ECLI:CZ:NS:2004:28.CDO.1323.2004.1
sp. zn. 28 Cdo 1323/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobkyň A/ L. O., a B/ Z. N., zastoupených advokátem, proti žalovanému F. N. m. Č. r., zastoupenému advokátem, o náhradu za znehodnocené a zaniklé nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp.zn. 6 C 967/2000, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13.11.2003, čj. 8 Co 2293/2003-590 , takto:
I. Dovolání se z a m í t á.
II.Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Předmětem řízení byl nárok žalobkyň na náhradu za znehodnocené a zaniklé stavby bývalé zemědělské usedlosti v obci P. podle §14 a §16 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen \"zákon o půdě\"). Okresní soud v Jindřichově Hradci původně dne 7.1.1997 vydal mezitímní rozsudek, jímž rozhodl, že ve vztahu k žalovanému je dán základ nároku žalobkyň. Po zrušení tohoto rozsudku v odvolacím řízení vydal 1.7.1999 rozsudek čj. 8 C 457/94-213, jímž žalobu zamítl proto, že se řídil právním názorem odvolacího soudu, vysloveným v předchozím zrušujícím usnesení, totiž že žalovaný není pasivně věcně legitimován k poskytnutí náhrady. Tento rozsudek Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací potvrdil svým rozsudkem ze dne 30.9.1999, čj. 8 Co 2478/99-226. Oba tyto rozsudky byly zrušeny na základě dovolání žalobkyň rozsudkem Nejvyššího soudu z 10.10.2000, čj. 24 Cdo 2886/99-247. Dovolací soud vyslovil závazný právní názor, že pokud v obchodním rejstříku bylo zapsáno, že závazky zrušeného Státního rybářství T. (jako osoby povinné k poskytnutí předmětné náhrady) přecházejí na F. n. m. Č. r., nemůže se žalovaný dovolávat toho, že ve skutečnosti tomu tak nebylo, leda že by prokázal, že žalobkyně nejednaly v důvěře v předmětný zápis.
Soud prvního stupně poté řízení doplnil dalšími důkazy a posléze (poté, co jeho další mezitímní rozsudek, jímž nárok žalobkyň shledal po právu, byl zrušen odvolacím soudem), rozhodl ve věci rozsudkem ze dne 2.6.2003, čj. 6 C 967/2000-534, ve znění usnesení z 23.6.2003, čj. 6 C 967/2000-561, a usnesení z 26.1.2004, čj. 6 C 967/2000-614. Výrokem ad I. žalovanému uložil povinnost poskytnout žalobkyním náhradu ve výši 841.501,70 Kč každé z nich, výrokem ad II. zamítl žalobu na náhradu za teletník, kolnu, zemní sklep a dvě jímky a výrokem ad III. zamítl žalobu na zaplacení dalších částek po 83.239,80 Kč. Dalšími výroky rozsudku a následných usnesení rozhodl o nákladech řízení. V rozsáhle zdůvodněném a vyčerpávajícím odůvodnění svého rozsudku se soud prvního stupně vypořádal se všemi hledisky, rozhodnými pro uložení povinnosti k náhradě žalovanému, k výši nároku, jakož i formě náhrady. Nebylo prokázáno, že by žalobkyně nejednaly v dobré víře v zápis v obchodním rejstříku, podle něhož práva a závazky zrušeného Státního rybářství T., s.p., přešly na F. n. m., a žalovaného proto shledal pasivně legitimovaným ve věci. Postavení žalobkyň jako oprávněných osob ve smyslu §4 odst. 2 zákona o půdě nebylo zpochybňováno, soud je nicméně obšírně zdůvodnil. Rovněž tak se obsáhle zabýval rozsahem k náhrady z toho hlediska, za které stavby podnik Státní rybářství podle zákona o půdě odpovídal, jakož i výší náhrady u jednotlivých staveb. Vypořádal se rovněž s námitkou prekluze nároku, uplatněnou žalovaným, kterou shledal nedůvodnou. Konečně pak odůvodnil, že nelze přiznat náhradu ve věcech či podílu na majetku žalovaného, který žádný takový majetek neoznačil, v tomto směru nespolupracoval a nelze proto zjistit, v jakých věcech by měla být náhrada v souladu s §16 odst. 4 zákona o půdě poskytnuta. Z toho dovodil, že náhradu je možno v takovém případě výjimečně uložit v penězích, i když v tomto směru mezi účastníky nedošlo k dohodě.
Na základě odvolání žalovaného Krajský soud v Českých Budějovicích shora uvedeným rozsudkem potvrdil výrok I.rozsudku soudu prvního stupně \"v upřesňujícím znění\", že žalovaný je povinen poskytnout žalobkyním uloženou náhradu zaplacením 841.501,70 Kč každé z nich, do 3 dnů od právní moci rozsudku; zamítavé výroky rozsudku zůstaly odvoláním nedotčeny. Konstatoval, že soud prvního stupně vydal své rozhodnutí na základě dostatečně a řádně zjištěného skutkového stavu věci, jehož doplnění účastníci ani nenavrhovali, a vyvodil z něj správné právní závěry. Odvolací soud neshledal, že by v řízení došlo k vadám, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jak tvrdil žalovaný. Soud prvního stupně provedené důkazy řádně zhodnotil jednotlivě i v jejich souvislosti, řádně odůvodnil, které skutečnosti má za prokázány a které nikoli, o které důkazy opřel svá zjištění a jakými úvahami se řídil. To se týká jak postavení žalobkyň jako oprávněných osob, tak důvodnosti jejich návrhu a včasnosti uplatnění nároku. Uznal jako oprávněnou námitku odvolatele, že výrok soudu prvního stupně byly nepřesný pokud jde o formu plnění a proto jej upřesnil sám, když důvody pro peněžité plnění, vyložené soudem prvního stupně považoval za správné. Konkrétně jde o okolnost, že žalovaný svým přístupem znemožnil plnění ve věcech nebo podílu na jmění, přičemž bez jeho součinnosti není uložení povinnosti k plnění v takové formě možné.
Žalovaný napadl rozsudek odvolacího soudu dovoláním, jehož přípustnost dovodil z
§237 odst. 1 písm.a) a c) OSŘ. Upřesnění výroku o plnění náhrady, provedené odvolacím soudem, považuje totiž ve skutečnosti za změnu rozsudku. Zásadní právní význam napadeného rozsudku odvolacího soudu spatřuje v tom, že přisoudil náhradu formou peněžitého plnění, což je v rozporu s hmotným právem. Výčet forem náhrady v §16 odst. 4 zákona o půdě je taxativní, nikoli demonstrativní. V této souvislosti dovolatel poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16.8.2000, čj. 24 Cdo 1021/2000, v němž se dovolací soud zabýval nemožností přiznat peněžitou formu náhrady, pokud se na ní účastníci nedohodli. Dovolatel tedy uplatňuje nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem ve smyslu §241a odst. 2 písm.b) a současně i vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávnost soudního rozhodnutí (§241a odst. 2 písm.a) OSŘ). Vadu řízení spatřuje v tom, že okresní soud nerespektoval ustanovení
§157 odst. 2 OSŘ, když z odůvodnění jeho rozsudku není zřejmé, které listinné důkazy provedl a které nikoli. Dovolatel navrhl, aby rozsudky obou soudů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřily.
Dovolání splňuje náležitosti stanovené v §241 a §241a OSŘ a dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností. Souhlasí s názorem dovolatele, že \"upřesnění\" výroku soudu prvního stupně o náhradě představuje ve skutečnosti jeho změnu. Soud prvního stupně totiž měl sice na mysli náhradu peněžitou, protože její přiznání ve svém rozsudku odůvodnil, nevyjádřil to však ve výroku rozsudku. Ten zněl na povinnost \"poskytnout náhradu ve výši\" 841.501,70 Kč každé z žalobkyň, postrádal však určení formy této náhrady, o níž by muselo být rozhodováno následně. Tím, že odvolací soud tento výrok upřesnil tak, že uložil žalovanému povinnost tyto částky žalobkyním zaplatit, změnil výrok soudu prvního stupně právě rozhodnutím o formě plnění. K řešení této otázky je proto dovolání přípustné, a to i z hlediska zásadního právního významu rozhodnutí odvolacího soudu (§237 odst. 1 písm.c) OSŘ), když v §16 odst. 4 zákona o půdě je možnost peněžitého plnění náhrady vázána na dohodu účastníků, k níž v dané věci nedošlo.
Dovolatel má pravdu v tom, že Nejvyšší soud ve své konstantní judikatuře vykládá ustanovení §16 odst. 4 zákona o půdě, podle něhož je náhrada za znehodnocení a zánik staveb podle části druhé zákona o půdě možná v zásadě jen formou věcného plnění a podílu na majetku povinné osoby. Současně však nelze připustit, aby oprávněné nároky na náhradu takových staveb byly zmařeny pro nedostatek součinnosti povinné osoby. Pokud tedy soud nemohl zjistit věci nebo podíl na majetku, které by mohly být poskytnuty v náhradu, nelze připustit rozhodnutí, z něhož by vyplývala nemožnost uspokojit právo oprávněné osoby, neboť by to ve skutečnosti znamenalo zmaření účelu restitučního zákona. Touto problematikou se dovolací soud již zabýval ve svém rozsudku ze dne 16.7.2003, čj. 28 Cdo 1289/2000-220, v němž vyložil :
Dovolací soud se ztotožňuje s rozsudkem odvolacího soudu v základní otázce, totiž v jaké formě je třeba uložit žalovanému splnění jeho povinnosti k náhradě, když k dohodě účastníků v tomto směru nedošlo. Zjištění soudu, že žalovaný nemá žádné věci, které by mohl žalobcům na náhradu poskytnout, ani majetek, jehož podíl by mohli získat, vyúsťuje nutně v potřebu řešení, která určitým způsobem přesahuje doslovnou právní úpravu v §16 odst. 4 zákona o půdě. Rozhodně si nelze představit, že by soud nepřiznal fyzické osobě její jasné právo jen proto, že žalovaný nemá v současné době majetek, jímž by mohl plnit. Jde ostatně v rozhodování soudů o situaci, která není neobvyklá, a jejímuž konkrétnímu řešení je vyhrazeno řízení o výkonu rozhodnutí. I pokud by povinnost k náhradě měl převzít v budoucnu za žalovaného P. f. Č. r. (který není ve věci pasivně legitimován, když není žalován subjekt, jehož závazek na něj přešel ze zákona, ) dle §18a odst.1 věta třetí zákona o půdě, bude pro jeho rozhodnutí jistě důležité, že závazek žalovaného je stanoven pravomocným soudním rozsudkem.
Rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustanovením §1 OSŘ, podle něhož soud postupuje v řízení tak, aby byla zajištěna spravedlivá ochrana práv a oprávněných zájmů účastníků. Nemůže proto nárok opírající se o jasné právo, vyplývající z hmotněprávních předpisů, zamítnout jen pro nedostatek majetku, jímž má být právo přednostně uspokojeno. Soud se tak dostal do situace, kdy nemohl plně dostát znění §16 odst. 4 zákona o půdě, protože podmínky pro jeho aplikaci nenastaly - totiž žalovaný nemůže plnit ani věcmi, ani podílem na majetku, a o finančním plnění se s žalobci nedohodl. Z hlediska ochrany práv oprávněných subjektů tak vlastně nastává situace, kdy doslovné znění zákona nelze použít, a nastupuje proto použití obecných předpisů (§1 odst. 3 zákona o půdě), případně jejich použití analogické (např. §442 odst. 2 ObčZ). Ostatně ani zákon o půdě jako zvláštní předpis tuto formu plnění nevylučuje, pokud se na ní účastníci dohodli; rozhodnutí soudu tak jen nahrazuje (za situace, kdy jiné plnění není možné) ochotu žalovaného k takovému plnění.
Dovolací soud proto považuje rozhodnutí odvolacího soudu, učiněné za obdobné situace, za správné. K tomu dodává, že v případě rozsudku sp. zn. 24 Cdo 1021/2000, na nějž se dovolatel odvolává, a v němž došlo k zrušení rozsudku odvolacího soudu, stanovícího plnění v penězích, šlo o případ jiný; žalována byla Česká republika, jež nesporně vlastní věci, jimiž může nárok podle zákona o půdě plnit.
Dále lze dodat, že dovolací soud (stejně jako soud odvolací) neshledal, že by v řízení před soudem prvního stupně došlo k vadám, jež by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a odkazuje v tomto směru na dostatečné odůvodnění provedené odvolacím soudem. Dovolací soud k tomu dodává, že ani v dovolání nejsou uvedeny konkrétní okolnosti, (např. které důkazy soud nehodnotil ), jež by mohly vést závěru o vadách řízení ve smyslu
§241a odst. 2 písm.a) OSŘ.
Protože tedy rozsudek odvolacího soudu shledal dovolací soud správným, dovolání podle §243b odst. 2 věta před středníkem OSŘ zamítl.
Výrok o nákladech řízení je dán tím, že žalobkyním, jež měly v dovolacím řízení úspěch, prokazatelné náklady tohoto řízení nevznikly (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §142 odst. 1 OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. července 2004
JUDr. Josef Rakovský, v.r.
předseda senátu