ECLI:CZ:NS:2004:28.CDO.146.2004.1
sp. zn. 28 Cdo 146/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ireny Hladíkové v právní věci žalobkyně E. O., zastoupené advokátem, proti žalovanému C. s. p. s. d., státní příspěvkové organizaci, zastoupenému advokátem, o vydání nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 22 C 191/97, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 9. 2003, č. j. 56 Co 25/2003-189, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 9. 2003, č. j. 56 Co 25/2003-189, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě změnil výše označeným rozsudkem k odvolání žalovaného rozsudek Okresního soudu v Karviné ze dne 3. 9. 2002, č. j. 22 C 191/97-169, tak, že zamítl žalobu, aby žalovaný byl povinen vydat žalobkyni dům č.p. 73 s pozemkem parc.č. st. 126, obojí v k.ú. K. Žalovanému nebylo přiznáno právo na náhradu nákladu řízení před soudy obou instancí.
Odvolací soud přisvědčil skutkovým zjištěním i právnímu posouzení věci soudem prvního stupně v tom směru, že žalobkyně učinila včas výzvu k vydání nemovitostí, že žalovaný je potencionální povinnou osobou podle §4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. o mimosoudních rehabilitacích (dále jen „zákon o mimosoudních rehabilitacích“), a že je dán restituční důvod podle §6 odst. 1 písm. c/, eventuálně odst. 2 téhož ustanovení zákona o mimosoudních rehabilitacích. Na rozdíl od soudu prvního stupně však neshledal u žalobkyně, univerzální závětní dědičky po svém manželu PhMr. L. O. (vlastníku předmětných nemovitostí, který opustil republiku v roce 1949 jako bývalý příslušník britského letectva a pro svou židovskou víru), splněnu jednu z podmínek oprávněné osoby podle §3 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích, a to – jak dovodil – podmínku státního občanství České republiky ke dni 1. 11. 1994. Žalobkyně sice splňovala předpoklady zákona o mimosoudních rehabilitacích k datu jeho účinnosti 1. 4. 1991, kdy měla státní příslušnost Slovenské republiky a tím i ČSFR, po zániku federace se však nestala českou občankou a nárok na vydání nemovitostí uplatnila až jako slovenská občanka podle zákona o mimosoudních rehabilitacích ve znění po nálezu Ústavního soudu č. 164/1994 Sb. (vypuštěna podmínka trvalého pobytu).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Vyložila v něm podmínku státního občanství ve vztahu k ostatním skutečnostem rozhodným podle zákona o mimosoudních rehabilitacích jinak, než s odkazem na citovanou judikaturu odvolací soud. Tvrdila, že nález č. 164/1994 Sb. nestanovil žádnou novou podmínku ohledně státního občanství a že bylo nutno se (kromě změny v otázce trvalého pobytu na území ČR) řídit při posuzování aktivní legitimace žalobkyně těmi skutečnostmi, jež existovaly ke dni 1. 10. 1991. Žalobkyně žádala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že žalobkyně, zastoupená advokátem, podala dovolání včas (§240 odst. 1, §241 odst. 1 občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“). Dovolání bylo, vzhledem ke změně prvostupňového rozsudku odvolacím soudem, přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. a dovolací důvod spočíval, podle obsahu vylíčeného v dovolání, v tvrzeném nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.).
Dovolání je důvodné.
Odvolací soud vyšel při svých úvahách mj. z názoru, že nález Ústavního soudu ze dne 8. 6. 1995, sp. zn. IV. ÚS 215/94 (Sbírka nálezů a usnesení sv. 3, č. 30), neshledávající ústavně konformním rozdělení restituentů na ty, o jejichž nárocích bylo rozhodnuto před a po datu 1. 1. 1993, není pro posuzovanou věc relevantní. Sám však zavedl jiné měřítko: uplatnila-li žalobkyně nárok po 1. 1. 1993, pak – podle odvolacího soudu – statut oprávněné osoby, nestala-li se českou občankou, nemá.
Tento právní závěr odvolacího soudu byl motivován, jak ostatně citováno, rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 1998, sp. zn. 2 Cdon 645/97 (publikovaným např. v Soudních rozhledech č. 12/1998), v němž se zastává názor, že oprávněnou ve smyslu i zde výše citovaných ustanovení zákona o mimosoudních rehabilitacích může být jen osoba, která splňovala podmínku státního občanství ČR jak k datu 1. 10. 1991, tak i k datu nabytí účinnosti nálezu č. 164/1994 Sb., tedy ke dni 1. 11. 1994. Takový názor sice odpovídá okolnostem ad hoc zjištěným v citované věci (žalobkyně v ní ještě nebyla českou občankou v intervalu od 1. 4. do 1. 10. 1991), má-li však být generalizován, pak není správný.
Přiléhavá je naopak argumentace rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1368/97 (uveřejněným ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek pod č. 31/1999), jak ostatně správně poznamenala dovolatelka. Účelem zrušení podmínky trvalého pobytu bylo jen to, aby osoby, které jinak splňovaly všechny předpoklady aktivní věcné legitimace již v období po nabytí účinnosti zákona o mimosoudních rehabilitacích, tj. od 1. 4. 1991, mohly v nově otevřené lhůtě od 1. 11. 1994 svůj nárok uplatnit (srov. též nález Ústavního soudu ze dne 12. 5. 1998, sp. zn. I. ÚS 409/97, in Sbírka nálezů a usnesení sv. 11, č. 52). Podstatné tedy v posuzované věci především je, že žalobkyně, nebýt diskriminační podmínky trvalého pobytu na území republiky, mohla oprávněně uplatnit svůj restituční nárok v době od 1. 4. 1991 v šestiměsíční lhůtě vůči povinné osobě, resp. v jednoroční lhůtě (počítané od stejného data) u soudu. Není významné, že tak učinila po nabytí účinnosti derogačního nálezu Ústavního soudu, publikovaného pod č. 164/1994 Sb., již „jen“ jako občanka Slovenské republiky. Zákon o mimosoudních rehabilitacích v tomto ohledu žádná omezení, vlastně pro futuro, neobsahuje, jak opakovaně dovodil i Nejvyšší soud například v rozsudku ze dne 5. 11. 2002, sp. zn. 28 Cdo 1256/2002 (Soubor rozhodnutí NS sv. 22, str. 27 a násl.); nepochybně stále obstojí i odkaz tamtéž na stanovisko téhož soudu uveřejněné pod č. 34/1993 Sbírky rozhodnutí a stanovisek (str. 251/117/).
Odvolací soud tedy pochybil, nepřiznal-li žalobkyni status oprávněné osoby jen z toho důvodu, že neměla splňovat podmínku státního občanství ve smyslu §3 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích. Rozsudek odvolacího soudu byl proto dovolacím soudem zrušen a věc mu vrácena k dalšímu řízení (§243b odst. 2 in fine, odst. 3 o. s. ř.).
V dalším průběhu řízení, v němž bude rozhodnuto též o nákladech dovolacího řízení, je odvolací soud vázán právními závěry vyslovenými dovolacím soudem.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 19. července 2004
JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.
předseda senátu