ECLI:CZ:NS:2004:28.CDO.339.2003.1
sp. zn. 28 Cdo 339/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání 1. P. S., a 2. F. T., zastoupených advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě z 15. 3. 200, sp. zn. 13 Co 100/2000, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 17 C 162/95 /žalobců P. S. a F. T., zastoupených advokátkou, proti žalovaným: A. České republice – Pozemkovému fondu ČR, 110 00 Praha 1, Ve Smečkách 3, a B. České republice – Ministerstvu financí, 110 00 Praha 1, Letenská 15, o určení vlastnictví, eventuálně o vydání nemovitostí/, takto:
I. Dovolání dovolatelů se odmítají.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Žalobci se domáhali žalobou, podanou u soudu 27. 6. 1995, aby bylo rozhodnutím soudu určeno, že žalobci jsou vlastníky /každý jednou ideální polovinou/ pozemku parc. č. 517/2 – zahrady /o výměře 327 m2/, zapsaného na listu vlastnictví č. 4369 pro katastrální území K. u Katastrálního úřadu v K. Své vlastnictví k tomuto pozemku získali žalobci dědictvím po svém otci JUDr. A. T., zemřelém 18. 5. 1962 /toto dědictví bylo projednáno u bývalého Státního notářství v Ostravě pod sp. zn. 4 D 468/68/. Uvedenou nemovitost si v roce 1977 přivlastnil stát jako věc údajně opuštěnou ve smyslu ustanovení §453 odst. 2 občanského zákoníku, třebaže tu nešlo o opuštěné nemovité věci. V době nabytí účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. byl v evidenci nemovitostí zapsán jako vlastník uvedeného pozemku stát. Ve své žalobě uplatňovali žalobci také žalobní návrh na uzavření dohody žalovanými se žalobci o vydání pozemku parc. č.517/2 v katastrálním území K., každému jednou ideální polovinou.
K této žalobě, uplatněné proti žalovaným – jednak vůči České republice – Pozemkovému fondu ČR a jednak vůči České republice – Ministerstvu financí ČR, navrhovali oba takto žalobci označení žalovaní zamítnutí žaloby.
Okresní soud v Karviné rozsudkem ze 14. 9. 1999, čj. 17 C 162/95-122, rozhodl tak, že zamítl žalobu žalobců o určení, že každý z nich je vlastníkem jedné ideální poloviny pozemku parc. č. 517/2 /o výměře 327 m2/ v katastrálním území K. Dalším výrokem tohoto rozsudku byl zamítnut také žalobní návrh žalobce F. T., aby oběma žalovaným bylo uloženo uzavřít s ním dohodu o vydání pozemku parc. č. 517/2 /o výměře 327 m2/ v katastrálním území K., a to žalobcům P. S. a F. T. každému jednou ideální polovinou. Žádnému z účastníků řízení nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení.
V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo zejména uvedeno, že žalobci a jejich otec, kteří nabyli naturalizací americké státní občanství, uplatnili nárok na vypořádání majetku, který zanechali na území Československa, přičemž tyto jejich nároky byly uznány ze strany Americké náhradové komise. Náhrada za tento majetek byla uvedeným osobám také přiznána k tíži budoucí mezivládní dohody mezi USA a Československem z 29. 1. 1982 a došlo také k vyplacení této náhrady. Dospěl tedy soud prvního stupně k závěru, že zmíněný majetek převzal československý stát jako věc, která mu připadla v důsledku uvedené dohody z 29. 1. 1982. Bylo proto v tomto řízení prokázáno, že tu došlo k vypořádání majetkových nároků žalobců, které nyní uplatňují v tomto občanském soudním řízení.
Proto soud prvního stupně žalobu obou žalobců zamítl a ohledně náhrady nákladů řízení rozhodl záporně, protože žalobci nebyli v řízení úspěšní a žalovaným v řízení náklady nevznikly.
O odvolání žalobců proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem z 15. 3. 2000, sp. zn. 13 Co 100/2000. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve výroku o zamítnutí žalobního návrhu o určení vlastnictví žalobců k pozemku parc. č. 517/2 v katastrálním území K. Jinak byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a věc byla v tomto rozsahu vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Výrokem rozsudku odvolacího soudu byl zamítnut návrh žalobců na vyslovení přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu.
V odůvodnění svého rozsudku uvedl odvolací soud, že „na základě zjištěného stavu věci nelze vyhovět návrhu na určení vlastnictví podle ustanovení §80 písm. c/ občanského soudního řádu, když tu majetek převzal stát jako věc, která mu připadla v důsledku mezivládní dohody USA a Československa z 29. 1. 1982“. Bylo prokázáno, že již před uzavřením uvedené dohody hospodařil s tímto majetkem stát a tím omezil práva vlastníků; ti pak na základě této skutečnosti uplatnili /stejně jako jejich předchůdce A. T./ nárok na náhradu za majetek zanechaný na území bývalého Československa. Odškodnění jim bylo přiznáno rozhodnutím Komise USA pro vyřizování nároků v cizině ze 14. 6. 1961, a to k tíži budoucí dohody mezi vládou USA a Československa, k níž pak došlo 29. 1. 1982. Odvolací soud byl toho názoru, že „vládní dohoda, týkající se práv a nároků občana smluvního státu takové dohody, je součástí právního řádu smluvních států a je tedy právně závazná“.
Odvolací soud poukazoval i na to, že zákon č. 87/1991 Sb. nemá sice stejné ustanovení jako zákon č. 403/1990 Sb. /který v §9 odst. 4 pamatuje na to, že nemovitost byla či nebyla vypořádána mezistátní dohodou/, ale to není důvodem k tomu, aby při rozhodování o mimosoudní rehabilitaci soud takovou možnost neuvážil a nepřihlížel k ní. Důkazní břemeno k prokázání toho, že nárok byl na základě mezivládní dohody uspokojen, je na povinné osobě; v daném případě pak žalovaní prokázali, že k vypořádání majetkových nároků došlo. Žalobnímu návrhu žalobců na určení jejich vlastnictví k nemovitosti nemohlo být vyhověno, když nemovitost převzal stát na základě uvedené mezivládní dohody.
Odvolací soud proto potvrdil rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí určovacího návrhu podle ustanovení §219 občanského soudního řádu jako věcně správný.
Ohledně dalšího žalobního návrhu na uložení povinnosti k uzavření dohody o vydání věcí odvolací soud poukazoval především na to, že žalobce F. T. nesplňuje podmínku státního občanství České republiky, uvedenou v §3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.
Vzhledem k tomu, že v dosavadním průběhu řízení soud prvního stupně nepostupoval správně podle ustanovení §43 občanského soudního řádu při postarání se o to, aby žalobci řádně upravili, popřípadě opravili svůj žalobní návrh na uzavření dohody o vydání věci, byl odvolací soud toho názoru, že je nezbytné, aby soud prvního stupně uložil žalobci F. T. „provést formulační změnu navrhované dohody, jejíhož uzavření přímusem se domáhá, a to tak, aby vystihovala změnu v počtu žalobců v tomto ohledu a také změnu v pluralizaci odpůrců, postupem podle ustanovení §43 občanského soudního řádu a teprve poté o takto upravené dohodě znovu rozhodl“. Proto odvolací soud zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně ve zbývající části výroku tohoto rozhodnutí podle ustanovení §221 odst. 1 písm. a/ i c/ občanského soudního řádu a v tomto rozsahu vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení podle ustanovení §221 odst. 2 občanského soudního řádu.
Odvolací soud zároveň nevyhověl návrhu žalobců na přípustnost dovolání proti svému rozsudku podle ustanovení §239 odst. 2 občanského soudního řádu /ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb./. Byl toho názoru, že právní otázky jimi uváděné lze pokládat za v praxi soudů již vyřešené /ohledně aplikace ustanovení §453 odst. 3 občanského zákoníku/ nebo za otázku, která se vymyká posouzení soudů České republiky /pokud jde o otázku zkoumání účinnosti mezivládní dohody mezi USA a Československem z 29. 1. 1982/, popřípadě za otázku, která rozhodnutím odvolacího soudu nebyla zpochybňována /tj. pokud žalobci ve svém návrhu na připuštění dovolání měli za to, že je to nutné i k posouzení otázky důsledků naturalizace podle smlouvy mezi USA a Československem, vyhlášené pod č. 169/1929 Sb. „po odpadnutí překážky válečného stavu na pozbytí občanství“/.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátce, která žalobce v řízení zastupovala, dne 3. 4. 2000 a dovolání žalobců proti již uvedenému rozsudku Krajského soudu v Ostravě z 13. 3. 2000, sp. zn. 13 Co 100/2000, bylo podáno na poště k doručení dovolacímu soudu /Nejvyššímu soudu ČR/, tedy ve lhůtě a způsobem uvedenými v ustanovení §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Ve svém dovolání dovolatelé navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Podle názoru dovolatelů jsou tu předpoklady k tomu, aby dovolací soud dospěl k závěru o přípustnosti jejich dovolání, protože rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž směřuje dovolání dovolatelů, má po právní stránce zásadní význam /ve smyslu ustanovení §239 odst. 2 občanského soudního řádu/ ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb./. Jako dovolací důvod dovolatelé uplatňovali, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelé zdůrazňovali, že pokládají za nesprávný právní závěr odvolacího soudu, že stát tu převzal pozemek, uváděný v žalobě žalobců, na základě Dohody z 29. 1. 1982, uzavřené mezi USA a Československem. Tato dohoda v žádném ze svých ustanovení neřeší přechod vlastnického práva na stát a na základě jiných tehdy platných právních předpisů nemohl majetek žalobců rovněž přejít na stát. Vlastnictví k nemovitému majetku nelze považovat za nárok občana vůči vládě. Dohoda z 29. 1. 1982 měla ostatně na zřeteli jen náhradu za omezení vlastnictví /např. při zavedení národní správy nebo užívání věci státem či tzv. socialistickými organizacemi/ a jen tyto náhrady měly být podle této dohody vypořádány ze strany čs. státu.
Stejně tak dovolatelé zdůrazňovali, že je nesprávný právní názor odvolacího soudu, že žalobce F. T. ztratil čs. občanství, když naopak Úmluva o naturalizaci /vyhlášená pod č. 169/1929 Sb./ stanoví, že ustanovení této Úmluvy nebudou platit pro příslušníka jedné z obou zemí /USA a Československa/, který dosáhl naturalizace v druhé zemi v době, kdy jeho země vedla válku; nelze tu tedy dovozovat, podle názoru dovolatelů, odložení nebo pozastavení důsledků daných ustanoveními Úmluvy, což by jen navozovalo stav právní nejistoty v otázce státního občanství.
Posléze dovolatelé zdůrazňovali nesprávnost názoru odvolacího soudu o aplikaci ustanovení §453 odst. 2 občanského zákoníku o opuštění věci v tomto konkrétním případě.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona /tj. před 1. 1. 2001/, jako tomu bylo i v tomto případě, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních právních předpisů /tj. zejména podle ustanovení občanského soudního řádu – zákona č. 99/1963 Sb., ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb./.
Přípustnost dovolání tu bylo třeba posoudit podle ustanovení §239 odst. 2 občanského soudního řádu /v již citovaném znění/, podle něhož nevyhověl-li odvolací soud návrhu účastníka řízení na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání, podané tímto účastníkem, přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
V usnesení Ústavního soudu ČR z 23. 8. 1995, III. ÚS 181/95, uveřejněném pod č. 19 /usnesení/ ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, byl zaujat právní názor, že za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu je nutno považovat zejména ta rozhodnutí odvolacího soudu, která se odchylují od ustálené judikatury nebo přinášejí judikaturu novou, a to s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech.
Již v rozhodnutí uveřejněném pod č. 31/1989 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo vyloženo, že při rozhodování o sporech, jež se týkají státních příslušníků USA vůči našemu státu a naším státním organizacím ohledně majetku a majetkových práv, s nimiž bylo uvedenými tuzemskými organizacemi nakládáno před 2. 2. 1982, musí soud v České republice posoudit případný dopad ustanovení Dohody mezi vládou Československa a vládou USA z 29. 1. 1982 o vypořádání určitých otevřených závazků a finančních otázek na právní vztahy mezi uvedenými účastníky.
Citovaná mezinárodní smlouva totiž ve svém článku I, stanovila, že „úplné vypořádání a vyrovnání nároků se týká nejen nároků vlády USA, ale i státních příslušníků USA vůči československé vládě, zakládající se na znárodňovacích, vyvlastňovacích a takových opatřeních, na jejichž základě bylo s jejich majetky, právy a zájmy nakládáno, nebo zakládajících se na jiných omezujících opatřeních, zahrnujících převzetí nebo výkon kontroly nad jejich majetky, právy a zájmy nebo nad jakýmikoli jinými majetky přede dnem vstupu v účinnost uvedené Dohody z 29. 1. 1982 /tj. před 2. 2. 1982/.
Nejvyšší soud České republiky při posuzování obdobných nároků žalujících P. S. a F. T., jež byly řešeny v právní věci vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 17 C 163/95, dospěl ve svém rozsudku z 30. 11. 2000, 28 Cdo 376/2000, k závěru, že u nároků uvedených žalujících osob nelze pominout důsledky plynoucí z procesu realizace mezivládní dohody USA a Československa z 29. 1. 1982, spočívající jmenovitě v dohodě o výši náhrad za majetek, jenž náležel uvedeným žalujícím osobám. Obsahově tu šlo, uváděl dovolací soud v citovaném rozsudku, o případ zániku nároku v důsledku splnění tohoto nároku, což je jeden z obecných důvodů zániku závazku v občanském právu vůbec. Nelze tyto důsledky neaplikovat na oblast předpisů restituční povahy, tedy i na zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Jednotícím prvkem mezi předpisy občanskoprávními a předpisy restitučními je existence újmy, na straně oprávněných osob, ve formách v zákoně uvedených. O majetkové křivdě však nelze uvažovat v případě, kdy nárok vzniklý aktem státu vůči dotčené osobě byl uspokojen jiným způsobem. Za takový případ uspokojení nároků je třeba považovat rovněž výplatu náhrady způsobem stanoveným v mezivládní dohodě USA a Československa z 29. 1. 1982. Takto je tedy aplikace ustanovení zákona č . 87/1991 Sb. vyloučena.
Nejvyšší soud dále v tomto svém rozsudku z 30. 11. 2000, 28 Cdo 376/2000, uváděl, že nelze upřít správnost postupu vyplývajícímu z ustanovení §136 občanského soudního řádu, totiž z povahy veřejné listiny, kterou v této právní věci bylo potvrzení Okresního úřadu v K., osvědčující státní občanství ČR ohledně F. T., o němž nebylo v řízení prokázáno, že by byl kdy propuštěn ze státního svazku ČR, ale zároveň měl dovolací soud za to, že závěry odvolacího soudu odpovídaly správnému hodnocení v řízení předloženého dokladu o naturalizaci F. T., k níž došlo 7. 6. 1943. Dovolací soud přitom byl toho názoru, že odvolací soud přiléhavě vyložil článek I odst. 3 Úmluvy o naturalizaci, uzavřené mezi Československem a USA /o důsledcích vyhlášeného válečného stavu dnem 23. 9. 1938/, a že tedy rovněž odvolací soud správně posoudil skutečnost, že F. T. nejpozději ke dni 8. 5. 1957 pozbyl státní občanství tehdejší Československé republiky.
Uvedené závěry Nejvyššího soudu byly pak i předmětem přezkoumání ze strany Ústavního soudu ČR jeho usnesením z 2. 5. 2001, II. ÚS 24/01, jímž byla odmítnuta ústavní stížnost F. T. proti rozsudku Nejvyššího soudu z 30. 11. 2001, 28 Cdo 376/2000. Ústavní soud ČR poukazoval na to, že měl k dispozici opětovné vyjádření Ministerstva financí ČR, které vychází jednoznačně z toho, že majetek F. T. byl vypořádán Dohodou mezi vládami Československa a vládou USA z 29. 1. 1982, o vypořádání určitých otevřených nároků a finančních otázek. Posouzení této otázky existujícího vypořádání majetkového nároku F. T. obecnými soudy nepokládal Ústavní soud ČR za odporující ústavně zaručeným základním právům svobodám stěžovatele. Také ohledně posuzování účinků Úmluvy o naturalizaci mezi USA a Československem /č. 169/1929 Sb./ na daný případ měl Ústavní soud za to, že právní názor obecných soudů, obsažený v jeho rozhodnutích, je ústavně konformní a koresponduje s textem a smyslem uváděné Úmluvy o naturalizaci. Ve smyslu této Úmluvy F. T. skutečně pozbyl československého státního občanství nejpozději v roce 1957; pokud obecné soudy dospěly k názoru, že z tohoto důvodu mu nebylo možné přiznat postavení oprávněné osoby podle zákona č. 87/1991 Sb., neshledal Ústavní soud ČR důvod k tomu, aby tento právní závěr byl zpochybňován z ústavně právních hledisek. Ústavní soud ČR tedy /s poukazem i na usnesení Ústavního soudu ČR z 28. 3. 2001, I. ÚS 726/2000 i na závěry nálezu Ústavního soudu ČR ze 4. 6. 1997, Pl. ÚS 33/96/ neshledal, že by závěry obecných soudů, zaujaté ohledně nároků F. T. a P. S., odporovaly článkům 1, 12 odst. 2 a 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Ústavní soud ČR byl i toho názoru, že závěry obecných soudů při řešení nároku uvedených osob nebyly v rozporu ani s článkem 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, který chrání toliko vlastnické právo již existující, konstituované, a nikoli jen pouhý tvrzený nárok na ně.
Všechny tyto citované právní závěry z rozsudku Nejvyššího soudu z 30. 11. 2000, 28 Cdo 376/2000, zaujaté při řešení obdobných nároků týchž osob /F. T. a P. S./, o něž jde i v tomto případě /sp. zn. 17 C 162/95 Okresního soudu v Karviné/, a stejně tak i závěry z usnesení Ústavního soudu ČR z 2. 5. 2001, II. ÚS 24/01, jímž byla odmítnuta ústavní stížnost proti rozsudku Nejvyššího soudu z 30. 11. 2000, 28 Cdo 376/2000, měl dovolací soud na zřeteli i při posuzování dovolání dovolatelů P. S. a F. T. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě z 15. 3. 2000, sp. zn. 13 Co 100/2000, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 17 C 162/95. S uvážením těchto právních závěrů nemohl dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že by tu byly dány zákonné předpoklady přípustnosti dovolání uvedených dovolatelů ve smyslu ustanovení §239 odst. 2 občanského soudního řádu /ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb./, tj. že by dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam, když tu nešlo o rozhodnutí odchylující se od ustálené judikatury soudů nebo o rozhodnutí v obdobných věcech /jak bylo ustanovení §239 odst. 2 občanského soudního řádu vyloženo ve shora již citovaném usnesení Ústavního soudu ČRz 23. 8. 1995, III. ÚS 181/95, uveřejněném pod č. 19 (usnesení) ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR/.
Přikročil proto dovolací soud k odmítnutí dovolání dovolatelů P. S. a F. T. z 3. 4. 2000, jímž byl napaden rozsudek Krajského soudu v Ostravě z 15. 3. 2000, sp. zn. 13 Co 100/2000 /potvrzující rozsudek Okresního soudu v Karviné ze 14. 9. 1999, č.j. 17 C 162/95-122/, a to ve výroku „kterým byl zamítnut návrh na určení vlastnického práva /dovolatelů/ k nemovitostem popsaným ve výroku“ uvedeného rozsudku. Dovolací soud tu vycházel z ustanovení ů 242 odst. 1 občanského soudního řádu ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb./ co do přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden/, jakož i z ustanovení §239 odst. 2, §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu v tomtéž znění /co do posouzení přípustnosti dovolání dovolatelů/.
Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a žalovaným v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně 15. června 2004
JUDr. Josef R a k o v s k ý, v,.r.
předseda senátu