ECLI:CZ:NS:2004:28.CDO.2151.2003.1
sp. zn. 28 Cdo 2151/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ireny Hladíkové a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobce J. B., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, sídlem Praha 1, Letenská 15, o 626 500,-Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp.zn. 7 C 152/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28.1. 2003, č.j. 25 Co 472/2002-96, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Žalobou podanou dne 4.9.1998 u Obvodního soudu pro Prahu 1 doplněnou dne 8. 1.2002 domáhal se žalobce uložení povinnosti žalovanému zaplatit mu částku 626.500 Kč s úrokem z prodlení ve výši 26% ode dne podání žaloby do zaplacení nebo zaplatit žalobci částku 10.000 Kč v hotovosti do tří dnů od právní moci rozsudku a částku 616.500 Kč v cenných papírech, které nemají povahu státního dluhopisu, do jednoho měsíce od právní moci rozsudku, to vše spolu s úrokem z prodlení 26% ode dne podání žaloby do zaplacení, to vše s odkazem na ustanovení §13 zákona č. 87/1991 Sb.
Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně ve věci naposledy rozhodl rozsudkem ze dne 1. 7. 2002, č.j. 7 C 151/99-80, jímž žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci 626.500,-Kč v cenných papírech nemajících povahu státního dluhopisu, a kterým byla zamítnuta žaloba o 26% úrok z prodlení z částky 626.500,-Kč od 4.9.1998 do zaplacení.
Po skutkové stránce vyšel soud prvního stupně ze zjištění, že žalobce dne 19. 3. 1992 uplatnil nárok na finanční náhradu podle §13 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, s tvrzením, že jeho rodičům byly odňaty spoluvlastnické podíly k nemovitostem blíže popsaným v žalobě. Tvrdil své postavení oprávněné osoby, jakož i důvod vydání podle
§6 odst. 1, písm. j) citovaného zákona, přitom k vydání nemovitostí nedošlo proto, že tyto pozemky byly zastavěny. Žalovaný jeho nároky odmítl přípisem ze dne 15.7.1993 a ani později uplatněné nároky žalobce neuspokojil. S přihlédnutím k výsledkům důkazního řízení, zejména závěrů vyžádaného znaleckého posudku, zjistil pak soud výši finanční náhrady z vyvlastnění pozemků na předmětných pozemcích částkou 626.500 Kč.
Při takto zjištěném skutkovém stavu soud prvního stupně přiznal žalobci uvedenou částku s odkazem na ustanovení §13 zákona č. 87/1991 Sb. Zamítavý výrok ohledně příslušenství pohledávky představovaný požadovaným úrokem z prodlení od podání žaloby odůvodnil soud prvního stupně odkazem na závěry rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8. ledna 2002, sp. zn. 28 Cdo 1829/2001. Neposkytnutí finanční náhrady podle ustanovení §13 zákona č. 87/1991 Sb., jež nebyla ještě stanovena, nemá povahu dluhu ve smyslu ustanovení §517 odst. 1 o.z., když jde o nárok, který nebyl ještě realizován. Kromě toho u této finanční náhrady není upravena sankce, jež by byla obdobná sankci uvedené v §22 odst. 3 zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd. Přiznání úroků z prodlení by přicházelo do úvahy pouze poté, co by rozsudek o přiznání finanční náhrady nabyl právní moci a žalovaný by byl s jejím zaplacením v prodlení.
K odvolání žalobce proti zamítavému výroku o příslušenství pohledávky Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 28. 1. 2003, č.j. 25 Co 472/2002-96, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ohledně 26%-ti procesního úroku z prodlení. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a a ztotožnil se rovněž s jeho právním posouzením. S poukazem na ustanovení §13 zákona č. 87/1991 Sb. zdůraznil, že toto ustanovení upravuje podmínky, za nichž stát poskytne oprávněné osobě finanční náhradu za nemovitosti, které jinak spadají do režimu tohoto zákona, avšak nárok oprávněné osoby nelze uspokojit naturálním plněním. Při posuzování uplatněného nároku pak příslušný orgán státu, u něhož byl tento nárok podle zákona uplatněn, postupuje podle §1 až 8 citovaného zákona. Z toho vyplývá, že uplatnění nároku na finanční náhradu podle §13 odst. 1 zákona samo o sobě, bez dalšího, nezakládá povinnost státu zastoupeného příslušným orgánem, uspokojit uplatný nárok tak, jak se to dovozoval žalobce. Tato povinnost vzniká státu teprve v okamžiku, kdy mezi oprávněným a povinným je nesporné, že nárok je důvodný.
V souzené věci státu dospěl k závěru, že na žalobcem uplatněný nárok se zákon č. 87/19í1 Sb. nevztahuje, tento nárok neshledal důvodným. Vzhledem k tomu, že řízení o nárocích uplatněných podle zákona č. 87/1991 Sb. není řízením správním, nebylo vydáno o odmítnutí nároku žalobce žádné rozhodnutí.
I při uznání poměru speciality zákona č. 87/1991 Sb. vůči občanskému zákoníku nelze dovodit splnění podmínek pro přiznání úroků z prodlení podle §517 o.z. Základním předpokladem pro uplatnění takového nároku je existence důvodného nároku vyplývajícího ze zákona č. 87/1991 Sb. O této otázce bylo rozhodnuto až rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 1.7.2002. Teprve na základě tohoto rozsudku vznikl mezi žalobcem a žalovanou vztah dlužníka a věřitele. Po marném uplynutí lhůty k plnění, které byla tímto rozhodnutím stanovena, by se mohl žalobce domáhat též úroku z prodlení.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost blíže nezdůvodnil. Z obsahu podaného dovolání však lze za použití výkladového pravidla uvedeného v §41 odst. 2 o.s.ř. (jež je použitelné i v dovolacím řízení podle §243c odst. 1 o.s.ř.) dovodit, že se zřejmě dovolává přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o.s.ř. Tvrdil totiž, že odvolací soud se dopustil nesprávného právního posouzení věci při řešení otázky úroku z prodlení při uplatnění nároku na finanční náhrady podle §13 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích a jeho rozhodnutí je v rozporu s hmotným právem. Poukazoval v tomto směru na odlišné rozhodnutí, a to rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.11.1996, sp.zn. 2 Cdon 723/97 (správně měl zřejmě na mysli sp.zn. 2 Cdon 723/97). Uplatnil tak zřejmě dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Navrhl zrušení rozsudků soudů obou stupňů v části o zamítnutí příslušenství žalovaného pohledávky a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl zamítnutí dovolání, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu se zákonem o mimosoudních rehabilitacích a odpovídá i závěrům rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8.1.2002, č.j. 28 Cdo 1829/2001.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací projednal a rozhodl věc podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.1.2001, a to v souladu s ustanovením části dvanácté, hlavy I, bodu 17, zákona č. 3é/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“).
Zjistil přitom, že dovolání podala k němu oprávněná osoba, zastoupená advokátem, a stalo se tak v dovolací lhůtě ( §240 odst. 1, §241 odst. 1 o.s.ř.). Neshledal přitom přípustnost dovolání z hlediska ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. V průběhu řízení došlo sice k zrušení původního prvostupňového rozsudku v odvolacím řízení, avšak právní otázka nastolená dovolatelem nebyla předmětem přezkumu předchozího odvolacího řízení, jak vyplývá z odůvodnění usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14.11.2000, č.j. 25 Co 318/2000-36, a v posouzení otázky požadovaného úroku z prodlení nemohl tak být následně Obvodní soud pro Prahu 10 v rozsudku ze dne 1.7.2002, č.j. 7 C 152/99-80, jako soud prvního stupně, vázán právním názorem odvolacího soudu, který zrušil dřívější rozhodnutí soudu prvního stupně.
Podle §237 odst. 1 písm.c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle odst. 3 citovaného ustanovení rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Současně se musí jednat o právní otázku, která měla pro rozhodnutí o věci určující význam (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.5.1999, sp.zn. 2 Cdon 808/97, publikované ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, ročník 2001, pod číslem 27).
Posouzení otázky, zda při uplatnění nároku na finanční náhrady podle §13 zákona o mimosoudních rehabilitacích může oprávněná osoba požadovat úrok z prodlení po státu za období před uplynutím lhůty k plnění na základě vyhovujícího rozhodnutí soudu o přiznání náhrady, je právní otázkou, která měla určující význam pro rozhodnutí v souzené věci. Přitom nelze pominout okolnost, na kterou dovolatel poukazuje, totiž existenci dvou rozdílných rozhodnutí vydaných k této otázce v dovolacím řízení, byť i šlo o rozhodnutí vydaná v různých etapách vývoje interpretační praxe k shora zmíněná právní otázce. Z toho důvodu dovolací soud dospěl k závěru o přípustnosti dovolání v této věci podle §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o.s.ř. Přezkoumal proto napadené rozhodnutí v rozsahu plynoucím z podaného dovolání a z ustanovení §242 odst. 1, odst. 3 o.s.ř. a dospěl poté k závěru, že dovolání v této věci není opodstatněné.
Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. může spočívat buď v tom, že soud použije na projednávanou právní věc nesprávný právní předpis anebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13/45/).
Odvolací soud předně správně aplikoval ustanovení §13 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., pokud běží o posouzení povahy základního nároku uplatněného v tomto sporu žalobcem. Dovolací soud v tomto směru odkazuje na příslušnou pasáž odůvodnění odvolacího soudu, která srozumitelně a výstižně charakterizuje povahu tohoto nároku a mechanismus jeho uplatnění. Ani dovolací soud nemá důvodu odchýlit se od závěrů odvolacího soudu o tom, že nárok podle shora citovaného ustanovení zákona nevzniká pouhým uplatněním se strany oprávněné osoby vůči státu zastoupenému příslušným orgánem. Zákon č. 87/1991 Sb. stanovil shodně jak v případech vydání věci, tak v případě nároku na výplatu finanční náhrady tam, kde naturální restituce byla ze zákona vyloučena, postup upravený v příslušných ustanoveních zákona. Ten je představován primárně dohodou, jako právním důvodem zakládajícím nárok na vydání, resp. na výplatu finanční náhrady, případně soudním rozhodnutím, jako je tomu v posuzované věci. Popsaný postup proto vylučuje závěr, že by pouhým uplatněním nároku se strany oprávněné osoby vůči státu zastoupenému příslušným orgánem, došlo k založení povinnosti státu k pozdějšímu plnění, které stát považoval za nedoložené, sporné nebo neexistující. K posouzení oprávněnosti nároku na finanční náhradu slouží právě soudní řízení o takto uplatněném nároku oprávněné osoby. Bez existence pravomocného a vykonatelného rozsudku (v případě přiznání nároku na finanční náhradu) je tak pojmově vyloučeno hovořit o vztahu mezi státem jako dlužníkem a oprávněnou osobou jako věřitelem. V tomto směru je třeba považovat závěry odvolacího soudu za správné. Pouze pro úplnost se připomíná, že vznik nároku na finanční náhradu nelze upínat na okamžik podání výzvy se strany oprávněné osoby vůči státu, neboť pro takový závěr znění zákona č. 87/1991 Sb. (na rozdíl od úpravy podle zákona č. 403/1990 Sb.) neposkytuje podklad.
Shora uvedené právní posouzení odpovídá i závěrům stanoviska občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu z 15.7.1993, Cpjn 50/93, publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1993, pod č.34, podle něhož nedošlo-li k vydání věci oprávněné osobě, je nárok podle zákona č. 87/1991 Sb. nárokem této osoby, který nebyl ještě realizován. Pak je třeba považovat za správný i tomu odpovídající závěr odvolacího soudu, podle něhož v případě, že Česká republika – Ministerstvo financí neposkytlo oprávněné osobě finanční náhradu za nemovitost, mohla se oprávněná osoba domáhat zaplacení žalobou u soudu. Předmětem soudního řízení byl základ a výše nároku uplatněného žalobcem jako oprávněnou osobou na finanční náhradu podle §13 zákona o mimosoudních rehabilitacích. Finanční náhrada se stanoví podle cenových předpisů a v případě důvodnosti základu uplatněného nároku je výše plnění zjištěna po provedeném dokazování, a následně stanovena v rozhodnutí soudu. Vztah věřitele a dlužníka podle §517 občanského zákoníku může tak vzniknout mezi oprávněnou osobou a státem teprve od právní moci vyhovujícího rozsudku soudu o přiznání finanční náhrady podle §13 zákona o mimosoudních rehabilitacích.
Ve světle těchto závěrů dospívá dovolací soud k závěru, že argumentace dovolatele nesoucí se k odůvodnění dřívějšího rozhodnutí (rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27.11.1996, sp.zn. 2 Cdon 723/96), není případná, neboť uvedené závěry byly překonány vývojem interpretační praxe v průběhu doby.
Z obsahu spisu se nepodává závěr o existenci vad uvedených §229 odst. 1, odst. 2 písm.a/ a b/ a §229 odst. 3, ani jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 o.s.ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu je správné, a dovolací soud proto dovolání zamítl (§243b odst. 2 o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle §243b odst. 5,
§224 odst. 1 a §142 odst.1 o.s.ř; žalované náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 24. června 2004
JUDr. Josef R a k o v s k ý, v.r.
předseda senátu