ECLI:CZ:NS:2004:28.CDO.3.2004.1
sp. zn. 28 Cdo 3/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání Města B., zast. advokátem, které bylo podáno proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. května 2003, sp. zn. 11 Co 462/2002 (v právní věci žalobců a/ M. M., b/ S. P., c/ P. M., d/ Z. M., a e/ A. M., zast. advokátem, proti žalovanému Městu B., zast. advokátem, o uzavření dohody o vydání nemovitosti, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 15 C 178/2000) takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací svým rozsudkem ze dne 20.5. 2003, č.j. 11 Co 426/2002-422 ve věci samé potvrdil rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 23.11. 2001, č.j. 15 C 178/2000-389, kterým byl žalovaný uznán povinným uzavřít s žalobkyní ad a/ M. M. dohodu o vydání nemovitostí ve znění specifikovaném v enunciátu tohoto rozhodnutí.
Krajský soud souhlasil se skutkovými zjištěními i právními závěry soudu prvního stupně. Žalobci jako osoby oprávněné ve smyslu §3 odst. 4 písm. c/ zákona č. 87/1991 Sb. o mimosoudních rehabilitacích požádali osobu povinnou ve smyslu §4 odst. 1 citovaného zákona o vydání předmětných nemovitostí a tvrdili, že se jedná o restituční nárok uplatněný ve smyslu §6 odst. 1 písm. g/ cit. zák. Protože povinná osoba předmětné nemovitosti nevydala, podali žalobci ve lhůtě jednoho roku dané §5 odst. 4 cit. zák. žalobu, kterou uplatnili svůj nárok.
Podle ustanovení §6 odst. 1 písm. g/ zák. č. 87/1991 Sb. se povinnost vydat věc vztahuje na ty případy, kdy v rozhodném období věc přešla na stát na základě kupní smlouvy uzavřené v tísní za nápadně nevýhodných podmínek. Soudy obou stupňů již ve svých předchozích rozhodnutích v dané věci dospěly k závěru – který byl potvrzen rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 8.8. 2000, č.j. 28 Cdo 2367/99 -, že kupní smlouva ze dne 11.2. 1986, kterou právní předchůdkyně žalobců prodala předmětné nemovitosti státu, byla učiněna na straně prodávající v tísni.
Krajský (a předtím okresní) soud se dále zabýval tím, zda je rovněž splněna podmínka nápadně nevýhodných podmínek, neboť v případě restitučního nároku uplatněného dle §6 odst. 1 písm. g/ zák. č. 87/91 Sb. musí být obě podmínky splněny kumulativně. Právní předchůdkyně žalobců prodala předmětné nemovitosti kupní smlouvou ze dne 11.2. 1986 československému státu za částku 321.091,- Kč. Cena nemovitosti byla stanovena podle vyhlášky č. 128/94 Sb. o cenách staveb, pozemků a porostů. V daném případě se jednalo o prodej rodinného domu, byť nazvaného jako provozní dům. Tato skutečnost dovoluje použití ustanovení §21 citované vyhlášky, podle kterého lze cenu stavby zvýšit až o 20%. Cena předmětných nemovitostí ke dni uzavření kupní smlouvy činila podle revizního posudku 346.718,- Kč. Rozdíl mezi cenou, kterou kupující obdržela (321.091,- Kč) a cenou, které mohlo být dosaženo při aplikaci §21 citované podzákonné normy s ohledem na skutečnost, že se jednalo o dům rodinný (416.062,- Kč) činí 94.971,- Kč, což představuje 29%. Vzhledem k tomu, že rozdíl v ceně překročil 20%, a byla tak porušena ekvivalentnost vzájemných plnění, dospěl odvolací soud k závěru, že kupní smlouva byla uzavřena za nápadně nevýhodných podmínek. Pro splnění všech zákonem daných předpokladů proto bylo restitučnímu nároku vyhověno.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Dovolatel napadá právní posouzení aplikace ustanovení §6 odst. 1 písm. g/ zák. č. 87/91 Sb. Nemohlo se jednat o převod učiněný v tísni, neboť žalobci neměli jiného zájemce o koupi než stát. Jednání s dalším zájemcem JZD O. K. ztroskotalo už v roce 1982. Nebylo prokázáno, že by žalobci byli nuceni k převodu nějakým politicky orientovaným nátlakem. Z výslechu znalce Ing. arch. M. vyplynulo, že v případě, kdy je reprodukční cena nižší než cena stanovená dle §2 cit. vyhlášky, nepřichází zvýšení kupní ceny dle §21 vyhlášky v úvahu. Navíc na zvýšení ceny nemovitosti o 20% nebyl právní nárok. Rozdíl mezi cenou dle znaleckého posudku a cenou skutečně vyplacenou tak v daném případě činí pouze 23.042,- Kč, což je 6,7%. Proto se v projednávané věci nejedná o nápadně nevýhodné podmínky převodu.
K tomuto dovolání podali žalobci vyjádření. Dovolání považují pouze za součást zdržovací taktiky žalovaného. O navýšení ceny podle §19 odst. 4 resp. §21 vyhlášky č. 128/1984 Sb. mohl rozhodnout kupující. Soudy všech instancí potvrdily splnění obou potřebných podmínek, další řízení by nemohlo přinést žádné nové skutečnosti. Žalovaní navrhli odmítnutí dovolání pro jeho nedůvodnost.
Dovolací soud věc projednal a rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.1. 2001, a to v souladu s ustanovením části dvanácté, hlavy I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o.s.ř.).
Dovolací soud se nejprve musel zabývat tím, zda je podané dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolatel vyvozuje přípustnost dovolání z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Žalovaný, jehož dovolání splňuje požadované obsahové i formální náležitosti (§241a odst. 1, §214a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.), bylo podáno včas (§240 odst. 1 o.s.ř.), v zastoupení advokáta (§241 odst. 1 o.s.ř.), napadá rozhodnutí odvolacího soudu z důvodu subsumovaného v ust. §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., neboť podle jeho názoru spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně interpretoval (vyložil nesprávně podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo, stanovené dispozicí právní normy). Nesprávné právní posouzení věci je způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu, jinými slovy jestliže na tomto – nesprávném – právním posouzení napadené rozhodnutí spočívalo.
Žalovaný v podaném dovolání napadá podle něj nesprávný právní názor odvolacího soudu, který vedl k aplikaci ustanovení §6 odst. 1 písm. g/ zákona o mimosoudních rehabilitacích na daný případ. Toto ustanovení zakotvuje pro daný restituční titul dvě podmínky (tíseň a nápadně nevýhodné podmínky), které obě musí být splněny, má-li být restituční nárok úspěšný. V daném případě však předmětem úvah napadeného rozhodnutí odvolacího soudu bylo už pouze naplnění okolnosti nápadně nevýhodných podmínek, když otázka druhého předpokladu (tísně) již byla zodpovězena předchozími ve věci přijatými rozhodnutími.
Ohledně aplikace ustanovení §6 odst. 1 písm. g/ zákona č. 87/1991 Sb. existuje poměrně rozsáhlá judikatura vyšších soudů a ostatně otázkou, o jejíž přezkum na půdě dovolacího soudu žalovaný usiluje, se již Nejvyšší soud ČR zabýval i v rámci svých dvou předchozích rozhodnutích přijatých v dané věci. Naplnění podmínky nápadně nevýhodných podmínek posuzovaného převodu věci uskutečněného v roce 1986 zkoumal dovolací soud v rozsudku ze dne 1.10. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1305/97 a dále v rozsudku ze dne 8.8. 2000, sp. zn. 28 Cdo 2367/99. Odvolací soud v dovoláním napadeném rozhodnutí posoudil zmíněnou otázku v intencích jmenovaných judikátů, a není důvodu, aby jeho rozhodnutí zakládalo přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Odvolací soud správně uzavřel, že v daném případě sice při převodu nemovitosti, která byla rodinným domkem sice nebyl dán důvod pro použití ustanovení §19 odst. 4 vyhlášky č. 128/84 Sb., ale že byla na místě aplikace §21 této vyhlášky. Odvolací soud se přitom sice dopustil pochybení, neboť – jak je uvedeno např. v rozhodnutí dovolacího soudu ze dne 1.10. 1998 – lze dle §21 vyhl. č. 128/84 Sb. navýšit pouze cenu staveb, nikoli pozemků, ale protože rozdíl ceny ke které došel odvolací soud (416.062,- Kč) a správně určené ceny (412.815,- Kč) je minimální, nemohla tato vada nic změnit na celkové správnosti rozsudku odvolacího soudu.
K dalším vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), jakož i k vadám podle §229 o.s.ř., dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti), jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. nezakládají.
Vzhledem k výše uvedenému proto rozhodnutí odvolacího soudu nemohl být po právní stránce přiřazen zásadní význam, neboť nebyla splněna žádná z podmínek vytýčených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř.
Přípustnost dovolání v této věci nelze dovodit z žádného ustanovení o.s.ř., ve znění účinném od 1.1. 2001. Dovolací soud proto podle §243b odst. 5 o.s.ř., za použití ustanovení §218 písm. c/ o.s.ř., dovolání odmítl, aniž mohl přikročit k meritornímu hodnocení dovolacích námitek v něm uplatněných.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 o.s.ř., za použití §224 odst.1 o.s.ř., §151 odst. 1 o.s.ř. a §142 odst. 1 o.s.ř., protože dovolatel nebyl v dovolacím řízení úspěšný a vyjádření žalobců k podanému dovolání nebylo možné zohlednit jako úkon právní služby ve smyslu ust. §11 odst. 1 až 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 24. června 2004
JUDr. Oldřich J e h l i č k a, CSc., v.r.
předseda senátu