ECLI:CZ:NS:2004:28.CDO.1412.2003.1
sp. zn. 28 Cdo 1412/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a soudců JUDr. Ireny Hladíkové a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobců A) J. P., B) J. K., C) D. S., všichni zastoupeni advokátem, proti žalované JUDr. A. H., správkyni konkurzní podstaty úpadce S., výrobní družstvo – v likvidaci, o vyklizení nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 6 C 1456/97, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10.10.2002, č.j. 38 Co 226/2000-69, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Rozsudkem výše označeným byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Hodoníně ze dne 13.12.1999, č.j. 6 C 1456/97-48, ve znění opravného usnesení ze dne 7.2.2003, č.j. 6 C 1456/97-73, kterým byla zamítnuta žaloba na vyklizení nemovitosti budovy č.p. 2248 na pozemku parc.č. st. 285/17 a parc.č. st. 285/6, zapsané v katastru nemovitostí na LV č. 6274 , k.ú. H. Žádnému z účastníků nepřiznal soud náhradu nákladů řízení; úspěšná žalovaná se práva na náhradu nákladů řízení vzdala.
Odvolací soud vyšel převážně ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, přičemž sám provedl dále dokazování v nepatrném rozsahu v souladu s §213 odst. 2 občanského soudního řádu, a ztotožnil se s právními závěry soudu prvního stupně. Na základě dohody o vydání věci podle zákona č. 403/1991 Sb., uzavřené dne 3.9.1991, byla žalobcům vydána budova č.p. 2248 na pozemku parc. č. 285/17 a pozemek parc.č. st. 285/6 v k.ú. H., nikoli však budova na pozemku parc.č. st. 285/6. Žalobci neprokázali, že by byli vlastníky budovy na pozemku parc..č. st. 285/6.
Proti výroku ve věci i výroku o náhradě nákladů řízení rozhodnutí odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost opírají o §237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu, protože napadené rozhodnutí ve věci samé po právní stránce má zásadní význam, když žalobci mají zato, že zásadní význam spočívá v té skutečnosti, že ačkoli jim byly vydány nemovitosti v rámci restituce, rozhodnutím soudu byla jejich restituční práva zkrácena. Dovolací důvod spočívá v nesprávném právním posouzení věci. Dovolatelé navrhli, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako dovolací soud věc projednal vzhledem k datu vydání prvostupňového rozsudku podle občanského soudního řádu (dále „o.s.ř.“) ve znění před 1.1.2001 v souladu s bodem 17, 15, hlavy I, části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění občanský soudní řád. Dovolání podaly k němu oprávněné osoby, zastoupené advokátem (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o.s.ř.).
Projednáním a rozhodnutím dovolání podle dosavadních předpisů ve smyslu bodu 17, hlavy I, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., se rozumí i posuzování včasnosti dovolání, včetně vymezení běhu lhůty k jeho podání. Dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu (i když vydaném v době od 1.1. 2001) po řízení provedeném podle občanského soudního řádu ve znění účinném před tímto datem lze podat ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu (§240 odst. 1 o.s.ř.). Opožděné pak není dovolání podané po uplynutí této lhůty, pokud se dovolatel řídil v tomto směru nesprávným poučením soudu (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17.12.2002, sp.zn. 35 Odo 317/2001, publikované v časopise Soudní judikatura, ročník 2003, pod číslem 7). V projednávané věci odvolací soud neposkytl poučení o dovolání (dovolací lhůtě), což nebylo ani jeho povinností. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu nabylo právní moci dne 14.2. 2003. Zákonná lhůta jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu (§240 odst. 1 o.s.ř.) běžela od 15.2.2003 a poslední den této lhůty byl den 15.3.2003 (§57 odst. 1, 2 o.s.ř.). Zmeškání dovolací lhůty nelze prominout (§240 odst. 2 věta první o.s.ř.). Dovolání podané dne 14.4.2003 je tak opožděné.
Podané dovolání je však především nepřípustné. Dovolatel tvrdí přípustnost dovolání podle občanského soudního řádu ve znění od 1.1.2001, zatímco vzhledem k datu vydání prvostupňového rozsudku přichází v úvahu pouze zkoumání přípustnosti podle §237 a následujících občanského soudního řádu ve znění před 1.1.2001, jak je výše vysvětleno. Napadené rozhodnutí ve věci odvolacího soudu je potvrzujícím rozhodnutím prvního rozhodnutí ve věci soudu prvního stupně a přípustnost dovolání podle §238 o.s.ř. je tedy vyloučena. Není dána ani přípustnost dovolání ve věci samé podle §239 o.s.ř. Dovolatel sám před vyhlášením potvrzujícího rozhodnutí odvolacího soudu přípustnost dovolání nenavrhl; odvolací soud bez návrhu ve výroku rozhodnutí dovolání nepřipustil. Konečně neshledal dovolací soud ani vady, pro které by dovolání mohlo být přípustným podle §237 o.s.ř.
Dovolání proti výroku rozhodnutí o náhradě nákladů řízení nelze dovodit ze znění §239 o.s.ř., a takové dovolání je zásadně nepřípustné (usnesení bývalého Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30.11.1992, sp. zn. 3 Cdo 105/92, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1994, pod číslem 9).
Ze všech uvedených důvodů shledal dovolací soud dovolání nepřípustným, a proto je odmítl (§243b odst. 4, §218 odst. 1 písm. a/, c/ o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle §243b odst. 4, §224 odst. 1, §142 odst. 1 o.s.ř.; žalované náklady řízení o dovolání nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 23. srpna 2004
JUDr. Ludvík David, CSc., v.r.
předseda senátu