okresnímu soudu v Havlíčkově Brodě na náhradu placených nákladů řízení 3.383,90 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění tohoto rozsudku bylo uvedeno, že ideální polovina domu čp. 2250 v H. B. spolu s ideální polovinou pozemků parc. č. 949 a parc. č. 1727/6, jež patřily žalobcům, propadly ve prospěch státu v trestním řízení soudním, vedeném u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 1 T 628/84; žalobci byli pak rehabilitováni podle zákona č. 119/1990 Sb. Uvedené nemovitosti, takto získané státem, byly dne 14.8.1989 převedeny bývalým Městským národním výborem v H. B. na žalované kupní smlouvu, v níž byla sjednána kupní cena 102.722,- Kč, kterou se kupující zavázali zaplatit ve třech splátkách do konce roku 1990. Uvedená kupní smlouva byla registrována bývalým Státním notářstvím v H. B. dne 17.8.1989. Ze strany prodávajícího podepsala kupní smlouvu vedoucí odboru vnitřních věcí bývalého Městského národního výboru v H. B., která měla k tomuto úkonu pověření. Žalobci vyzvali žalované řádně dne 21.11.1994 k vydání nemovitostí, uvedených v žalobě žalobců. Soud prvního stupně byl toho názoru, že stát v daném případě získal žalobci uváděné nemovitosti podle ustanovení §453a občanského zákoníku, jak to má na zřeteli ustanovení §6 odst. 1 písm. a) zákona č. 87/1991 Sb. Nebylo však prokázáno, že by žalovaní tyto nemovitosti nabyli v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění. Ve smlouvě ze 14.8.1989 vycházela sjednaná kupní cena ze znaleckého ocenění, jež dospělo k částce 205.544,57,- Kč. Z výsledků soudem provedeného dokazování nebylo zjištěno nic,co by nasvědčovalo protiprávnímu zvýhodnění žalovaných při koupi nemovitostí od bývalého Městského národního výboru v H. B. Jestliže v soudním řízení v této právní věci dospěl Ústav soudního inženýrství v B. k ocenění nemovitostí částkou 259.735,51 Kč, vnikl tento rozdíl pouze jiným posouzením doby životnosti nemovitostí a není nepřiměřený a neodůvodnitelný. Prodej nemovitostí, uvedených ve smlouvě ze 14.8.1989, byl inzerován v týdeníku C. v.; přihlášení zájemci ztratili o koupi zájem, když shledali, že jde jen o koupi poloviny nemovitosti. Nebylo také zjištěno a prokázáno, že by žalovaný vyvíjel nějaký nátlak na to, aby nemovitosti se svou manželkou získal proto, že v té době vykonával funkci tajemníka pro ideologickou práci na tehdejším Okresním výboru Komunistické strany Československa.
Soud prvního stupně proto žalobu žalobců zamítl a ohledně nákladů řízení rozhodl podle ustanovení §142 odst. 1 a §148 odst. 1 občanského soudního řádu.
O odvolání žalobců proti uvedenému rozsudku rozhodl Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem z 19.4.2001, sp. zn. 23 Co 542/99. Rozsudek soudu prvního stupně byl změněn tak, že oběma žalovaným bylo uloženo uzavřít se žalobci dohodu o vydání jedné ideální poloviny objektu bydlení čp. 2250 na parcele č. 949 – zastavené ploše a jedné ideální poloviny pozemkové parcely č. 1721/6 – zahrady, tedy nemovitostí zapsaných v katastru nemovitostí na listu č. 33 pro obec a katastrální území H. B. u Katastrálního úřadu v H. B.
Nebylo však vyhověno návrhu žalovaných, aby odvolací soud doplnil své rozhodnutí údaji o vydávaných nemovitostech ještě i tak, že vydávaná parcela č. 949 v H. B. je vedena v katastru nemovitostí nejen jako zastavěná plocha, jež má evidenční číslo 1185, ohledně pozemku parc. č. 5628 a o stavební parcelu č. 5628 – zastavěnou plochu a nádvoří, jakož i návrh na doplnění rozsudku uložením povinnosti žalovaným nahradit státu společně a nerozdílně 3.389,90 Kč na náhradu nákladů řízení, jakož i návrh na opravu záhlaví rozsudku tak, že žalovaní mají bydliště v P.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalobců bylo shledáno opodstatněným. Odvolací soud konstatoval, že žalovaní nabyli spoluvlastnický podíl k nemovitostem, sporným mezi účastníky tohoto řízení, za cenu nižší než tehdy odpovídala cenovým předpisům. Dále odvolací soud konstatoval, že smlouvou o koupi nemovitostí ze 14.8.1989 vznikl občanskoprávní vztah, při jehož vzniku bylo třeba použít ustanovení občanského zákoníku, čemuž neodpovídalo, že smlouva ze 14.8.1989 byla uzavřena nikoli statutárním orgánem, ale jen pracovnicí prodávající organizace, o níž nebylo doloženo, že by byla organizačním řádem k tomu oprávněna; zmíněná skutečnost, týkající se uzavření smlouvy, je podle názoru odvolacího soudu dostačujícím důvodem pro vyhovění žalobě žalobců.
Proto odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení §220 odst. 1 a §142 odst. 1 i §148 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolání žalovaných proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu z 19.4.2001 /sp. zn. 23 Co 542/99 Krajského soudu v Hradci Králové/ bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu z 5.11.2002, 28 Cdo 1232/2002, a to jako dovolání, jež bylo, podle názoru dovolacího soudu, podáno opožděně.
Na podkladě ústavní stížnosti žalobců F. M. a V. M. Ústavní soud ČR nálezem ze 6.5.2004, III. ÚS 63/03, zrušil uvedené usnesení Nejvyššího soudu z 5.11.2002, 28 Cdo 1232/2002, neboť měl za to, že nebylo vzato v úvahu „další dovolání žalovaných z 13.5.2002 a právní následky opravného usnesení odvolacího soudu z 20.3.2002, když tyto následky vyplývají z §240 odst. 1, věta druhá, občanského soudního řádu“.
Před opětovným zabýváním se dovolacího soudu dovoláním žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové z 19.4.2002, sp. zn. 23 Co 542/99, došlo k tomu, že Ústavní soud ČR dne 24.6.2003 vydal usnesení /I. ÚS 599/01/, jímž odmítl ústavní stížnost F. M. a V. M. proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové z 19.4.2001, sp. zn. 23 Co 542/99, tedy proti témuž rozsudku, proti kterému směřují dovolání dovolatelů F. M. a V. M.
V odůvodnění usnesení Ústavního soudu ČR z 24.6.2003, I. ÚS 599/01, bylo konstatováno, že ústavní stížnosti F. M. a V. M. proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu z 19.4.2001 byla shledána neopodstatněnou. V této ústavní stížnosti byly obsaženy výtky, že odvolací soud nedostatečně posoudil všechny skutkové okolnosti, nedostatečně přihlédl k vyjádření žalovaných, jakož i k provedeným důkazům, ze kterých pak vyvodil i nesprávné právní závěry. Ústavní soud však „dospěl k závěru, že v řízení před odvolacím soudem bylo postupováno v souladu s předmětem a účelem zákona o mimosoudních rehabilitacích. Z provedených důkazů byl náležitě zjištěn skutkový stav a z něj pak vyvozeny odpovídající právní závěry. Tyto právní závěry odvolacího soudu nejsou tedy v nesouladu s jeho skutkovými zjištěními“. Ústavní soud ČR uváděl dále, že odvolací soud postupoval i v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, takže „nemohl Ústavní soud ČR učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který by nezajistil spravedlivý výsledek“. Rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z článku 36 Listiny základních práv a svobod, není možno vykládat jako garanci úspěchu v řízení“. „Rovněž neobstojí námitka stěžovatelů /F. M. a V. M./, týkající se důkazního břemen. Je věcí účastníků řízení, aby uvedli skutková tvrzení a k prokázání těchto tvrzení označili potřebné důkazy. Nesplnění povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní ve sporném řízení má zpravidla n¨za následek nepříznivé rozhodnutí pro účastníka, který tuto povinnost neunesl“. „Z principu nezávislosti soudů /článek 82 Ústavy ČR/ vyplývá jak zásada volného hodnocení důkazů, zakotvená v §132 občanského soudního řádu, tak i právo soudu rozhodnout, které z navrhovaných důkazů provede /§120 občanského soudního řádu/. Skutečnost, že po vyhodnocení provedených důkazů dospěl odvolací soud k závěru, se kterým se stěžovatelé neztotožňují, nemůže sama o sobě zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti“.
Uvedené závěry Ústavního soudu ČR měl dovolací soud na zřeteli při posuzování dovolání dovolatelů, v němž dovolatelé pokládali své dovolání za přípustné, protože směřovalo proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, a jako dovolací důvod uplatňovali, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelé zdůrazňovali, že jsou nadále přesvědčeni, že v tomto sporu nejsou povinnými osobami ve smyslu ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., protože v řízení nebylo, podle jejich názoru, prokázáno, že by nemovitosti, uvedené v žalobě žalobců, získali v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění. Nebylo, podle názoru dovolatelů, v řízení doloženo, že by získali ideální polovinu těchto nemovitostí za nižší kupní cenu než měla být stanovena; nedůvodné byly i výhrady žalobců vůči způsobu splatnosti kupní ceny /celková kupní cena byla totiž řádně zaplacena, když žádosti o povolení dalších splátek nebylo již vyhověno/. Také nebylo doloženo, že by při prodeji nemovitostí bylo postupováno způsobem odporujícím právním předpisům; z výpovědi svědka JUDr. P. vyplynulo, že v daném případě bylo v pravomoci vedoucího odboru tehdejšího městského národního výboru uzavírat majetkoprávní úkony, jakými jsou smlouvy o převodu nemovitostí; nebylo nutné, aby kupní smlouva musela být podepsána dvěma odpovědnými pracovníky převádějícího orgánu; převod nemovitostí tu byl uskutečněn podle vyhlášky č. 119/1988 Sb. a ustanovení této vyhlášky byla při převodu nemovitostí dodržena; nedošlo tu k porušení organizačního řádu nemovitosti převádějícího národního výboru a opak se žalobcům v řízení nepodařilo prokázat.
Ve svém přípustném dovolání /viz §238 odst. 1 ísm. a) občanského soudního řádu/ ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb. – srov. také body 17 a 15 přechodných ustanovení zákona č. 30/2000 Sb./ dovolatelé tedy uváděli jmenovitě výtky týkající se neúplnosti provedeného dokazování, neprovedení některých důkazů jimi navržených a vadné hodnocení provedených důkazů. Jako dovolací důvod však dovolatelé uplatňovali, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci /§241 odst. 3 písm. d) občanského soudního řádu v již uvedeném znění/.
Nesprávné posouzení věci může ovšem spočívat buď v tom, že soud posoudí projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu anebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží /viz z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13 (45)/.
Naproti tomu, pokud jde o posouzení dovolacího důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v dokazování /srov. §241 odst. 3 písm. c) občanského soudního řádu ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb./, je tento dovolací důvod v uveřejněné judikatuře soudů vykládán tak, jak je to obsaženo např. v rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem : „Vadná nebo nesprávná skutková zjištění v občanském soudním řízení nejsou sama o sobě dovolacím důvodem, nýbrž jen tehdy, jestliže zakládají některý z dovolacích důvodů stanovených v ustanoveních občanského soudního řádu. Dovolacím důvodem nemohou být ani vady a omyly při hodnocení důkazů /§132 občanského soudního řádu/. Rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v dokazování, jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, ale také jestliže soud nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost, která naopak bez dalšího z obsahu spisu vyplývá; musí jít o zjištění právně významné“.
V daném případě posoudil odvolací soud ve svém rozhodnutí, proti němuž směřuje dovolání dovolatelů, projednávanou právní věc podle ustanovení §6 odst. 1 a §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., která se na projednávanou právní věc vztahovala a účastníci řízení na ně také v průběhu řízení poukazovali. V dovolacím řízení bylo třeba se ještě zabýval tím, zda si odvolací soud tato ustanovení také správně vyložil.
Podle ustanovení §20 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. jsou povinnými osobami také fyzické osoby podle ustanovení §4 odst. 2 tohoto zákona, pokud nabyly věc od státu, který získal oprávnění k této věci soudním rozhodnutím /tedy nepochybně rozhodnutím soudu o propadnutí majetku v trestním řízení soudním, jako tomu bylo i v daném případě u žalobců, kteří byli později rehabilitováni podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci/.
Podle ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. jsou povinnými osobami podle tohoto zákona též fyzické osoby, jež nabyly věc od státu, který získal oprávnění s ní nakládat za okolností uvedených v §6 zákona č. 87/1991 Sb., a to v případech, kdy tyto osoby nabyly věc buď v rozporu s tehdy platnými předpisy, nebo na základě protiprávního zvýhodnění osoby nabyvatele.
Aplikaci ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. na daný případ dovozoval odvolací soud v této právní věci zejména z porovnání kupní ceny ve smlouvě ze 14.8.1989 s cenou, k níž dospělo ve svém znaleckém posudku Vysoké učení technické v Brně, podaném v tomto občanském soudním řízení; z tohoto posudku odvolací soud dovozoval uvedený prodej nemovitostí za cenu nižší, než tehdy odpovídala cenovým předpisům. Dále odvolací soud dovozoval z důkazů provedených v tomto řízení, že smlouva ze 14.8.1989 nebyla uzavřena /posuzováno ohledně tohoto občanskoprávního vztahu zejména podle občanského zákoníku/ statutárním orgánem, ale pracovnicí prodávající organizace /tehdejšího městského národního výboru/, o níž nebylo bezpečně doloženo, že by byla bez dalšího oprávněna k takovému právnímu úkonu /tj. ke smlouvě o prodeji věcí z majetku státu fyzickým osobám/.
Tuto aplikaci a výklad citovaných ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. ze strany odvolacího soudu nelze považovat za nesprávné použití právního předpisu anebo za nesprávný výklad použitého právního předpisu /viz k tomu již citované rozhodnutí uveřejněné pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek/.
Ohledně výtek dovolatelů co do neúplnosti zjištění skutkového stavu věci, neprovedení důkazů navrhovaných žalovanými co do nesprávnosti hodnocení provedených důkazů, nemohl dovolací soud přesvědčivě dospět k závěru, že by tu odvolací soud vzal za prokázáno něco, co ve spise vůbec není, anebo naopak, že by nepokládal za zjištěnou podstatnou skutečnost, která bez dalšího z obsahu spisu vyplývala /srov. již shora rovněž citované rozhodnutí uveřejněné pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem/.
Dospěl proto dovolací soud ke shodnému závěru jako i Ústavní soud ČR ve svém usnesení z 24.6.2003, I. ÚS 599/01, při přezkoumávání téhož rozhodnutí odvolacího soudu /Krajského soudu v Hradci Králové z 19.4.2001, sp. zn. 23 Co 542/99/, že totiž „v řízení před odvolacím soudem bylo postupováno v souladu s předmětem a účelem zákona o mimosoudních rehabilitacích a že z provedených důkazů byl náležitě zjištěn skutkový stav věci a že z něj byly vyvozeny odpovídající právní závěry“.
Přikročil proto dovolací sodu k zamítnutí dovolání dovolatelů podle ustanovení §243b odst. 1 občanského soudního řádu /ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb./, neboť za uvedených okolností nebylo možné pokládat rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž směřovalo dovolání dovolatelů, za nesprávné.
Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a ohledně nákladů vynaložených žalobci na jejich vyjádření k dovolání dovolatelů, použil dovolací soud ve smyslu ustanovení §243b odst. 4 a §224 odst. 1 občanského soudního řádu /ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb./ ustanovení §150 téhož předpisu, umožňující nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení; dovolací soud tu přihlížel k povaze této právní věci i k obsahu zmíněného vyjádření k dovolání, obsahujícímu převážně procesní stanoviska žalobců, přednesená již v řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně 23. června 2004
JUDr. Josef R a k o v s k ý, v.r.
předseda senátu