ECLI:CZ:NS:2004:28.CDO.2424.2003.1
sp. zn. 28 Cdo 2424/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ireny Hladíkové v právní věci žalobkyně M. K., zastoupené advokátkou, proti žalované Obci L., zastoupené advokátkou, o vydání nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 5 C 138/91, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 6. 2003, č. j. 26 Co 176/2003-180, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit do tří dnů od právní moci tohoto usnesení na nákladech dovolacího řízení žalované částku 1.975,- Kč, a to k rukám její zástupkyně.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové výše označeným byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Trutnově ze dne 6. 2. 2003, č. j. 5 C 138/91-158, kterým byla zamítnuta žaloba na vydání provozní části nemovitosti č. p. 31 (pohostinství) se stavební parcelou č. 30/2 a louky – pozemku parc. č. 26/2, vše v obci a k. ú. L. Žalobkyně byla, obdobně jako před soudem prvního stupně, zavázána k náhradě nákladů řízení žalované a nově též k náhradě nákladů řízení vzniklých státu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Shledala zásadní právní význam napadeného rozsudku a dovodila, že jsou dány dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a/, b/ občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“); tedy důvody spočívající v procesní vadě řízení s následkem nesprávného rozhodnutí a v nesprávném právním posouzení věci. Dovolatelka vytkla odvolacímu soudu
I. procesní pochybení spočívající v tom, že v řízení nebylo provedeno znalecké ocenění nemovitostí podle cenového předpisu platného v době převodu nemovitostí původní vlastnicí na stát, tedy ke dni 20. 12. 1977, a že
II. kupní smlouvu ze dne 20. 12. 1977 je nutno jako absolutně neplatný právní úkon a/ posuzovat podle restitučního důvodu stanoveného v §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. o mimosoudních rehabilitacích, tj. jako převzetí věci státem bez právního důvodu a b/ při kvalifikaci skutečností provázejících její uzavření dovodit, že byla uzavřena v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek (v případě aplikace restitučního důvodu podle §6 odst. 1 písm. g/ zák. č. 87/1991 Sb.).
Dovolatelka navrhla, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla ve vyjádření k dovolání jeho odmítnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že žalobkyně, zastoupená advokátem, podala dovolání v otevřené lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem ke konformitě rozsudků nižších instancí bez toho, že by soud prvního stupně rozhodl jinak než v předchozím rozsudku, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen pro zásadní význam napadeného meritorního rozhodnutí po právní stránce (§237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř.).
Dovolání však není přípustné.
První z dovolatelkou označených právních otázek nemohla vyvolat přípustnost dovolání. V řízení sice byl k ceně převáděných nemovitostí vypracován znalecký posudek, kterým byla podle nesprávného zadání soudu prvního stupně stanovena cena převáděných nemovitostí podle předpisů platných ke dni 1. 4. 1991, ale soud prvního stupně již dříve zadal znalci ing. V. úkol „revidovat znalecký posudek znalce R. z 28. 1. 1977“, tj. znalec byl povinen vypořádat se i s tehdejším oceněním převáděných nemovitostí. Toto zadání znalec dodržel na str. 9, 10 posudku, kde s dostatečnou zřetelností vysvětlil, jakým způsobem se dospělo ke kupní ceně ve výši 13.888,- Kč podle vyhlášky č. 43/1969 Sb.
Je skutečností, že se soudy obou stupňů v odůvodnění svých rozsudků s otázkou správnosti výpočtu kupní ceny, která by při závěru o případném znevýhodnění převodkyně mohla zakládat existenci nápadně nevýhodných podmínek, s dostatečnou měrou explicitně nevypořádaly; uvedly jen se stručným zdůvodněním a spíše s odkazy na posudek znalce ing. L. (s nesprávným zadáním), že tehdejší cena byla správně stanovena. Nutno však vzít v úvahu, že v řízení provedený důkaz posudkem znalce ing. V. svědčí pro oprávněnost tehdejšího cenového výpočtu. Spor probíhá již čtrnáct let a není žádoucí přistoupit ke kasaci rozsudku odvolacího soudu (či dokonce soudu prvního stupně), je-li součástí spisu nezpochybněný důkaz, hovořící ve prospěch závěru o tom, že převodkyně nemovitostí na stát nebyla nápadně znevýhodněna. Samotná aplikace cenové vyhlášky č. 43/1969 Sb. sice zakládala – zejména ve vztahu k pozemkům – potencionalitu diskriminace soukromých vlastníků (srov. zejména nálezy Ústavního soudu ve svazku 6 jeho Sbírky), ale zjištěné skutečnosti nenasvědčují tomu, že by v posuzované věci byla převodkyně po stránce cenové takto poškozena. Naopak již soud prvního stupně zjistil, že se nabyvatel snažil dosáhnout pro převodkyni ještě výhodnějších podmínek ocenění, nedošlo však k tomu v důsledku souhlasu převodkyně s převodem pouze provozní části budovy a nejnutnější části pozemků (str. 2, 3 odůvodnění).
Již neexistence nápadně nevýhodných podmínek vyloučila, aby byl na straně žalobkyně dán restituční důvod upravený v §6 odst. 1 písm. g/ zákona č. 87/1991 Sb.; jak předpoklad tísně při uzavření kupní smlouvy, tak i předpoklad nápadně nevýhodných podmínek musí být splněny kumulativně, tedy oba současně. Nepostačí tu ani odlišný názor dovolacího soudu na otázku tísně, v tomto ohledu shodný s částí b/ druhého bodu dovolacích námitek. Je-li tíseň podle konstantního výkladu reálně daný objektivní stav, který se stal u jednajícího důvodem k nesvobodnému projevu vůle, pak nutno mít zato, že tíseň převodkyně v dobovém kontextu existovala. Nelze se spokojit s výkladem, že předmětná kupní smlouva byla uzavřena v době již „nesrovnatelné s dobou nastolenou po roce 1948“. Byla-li převodkyně jako soukromá osoba vlastnicí nemovitostí též s provozním určením a byl-li prokázán zájem ba nátlak funkcionářů státního orgánu (národního výboru v místě) na převod nemovitostí, pak je stav tísně v intencích objektivně směrovaných pojmových znaků (srov. R 36/93) nepochybně dán a odvolací soud tu neměl dojít k opačnému názoru cestou jakési „subjektivizace“ výkladu, opírající se o zjištěné dílčí zvýhodnění převodkyně (prominutí platby daně).
Nicméně ani řešení zbylé části a/ bodu 2. dovolání nebylo způsobilé navodit přípustnost dovolání. Právní závěr o tom, že byť i neplatná převodní smlouva nemůže naplnit skutkovou podstatu §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., učinil odvolací soud zcela v souladu s konstantní judikaturou. Postačí poukázat na rozhodnutí publikované pod č. 9/1998 Sbírky rozhodnutí a stanovisek nebo z poslední doby na obdobný obsah rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2003, sp. zn. 22 Cdo 615/2002 (Soubor rozhodnutí NS sv. 25, str. 61 a násl.).
Nezatížil-li odvolací soud hmotněprávní posouzení věci ani jinou nesprávností (otázky legitimace osoby oprávněné a povinné, jakož i včasnosti uplatnění nároku výzvou a před soudem byly vyřešeny v souladu se zákonem), pak při již patrné stálosti relevantní judikatury nedošlo k naplnění podmínek §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř. a dovolání žalobkyně postrádá znaky zásadního právního významu ve vztahu k napadenému rozsudku.
Dovolací soud proto dovolání za použití ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
Odmítnutí dovolání vyvolalo povinnost žalobkyně nahradit žalované náklady dovolacího řízení (§243c odst. 1, §146 odst. 3 o. s. ř.). Za vyjádření k dovolání náležela zástupkyni odměna v základní sazbě 3.800,- Kč (§7 písm. d/ vyhl. č. 484/2000 Sb.) a po jejím krácení na polovinu v souvislosti s odmítnutím dovolání (§14 odst. 1, §15 téže vyhlášky) představoval výsledek částku 1.900,- Kč. K této částce byl připočten režijní paušál ve výši 75,- Kč (§13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.). Úkon převzetí a přípravy zastoupení žalované v dovolacím řízení neshledal soud účelným, neboť v předchozím řízení před nižšími instancemi zastupovala žalovanou táž právní zástupkyně.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 25. května 2004
JUDr. Ludvík David, CSc., v.r.
předseda senátu