ECLI:CZ:NS:2004:28.CDO.371.2004.1
sp. zn. 28 Cdo 371/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobce PhDr. P. M., zastoupeného advokátem, proti žalované akciové společnosti P., a. s., zastoupené advokátem, o zaplacení 963.402,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp.zn. 6 C 54/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze 10.12.2003, čj. 12 Co 544/2003-52, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 10. prosince 2003, čj. 12 Co 544/2003-52, a rozsudek Okresního soudu v Domažlicích ze dne 23.září 2003, čj. 6 C 54/2003-39, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Domažlicích k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhá zaplacení částky 963.402,- Kč jako náhrady za znehodnocení hospodářských budov bývalé zemědělské usedlosti v M. podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen \"zákon o půdě\"). Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby s odůvodněním, že náhradu za hospodářské a obytné budovy již žalobci uhradil, a že žalobci nenáleží finanční forma náhrady, protože se na ní s žalovaným nedohodl.
Okresní soud v Domažlicích vydal dne 23. 9. 2003 mezitímní rozsudek, jímž chtěl vyřešil otázku, zda nárok žalobce se řídí ustanovením §14 odst. 3 nebo §14 odst. 9 zákona o půdě. Vyšel ze zjištění, že právní předchůdci žalobce získali předmětné nemovitosti sice přídělem, ale již 15. 5. 1934, a že ustanovení §14 odst. 9 se nevztahuje na stavby získané přídělem v předválečném období. Poukázal na judikaturu Nejvyššího soudu jež \"vychází z toho, že toto ustanovení sleduje zájem nevyplácet náhrady podle současných cenových předpisů v případech, kdy přídělové ceny byly stanoveny značně výhodnou částkou, která nezřídka ani nebyla zaplacena a přídělci po krátké době odcházeli z přidělených usedlosti. Tuto situaci však nelze srovnávat s příděly, jež se uskutečnily v předválečném období za jiných cenových relaci i finanční síly tehdejší československé měny a za situace, že vlastníci o nemovitosti léta pečovali. Není proto důvodu aplikovat ustanovení §14 odst. 9 zákona o půdě na případy, kdy k přídělu došlo podle předpisů, platných před rokem 1945\". Soud proto vyslovil, že žaloba žalobce je po právu.
K odvolání žalované Krajský soud v Plzni shora uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jehož skutková zjištění i právní závěry shledal správnými. Navíc vyslovil názor, že ustanovení §14 odst. 9 zákona o půdě se vztahuje jen na stavby, které nelze vydat, nikoli na stavby vydané po jejich znehodnocení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) OSŘ a odůvodnila je vadou řízení a nesprávným právním posouzením věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) a b) OSŘ. Vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, spatřuje v tom, že soud neměl rozhodovat mezitímním rozsudkem, který předpokládá posouzení celého právního základu včetně toho, zda plnění má být věcné či peněžité, aniž se touto otázkou zabýval. Odvolací soud se nezabýval námitkou žalovaného, která se týkala právě požadovaného peněžitého plnění, protože vycházel z toho, že tato věc bude předmětem dalšího jednání soudu \"v souladu s ustálenou soudní praxí\", stejně jako výše nároku. Dle názoru žalované však vydáním mezitímního rozsudku již bylo o peněžité náhradě rozhodnuto.
Nesprávnost právního posouzení věci spatřuje žalovaná ve výkladu §14 odst. 9 zákona o půdě, když ze samého znění zákona nevyplývá, že se nevztahuje na příděly před rokem 1945. Nesouhlasí ani s názorem, že uvedené ustanovení se vztahuje jen na stavby, které nelze vydat, nikoli na stavby znehodnocené, a upozorňuje na odkaz na §14 odst. 1 zákona o půdě a na opačnou judikaturu dovolacího soudu ve věci 24 Cdo 885/98. Dovolatelka navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Dovolání splňuje náležitosti stanovené v §241 a 241a OSŘ a dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností. Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm.a) a b) nepřichází v úvahu, protože rozsudek soudu prvního stupně, který byl v této věci jeho dosud jediným rozsudkem, byl odvolacím soudem potvrzen. Dovolací soud neshledal, že by rozsudek odvolacího soudu měl zásadní právní význam v otázce, zda na nárok žalobce má být aplikováno ustanovení §14 odst. 9 zákona o půdě. Odvolací soud totiž - stejně jako soud prvního stupně - tuto otázku řešil v souladu s judikaturou dovolacího soudu, z níž soud prvního stupně citoval a odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu z 16. 8. 2000, sp.zn. 24 Cdo 1021/2000. Protože podle této judikatury nemá být na nároky za znehodnocení budov získaných přídělem před rokem 1945 ustanovení §14 odst. 9 zákona o půdě použito, není třeba se zabývat dalším argumentem odvolacího soudu, že toto ustanovení se nevztahuje na budovy znehodnocené (opačný názor vyslovil dovolací soud v rozsudku ze dne 25. 11. 1999, sp. zn. 24 Cdo 855/98).
Dovolací soud však shledal důvodným argument dovolatele, týkající se následků vydání mezitímního rozsudku na určení formy plnění. Nezastává názor odvolacího soudu, že tato otázka by mohla být řešena následně po právní moci mezitímního rozsudku, který vyslovil, že nárok je po právu. Nárok žalobce byl totiž uplatněn jednoznačně jako peněžitá pohledávka včetně úroků z prodlení a návrhu na vydání platebního rozkazu, nikoli jako návrh na vypořádání účastníků v souladu s formami plnění dle zákona o půdě. Dovolací soud poukazuje na to, že danou otázku rozhoduje rozdílně od názoru odvolacího soudu a dovolání proto shledal přípustným ( §237 odst. 1 písm.c) a odst. 3 OSŘ).
Výkladem §152 odst. 2 OSŘ z hlediska toho, co se rozumí \"základem věci\", o němž je možno rozhodnout mezitímním rozsudkem, se dovolací soud zabýval v rozsudku ze dne 27. 6. 2000, sp. 4 Cdo 1247/98. Přitom vyslovil, že právním základem nároku je třeba rozumět vše ostatní, co nelze podřídit pod pojem výše uplatněného nároku. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu z 29. 4. 1999, sp. zn. 2 Cdon 85/96, konstatoval, že otázka způsobu požadované náhrady není s pouhou výší nároku ztotožnitelná. Pokud žalobce požadoval náhradu v peněžité formě, byla mezitímním rozsudkem vyřešena i tato forma náhrady.
V dané věci se odvolací soud s ohledem na svůj odlišný právní názor otázkou formy náhrady vůbec nezabýval, takže jeho rozhodnutí je v tomto směru nepřezkoumatelné. Z toho důvodu dovolací soud jeho rozsudek zrušil pro vadu řízení ve smyslu §241a odst. 2 písm.a) OSŘ , a ze stejných důvodů zrušil i rozsudek soudu prvního stupně (§243b odst. 3 OSŘ); věc pak vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243d odst. 1 OSŘ). Podle téhož ustanovení bude nově rozhodnuto i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. května 2004
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu