ECLI:CZ:NS:2004:28.CDO.2581.2003.1
sp. zn. 28 Cdo 2581/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ireny Hladíkové a JUDr. Ludvíka Davida, CSc. v právní věci žalobců A/ D. P., B/ A. P., C/ I. J., všichni zastoupeni advokátem, proti žalovanému S. O., státní podnik v likvidaci, o vydání nemovitosti podle zákona č. 87/1991 Sb., vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 30 C 148/92, o dovolání České republiky - Ministerstva průmyslu a obchodu, sídlem Praha 1, Na Františku 32, zastoupené advokátkou, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 18.8.2003, č.j. 11 Co 9/2003-131, takto:
Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 18.8.2003, č.j. 11 Co 9/2003-131, a usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 25.11.2002, č.j. 30 C 148/92-122, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou dne 24.3.1992 se žalobci tehdy domáhali proti žalovanému tehdy P. s. O., státní podnik v likvidaci, uzavření dohody o vydání věci – „pozemkové parcely , kat. č. 1412 o výměře 1103 m2 a č. 1413 o výměře 250 m2 zapsané v knihovní vložce č. 242, kat. území M. O.“ Žalobci sdělili, že se žalovaným uzavřeli dohodu o vydání těchto nemovitostí podle zákona č. 87/1991 Sb., jejíž registraci tehdejší státní notářství zamítlo, a z důvodu možné prekluze byla podána žaloba.
Usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 30.10.1998, č.j. 30 C 148/92-35, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 30.4.1999, č.j. 8 Co 33/99-45, byla připuštěna záměna účastníků na straně žalované, na základě níž do řízení vstoupil jako žalovaný S. O., státní podnik v likvidaci.
Usnesením tehdejšího Krajského obchodního soudu v Ostravě ze dne 10.11.1992, sp. zn. 14 K 22/92, byl prohlášen konkurs na majetek žalovaného.
Usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 17.12.2001, č.j. 30 C 148/92-89, byla připuštěna změna žaloby o nahrazení projevu vůle žalovaného k uzavření dohody o vydání věci ve znění podle žaloby a dále rozšířeného obsahu ohledně dalších nemovitostí.
Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 4.12.2001, sp. zn. F 42860/2001, A XIV 246, byl žalovaný vymazán z obchodního rejstříku ke dni 19.12.2001.
Usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 25.11.2002, č.j. 30 C 148/92-122, bylo rozhodnuto o procesním nástupnictví na straně žalované podle §107 odst. 1 a 3 občanského soudního řádu. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že podle předpisů v době vstupu žalovaného do likvidace je Česká republika universálním nástupcem pro případ likvidovaných státních podniků, které dosud nesplnily povinnost podle privatizačních předpisů, po jejich výmazu z obchodního rejstříku, a stává se povinnou osobou podle §4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., v souzené věci. Organizační složkou jednající za stát je zakladatel – Ministerstvo průmyslu a obchodu. Stát je nadále vlastníkem sporných nemovitostí, když žalovaný nemohl být subjektem vlastnického práva a nemovitosti se také nestaly součástí konkursní podstaty úpadce - žalovaného a v rámci konkursního řízení nebyly vypořádány.
K odvolání České republiky – Ministerstva průmyslu a obchodu bylo citované usnesení soudu prvního stupně potvrzeno usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 18.8.2003, č.j. 11 Co 9/2003-131. Podle §4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., povinnými osobami jsou stát nebo právnické osoby, které ke dni účinnosti tohoto zákona věc drží. Právnická osoba - S. O., státní podnik v likvidaci - věc držela a ještě před skončením řízení ztratila způsobilost být účastníkem řízení. Procesním nástupcem této osoby v řízení o nároku ze zákona č. 87/1991 Sb. je Česká republika. Předmětný státní podnik byl založen ústředním orgánem státní správy podle tehdy účinného zákona č. 88/1988 Sb. Až do svého zániku se tento státní podnik následně považoval za podnik zřízený podle zákona č. 111/1990 Sb. a zákona č. 77/1997 Sb. Státní podnik nemá vlastní majetek a hospodaří s majetkem státu. V případě zániku státního podniku nadále vystupuje v tomto řízení stát, a za stát bude jednat Ministerstvo průmyslu a obchodu jako zakladatel zaniklého státního podniku. Nejedná se o výlučné jednání Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových (§2 až §4 zákona č. 201/2002 Sb.).
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala Česká republika – Ministerstvo průmyslu a obchodu dovolání, jehož přípustnost opírá o §239 odst. 1 písm. b/ a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu, a důvodnost o §241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu. Žalovaný nevěděl, že státní podnik Pozemní stavby v likvidaci uzavřel se žalobci dohodu o vydání věci podle zákona č. 87/1991 Sb., navíc jako subjekt, který v době uzavření dohody předmětné nemovitosti neměl v právu hospodaření. Žalovanému nebyla doručena ani výzva k vydání nemovitostí, a sporné nemovitosti prodal na základě výběrového řízení panu J. M. – firma V. Kupní smlouva ze dne 17.4.1992 byla registrována Státním notářstvím v O. dne 6.5.1992, č.j. RI 837/92. Žalovaný neměl již žádný majetek, ukončil svoji podnikatelskou činnost, vypořádal závazky vůči státu a likvidátor žalovaného podal návrh na výmaz z obchodního rejstříku žalovaného. Soudy nesprávně posoudily nástupnictví žalovaného, když nevzaly v úvahu, že žalovaný byl zrušen s likvidací, a tudíž nemá právního nástupce. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobci se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací projednal a rozhodl věc podle občanského soudního řádu ve znění od 1. ledna 2001 v souladu s bodem 1, 15, 17, hlavy I, části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále „o.s.ř.“).
Zjistil přitom, že dovolání podala k němu oprávněná osoba, zastoupená advokátem, a stalo se tak v dovolací lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o.s.ř.). Neshledal přitom dovolatelkou tvrzenou přípustnost podle §239 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. Odvolací soud přezkoumával rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o procesním nástupci na straně žalovaného, a je tak dána přípustnost dovolání podle §239 odst. 2 písm. b/ o.s.ř. Dovolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí v rozsahu plynoucím z podaného dovolání a z ustanovení §242 odst. 1, odst. 3 o.s.ř., a dospěl poté k závěru, že dovolání je důvodné podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., a především je řízení postiženo vadou, která může mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 o.s.ř.).
Z dosavadního obsahu spisu vyplývají následující skutečnosti:
Žalobci, jako oprávněné osoby, uzavřeli mimosoudně dohodu o vydání věci podle §5 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., (dále „zákona o mimosoudních rehabilitacích“) s „domnělou“ povinnou osobou. Dohoda nebyla registrována tehdejším státním notářstvím ve lhůtě jednoho roku od účinnosti zákona o mimosoudních rehabilitacích, a žalobci proto podali žalobu ve věci proti „domnělé“ povinné osobě (§4 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích) ve lhůtě podle §5 odst. 4 zákona o mimosoudních rehabilitacích. Skutečná povinná osoba (která vstoupila do řízení na základě usnesení o připuštění záměny účastníků) neměla vědomost o uplatnění restitučního nároku a uzavřela po zahájení soudního řízení ohledně sporných nemovitostí s fyzickou osobou kupní smlouvu, registrovanou státním notářstvím dne 6.5.1992 podle §133 odst. 2 občanského zákoníku v tehdy účinném znění. Tato fyzická osoba také na základě takto uzavřené smlouvy podala žalobu na určení vlastnictví u soudu a řízení bylo přerušeno do pravomocného skončení tohoto restitučního řízení. Stát je nyní v katastru nemovitostí zapsán jako vlastník sporných nemovitostí pouze z toho důvodu, že katastrální úřad odmítl zapsat vlastnictví fyzické osoby podle výše uvedené kupní smlouvy (z tohoto důvodu také podala fyzická osoba určovací žalobu, jak je výše uvedeno).
V době, kdy tyto skutečnosti vyšly během řízení najevo, byly splněny předpoklady pro postup podle §107a o.s.ř. Povinná osoba převedla po zahájení řízení sporné nemovitosti na fyzickou osobu kupní smlouvou, registrovanou tehdy státním notářstvím – platnost kupní smlouvy je otázkou předběžnou pro meritorní rozhodnutí, a ustanovení §9 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích není v této fázi řízení uvedenému postupu na překážku. Rozsudek soudu v restituční věci, kterým se vydává věc do vlastnictví oprávněné osoby, či nahrazuje projev vůle žalovaného k uzavření dohody o vydání věci, je současně veřejnou listinou dokládající právní opodstatněnost restituce (rehabilitace) práv vlastníka věci; je však i podkladem pro případný soudní výkon rozhodnutí odebráním movité věci, vyklizením nemovité věci. Požadovat vydání dalšího rozsudku o vyklizení věci ve zvláštním soudním řízení, by bylo v rozporu se záměrem restitučních zákonů, jímž bylo umožnit dostupnými prostředky, tj. pokud možno jednoduchou cestou, zmírnění křivd (srovnej stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 15.7.1993, Cpjn 50/93, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1993, pod číslem 34, str. 248, 249/ 114, 115). Takový rozsudek musí tedy směřovat proti žalovanému, který v době rozhodování soudu věc aktuálně drží, aby bylo možno rozsudek nalézacího soudu i vykonat.
Pro úplnost dovolací soud podotýká, že takový rozsudek je i postačujícím podkladem pro záznam do katastru nemovitostí (srovnej stanovisko výše, tamtéž) a rozsudek soudu ve věci, právě po postupu podle §107a o.s.ř., odstraní v projednávané věci pochybnosti ohledně majetkových vztahů ke sporným nemovitostem v rámci jednoho řízení.
Z uvedeného vyplývá, že po zahájení soudního řízení nastala právní skutečnost mající vliv na pasivní věcnou legitimaci. Restituční věci považuje Ústavní soud České republiky za věci svojí povahou natolik mimořádné, že to odůvodňuje i mimořádný postup soudů, co se týče poučení účastníků i jejich právních zástupců (nález Ústavního soudu ze dne 6.1.2003, sp. zn. I. ÚS 272/02, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení, svazek 29, číslo 3, obdobně jako nález Ústavního soudu ze dne 11.8.1998, sp. zn. IV ÚS 234/98, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení, svazek 11, číslo 84). Soud prvního stupně měl tedy (ještě před zánikem způsobilosti žalovaného být účastníkem řízení) poučit žalobce jako oprávněné osoby v souladu s §118a odst. 4 o.s.ř., o možnosti učinit návrh podle §107a odst. 1 o.s.ř., i když byli zastoupeni advokátem.
Pokud tak soud neučinil, lze postupovat naznačeným způsobem i po zániku způsobilosti žalovaného být účastníkem řízení, neboť rozhodná právní skutečnost pro uplatnění singulární sukcese nastala před zánikem způsobilosti žalovaného být účastníkem řízení. Jestliže žalobci po poučení soudu podle §118a odst. 4 o.s.ř. učiní návrh podle §107a odst. 1 o.s.ř., rozhodne soud usnesením podle §107a odst. 2 o.s.ř. o připuštění vstupu do řízení fyzické osoby, která věc aktuálně drží, jako žalovaného. V mezidobí totiž dřívější žalovaný ztratil způsobilost být účastníkem řízení (výmazem z obchodního rejstříku bez právního nástupce) a ve výroku usnesení podle §107a odst. 1, 2 o.s.ř. nelze již ve vztahu k němu rozhodovat (ani mu doručovat rozhodnutí apod.). Ve vztahu k dřívějšímu žalovanému je namístě řízení zastavit podle §107 odst. 5 o.s.ř.
Ve světle těchto úvah je řízení postiženo vadou, která může mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 o.s.ř.), a současně je zřejmé, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Napadené rozhodnutí odvolacího soudu tedy není správné a důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně. Dovolací soud proto obě rozhodnutí soudů nižší instance zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 2, 3 o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižší instance závazný. O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne soud při skončení věci (§243d, §226 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 22. září 2004
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.
předseda senátu