ECLI:CZ:NS:2004:28.CDO.1629.2003.1
sp. zn. 28 Cdo 1629/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Ireny Hladíkové, o dovolání dovolatelů : 1. J. O., zastoupeného advokátem, 2. M. O., zastoupeného advokátem, 3. J. O., proti rozsudku Městského soudu v Praze z 19.11.2002, sp. zn. 16 Co 139/2002, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 16 C 151/91 /žalobkyně V. B., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1. J. O., zastoupenému advokátem, 2. M. O., zastoupené advokátem, a 3. J. O., o uzavření dohody o vydání nemovitostí/, takto:
I. Dovolání dovolatelů se o d m í t a j í.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl rozsudkem z 24.3.1997, č.j. 16 C 151/91-283 o žalobách žalobce F. B. /podané u soudu 27.4.1992/ a žalobkyně V. B. /podané u soudu 31.7.1991/, jež byly spojeny ke společnému projednání.
Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo především určeno, že vlastnictví jedné ideální poloviny domu čp. 62 v Praze-Vinohradech, jakož i ideální poloviny pozemků parc. č. 1313/2 a parc. č. 1314 v P. je „český stát“. Byl však zamítnut žalobní návrh na určení, že český stát je vlastníkem i další ideální poloviny uvedených nemovitostí.
Dalším výrokem téhož rozsudku bylo žalovaným J. O., a žalované M. O. uloženo uzavřít s žalobkyní V. B. dohodu o vydání jedné ideální čtvrtiny domu čp. 62 v P. a také žalovanému J. O. bylo uloženo uzavřít se žalobkyní V. B. dohodu o vydání další ideální čtvrtiny tohoto domu.
Stejně tak bylo žalovaným J. O., a M. O. uloženo uzavřít se žalobkyní V. B. dohodu o vydání jedné ideální čtvrtiny pozemků parc. č. 1313/2 a parc. č. 1314 v P. a také žalovanému J. O. bylo uloženo uzavřít se žalobkyní V. B. dohodu o vydání další ideální čtvrtiny uvedených pozemků.
Byl zamítnut žalobní návrh, aby také České republice-Městské části P. bylo uloženo uzavřít se žalobkyní V. B. dohodu o vydání jedné ideální poloviny domu čp. 62 a pozemků parc. č. 1314 v P.
Bylo rozhodnuto, že žalobkyně V. B. a všichni žalovaní nemají vůči sobě právo na náhradu nákladů řízení; také ve vztahu mezi žalobcem Ing. B. všemi žalovanými bylo rozhodnuto, že vůči sobě nemají právo na náhradu nákladů řízení.
Žalované České republice-Městské části P. nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení vůči žalobkyni V. B.
Bylo rovněž uloženo žalovaným J, O., M. O. a J. O., aby na účet Obvodního soudu pro Prahu 2 zaplatili na úhradu placeného znalečného 5.594,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
O odvoláních žalobců a odvoláních žalovaných J. O., J. O. a M. O. rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem z 30.4.1998, sp. zn. 22 Co 512/97.
Rozsudek soudu prvního stupně byl rozsudkem odvolacího soudu změněn ve výroku, označeném I., tak, že žalobní návrh na určení, že vlastníkem jedné ideální poloviny domu čp. 62 v P. je český stát, byl zamítnut. Další výroky rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé, označené II., III. A V. byly potvrzeny. Změněn byl také výrok rozsudku soudu prvního stupně, označený IV., a to tak, že byl zamítnut žalobní návrh žalobkyně V. B. na uložení povinnosti žalovaných J. O., M. O. a J. O. uzavřít s touto žalobkyní dohodu o vydání jedné ideální čtvrtiny pozemků parc. č. 1313/2 a parc. č. 1314 v P.
Ve výrocích o nákladech řízení byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žalobkyně V. B. a žalovaní J. O., M. O. a J. O. nemají navzájem právo na náhradu nákladů řízení; další změna se týkala náhrady nákladů řízení ze strany žalobce F. B. vůči žalovanému J. O., částkou 7.625,- Kč a vůči žalovanému J. O. částkou 1.140,- Kč, a to v obou případech do tří dnů od právní moci rozsudku; změna se týkala také toho, že bylo rozhodnuto, že žalovaná M. O. a žalovaná Česká republika-Městská část P. nemají navzájem právo na náhradu nákladů řízení; byl také zrušen výrok o povinnosti všech žalovaných /s výjimkou žalované České republiky-Městské části P./ zaplatit náhradu soudem vyplaceného znalečného částkou 5.594,20 Kč; jinak byl výrok rozsudku soudu prvního stupně ohledně nákladů řízení před soudem prvního stupně potvrzen; v uvedeném rozsahu zrušení byla věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. O nákladech odvolacího řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto, že žalobce F. B. je povinen nahradit žalovanému J. O., 3.800,- Kč a žalované M. O. 3.800,- Kč, oběma do 3 dnů od právní moci rozsudku. Bylo také rozhodnuto, že žalobkyně V. B. a všichni žalovaní nemají navzájem právo na náhradu nákladů odvolacího řízení; rovněž bylo rozhodnuto, že žalobce F. B. a žalovaný J. O. a žalovaná Česká republika-Městská část P. nemají navzájem právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Výrokem rozsudku odvolacího soudu byl zamítnut návrh žalobkyně V. B. a žalobce Dr. Ing. B. i žalovaného J. O. na připuštění dovolání proti rozsudku odvolacího soudu.
O dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze z 30.4.1998, sp. zn. 22 Co 512/97, bylo rozhodnuto rozsudkem Nejvyššího soudu z 21.3.2001, 28 Cdo 2553, 2556 a 2559/99. Tímto rozsudkem dovolacího soudu bylo dovolání Dr. Ing. F. B. a V. B. zčásti zamítnuto a zčásti odmítnuto. Dovolání dovolatelů J. O. bylo odmítnuto. Bylo také odmítnuto dovolání dovolatelky M. O. proti usnesení Městského soudu v Praze z 11.6.1999, sp. zn. 55 Co 243/99, týkající se úhrady nákladů řízení na účet Obvodního soudu pro Prahu 2 částkou 2.734,60 Kč /společně a nerozdílně se žalovaným J. O./. O náhradě nákladů řízení odvolacího soudu bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků řízení nemá právo na jejich náhradu.
Na podkladě ústavní stížnosti F. B. a V. B. bylo nálezem Ústavního soudu ČR z 12.11.2001, IV. ÚS 379/01, rozhodnuto tak, že byl zrušen výrok rozsudku Nejvyššího soudu z 21.3.2001, 28 Cdo 2553 2556 a 2559/99, označený I., pokud se týkal zamítnutí dovolání dovolatelky V. B. Dále byl tímto nálezem Ústavního soudu ČR zrušen rozsudek Městského soudu v Praze z 30.4.1998, sp. zn. 22 Co 512/97, jímž byl změněn výrok ve věci samé /označený V./ rozsudku soudu prvního stupně, pokud se týkal zamítnutí žaloby V. B. na vydání ideálního dílu pozemku parc. 1314 a parc. č. 1313/2 v katastrálním území P. a dále ve výroku o náhradě nákladů řízení, jímž byl změněn výrok rozsudku soudu prvního stupně a výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení tak, že žalobkyně V. B. a žalovaní nemají navzájem právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. V ostatním byla ústavní stížnost F. B. a V. B. odmítnuta.
V odůvodnění svého nálezu se Ústavní soud ČR zabýval zejména výkladem ustanovení §8 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. i §10 odst. 5 zákona č. 403/1990 Sb. K tomu uváděl, že „v praxi by orgány veřejné moci neměly ustanovení o nevydání pozemku, k němuž bylo zřízeno právo osobního užívání chápat jako absolutní překážku pro vydání pozemku, nýbrž pouze jako překážku obecnou, která však nemůže bránit vydání věci při splnění podmínek ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.“. Bylo by proti smyslu restitučního zákona, aby oprávněné osobě, jíž se za splnění zákonem stanovených podmínek vydává stavba, bylo upíráno právo na vydání pozemku získaného fyzickou osobou spolu se stavbou, jíž je podle zákona povinna oprávněné osobě vydat; nepochybně nebylo úmyslem zákonodárce chránit práva těch fyzických osob, jež nabyly věc v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění“.
Městský soud v Praze poté vynesl rozsudek z 19.11.2002, sp. zn. 16 Co 139/2002, jímž potvrdil rozsudek soudu prvního stupně z 24.3.1997 /čj. 16 C 151/91-283 Obvodního soudu pro Prahu 2/, kterým bylo žalovaným J. O., M. O. a J. O. uloženo uzavřít se žalobkyní V. B. dohodu o vydání ideální poloviny pozemků s tím, že tato dohoda se týká pozemku parc. č. 1313/2 /statní plocha/ a pozemku parc. č. 1314 /zastavěná plocha a nádvoří/ v katastrálním V., zapsaných na listu vlastnictví č. 2516 u Katastrálního úřadu P. Byl také potvrzen uvedený rozsudek soudu prvního stupně ve výroku označeném VI., kterým bylo uloženo žalovaným J. O., M. O. a J. O. zaplatit V. B. náhradu nákladů řízení. Uvedeným třem žalovaným bylo uloženo zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni V. B. na náhradu nákladů řízení odvolacího a dovolacího 7.025,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalovaných nebyla shledána důvodnými.
Odvolací soud vycházel z právních závěrů Ústavního soudu ČR, obsažených v jeho zrušovacím nálezu z 12.11.2001, IV. ÚS 379/01, a měl za to,že i soud prvního stupně dostatečně zjistil skutkový stav věci a dospěl ke správnému závěr, že žalovaní jsou povinni uzavřít se žalobkyní V. M. dohodu o vydání pozemků parc. č. 1313/2 a parc. č. 1314 v P. Tomuto závěru nebrání okolnosti namítané žalovanými, že totiž žalovaní byli uživateli bytu v domě, který je na uvedených pozemcích postaven, a že žalovaný J. O. byl v době získání nemovitostí ve věku těsně po nabytí zletilosti. Za rozhodující tu odvolací soud pokládal tu skutečnost, že kupní smlouva o převodu nemovitostí uzavřená v červnu 1978 mezi bývalým Nejvyšším soudem ČSSR a J. M. a J. O. nebyla za Nejvyšší soud podepsána osobou k tomuto úkonu oprávněnou, protože tento nedostatek sám o sobě představuje rozpor s tehdy platnými právními předpisy.
Pokud žalovaní namítali, že ze strany žalobkyně V. B. nebyla podána řádná výzva k vydání nemovitostí podle ustanovení §5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., měl odvolací soud naopak za to, že v listině ze 14.4.1991, kterou zaslal žalovaným jménem V. B. Dr. K., je obsažena výzva k vydání ½ domu čp. 62, který stojí na pozemku parc. č. 1314 v katastrálním území V. a připojena byla i fotokopie výpisu z pozemkové knihy /z vložky č. 2868/; na tomto výpisu jsou pak uvedeny všechny nemovitosti, o něž v tomto řízení jde /dům čp. 62, pozemek parc. č. 1313 a parc. č. 1314/. Z toho vyplývá, že žalobkyně V. B. se domáhala navrácení celého svého nemovitého majetku, nikoli jen jeho části.
Odvolací soud proto potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o vydání uváděných pozemků jako věcně správný podle ustanovení §219 občanského soudního řádu, stejně jako výrok o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobkyní V. B. a žalovanými J., M. a J. O. O nákladech řízení bylo rozhodnuto s poukazem na ustanovení §142 odst. 1 a §224 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu z 19.11.2002 /sp. zn. 16 Co 139/2002 Městského soudu v Praze/ byl doručen advokátům, kteří v řízení zastupovali žalobkyni V. B., žalovaného J. O., a žalovanou M. O. 30.12.2003 a žalovanému J. O. dne 3.2.2003, takže rozsudek nabyl právní moci dnem 3.2.2003. Dovolání proti tomuto rozsudku odvolacího soudu bylo podáno u Obvodního soudu pro Prahu 2 žalovaným J. O., dne 26.2.2003, žalovanou M. O. dne 3.3.2003 a žalovaným J. O. bylo dovolání předáno na poště 3.3.2003 k doručení Obvodnímu soudu pro Prahu 2. Dovolání byla tedy podána ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 občanského soudního řádu. Všichni tito dovolatelé navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Dovolatel J. O. ve svém dovolání uváděl, že má za to, že je jeho dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. f/ občanského soudního řádu /ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb./, protože mu byla odňata možnost jednat před soudem nesprávným postupem soudu v průběhu řízení. Jako dovolací důvody tento dovolatel uplatňoval, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, která nemá oporu v zákoně, a že toto rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Uvedený dovolatel především namítal, že odvolací soud jednal dne 19.11.2002 v jeho nepřítomnosti, případně v nepřítomnosti jeho právního zástupce, a to přesto, že dne 14.11.2002 byla odvolacímu soudu doručena řádná omluva právního zástupce tohoto žalovaného i s udělením plné moci; v omluvě bylo uvedeno, že vzhledem ke krátkosti termínu od udělení plné moci nebyl tento zástupce schopen spis prostudovat a připravit se k soudním jednání. Pro krátkost termínu před odvolacím jednáním nebylo možné uskutečnit plánované setkání uvedeného žalovaného se zvoleným zástupcem z P., a to v O., kde tento žalovaný /jenž je ve věku 82 roku/, bydlí, aby se tak společně připravili na odvolací jednání.
Podle názoru dovolatele J. O., je rozhodnutí odvolacího soudu v daném případě ve zjevném rozporu s ustanovením §10 odst. 6 zákona č. 403/1990 Sb., podle něhož pozemek, k němuž bylo zřízeno právo osobního užívání, se nevydává a oprávněné osobě přísluší peněžní náhrada /§14 téhož zákona/. Uvedený dovolatel je nadále toho názoru, že na smlouvě, uzavřené mezi bývalým Nejvyšším soudem ČSSR a žalovanými J., M. a J. O., byl po právu podpis D. B. za uvedený soud, když tato osoba byla řádně k tomu zmocněna plnou mocí předsedy uvedeného soudu, jako statutárního představitele soudu, a odpovídalo to také tomu oprávnění, které uvedená pracovnice měla podle organizačního opatření z 1.7.1977, vydaného předsedou bývalého Nejvyššího soudu ČSSR. Podle názoru uvedeného dovolatele se také odvolací soud nevypořádal s tím, zda žalovaná M. O. a žalovaný J. O. věděli o tom, kdo byl nebo nebyl oprávněn zmíněnou smlouvu podepisovat za Nejvyšší soud ČSSR.
Dovolatel J. O., trval i na tom, že výzva k vydání nemovitosti ze 14.4.1991 ze strany žalobkyně V. B. směřovala podle svého slovního znění jen k vydání domu čp. 62 v P. a nikoli i k vydání pozemků parc. č. 1313/2 a parc. č. 1314 v katastrálním území V.
Uvedený dovolatel byl rovněž toho názoru, že odvolací soud, ani soud prvního stupně se v podstatě nezabývaly vznesenou námitkou vydržení, kdy soud prvního stupně pouze obecně konstatoval, že ani jeden ze žalovaných nebyl v dobré víře, že mu právo osobního užívání patřilo vzhledem k tomu, že nepochybně všichni žalovaní museli vědět, že je získali za cenu, jež byla v rozporu s cenovými předpisy a že jim bylo právo osobního užívání zřízeno ve větší výměře a také za cenu v rozporu s cenovými předpisy. Odvolací soud se pak touto okolností vůbec nezabýval a spokojil se pouze se závěrem, že kupní smlouvu ohledně domu čp. 62 v Praze-Vinohradech podepsala za převádějící Nejvyšší soud ČSSR osoba, která k tomu nebyla oprávněna. I kdyby vědomost byla dána ze strany J. O., v žádném případě nelze bez dalšího toto vztahovat rovněž na žalované M. O. a J. O.; tito žalovaní nebyli obeznámeni s provozem v bývalého Nejvyššího soudu ČSSR.
Dovolatelka M. O. pokládala své dovolání za přípustné i důvodné, když jí nepochybně postupem odvolacího soudu byla odňata možnost jednat před soudem, a co do důvodů dovolání poukazovala na to, že rozhodnutí soudů obou stupňů v daném případě vychází ze skutkového zjištění, která nemají oporu v provedeném dokazování, a také že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Tato dovolatelka poukazovala především na to, že odvolací sodu při svém jednání dne 19.11.2002 jednal za její nepřítomnosti i za nepřítomnosti žalovaného J. O., ačkoli se oba řádně omluvili a pro náhlé onemocnění nebyla jednání přítomen ani její zástupce /který však doložil své onemocnění i pracovní neschopnost/.
Dovolatelka M. O. trvala na tom, že nesprávně byly objasněny a posouzeny náležitosti výzvy žalobkyně V. B. k vydání věcí ze 14.4.1991, když z obsahu této výzvy je zcela zřejmé, že v něm tato žalobkyně uvedla nepochybně jen dům čp. 62 v P. a nikoli již pozemky parc. č. 1313/2 a parc. č. 1314. Nebyly tu tedy zákonné předpoklady k rozhodování o žalobním návrhu na vydání těchto pozemků. Stejně tak pokládá uvedená dovolatelka za zcela nesprávné rozhodnutí o vydání těchto pozemků oprávněné osobě v přímém a jednoznačném rozporu se slovním zněním ustanovení §10 odst. 6 zákona č. 403/1990, podle něhož „pozemek, k němuž bylo zřízeno právo osobního užívání se nevydává a oprávněné osobě přísluší peněžní náhrada /§14 zákona č. 403/1990 Sb./“. Opačný názor nelze dovozovat z tzv. úmyslu zákonodárce, když po celou dobu více jak desetiletého trvání tohoto právního předpisu nebyl uvedený zákon novelizován, jako tomu bylo např. u dalšího předpisu restituční povahy – zákona č. 229/1991 Sb.
Pokud se odvolací soud zabýval otázkou vydržení práva k pozemku v daném případě na straně žalované M. O. a žalovaného J. O., pak se vůbec nevypořádal s otázkou jejich dobré víry; nepostačoval tu paušální odkaz na to, že kupní smlouva ohledně domu čp. 62 v P. byla uzavřena v rozporu s právními předpisy ve verzi výkladu,kterou tu zastává odvolací soud.
Také dovolatel J. O. pokládal své dovolání za přípustné a důvodné, když rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Rozhodnutí odvolacího soudu, je podle názoru tohoto dovolatele, jednoznačně v rozporu s ustanovením §10 odst. 6 zákona č. 403/1990 Sb. a zcela správně Městský soud v Praze ve svém rozsudku z 30.4.1998, sp. zn. 22 Co 512/97, uvedl, že „citované ustanovení je formulováno naprosto jednoznačně a nelze z něj výkladem dovodit, že dopadá pouze na případy, kdy by toto právo bylo zřízeno v souladu s právními předpisy, neboť tu nerozlišuje mezi právem zřízeným v souladu se zákonem či nikoli“. Žádný rozšiřující výklad tu proto není na místě; i Ústavní soud by měl být, podle názoru tohoto dovolatele, vázán právem a výklad, který již není výkladem, ale faktickou změnou právní úpravy příslušných ustanovení zákona, by měl dojít svého vyjádření v tom, že Ústavní soud ČR je oprávněn i k tomu, že může ustanovení zákona zrušit na základě návrhu na toto zrušení, k čemuž ovšem ohledně ustanovení §10 odst. 6 zákona č. 403/1990 Sb. nedošlo. Odvolací soud v daném případě ke svému rozhodnutí, proti němuž směřuje dovolání dovolatelů žádné odůvodnění k aplikaci a k výkladu ustanovení §10 odst. 6 zákona č. 403/1990 Sb. neuvedl a jen poukázal na extenzivní výklad Ústavního soudu ČR. Stejně poustupoval odvolací soud i při aplikaci a výkladu ustanovení §5 zákona č. 403/1990 Sb. v souvislosti s tím, když posuzoval výzvu žalobkyně V. B. ze 14.4.1991 za odpovídající tomuto ustanovení, třebaže z obsahu této výzvy je zřejmé, že se týkala pouze domu čp. 62 v P. a nikoli pozemků parc. č. 1313/2 a parc. č. 1314 v tomtéž katastrálním území.
Dovolatel J. O. namítal rovněž, že v dosavadním řízení před soudy obou stupňů se tyto soudy nezabývaly otázkou nabytí domu i pozemků na základě vydržení, což bylo jím uplatněno již v řízení před soudem prvního stupně, v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně a také i v dovolání, které v této právní věci podal 26.8.1998. „I kdyby kupní smlouva z roku 1978 a dohoda o užívání pozemků byla neplatná, nevylučuje to vznik vlastnického práva k předmětným nemovitostem na základě vydržení“, uváděl dovolatel J. O. ve svém dovolání; „oprávněná držba se může opírat i o neplatnou smlouvu, tedy o domnělý titul, pokud ovšem držitel byl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že smlouva je platná“. Dovolatel J. O. ještě dodával, že sám v době uzavírání kupní smlouvy a dohody o osobním užívání pozemků byl tehdy ve velmi mladém věku, neměl ještě právnické vzdělání, uvedená smlouva a uvedená dohoda byly registrovány /po předchozím přezkoumání/ bývalým státním notářstvím, takže tu byly četné okolnosti upevňující dovolatele v jeho dobré víře, že mu nabytý spoluvlastnicí díl domu i pozemků náleží. Požadavek délky nepřetržitého běhu vydržecí lhůty, požadovaný občanským zákoníkem, byl v tomto případě, podle názoru uvedeného dovolatele, splněn.
Při posuzování těchto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným o řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů /tj. zejména podle ustanovení občanského soudního řádu – zákona č. 99/1963 Sb. ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb./ se projednají podle dosavadních předpisů.
Také v bodu 15 uvedených přechodných ustanovení zákona č. 30/2000 Sb. je uloženo odvolacím soudům projednat odvolání proti rozhodnutím soudu prvního stupně, vydaným přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. /tj. před 1.1.2001/, jako tomu bylo i v daném případě, podle dosavadních právních předpisů. Na to také odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku, proti němuž směřuje dovolání dovolatelů, správně poukazoval.
Při posuzování přípustnosti dovolání dovolatelů bylo třeba mít na zřeteli, že rozhodování o odvolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 z 24.3.1997, čj. 16 C 157/91-283, bylo již předmětem řízení u odvolacího soudu – Městského soudu v Praze pod sp. zn. 22 Co 512/97; rozsudkem Městského soudu v Praze z 30.4.1998, sp. zn. 22 Co 512/97, bylo vysloveno, že návrh žalobců, prvního a třetího žalovaného /tj. J. O., a J. O./ na připuštění dovolání proti tomuto rozsudku se zamítá.
Z uvedeného vyplývá, že v řízení o odvolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 z 24.3.1997, čj. 16 C 151/91-283, došlo už k tomu, že ze strany dvou žalovaných /J. O., a J. O./ byl již učiněn před vyhlášením potvrzujícího rozsudku odvolacího soudu návrh uvedených dvou účastníků řízení na vyslovení přípustnosti dovolání, jak to bylo stanoveno v §239 odst. 2 občanského soudního řádu /ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb./.
Přípustnost dovolání podle uváděného ustanovení §239 odst. 2 občanského soudního řádu /v již uvedeném znění/ byla ovšem závislá na tom, že „dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam“.
K výkladu této právní úpravy přípustnosti dovolání byl v usnesení Ústavního soudu ČR z 23.8.1995, III. ÚS 181/95, uveřejněném pod č. 19 /usnesení/ ve svazku 4 Sbírky nález a usnesení Ústavního soudu ČR, zaujat právní názor : „Za rozhodnutí pop právní stránce zásadního významu nutno považovat zejména ta rozhodnutí, která se odchylují od ustálené judikatury soudů nebo přinášejí judikaturu novou, a to s možným dopadem na rozhodování v obdobných případech“.
Odvolací soud ve svém rozsudku z 19.11.2002 /sp. zn. 156 Co 139/2002 Městského soudu v Praze/ se zabýval posouzením toho, zda tu je na místě vydání pozemků, k nimž bylo zřízeno právo osobního užívání pozemků podle dříve platné právní úpravy /§198 až §220 občanského zákoníku ve znění před jeho novelizací zákonem č. 509/1991 Sb./ a zda tu byla ze strany žalobkyně V. B. podána řádně a včas výzva k vydání nemovitostí. V těchto posuzovaných otázkách vycházel odvolací soud výslovně z právních závěrů obsažených v nálezech a usneseních Ústavního soudu ČR v rozhodnutí citovaných, jak to ostatně /byť kriticky/ uváděli dovolatelé ve svých dovoláních proti citovanému rozsudku odvolacího soudu. Za těchto okolností nelze přesvědčivě dospět k závěru, že se tu odvolací soud svým rozhodnutím odchýlil od ustálené judikatury soudů nebo že by přinášel judikaturu novou.
Proto tedy v daném případě nebylo možné shledat zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §239 odst. 2 občanského soudního řádu /ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb./, pokud šlo o dovolání dovolatele J. O., a dovolatele J. O., kteří podali v tomto řízení již v roce 1998 návrh na vyslovení přípustnosti dovolání, o němž však odvolací soud rozhodl záporně.
Dovolatelé M. O. a J. O., uplatňovali však ještě i to, že je jejich dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. f) občanského soudního řádu /ve znění před jeho novelizací zákonem č. 30/2000 Sb./.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. f) občanského soudního řádu /ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb./ bylo přípustné dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. S poukazem na toto ustanovení namítali oba uvedení dovolatelé, že odvolací soud jednal při svém jednání 19.11.2002 v jejich nepřítomnosti, ale i v nepřítomnosti jejich zástupců /advokátů/.
K výkladu ustanovení §237 odst. 1 písm. f) občanského soudního řádu bylo v rozhodnutí uveřejněném pod č. 25/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, uvedeno: „Odnětím možnosti jednat před soudem /§237 odst. 1 písm. f) občanského soudního řádu/ se rozumí takový postu soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci těch procesních práv, která občanský soudní řád dává“. Např. nenařídil-li odvolací soud k věcnému projednání odvolání jednání před odvolacím soudem, odňal tím účastníkům řízení možnost jednat před soudem ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. f) občanského soudního řádu /srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 20/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek/. O odnětí možnosti jednat před soudem ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. f) občanského soudního řádu jde tehdy, jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení /a nikoli až při rozhodování/ a byl-li tento postup nesprávný /viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 49/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek/. V rozhodnutí uveřejněném pod č. 53/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek bylo k výkladu ustanovení §237 odst. 1 písm. f) občanského soudního řádu zdůrazněno ohledně vadného postupu soudu v řízení, že o takový postup jde, nařídil-li soud jednání, „k němuž nebyl účastník řízení předvolán“.
Z ustanovení §101 odst. 2, §110, §115 a §153b odst. 1 a 4 občanského soudního řádu /ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb./, vyplývá, ž v občanském soudním řízení je možné i projednání věci v nepřítomnosti účastníků řízení.
V daném případě šlo o žalovaného J. O., o nepřítomnost při odvolacím jednání dne 19.11.2002, k němuž tento žalovaný přípisem z 11.11.2002 /jenž došel soudu 14.11.2002 a je založen na č.l. 637 spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 16 C 151/91/ sdělil : „Souhlasím, aby bylo jednáno ve věci za mé nepřítomnosti“. Zástupci tohoto žalovaného bylo odvolacím soudem dne 14.11.2002 sděleno, že odvolací jednání, stanovené na 19.11.2002 nebude odložené a dne 18.12.2002 se za advokáta JUDr. V. C. dostavil k odvolacímu soudu za účelem nahlédnutí do spisu Mgr. R. H., koncipient.
V daném případě šlo dále u zástupce žalované M. O. k tomu, že dne 17.11.2002 zaslal odvolacímu soudu stanovisko této žalované k věci /jež došlo soudu 18.11.2002/ a omluva neúčasti při jednání dne 19.11.2002, která byla doručena soudu 19.11.2002 i s odůvodněním neúčasti zástupce žalované M. O. – JUDr. I. K., advokáta, pro jeho onemocnění.
Při odvolacím jednání dne 19.11.2002 nedošlo k provádění žádných svědeckých výpovědí.
Za těchto uvedených okolností nedospěl dovolací soud k závěru, že by tu ze strany odvolacího soudu došlo k tomu, že by účastníkům řízení byla nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem, jak to mělo na zřeteli ustanovení §237 odst. 1 písm. f) občanského soudního řádu /ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb./.
Neshledal proto dovolací soud v daném případě zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §239 odst. 2, ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. f) a ani podle jiného ustanovení občanského soudního řádu /ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb./.
Nezbylo tedy dovolacímu soudu než přikročit k odmítnutí dovolání dovolatelů podle ustanovení §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu / v již uvedeném znění/, a to jako dovolání nepřípustného.
Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a ohledně nákladů vynaložených žalobkyní V. B. na vyjádření k dovolání dovolatelů použil dovolací soud ve smyslu ustanovení §243b odst. 4 a §224 odst. 1 občanského soudního řádu ustanovení §150 občanského soudního řádu umožňující nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení; dovolací soud tu přihlížel k povaze projednávané právní věci i k obsahu zmíněného vyjádření k dovolání, rekapitulujícímu v podstatě procesní stanovisko žalobkyně v této právní věci, vyjádřené již v řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně 22. července 2004
JUDr. Josef Rakovský,
předseda senátu