ECLI:CZ:NS:2004:28.CDO.2723.2004.1
sp. zn. 28 Cdo 2723/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání R. M., zastoupené advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze 7.7.2004, sp.zn. 26 Co 230/2004, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp.zn. 3 C 258/2000 (žalobkyně R. M., zastoupené advokátem, proti žalované J. K., zastoupené advokátem, o uložení povinnosti vypořádat závazek), takto:
I. Zrušují se rozsudek Krajského soudu v Praze ze 7.7.2004, sp.zn. 26 Co 230/2004, i rozsudek Okresního soudu Praha-západ z 25.6.2003, čj. 3 C 258/2000-59 (ve znění opravného usnesení ze 17.3.2004, čj. 3 C 258/2000-79).
II. Věc se vrací Okresnímu soudu Praha-západ k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobou, podanou u soudu 25.5.2000, se žalobkyně domáhala, aby žalované bylo uloženo zaplatit společnosti s ručením omezeným E. 2,561.740 Kč, „nebo tento závazek zajistit jiným způsobem než zástavou domu čp. 126 a pozemků parc. č. 178 a parc. č. 461/5 v katastrálním území T.“. V žalobě bylo uvedeno, že žalobou uplatněná částka je nesplaceným úvěrem žalované vůči K. b., a.s., zajištěným zástavním právem na uvedených nemovitostech, které ovšem podle pravomocného rozhodnutí v právní věci sp.zn. 3 C 70/92 Okresního soudu Praha-západ byly vydány na základě soudem uložené povinnosti k uzavření dohody podle zákona č. 87/1991 Sb. žalobkyni. Zástavním právem zajištěná pohledávka byla později K. b. postoupena společnosti E. Uvedenou částku 2,561.790 Kč z úvěru poskytnutého v roce 1993, tedy před vydáním nemovitostí žalobkyni, zajištěných zástavou, je povinna, podle názoru žalobkyně, zaplatit žalovaná s veškerým příslušenstvím této pohledávky.
Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby s tím, že pohledávka, uváděná žalobkyní, je společnosti E. splácena dlužníkem R. K. a nedoplatek činí nižší částku než uvádí žalobkyně. Žalovaná byla účastníkem zástavní smlouvy k nemovitosti z 5.10.1993, spolu s dalšími čtyřmi dlužníky K. b., a nestíhá ji platební povinnost vůči společnosti E., s.r.o., ani vůči dalším osobám, kterým byla pohledávka postoupena.
Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ z 25.6.2003, čj. 3 C 258/2000-59, bylo žalované uloženo zaplatit 2,300.000 Kč s příslušenstvím JUDr. K. N. „nebo zajistit pohledávku vyplývající ze smlouvy o úvěru, poskytnutého K. b., a.s., uzavřené dne 29.9.1993 (ve znění dodatku ze 14.11.1995) o poskytnutí úvěru firmě R. K.-K., a to tak, aby zaniklo zástavní právo, zajišťující uvedenou pohledávku, na nemovitostech žalobkyně (domu čp. 126 s pozemky parc. č. 178 a parc. č. 461/5 v katastrálním území T., zapsaných na listu vlastnictví č. 648 pro toto katastrální území u Katastrálního úřadu P.)“. Žalované bylo uloženo zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení 66.450 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Také bylo žalované uloženo zaplatit na účet Okresního soudu Praha-západ soudní poplatek 92.000 Kč rovněž do 3 dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že tento soud posuzoval nárok žalobkyně podle ustanovení §10 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, podle něhož pokud vázlo na věci v době jejího vydání zástavní právo a věc se vydá oprávněné osobě, je povinná osoba povinna závazek vypořádat nebo jinak zajistit.
V daném případě vázlo na nemovitostech, která žalovaná musela vydat žalobkyni podle dohody o vydání věcí ve smyslu ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., zástavní právo na základě zástavní smlouvy z 29.9.1993. Takto zajištěná pohledávka z úvěru od K. b. byla postupně dále postupována dalším subjektům, takže v současné době je tu věřitelem JUDr. K. N., který ji převzal podle smlouvy z 26.4.2003 od T. Ř., jenž ji nabyl smlouvou z 8.9.2002 od firmy E., s.r.o., které byla pohledávka postoupena původním věřitelem K. b., a.s. Na podkladě těchto zjištění dospěl soud prvního stupně s poukazem na ustanovení §10 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. k závěru, že žaloba byla žalobkyní podána důvodně a její žalobě bylo proto soudem prvního stupně v plném rozsahu vyhověno.
O nákladech řízení bylo soudem prvního stupně rozhodnuto podle ustanovení §142 odst. 1 občanského soudního řádu a o soudním poplatku bylo rozhodnuto podle ustanovení §11 odst. 2 písm. j/ zákona o soudních poplatcích (viz jeho znění pod č. 78/1995 Sb.).
O odvolání žalované proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně (ve znění opravného usnesení ze 17.3.2004, čj. 3 C 258/2000-79) rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem ze 7.7.2004, sp.zn. 26 Co 230/2004. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žaloba žalobkyně byla zamítnuta. Žalobkyni bylo uloženo zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení 1.725 Kč a na náhradu nákladů odvolacího řízení 2.325 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl odvolací soud k jiné vlastní úvaze ohledně obsahu, účelu a aplikace ustanovení §10 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. Byl toho názoru, že „povinnost závazek zajistit podle tohoto ustanovení nebo jinak vypořádat nemá oprávněná osoba“, takže toto ustanovení nezakládá právo oprávněné osoby domáhat se plnění žalobou podle ustanovení §80 písm. b/ občanského soudního řádu. Podle názoru odvolacího soudu žalobkyni žádné zástavní právo nadále nezatěžuje a není tedy k žalobě na plnění, jak byla její žaloba v dané věci formulována, aktivně legitimována. Pokud tu je zástavní právo nadále zapsáno v katastru nemovitosti jako právo zatěžující nemovitosti žalobkyně, může mít žalobkyně oprávněný zájem na tom, aby byly uvedeny údaje v katastru nemovitostí do souladu s tím, že zástavní právo žalobčiny nemovitosti nezatěžuje; adekvátním právním prostředkem k tomu se jeví být žaloba o určení podle ustanovení §80 písm. c/ občanského soudního řádu, ale nikoli žaloba v takovém znění, jak byla žalobkyní podána v této právní věci. Odvolací soud ještě dodával svůj právní názor, že žaluje-li někdo, aby žalovaný zaplatil peněžní částku někomu třetímu, který ani není účastníkem řízení, a teoreticky ani není povinen takové plnění přijmout, žaloba na plnění tu nemůže obstát.
Odvolací soud proto podle ustanovení §220 odst.1 občanského soudního řádu změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl a o nákladech řízení rozhodl s poukazem na ustanovení §224 odst. 1 a §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobkyni v řízení zastupoval, dne 13. 9. 2004 a dovolání ze strany žalobkyně bylo dne 5. 10. 2004 předáno na poště k doručení Okresnímu soudu Praha-západ, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatelka ve svém dovolání navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Co do přípustnosti svého dovolání dovolatelka poukazovala na to, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo změněno rozsudkem soudu prvního stupně ve věci samé a jako dovolací důvod uplatňovala, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci /§241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu/.
Dovolatelka vytýkala odvolacímu soudu, že svým měnícím rozhodnutím zcela nesprávně znemožnil v daném případě aplikaci kogentního ustanovení §10 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., které jednoznačně stanoví, že „pokud vázlo na věci v době jejího vydání zástavní právo a věc se vydá, je povinná osoba povinna závazek vypořádat nebo jinak zajistit“ Neaplikování tohoto ustanovení na daný případ odůvodňoval odvolací soud jen tím, že není možné uplatňovat vůči žalovanému, aby poskytl plnění třetí osobě, která není účastníkem řízení a nemusí mít na výsledku řízení o sporu mezi žalobkyní a žalovanou ani žádný zájem.
Podle názoru dovolatelky nelze souhlasit s právním názorem odvolacího soudu, že ustanovení §10 odst. 3 zákona č 87/1991 Sb. samo o sobě způsobuje zánik zástavního práva podle ustanovení §170 odst. 1 písm. g/ občanského zákoníku. Dovolatel má naproti tomu za to, že tu je nutno v případě nečinnosti povinné osoby domáhat se splnění její povinnosti závazek z věcného břemene vypořádat nebo jej jinak zajistit; nesprávný právní názor odvolacího soudu by naopak podle dovolatelky vedl k tomu, že by se pohledávka zástavního věřitele mohla ocitnout bez zajištění.¨
Dovolatelka měla posléze za to, že ustanovení §10 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. umožňuje oprávněné osobě formulovat svůj žalobní návrh buď tak, že bude požadovat plnění konkrétní povinnosti nebo zvolit si alternativní možnost plnění s uvážením zásady vykonatelnosti rozhodnutí v případě nesplnění soudem uložené povinnosti.. V daném případě žalovaná opakovaně neplní své povinnosti povinné osoby jak jsou stanoveny v zákoně č. 87/1991 Sb. včetně ustanovení §10 odst. 3 tohoto zákona.
Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání dovolatelky navrhovala, aby toto dovolání bylo zamítnuto. Vyslovovala zejména své přesvědčení, že podle ustanovení §10 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. může uplatňovat nárok na plnění pouze ten, komu pohledávka přísluší, tedy v daném případě je to /na základě zjištění provedeného soudy obou stupňů/ soudem prvního stupně uváděný JUDr. K. N.
Při posuzování tohoto dovolání dovolatelky vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 1 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož ustanovení tohoto zákona, jímž byl změněn a doplněn občanský soudní řád /zákon č. 99/1963 Sb./, platí zásadně i pro řízení, která byla zahájena před nabytím účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. /tj. před 1. 1. 2001/. Výjimky stanovené v bodech 15 a 17 uváděných přechodných ustanovení zákona č. 30/2000 Sb. na daný případ nedopadají.
Dovolání dovolatelky bylo přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, protože směřovalo proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Dovolatelka uplatňovala jako dovolací důvod, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci /§241a odst. 2 písm, b) občanského soudního řádu/ Toto nesprávné právní posouzení věci spatřovala jmenovitě v nesprávné aplikaci a výkladu ustanovení §10 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb.
Podle ustanovení §242 odst. 3 občanského soudního řádu lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání, avšak je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám řízení uvedeným v §242 odst. 3 občanského soudního řádu, a to odkazem na §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ i b/ a §229 odst. 3 občanského soudního řádu, jakož i jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Podle názoru dovolacího soudu tu došlo v daném případě k vadě řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu v souvislosti s ustanoveními §5 a §43 občanského soudního řádu.
Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku uváděl, že svou vlastní úvahou dospěl k výkladu ustanovení §10 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., jehož text považoval za „nešťastně formulovaný“ /takže nelze proto vycházet z jeho doslovného znění/, měl za to, že toto ustanovení patrně zakládá i určitou ochranu zástavního věřitele, ale měl především za to, že tu úmyslu zákonodárce v souvislosti se shora uvedeným ustanovením bylo, aby majetek, na který se vztahuje zákon č. 87/1991 Sb., bylo oprávněné osobě, pokud možno navrácen v takovém stavu, v jakém byl odňat. Odvolací soud připustil, že žalobkyně může mít oprávněný zájem na tom, aby údaje v katastru nemovitostí /obsahující i zápis zástavního práva na nemovitostech žalobkyně/ byly uvedeny do souladu se skutečným stavem věci; k tomu však adekvátním právním prostředkem se podle názoru uvedeného soudu jevila žaloba na určení podle ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu. Odvolací soud však měl dále za to, že nemůže tu obstát žaloba, kterou někdo žaluje, aby žalovaný platil někomu třetímu, který ani není účastníkem řízení a teoreticky není povinen takové plnění přijmout.
Tyto úvahy odvolacího soudu vyústily posléze ve výsledný závěr, v němž odvolací soud řešil možné způsoby aplikace i výkladu ustanovení §10 odst. 3 zákona . č. 87/1991 Sb., jakož i souvisících procesních ustanovení /např. ustanovení §5, §43, popřípadě §92 občanského soudního řádu/ tak, že bez dalšího rozhodl o zamítnutí žaloby žalobkyně „v takovém směru,jak tu byla v řízení podána“ žalobkyní. O uplatnění ustanovení §5 a §43 občanského soudního řádu před přikročením k zamítnutí žaloby žalobkyně odvolací soud však posléze neuvažoval.
Dovolací soud, na rozdíl od názoru dovolacího soudu, je ovšem toho názoru, že tu bylo na místě i v odvolacím řízení mít na zřeteli postup podle ustanovení §5 a §43 občanského soudního řádu, ať již odvolacím soudem samotným nebo soudem prvního stupně po zrušení jeho rozsudku odvolacím soudem (srov. §221 odst. 1 písm. b/, c/ a d/ občanského soudního řádu).
Odvolací soud pokládal žalobní návrh žalobkyně /na rozdíl od soudu prvního stupně/, „jak byl v dané věci formulován“, za nesprávný, ale v tom aby vada, která brání věcnému vyřízení odvolání /srov. k tomu rozhodnutí uveřejněné pod č. 37/1980 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem/ byla odstraněna, neposkytl žalobkyni poučení a nepřikročil k výzvě k odstranění vad jejího odvolání, případně její žaloby, ale přistoupil bez dalšího ke změně rozsudku soudu prvního stupně tak, že žaloba žalobkyně byla zamítnuta. Z protokolu o jednání u odvolacího soudu ze 7. 7. 2004 není patrno, zda a jaké poučení bylo účastníkům řízení poskytnuto /srov. k tomu naopak č. 28/1975, str. 190, Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek/.
Dovolací soud v této souvislosti pokládá za nezbytné poukázat i na závěry Ústavního soudu ČR, týkající se významu poučovací povinnosti soudů v občanském soudním řízení, zejména ve věcech restitučních:
„V restitučním řízení jsou soudy povinny poučovat účastníky řízení o jejich právech a povinnostech“ /viz nález Ústavního soudu ČR z 26. 10. 1994, II. ÚS 79/94, uveřejněný pod č. 47 ve svazku 2 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR/.
Povinnost poskytovat poučení účastníkům řízení podle ustanovení §5 občanského soudního řádu nelze a priori vyloučit ani tím, že účastník udělil plnou moc advokátovi k zastupování v řízení /srov. nález Ústavního soudu ČR ze 6. 6. 1995, I ÚS 151/94, uveřejněný pod č. 27 ve svazku 3 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR/.
I kdyby nebylo povinnosti soud vyplývající z ustanovení §5 občanského soudního řádu, vyplývala by tato povinnost pro obecné soudy zřetelně i z ustanovení článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod /čl. 112 odst. 1 ústavního zákona č. 1/1993 Sb./ /srov. nález Ústavního soudu ČR z 31. 5. 1994, III. ÚS 65/93, uveřejněný pod č. 27 ve svazku 1 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR/.
Jestliže procesní úkony účastníků řízení obsahují zjevnou nesprávnost, je nutno účastníkům občanského soudního řízení dát příležitost ji odstranit. Opakem tohoto postupu je přepjatý formalismus, jehož důsledkem je sofistikované zdůvodnění nespravedlnosti nebo nepřihlédnutí ke smyslu a účelu právní úpravy a tím i k dotčení smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Pokud neurčitost konkrétního ustanovení právního předpisu implikuje různé interpretace jeho obsahu, nelze přijmout tu, jež je k tíži dotčených účastníků řízení /srov. nález Ústavního soudu ČR z 29. 10. 1996, III. ÚS 283/96, uveřejněný pod č. 111 ve svazku 6 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR.
Někdy vznikají pochybnosti o rozsahu poučovací povinnosti soudu /§5 občanského soudního řádu/ tam, kde má procesní právo i hmotně právní aspekt. Do uvedené skupiny spadají případy, kdy nedostatky, které by vedly k zamítnutí žaloby, lze odstranit procesními úkony, avšak nutnost provedení těchto procesních úkonů nevyplývá z procesněprávních předpisů, ale z hmotného práva: i tu je na místě poučovací povinnost soudu /viz nález Ústavního soudu ČR z 25. 6. 1997, I ÚS 63/96, uveřejněný pod č. 82 ve svazku 8 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR/.
Podle §43 odst. 2 občanského soudního řádu je třeba v případě vadného podání účastníka řízení povinností soudu poučit účastníky řízení o tom, jak je třeba odstranit vady procesních úkonů již učiněných, aby vyvolaly zamýšlené procesní účinky /viz nález Ústavního soudu ČR z 13. 1. 1999, II ÚS 105/97, uveřejněný pod č. 4 ve svazku 13 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR/.
Z pohledu ústavně zaručeného práva na soudní ochranu je třeba závěr o tom, kdy je či není na místě postup podle §43 občanského soudního řádu v souvislosti s poučovací povinností soudu vždy činit podle konkrétních okolností dané věci /srov. nález Ústavního soudu ČR z 8. 2. 2000, IV ÚS 232/98, uveřejněný pod č. 20 ve svazku 17 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR/.
Při poučovací povinnosti podle ustanovení §5 občanského soudního řádu vystupuje do popředí zejména to, aby nedošlo ke zmaření možnosti meritorního projednání restitučního nároku, což by v konečných důsledcích vedlo k porušení článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod /srov. nález Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2000, II. ÚS 100/2000 uveřejněný pod č. 159 ve svazku 20 Sbírky nálezů Ústavního soudu ČR/.
S poukazem na tyto právní závěry z uveřejněné judikatury soudů a z nálezů Ústavního soudu ČR dospěl dovolací soud i v daném případě k závěru, že tu v řízení u odvolacího soudu došlo k vadě řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci /ve smyslu ustanovení §241a odst.2 písm. a) občanského soudního řádu/, spočívající v tom, že odvolací soud opomenul postup podle §5 a §43 občanského soudního řádu /buď v odvolacím řízení nebo soudem prvního stupně pro zrušení jeho rozhodnutí odvolacím soudem/ a přikročil předčasně ke změně rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že žalobní návrh žalobkyně byl zamítnut.
Shledal proto dovolací soud přípustné dovolání dovolatelky i dovoláním důvodným ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu. Přistoupil tedy dovolací soud ke zrušení dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §243b odst. 2 občanského soudního řádu/.
Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně /tj. opomenutí důsledného postupu podle ustanovení §5 a §43 občanského soudního řádu, v daném případě zejména potřebného/, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí /§243b odst. 3, věta druhá, občanského soudního řádu/ a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V tomto dalším řízení bude soud prvního stupně vázán právním názorem dovolacího soudu /§243d a §226 občanského soudního řádu/, ale bude přihlížet ve smyslu ustanovení §5, §43 a §92 občanského soudního řádu i k tomu, jaké nedostatky a neúplnosti spatřoval odvolací soud ve svém rozhodnutí ze 7. 7. 2004, jakož i k tomu co uváděla žalovaná ve svých vyjádřeních před soudy obou stupňů a ovšem především i k tomu, co bylo uváděno v žalobních návrzích žalobkyně, učiněných v dosavadním průběhu tohoto řízení.
V dalším řízení rozhodne soud prvního stupně i o dosavadních nákladech řízení včetně řízení odvolacího i dovolacího /§243d odst. 1, věta druhá, občanského soudního řádu/.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 22. prosince 2004
JUDr. Oldřich Jehlička, CSc., v. r. předseda senátu