ECLI:CZ:NS:2004:28.CDO.140.2004.1
sp. zn. 28 Cdo 140/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. v právní věci žalobkyň A) ing. J. B. a B) MUDr. J. Z., obou zastoupených advokátem, proti žalovanému K. C., spol. s r. o., zastoupenému advokátem, o vyklizení nebytových prostor, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 24 C 87/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 10. 2003, č. j. 16 Co 458/2003-80, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 10. 2003, č. j. 16 Co 458/2003-80, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 27. 3. 2002, č. j. 24 C 87/2001-27, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem vydaným výše uvedeného dne a č. j. i po zrušení svého rozsudku a vrácení věci dovolacím soudem (rozsudek z 25. 6. 2003, č. j. 28 Cdo 718/2003-71) opět potvrdil v meritu věci rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 (viz výše), kterým bylo žalovanému uloženo vyklidit nebytové prostory v domě v P., ul. S. 43. Prvostupňový rozsudek byl změněn jen ve výroku o nákladech řízení; žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na jejich náhradu před žádnou ze soudních instancí.
Nejvyšší soud při předchozím kasačním rozhodnutí dovodil, že smlouvu o nájmu nebytových prostor, sjednanou mezi účastníky, nelze bez dalšího posoudit jako neplatnou jen z důvodu, že podle dosavadních zjištění nižších instancí nebyl dán předchozí souhlas správního orgánu (§3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb. ve znění platném v době uzavření smlouvy). Očekával, že se odvolací soud bude zabývat bezprostředně se smlouvou souvisejícími i ostatními zjištěnými skutečnostmi a poté ve věci rozhodne.
Odvolací soud se sice cítil vázán názorem vyšší instance k otázce předchozího souhlasu správního orgánu, učinil však – na podporu svého předchozího rozhodnutí – pouze to, že se zabýval i dalším aspektem věci, jenž předtím nepovažoval za podstatný: dovodil, že nájemní smlouva je neplatná z toho důvodu, že si v ní účastníci písemně nesjednali způsob placení nájemného jako obligatorní náležitost, uvedenou v §3 odst. 3 zákona č. 116/1990 Sb.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním. Namítl v něm zásadní právní význam rozsudku, jakož i jeho nesprávné právní posouzení věci, a to s odůvodněním, které v podstatě přebírá argumentaci dovolacího soudu z předchozího kasačního rozhodnutí. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky obou instancí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že žalovaný, zastoupený advokátem, podal dovolání včas (§240 odst. 1, §241 odst. 1 občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“). Poté se zabýval otázkou přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř. a návazně i dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání je přípustné i důvodné.
Argument odvolacího soudu o neplatnosti nájemní smlouvy pro nesjednání způsobu platby nájemného je zcela nepřiléhavý a formalistický. Jestliže se v článku III. smlouvy v jednotlivých bodech podrobně upravují jednotlivé složky plateb, pak je zřejmé, že i tuto regulaci vzájemného vztahu účastníků lze považovat za ujednání o způsobu placení. Ke kompletnosti tu sice chybí údaje o „mechanismu“ úhrad, dá se snad ale rozumně předpokládat, že se mínilo placení pronajímateli a že při miliónových částkách nepůjde o placení v hotovosti. Nájemce ostatně platil nájemné po celou dobu smluvního vztahu bez jakýchkoli výhrad pronajímatele.
Při posouzení platnosti nájemní smlouvy z hlediska §3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb. pak obě nižší instance již dříve nebraly v úvahu všechny relevantní skutečnosti. Smlouva byla sice sjednána 28. 3. 1995, ale „nájemní doba“ podle ní „začíná v den, kdy jsou splněny podmínky stanovené v čl. VI. bodu 2. této smlouvy“. Mezi tyto podmínky patřilo mj. statické posouzení a dílčí povolení k úpravě prostor vystavené stavebním úřadem. K těmto skutečnostem nezjistil dovolací soud jinou skutečnost než existenci kolaudačního rozhodnutí Obvodního úřadu Městské části P., vydaného ke změnám zázemí prodejny dne 22. 6. 1995, s právní mocí 27. 6. 1995. Byl-li podle listiny předložené žalovaným požádán Obvodní úřad v P. o souhlas s nájemní smlouvou dne 26. 6. 1995, a na tuto žádost nereagoval, pak je namístě vzhledem ke znění §3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb. dospět k závěru o udělení předchozího souhlasu a tedy o platnosti smlouvy. Vzájemnou relaci všech výše uvedených dat je nutno posuzovat, z hlediska naplnění příslušné zákonné podmínky (byť přinejmenším sporné, viz výklad dovolacího soudu v předchozím zrušujícím rozsudku), rozšiřujícím způsobem a především s ohledem na žádoucí právní jistotu účastníků smluvního vztahu. Ten trval řádně přes pět let bez toho, že by kontrahenti projevili jakékoli pochyby o jeho existenci.
Pro řešení rozhodných (předběžných) právních otázek v rozporu s hmotným právem a tedy i nesprávné právní posouzení věci dovolací soud napadený rozsudek zrušil; stejnými vadami zatížil svůj rozsudek i soud prvního stupně a věc byla proto vrácena jemu k dalšímu řízení (§243b odst. 3 o. s. ř.).
Právními závěry dovolacího soudu, znamenajícími platnost smlouvy mezi účastníky jako prejudici, jsou nižší instance pro další průběh řízení – v němž bude konečně posouzena výpověď žalobkyň z nájmu a její důsledky pro žalobu – vázány; rozhodnuto bude též o nákladech dovolacího řízení (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 4. února 2004
JUDr. Josef Rakovský, v.r.
předseda senátu