ECLI:CZ:NS:2004:28.CDO.2324.2003.1
sp. zn. 28 Cdo 2324/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ireny Hladíkové, v právní věci žalobkyně E. M., zastoupené advokátem, proti žalované České republice – Ministerstvu financí ČR, o finanční náhradu podle zákona č. 87/1991 Sb., vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 7 C 143/99, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 6. 2003, č. j. 56 Co 561/2002-148, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě výše označeným byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Přerově ze dne 12. 6. 2002, č. j. 7 C 143/99-124, kterým byla zamítnuta žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 5.013.800,- Kč s 26% úrokem z prodlení od 22. 10. 1998 do zaplacení, a pro případ nemožnosti odškodnění finanční částkou vydat bezúplatně akcie RI fondu ČR v téže nominální hodnotě. Žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání. Připsala rozhodnutí zásadní význam po právní stránce a vytkla nejprve odvolacímu soudu, že chybně posoudil otázku doby přechodu majetku její právní předchůdkyně na stát; k tomu mělo dojít v rozhodném období. Dále žalobkyně namítla, že se odvolací soud nezabýval otázkou, zda byly naplněny personální předpoklady pro zařazení její matky pod ustanovení dekretu č. 108/1945 Sb. Za pomoci podrobného rozboru této otázky, s citacemi judikatury tehdejšího Nejvyššího správního soudu a nynějšího Nejvyššího soudu, dospěla dovolatelka k názoru, že její matka nemohla spadat pod okruh osob postižených uvedeným dekretem, nebyla Němkou a její majetek, který nyní podle restitučních předpisů nelze vydat, byl konfiskován neoprávněně. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud zrušil případně i oba rozsudky nižších instancí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud shledal, že žalobkyně, zastoupená advokátem, podala dovolání včas (§240 odst. 1, §241 odst. 1 občanského soudního řádu – dále „o. s. ř.“). Dovolání je přípustné, a to nikoli podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., jak se domnívala dovolatelka, ale již podle §237 odst. 1 písm. b/ téhož předpisu. Předchozí kasační usnesení odvolacího soudu ze dne 28. 6. 2001 je totiž nutno považovat za případ tzv. skryté diformity rozhodnutí nižších instancí, neboť odvolací soud zrušil prvostupňový rozsudek o vyhovění žalobě v podstatné části (zaplacení 10.000,- Kč s příslušenstvím a vydání cenných papírů v hodnotě odpovídající vyčíslené ceně nemovitostí) a vrátil věc nižší instanci se závaznými právními názory, které pak soud prvního stupně při zamítnutí žaloby respektoval. Dovolací důvod lze spatřovat v namítaném nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.).
Dovolání však není důvodné.
Odvolací soud nepochybil, učinil-li závěr, že nemovitosti, o něž ve věci prvotně šlo, přešly – oproti podmínkám §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. o mimosoudních rehabilitacích – na stát ještě před započetím běhu rozhodného období podle restitučních zákonů, tedy před datem 25. 2. 1948. Správní část konfiskačního řízení, opírající se zejména o §1 odst. 4 dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy, byla totiž završena výměrem Zemského národního výboru v B. ze dne 29. 8. 1946 o konfiskaci firmy J. F. G. (výměr nabyl právní moc 24. 9. téhož roku).
Již v rozhodnutích Nejvyššího soudu, publikovaných ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 15, 16/1994, bylo zdůrazněno, že se zákon č. 87/1991 Sb. nevztahuje na majetek, u něhož správní rozhodnutí o podmínkách konfiskace podle dekretu č. 108/1945 Sb. nabylo právní moc a stalo se vykonatelným už před 25. 2. 1948. Ústavní soud pak přisvědčil tendencím obecných soudů posuzovat splnění zákonných předpokladů přechodu věci na stát ve smyslu §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. v případě konfiskace podle dekretu č. 108/1945 Sb. tehdy, rozhodoval-li správní orgán o splnění podmínek konfiskace až po 25. 2. 1948 (viz nález ze dne 22. 6. 1995, sp. zn. IV. ÚS 56/94, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení svazek 3, č. 36, a řada dalších nálezů).
Pokud jde o časový moment přechodu nemovitostí na stát, pak Ústavní soud opakovaně označil dovršení správní části konfiskace (právní moc rozhodnutí o splnění podmínek konfiskace) jako relevantní datum ve vztahu k rozhodnému období podle restitučních předpisů. Pouze bylo-li o odvolání proti konfiskačnímu výměru rozhodnuto po 25. 2. 1948, nebo neprokázal-li se způsob, jakým bylo odvolání vyřízeno, interpretoval Ústavní soud věc resp. uplatněný nárok jako restituční (srov. nález ze dne 9. 12. 1998, sp. zn. II. ÚS 3/98, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení sv. 12, č. 152, jakož i nález ze dne 30. 5. 2000, sp. zn. I. ÚS 397/98, Sbírka nálezů a usnesení sv. 18, č. 80). Jen v případě nálezu ze dne 16. 12. 1998, sp. zn. II. ÚS 129/98 (Sbírka nálezů a usnesení sv. 12, č. 154), považoval Ústavní soud za moment přechodu věci na stát intabulaci konfiskace do pozemkové knihy, přičemž k intabulaci došlo v rozhodném období. Tento nález, provázený disentem členky senátu, však nenašel v další rozhodovací praxi ústavní soudní instituce odezvu.
Byla-li tedy správní fáze konfiskačního řízení dovršena v posuzované věci pravomocným rozhodnutím Zemského národního výboru v B. ze dne 29. 8. 1946, nemůže jít o po právu uplatněný restituční nárok žalobkyně (§6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. a contrario), a to ani na finanční náhradu.
Ve světle výše uvedeného ztrácí právní význam zabývat se druhou z odvolacích námitek, směřující k nesprávné či chybějící aplikaci dekretu č. 108/1945 Sb. vůči právní předchůdkyni žalobkyně. Sluší se ovšem poukázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2003, sp. zn. 22 Cdo 683/2002 (Soubor rozhodnutí NS sv. 26, C 1959), podle jehož závěrů nepřísluší soudu ani v současnosti, aby posuzoval existenci předpokladů konfiskace (v označené věci konfiskace podle dekretu č. 12/1945 Sb.) nebo oprávněnost námitek proti ní.
Konečně pak dovolací soud nezjistil, že by v řízení před oběma instancemi došlo k procesnímu pochybení, které by - i bez jeho výslovného uplatnění v dovolání - vyvolalo následky obdobné zmatečnosti napadeného rozhodnutí (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací soud proto dovolání žalobkyně pro správnost rozsudku odvolacího soudu zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř.).
Žalované nevznikly v řízení o dovolání žádné náklady.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 7. května 2004
JUDr. Ludvík David, CSc., v.r.
předseda senátu