ECLI:CZ:NS:2004:28.CDO.2328.2002.1
sp. zn. 28 Cdo 2328/2002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání M. O., zastoupeného advokátkou, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 23.8.2002, sp. zn. 16 Co 187, 188/2002, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 11 C 33/98 (žalobců 1. H. R. a 2. J. R., zastoupených advokátem, proti žalovanému M. O., zastoupeného advokátkou, o vydání věci), takto:
I. Dovolání proti výroku rozsudku Městského soudu v Praze z 23.7. 2002, sp. zn. 16 Co 187,188/2002, týkajícímu se vydání domu čp. 64 (s veškerým jeho příslušenstvím) v katastrálním území T., se odmítá.
II. Dovolání proti výroku téhož rozsudku Městského soudu v Praze, týkajícímu se vydání pozemků parc. č. 50/1, parc. č. 50/2 a parc. Č. 50/3 v katastrálním území T., jakož i proti výroku o nákladech řízení , se zamítá.
III. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Žalobci se domáhali žalobou, podanou u soudu 29.1.1992 (v průběhu řízení upravovanou), aby žalovanému bylo uloženo uzavřít s nimi dohodu (v navrženém znění) o vydání domu čp. 64 v T. s pozemky parc. č. 50/2 (o výměře 220 m²) parc. č. 50/1 (o výměře 450 m²) a parc. č. 50/3 (o výměře 86 m²). V žalobě žalobců bylo uvedeno, že žalobci byli v roce 1983 odsouzeni v trestním řízení soudním u Obvodního soudu pro Prahu 5 pro tehdy trestný čin opuštění republiky, a to i k trestu propadnutí majetku. V roce 1990 byl tento trest propadnutí majetku zrušen podle zákona č. 119/1990 Sb. Nemovitosti uvedené v žalobě žalobců, které po propadnutí majetku žalobců přešly na stát, získali od státu rodiče žalovaného a později tyto nemovitosti převedli na žalovaného, který je jejich synem. Žalobci vyslovovali ve své žalobě přesvědčení, že na straně žalovaného jsou dány zákonné předpoklady k vydání v žalobě uvedených nemovitostí žalobcům ve smyslu ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.
Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby s tím, že nemovitosti uvedené v žalobě žalobců byly získány jeho rodiči jednak koupí rozestavěného a poškozeného domu za cenu podle tehdy platných cenových předpisů bez jakéhokoli zvýhodnění a pozemky byly získány do dříve upraveného osobního užívání pozemků. Do dostavění a generální opravy domu byly investovány značné finanční prostředky. Dům č. 64 v T. byl pak žalovanému jeho rodiči darován poté, když otec žalovaného byl v roce 1984 postižen infarktem.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 z 11.1.1995, čj. 1 V 14/92-170, bylo žalovanému uloženo uzavřít se žalobcem dohodu o vydání domu čp. 64 v T. a pozemků parc. č. 50/2, 50/3 a 50/1 v katastrálním území T. Žalovanému bylo uloženo zaplatit žalobcům na náhradu nákladů řízení 4.220,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 z 11.1.1995, čj. 11 C 14/92-177, bylo ještě žalovanému uloženo zaplatit státu (na účet Obvodního soudu pro Prahu 5) částku 4.450,- Kč na náhradu vynaloženého znalečného.
O odvolání žalovaného proti uvedenému rozsudku i uvedenému usnesení soudu prvního stupně rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem z 12.4.1996, sp. zn. 15 Co 220,221/96. Rozsudek soudu prvního stupně byl změněn tak, že žaloba žalobců byla zamítnuta, pokud se jí domáhali, aby žalovanému bylo uloženo uzavřít se žalobci dohodu o vydání pozemků parc. č. 50/2, 50/3 a 50/1 v katastrálním území T.; rozsudek soudu prvního stupně byl změněn také v tom, že byla žaloba žalobců zamítnuta co do navrženého znění bodu II. dohody o vydání věcí, jenž obsahoval text „…a uskutečnění prodeje bylo protekční, neboť hlavním hlediskem byla tu podpora primátora m. P. a nikoli společenský zájem za daných okolností nejdůležitější, což byla bytová potřeba ostatních žadatelů o koupi předmětných nemovitostí, zejména u žadatele o koupi domu V. K.“. Rozsudek soudu prvního stupně byl potvrzen ve výroku, jímž byla žalovanému uložena povinnost uzavřít se žalobci dohodu o vydání domu čp. 64 v T. Výrok rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení byl změněn tak, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně. Také o nákladech řízení odvolacího bylo rozhodnuto tak, že na jejich úhradu nemá žádný z účastníků řízení právo; ve výroku o povinnosti žalovaného zaplatit náklady řízení vůči státu byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen, stejně jako usnesení soudu prvního stupně z 11.1.1995, čj. 11 C 14/97-177, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Výrokem svého rozsudku pak odvolací soud vyslovil, že proti jeho rozsudku je přípustné dovolání „do výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé“.
O dovoláních žalovaného a žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze z12.4.1996, sp. zn. 15 Co 220, 221/95, rozhodl Nejvyšší soud rozsudkem z 2.12.1997, 2 Cdon 1662, 1663/96. Dovolání dovolatele M. O. bylo zamítnuto. K dovolání dovolatelů J. R. a H. R. byl zrušen rozsudek Městského soudu v Praze z 12.4.1996, sp. zn. 15 Co 220, 221/95, i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 z 11.1.1995, čj. 14/92-168, jakož i usnesení téhož soudu z 11.1.1995, čj. 11 C 17/92-177. Věc byla vrácena Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k dalšímu řízení a k novému rozhodnutí, v němž bude rozhodnuto i o nákladech odvolacího i dovolacího řízení.
Dovolací soud v odůvodnění svého rozsudku poukazoval na to, že při svém rozhodování vycházel z právních závěrů obsažených ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 11.3.1997, Pl. ÚS st. 4/97 /které bylo pro širší informaci obecným soudům otištěno jako příloha ročníku 1997, na str. 147-148 (257-258) Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem/, jakož i z rozhodnutí uveřejněného pod č. 8/1969 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů, vydávané dříve Nejvyšším soudem, z rozhodnutí uveřejněného pod č. 34/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a také ze stanoviska uveřejněného pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, z nichž by bylo třeba, podle názoru dovolacího soudu, vycházet i v dalším řízení v této právní věci, v němž soud prvního stupně poučí žalobce podle ustanovení §5 občanského soudního řádu a povede je postupem podle ustanovení §43 občanského soudního řádu k upřesnění jejich žalobního návrhu. Dovolací soud ještě vedl soud prvního stupně k tomu, aby v dalším řízení zevrubněji objasnil /po upřesnění žalobního návrhu žalobců/ otázku náležitostí a včasnosti výzvy k vydání věcí, jakož i předmětu této výzvy a v důsledku toho i předmětu tohoto občanského soudního řízení.
V dalším průběhu řízení vynesl Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudek ze 7.10.1998, čj. 11 C 33/98-399, jímž uložil žalovanému, aby uzavřel se žalobci dohodu o vydání domu čp. 64 v T., zapsaného na listu vlastnictví č. 258 pro katastrální území T. u Katastrálního úřadu P. Byl však zamítnut žalobní návrh na uložení povinnosti žalovanému uzavřít se žalobci dohodu o vydání pozemků parc. č. 50/2, parc. č. 50/1 a parc. č. 50/3, zapsaných na listu vlastnictví č. 258 pro katastrální území T. u katastrálního úřadu P. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému bylo uloženo zaplatit na účet Obvodního soudu pro Prahu 5 na náhradu zálohovaných nákladů řízení 5.400 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku a v téže lhůtě na stejný účet zaplatit 1.000,- Kč na úhradu soudního poplatku.
V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně ze 7.10.1998 bylo uvedeno, že v řízení bylo prokázáno, že žalobci byli vlastníky domu v T., tehdy označeného čp. 60, že byli odsouzeni v roce 1983 v trestním řízení soudním, a to i k trestu propadnutí majetku, ale v roce 1990 byli rehabilitováni. Bylo také prokázáno, že žalobci vyzvali žalovaného dopisem z 1.9.1991 k vydání nemovitostí v souladu s ustanovením §5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. a že tedy jsou oprávněnými osobami podle ustanovení §3 odst. 1 a §19 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. Žalovaného pokládal soud prvního stupně za povinnou osobu podle ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., neboť je osobou blízkou osobám, na něž byly nemovitosti, jež původně patřily žalobcům, převedeny po té, kdy na stát přešly způsobem uvedeným v §6 odst. 1 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb. Soud prvního stupně pokládal za doložené /zejména z posudku znalce Ing. B./, že nemovitosti byly státem převedeny na rodiče žalovaného za cenu sjednanou v rozporu s tehdy platným cenovým předpisem-vyhláškou č. 43/1969 Sb. a stavební nemovitost byla podhodnocena o 39,6%; při tomto převodu nebylo také respektováno předkupní právo uživatele domové nemovitosti – J. R., který dům užíval před odchodem žalobců do zahraničí, ale i po jejich odchodu; o koupi domu měli zájem tři žadatelé o jeho odprodej, avšak upřednostněni byli rodiče žalovaného, přesto že neměli bytovou potřebu jako ostatní žadatelé a přitom bylo zjištěno, že rodiče žalovaného svůj původní byt vyměnili za byt družstevní, který přenechali svým známým. Soud prvního stupně byl proto toho názoru, že při prodeji domu v daném případě nebyl dodržen článek II. směrnic Ministerstva financí č. 10/1964 /uveřejněných ve Věstníku Ministerstva financí/ pro prodej rodinných domků z národního majetku občanům. Pokud šlo o pozemky parc. č. 50/1, parc. č. 50/2 a parc. č. 50/3 v katastrálním území T., soud prvního stupně žalobě žalobců nevyhověl, neboť žalobci neprokázali, že by ohledně těchto pozemků řádně a včas vyzvali k jejich vydání; tyto pozemky byly v osobním užívání a nikoli ve vlastnictví žalovaného.
O nákladech řízení rozhodl soud prvního stupně s poukazem na ustanovení §142 odst. 2 a §148 odst. 1 občanského soudního řádu a o soudním poplatku s poukazem na ustanovení §2 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb.
K odvolání žalobců a žalovaného Městský soud v Praze usnesením ze 16.3.2000, sp. zn. 12 Co 568, 569, 570/99, zrušil rozsudek soudu prvního stupně (Obvodního soudu pro Prahu 5) ze 7.10.1998, čj. 11 C 33/98-399 /ve znění opravného usnesení z 26.11.1998, čj. 11 C 33/98-414, a doplňujícího rozsudku z 21.6.1999, čj. 11 C 33/98-472/, a řízení v této právní věci zastavil. Žalobcům bylo uloženo zaplatit na účet Obvodního soudu pro Prahu 5 na náhradu nákladů řízení 5.450,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku usnesení. Žalovanému nebyla přiznána náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud byl toho názoru, že v daném případě rozpor mezi žalobním tvrzení žalobcům /že jim byl majetek soudními rozsudku konfiskován/ a mezi uplatněným žalobním návrhem /na vydání nemovitostí jim jako vlastníkům ze strany žalovaného jako neoprávněného držitele/, který přes poučení a výzvu ze strany soudu nebyl odstraněn, činil žalobu žalobců neprojednatelnou, takže tu nejsou splněny pro další řízení podmínky podle ustanovení §103 a §211 občanského soudního řádu.
K dovolání žalobců bylo však usnesení Městského soudu v Praze ze 16.3.2000, sp. zn. 12 Co 568, 569 a 570, zrušeno a věc byla odvolacímu soudu vrácena k dalšímu řízení o odvolání žalobců proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze 7.10.1998, čj. 11 C 33/98-399 (ve znění opravného usnesení z 26.11.1998, čj. 11 C 33/98-414 a doplňujícího rozsudku z 21.6.1999, čj. 11 C 33/98-423). Dovolací soud tu byl také toho názoru, že v daném případě šlo o posouzení návrhu po právní stránce, které zatěžuje nikoli účastníky řízení, nýbrž soud; účastník řízení tu není povinen ve svém žalobním návrhu uvádět právní kvalifikaci; v dalším řízení v této právní věci bude třeba zkoumat, zda žalobci doložené právní skutečnosti odpovídají podmínkám, za nichž zákon č. 87/1991 Sb. umožňuje přiznání nároku.
V dalším pokračování odvolacího řízení po zrušovacím rozsudku dovolacího soudu odvolací soud nejprve připustil změnu žalobního návrhu žalobců (na žalobu o vydání domu čp. 64 v T. a pozemků parc. č. 50/2, parc. ř. 50/1 a parc. č. 50/3 v katastrálním území T.) a rozhodl rozsudkem z 29.7.2002, sp. zn. 16 Co 187, 1888/2002. Tímto rozsudkem odvolacího soudu bylo rozhodnuto, že „rozsudek soudu prvního stupně se ve výrocích ve věci samé mění tak, že žalovaný je povinen vydat žalobcům obytný dům čp. 64 (se vším příslušenstvím), stavební parcelu č. 50/2 – zastavěnou plochu, pozemkovou parcelu č. 50/1 – pastvinu a stavební parcelu č. 50/3 – zastavěnou lochu, zapsané u katastrálního úřadu P. na listu vlastnictví č. 258 pro katastrální území T.“; ve výrocích označených III., IV. a V byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Žalovanému bylo uloženo zaplatit žalobcům na náhradu nákladů odvolacího řízení 4.375,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění svého rozsudku odvolací soud uvedl, že vychází ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, který si pro své rozhodnutí opatřil dostatek podkladů pro posouzení zákonných předpokladů stanovených zákonem č. 87/1991 Sb. pro vydání věci (pro uzavření dohody o vydání věcí) a projednávanou právní věci také správně posoudil, pokud šlo o žalobní návrh na vydání domu čp. 64 v T. Odvolací soud byl (shodně se soudem prvního stupně) toho názoru, že žalobci jsou oprávněnými osobami k vydání nemovitostí, uváděných v žalobě, ve smyslu ustanovení §19 odst. 1 a §3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.; odvolací soud však nesdílel názor soudu prvního stupně, že by v daném případě uvedená nemovitost přešla na stát podle ustanovení §6 odst. 1 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb., když tato nemovitost přešla na stát v důsledku trestu propadnutí majetku, uloženého v trestním řízení soudním, přičemž žalobci byli později rehabilitováni podle zákona č. 119/1990 Sb. Odvolací sodu však nesdílel názor žalobců, že tu stát převzal nemovitost bez právního důvodu.
Také odvolací soud byl (shodně se soudem prvního stupně) toho názoru, že ze strany žalobců byly výzva k vydání nemovitosti učiněna řádně a včas, když v písemné výzvě z 1.9.1991 byl uveden žalobci jimi požadovaný domek, přičemž není rozhodné, že žalobci označili domek číslem popisným 60, jak byl domek označován v dobových dokumentech, jež byly také předloženy soudu prvního stupně v tomto řízení; žalovanému ostatně bylo známo, že jeho rodiče koupili dům patřící dříve R. Podle názoru odvolacího soudu se tato výzva vztahovala i na pozemky, uvedené nyní v žalobě žalobců, které tvoří s domem čp. 64 v T. jednu funkční a nezaměnitelnou jednotku.
Odvolací soud byl i toho názoru, že vydání pozemků parc. č. 50/1, parc. č. 50/2 a parc. č. 50/3 v T. žalobcům nebrání ustanovení §8 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., neboť i pozemek, k němuž bylo zřízeno právo osobního užívání pozemku se oprávněné osobě vydá tehdy, jestliže jej má v držení fyzická osoba, která právo osobního užívání získala v souvislosti s nabytím vlastnického práva ke stavbě na pozemku stojící za podmínek uvedených v ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., což se týká i osob blízkých těmto fyzickým osobám, jestliže na ně byly těmito osobami věci převedeny /odvolací soud v této souvislosti poukazoval na právní závěry vyjádřené v nálezech Ústavního soudu ČR a jeho usnesení, a to III. ÚS 580/2000, III. ÚS 648/2000 a Pl. ÚS 15/98.
Na straně žalovaného shledal odvolací soud splněny zákonné předpoklady k vydání věcí povinnou osobou ve smyslu ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., když při koupi domu v T. rodiči žalovaného kupní smlouvou z 13.6.19894 byli zvýhodněni nesprávným oceněním nemovitosti s podhodnocením o 39,6%, takže tu došlo k doloženému rozporu s objektivním právem. Ocenění nemovitosti, obsažené v posudku znalce Ing. arch., B. pokládal odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) za správné a proto neshledal důvod se od těchto odborných závěrů znalce odchylovat.
Odvolací soud proto potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (včetně jeho nákladových výroků) jako správný podle ustanovení §219 občanského soudního řádu, pokud se týkal stanovené povinnosti žalovaného vydat uvedený dům žalobcům; odvolací soud však změnil zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně ohledně žalobci požadovaného vydání pozemků, a to měnícím rozhodnutím podle ustanovení §220 odst. 1 občanského soudního řádu. O nákladech řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto s poukazem na ustanovení §224 odst. 1 a §142 odst. 1 občanského soudního řádu. Dovolání proti svému rozsudku odvolací soud nepřipustil, neboť „si nebyl vědom toho, že by řešil svým rozhodnutím otázku zásadního právního významu dosud judikaturou neřešenou a nesjednocenou“.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátce, která žalovaného v řízení zastupovala, dne 16.9.2002 a dovolání ze strany žalovaného bylo podáno u Obvodního soudu pro Prahu 5 dne 1.10.2002, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Ve svém dovolání dovolatel navrhoval, aby dovolací soud zrušil v celém rozsahu rozsudek odvolacího soudu i rozsudek sodu prvního stupně a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatel měl za to, že jeho dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. d) a §238 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.). Jako dovolací důvody dovolatel uplatňoval, že řízení v této právní věci bylo postiženo vadami, které měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci /ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. a) i b) občanského soudního řádu v již uváděném znění/ a dále, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci /§241 odst. 3 písm. d) občanského soudního řádu v již citovaném znění/.
Dovolatel ve svém dovolání vyslovoval svůj názor, že v téže právní věci bylo již dříve zahájeno řízení (a to u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 4 C 296/2000), které bylo také pravomocně skončeno. V uvedené právní věci bylo totiž rozhodnuto o žalobě žalobců (o určení vlastnictví k domu čp. 64 s pozemky parc. č. 50/1, 50/2 a 50/3 v katastrálním území T.) zamítavým rozsudkem z 30.4.1002; rozsudek byl účastníkům řízení doručen 2.8. 2002, takže rozsudek nabyl právní moci 17.8.2002; zpětvzetí žaloby, o němž podání došlo soudu 20.8.2002, se uskutečnilo až po právní moci rozhodnutí soudu. Dovolatel měl tedy za to, že žalobu o určení vlastnického práva /vedenou u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 4 C 296/2000/, podanou z důvodu neexistence přechodu vlastnického práva na stát, je třeba považovat za žalobu identickou se žalobou o vydání věci, která byla i v této právní věci odůvodněna tím, že žalobci nepřestali být vlastníky nemovitostí a nebylo tedy v tomto řízení přihlíženo k tomu, že již v téže soudní věci bylo zahájeno řízení, které bylo pravomocně ukončeno.
Dovolatel spatřoval vadu, jímž bylo řízení postiženo v tom, že nebylo přihlíženo k tomu, že žalovaný napadal v celém průběhu řízení závěry posudku znalce Ing. B. jako chybné (zejména pro nerespektování vyhlášky č. 43/1969 Sb.) a trval stále na jím požadovaném novém znaleckém posudku. Dovolatel je toho názoru, že tento chybný postup soudů (když se nezabýval konkrétními námitkami a důvody nesprávnosti posudku uvedeného znalce) založil nepřezkoumatelnost vydaného soudního rozhodnutí, proti němuž směřuje dovolání dovolatele. Kromě toho v řízení nebyly provedeny další důkazy, navržené žalovaným, a to důkaz trestním spisem sp. zn. 4 T 85/83 Obvodního soudu pro Prahu 5, důkaz stavební dokumentací ohledně domu čp. 64 v katastrálním území T., důkaz vyžádáním si zprávy od Středočeských elektráren K. o tom, kdy byl přidělen do uvedeného domu elektroměr a na jakém základě žalobci odebírali elektrickou energii, dále také důkaz sdělením Střediska geodézie m. P. z 8.12.1983, jakož i důkaz úplným výpisem z katastru nemovitostí ohledně domu čp. 64 v T., domu čp. 60 v T. i ohledně pozemků parc. č. 50/1, 50/2 a 50/3 v katastrálním území T.
Dovolatel je přesvědčen, že odvolací soud nepostupoval v řízení ani v souladu s právním závěrem dovolacího soudu vysloveném v rozhodnutím z 31.1.2000 (28 Cdo 1533/2000 Nejvyššího soudu), z něhož bylo možné dovodit jen potřebu zdůvodnění rozhodnutí o zastavení řízení a nikoli de facto otevírat řízení znovu, poučovat žalobce o chybách žalobního návrhu a rozhodovat ve věci.
Dovolatel poukazoval na to, že žalobci v celém průběhu řízení zdůrazňovali, že jimi uváděné nemovitostí nepřestaly patřit jim, a proto je žalovaný povinen jim je vydat jako neoprávněně držené nemovitosti. Odvolací soud v rozporu s ustanovením §43 odst. 1 občanského soudního řádu opětovně vyzýval žalobce k opravě žalobního návrhu, a to i s poučováním z hlediska hmotného práv, a za těchto okolností odvolací soud změnu žalobního návrhu žalobcům v odvolacím řízení nesprávně připustil. Podle názoru dovolatele soud nepřípustným poučováním žalobců z hlediska hmotného práva žalující účastníky řízení nepřípustně zvýhodnil v tomto řízení. Žalobě žalobců bylo pak vyhověno ze zcela jiných důvodů, než rozhodl Obvodní soud pro Prahu 5 v řízení před ním a než navrhovali žalobci až do odvolacího jednání dne 23.7.2002.
Dovolatel posléze vytýkal odvolacímu soudu, že změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovanému uložil vydat žalobcům i pozemky, přestože žalovaný neobdržel od žalobců žádnou výzvu k vydání těchto pozemků. Toto své rozhodnutí odůvodnil odvolací soud tím, že žalobci požadovaná „věc“ představuje jednu funkční a nezaměnitelnou jednotku, tj. rodinný domek se stavebními pozemky a dalším pozemkem. Pozemky ovšem nejsou součástí ani příslušenstvím stavby. Žalobci ve své výzvě tedy věc vůbec správně neoznačili (uváděli dům čp. 60 a nikoli dům čp. 64) a neuvedli ve výzvě ani způsob převzetí věcí státem; nešlo proto o výzvu určitou a srozumitelnou.
Podle názoru dovolatele žalobci v řízení neprokázali svůj nárok na vydání věcí a svůj nárok uplatnili vůči žalovanému, třebaže ten jim nemohl vydat dům čp. 60 v T., jak tento dům ve své výzvě výslovně uváděli, protože takový dům žalovaný ve svém držení neměl; dovolatel je proto toho názoru, že za uvedených okolností v této právní věci nebyl žalovaný pasívně legitimován.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení části dvanácté, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. anebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních právních předpisů.
Také v bodu 15 uváděných přechodných ustanovení zákona č. 30/2000 Sb. se ukládá odvolacím soudům projednat odvolání proti rozhodnutím soudů prvního stupně, vydaným přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. /tj. před 1.1.2001/, jako tomu bylo i v daném případě, a rozhodnout o těchto odvoláních podle dosavadních právních předpisů /tj. podle občanského soudního řádu – zákona č. 99/1963 Sb. ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb./.
Dovolatel uvedl ve svém dovolání, že své dovolání podává jak proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu, tak i proti potvrzujícímu výroku rozsudku.
Dovolatel poukazoval co do přípustnosti dovolání na ustanovení §237 odst. 1 písm. d) občanského soudního řádu /ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb./. Podle tohoto ustanovení bylo dovolání přípustné jestliže v téže věci bylo již dříve pravomocně rozhodnuto nebo v téže věci bylo již dříve zahájeno řízení.
Pokud šlo o posouzení toho, zda tu šlo skutečně o tutéž právní věc, v níž by bylo již zahájeno řízení nebo o níž již bylo pravomocně rozhodnuto, vycházel dovolací soud z toho, že totožnost věcí je dána nejen totožností účastníků řízení, ale i totožností předmětu řízení /viz k tomu Sborník IV. Nejvyššího soudu, SEVT, Praha 1986, str. 752/ a že je třeba mít na zřeteli i to, zda nově uplatněný nárok se opírá o jiné skutečnosti, než které tu byly v době původního řízení (viz k tomu rozhodnutí uveřejněné pod č. 39/1988 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem).
Ve stanovisku uveřejněném pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek /na str. 114 (248)/ bylo vyloženo, že plně adekvátními procesními prostředky k uplatnění základního nároku upraveného v ustanoveních zákonů č. 403/1990 Sb., č. 87/1991 Sb. a č. 229/1991 Sb. /tj. nároku na vydání věci/ je žaloba o vydání věci, chápaná jako zvláštní právní institut restituce práv původního vlastníka věci a nikoli jako prostředek ochrany práv vlastnických podle ustanovení §126 odst. 1 občanského zákoníku, popřípadě žaloba o uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání věci oprávněné osobě ze strany povinné osoby.
Ve smyslu těchto uveřejněných právních závěrů z judikatury soudů nemohl dovolací soud /který z těchto závěrů vychází i v této právní věci/ přisvědčit názoru dovolatele, že i v daném případě šlo v obou jím uváděných řízeních u téhož soudu o tutéž právní věc v případech jednak žalobního návrhu na určení /§80 písm. c) občanského soudního řádu/ vlastnického práva žalobců k nemovitostem, na straně jedné, a jednak žalobního návrhu na vydání věcí, o něž žalobci přišli propadnutím majetku vysloveným v trestním řízení soudním, ale později dosáhli rehabilitace podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci. Důvod přípustnosti dovolání podle ustanovení §27 odst. 1 písm. d) občanského soudního řádu proto dovolací soud zde neshledal.
Pokud dovolací soud posuzoval dovolání dovolatele proti potvrzujícímu výroku rozsudku soudu prvního stupně dále i podle ustanovení §239 odst. 2 občanského soudního řádu /ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb/, lze konstatovat, že tu odvolací soud nevyslovil v ý r o k e m svého rozsudku že je tu dovolání proti jeho rozhodnutí přípustné /§239 odst. 1 uváděného soudního řádu/. Bylo tu nutno se zabývat ještě tím, zda bylo dovolání dovolatele přípustné podle ustanovení §239 odst. 2 občanského soudního řádu /ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb./, když dovolatel splnil zákonný předpoklad podání návrhu /při jednání dne 23.7.2002/ na vyslovení přípustnosti dovolání nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku odvolacího soudu; dovolacímu soudu bylo ještě posoudit ve smyslu téhož ustanovení občanského soudního řádu, zda totiž dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
V usnesení Ústavního soudu ČR z 23.8.1996, III. ÚS 181/95, uveřejněném pod č. 19 /usnesení/ ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, byl zaujat právní závěr, že rozhodnutím po právní stránce zásadního významu je nutno rozumět zejména ta rozhodnutí, která se odchylují od ustálené judikatury soudů nebo přinášejí judikaturu novou, a to s možným, dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech.
Dovolací soud už ve svém předchozím rozsudku z 2.12.1997 /2 Cdon 1662, 1663/96 Nejvyššího soudu/ poukázal na pochybení odvolacího soudu, kdy při svém rozhodování neměl na zřeteli výklad Ústavního soudu ČR k otázce vzájemného vztahu ustanovení zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, k ustanovením zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudní rehabilitaci, a č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku. Úpravu v těchto právních předpisech netrestních je třeba chápat jako úpravu podmínek uplatnění nároků vyplývajících ze zrušených výroků o trestu propadnutí majetku, propadnutí věci nebo zabrání věci, jakož i úpravu způsobu náhrady a rozsahu uspokojení těchto nároků.
Rozpor s předpisy platnými v rozhodné době /25.2.1948 až 1.1.1990/, na který je poukazováno v ustanoveních zákonů č. 87/1991 Sb., č. 403/1990 Sb. a č. 229/1991 Sb., je třeba chápat ve smyslu ustanovení §39 občanského zákoníku a týká se i cenových předpisů. Cenovými předpisy jsou míněny i předpisy /dříve upravované/ o cenách staveb, pozemků, porostů i o úhradách za užívání pozemků jako např. vyhlášku č. 73/1964 Sb., vyhláška č. 43/1969 Sb. a vyhláška č. 128/1984 Sb. /srov. k tomu č. 16/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, str. 50 (128)/.
Již v rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1969 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů, vydávané dříve Nejvyšším soudem, bylo vyloženo, že směrnice Ministerstva financí pro prodej rodinných domků z národního majetku občanům z 2.4.1964, čj. 314/17 765/64, uveřejněné ve Věstníku Ministerstva financí č. 5/1964, nebyly obecně závazným předpisem, nýbrž jen pokynem Ministerstva financí pro postup organizací spravujících národní majetek, ale že nebylo možné zcela vyloučit /vzhledem k okolnostem případu/ rozpor úkonu učiněného v rozporu s tímto pokynem, a to se zájmy společnosti ve smyslu tehdy platného ustanovení §39 občanského zákoníku.
Při srovnání těchto citovaných právních závěrů z uveřejněné judikatury soudů, které dovolací soud pokládá za použitelné i v daném případě, se závěry, k nimž dospěl odvolací soud ve svém rozsudku z 23.7.2002 /sp. zn. 16 Co 187, 188/2002 Městského soudu v Praze/, proti němuž směřovalo dovolání dovolatele, nemohl dovolací soud dospět ke svému závěru v tomto řešeném případě, že by tu rozhodnutí odvolacího soudu se odchylovalo od ustálené judikatury soudů nebo že by přinášelo judikaturu novou. Neshledal proto dovolací soud dovolání dovolatele přípustným /pokud směřovalo proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu/ podle ustanovení §239 odst. 2 občanského soudního řádu /ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb./ jako rozhodnutí řešící otázku po právní stránce zásadního významu /ve smyslu již uváděného usnesení Ústavního soudu ČR z 23.8.1995, III. ÚS 181/95/.
Dovolání dovolatele bylo však přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu /ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb./, pokud směřovalo proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ohledně vydání pozemků parc. č. 50/1, parc. č. 50/2 a parc. č. 50/3 v katastrálním území T.
Dovolatel uplatňoval dovolací důvody, že v řízení došlo k vadám, jež byly uvedeny dříve v ustanovení §237 odst. 1 občanského soudního řádu /ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb./, dále že řízení je postiženo i jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci /§241 odst. 3 písm. b) téhož právního předpisu/ a posléze uplatňoval i dovolací důvod, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci /§241 odst. 3 písm. c) stejného právního předpisu/.
Z vad řízení, jež byly dříve uvedeny v §237 odst. 1 občanského soudního řádu /ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb./ poukazoval dovolatel ve svém dovolání jmenovitě na tu vadu, jež byla uváděna v ustanovení §237 odst. 1 písm. d) občanského soudního řádu, tj. že v téže věci bylo již dříve pravomocně rozhodnuto, nebo, že v téže věci bylo již dříve zahájeno řízení. Touto tvrzenou okolností se dovolací soud zabýval, jak to bylo již shora vysvětleno, v souvislosti s posouzením přípustnosti dovolání dovolatele proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu a neshledal, jak již bylo uvedeno, možnost přisvědčit názoru dovolatele, že by tu byly dány zákonné předpoklady podle ustanovení §237 odst. 1 písm. d) občanského soudního řádu /v již citovaném znění/. Jiné vady řízení, jež byly dříve uváděny v ustanovení §237 odst. 1 občanského soudního řádu, dovolatel ve svém dovolání neuváděl a dovolací soud je také v tomto případě neshledal.
Pokud dovolatel uváděl, že řízení v této právní věci bylo postiženo i jinou vadou /než které byly uvedeny v §237 odst. 1 občanského soudního řádu/, a poukazoval v této souvislosti na poučování žalobců soudem z hlediska hmotného práva, které hodnotí jako nesprávné, dále na neprovedení nového znaleckého posudku, potřebného podle jeho názoru k objasnění vad a nesprávností znaleckého posudku znalce Ing. B., jakož i na neprovedení důkazů, žalovaným navržených, pokládá dovolací soud za potřebné poukázat na právní závěry z uveřejněné judikatury, ze kterých dovolací soud vychází při posuzování důvodnosti dovolání dovolatele z hlediska ustanovení §241 odst. 3 písm. b) občanského soudního řádu /ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb./.
Dovolací soud v této souvislosti chápe vadu řízení jako postup soudu, který se projevil v průběhu řízení /nikoli až při rozhodování/, tedy např. vadu při obeslání účastníka řízení k jednání u soudu, kde mohl přednést své návrhy a vyjádření, a byl-li tento postup nesprávný /viz k tomu rozhodnutí uveřejněné pod č. 49/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek/. Dovolací soud v této souvislosti poukazuje i na to, že námitky neúplnosti provedeného dokazování a námitky nesprávného hodnocení důkazů soudem posuzuje uveřejněná judikatura soudů /viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek/ tak, že ani vadná nebo nesprávná skutková zjištění v občanském soudním řízení nejsou sama o sobě dovolacím důvodem ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 občanského soudního řádu /ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb/., dále že „rozhodnutí soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v dokazování, jen tehdy, jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není“ a posléze, že „dovolacím důvodem nemohou být vady a omyly při hodnocení důkazů“, které soudům náleží podle ustanovení §132 občanského soudního řádu.
Z hlediska postupu soudu při odstraňování vad žalobních návrhů ve věcech nároků podle restitučních /rehabilitačních/ předpisů je třeba mít, podle názoru dovolacího soudu, na zřeteli to, co připomněl Ústavní soud ČR v nálezu z 11.7.1996, III. ÚS 127/96, uveřejněném pod č. 68 ve svazku 5 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, že totiž „pokud právní úkony účastníků řízení obsahují zejména nesprávnost žaloby oprávněné osoby proti povinné osobě /podle zákona č. 87/1991 Sb./, jejíž odstranění umožňuje odstranit nedostatek podmínek řízení, přičemž konstatování toto zjevnosti nevyžaduje procesní aktivitu soudů /např. dokazování/, je nutno účastníkům řízení dát příležitost tuto nesprávnost odstranit. Opakem tohoto postupu je přepjatý formalismu“. „Do restitučních procesů vstupovaly tisíce občanů, kteří pro časovou omezenost k uplatnění nároků postupovali mnohdy zcela laicky. Jejich neznalosti či pochybení by nemělo být využíváno proti cílům restitucí“ /viz nález Ústavního soudu ČR z 26.6.1995, IV. ÚS 6/95, uveřejněný pod č. 37 ve svazku 3 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR/. Také v rozhodnutí uveřejněném pod č. 29/1995 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek je soudům dán návod k tomu, jak v restitučních /rehabilitačních/ věcech postupovat podle ustanovení §43 občanského soudního řádu při výzvách žalobcům k úpravě nebo doplnění žalobních návrhů nebo k jinému odstraňování jejich nedostatků.
Protože zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, stanoví jako náležitosti výzvy podle ustanovení §5 odst. 1 tohoto zákona jen její adresnost, písemnou formu a povinnost doložit doklady vyplývající z ustanovení §6 téhož zákona, je správné posuzovat výzvu, kterou se uplatňuje nárok podle uvedeného zákona, i z hlediska obecných náležitostí právního úkonu jako projevu vůle ve smyslu ustanovení §35 a násl. občanského zákoníku /k tomuto závěru dospěl už např. v roce 1993 kupř. Vrchní soud v Praze ve svém dříve neuveřejněném rozsudku sp. zn. 3 Cdo 194/93/; to se týká i toho, co chtěla oprávněná osoba projevit výzvou k vydání věci podle ustanovení §5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.
S odkazem na tyto závěry z judikatury soudů dospěl dovolací soud k závěru, že v daném případě nelze pokládat za doložený dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle ustanovení §241 odst. 3 písm. a) a b) občanského soudního řádu ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb. – tedy existenci vad řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Při posuzování důvodnosti dovolatelem posléze uplatněného dovolacího důvodu podle ustanovení §241 odst. 3 písm. d) občanského soudního řádu /ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb./ vycházel dovolací soud z toho, že rozhodnutí vychází z nesprávného právního posouzení věci, jestliže soud posoudil projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu anebo si použitý právní předpis nesprávně vyložil /viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13 (45)/.
Odvolací soud posoudil v daném případě projednávanou právní věc zejména podle ustanovení §4 odst. 2 a §8 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích.
K výkladu těchto ustanovení, jakož i obdobných ustanovení zákona č. 229/1991 Sb., bylo v souvislosti s řešením otázky vydání pozemků, které byly dány do dříve v občanském zákoníku upraveného osobního užívání pozemků, argumentováno ve stanovisku uveřejněném pod č. 16/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek /na str. 52 (130)/, že s uvážením ustanovení §872 odst. 1 občanského zákoníku /o tom, že právo vzniklé podle dřívějších předpisů a trvající ke dni 1.1.1992, se mění týmž dnem z osobního užívání pozemků na vlastnictví fyzické osoby/ i s uvážením právních důsledků ustanovení §11 odst. 1 písm. a) zákona č. 229/1991 Sb. /a obdobně je tomu i co do důsledků ustanovení §8 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb./ je třeba mít za to, že co do vydání pozemků, které byly získány do osobního užívání pozemků za okolností uváděných v §8 zákona č. 229/1991 Sb. /a obdobně je tomu i za okolností uvedených v §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb./, tedy v rozporu s tehdy platnými předpisy, jde tu o případy, v nichž je vydání těchto pozemků možné. Tento závěr je, podle názoru dovolacího soudu, ovlivněn i tím, jakým způsobem byla nabyta od státu stavba, s níž pozemky, k nimž bylo zřízeno právo osobního užívání pozemků, souvisely.
Vzhledem k tomu, co tu bylo uvedeno /převážně s poukazem na závěry z uveřejněné judikatury soudů/, nemohl dovolací soud přisvědčit názoru dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž směřovalo dovolání dovolatele, spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nedospěl tedy dovolací soud k závěru, že by dovolací důvod podle ustanovení §241 odst. 3 občanského soudního řádu /ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb./ byl dovolatelem uplatňován důvodně. Nepokládá proto dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu za nesprávné, jak to mělo na zřeteli ustanovení §243b odst. 1 občanského soudního řádu /ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb./ a přikročil tedy dovolací soud k zamítnutí přípustného dovolání dovolatele proti výroku rozsudku odvolacího soudu, týkajícího se vydání pozemků parc. č. 50/1, parc. č. 50/2 a parc. č. 50/3 v katastrálním území T., a to jako dovolání nedůvodného. To se týká i souvisejících akcesorických výroků o nákladech řízení.
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a žalobcům v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 12. února 2004
JUDr. Josef Rakovský, v.r.
předseda senátu