ECLI:CZ:NS:2004:28.CDO.468.2003.1
sp. zn. 28 Cdo 468/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání 1) M. B., 2) L. J., 3) E. V. a 4) M. B., zastoupených advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Praze z 24.10.2001, sp. zn. 30 Co 361/2001, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 9 C 1700/94 (žalobkyně H. S., zastoupené advokátkou, proti žalovaným 1) M. B., 2) L. J., 3) E. V. a 4) M. B., zastoupených advokátem, o vydání věci), takto:
I. Dovolání dovolatelů se odmítají.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě původní žalobkyně Emilie Procházkové, podané u soudu 2.11.1994, bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Kolíně z 19.11.1997, č.j. 9 C 1700/94-136, jímž bylo určeno, že je neplatná kupní smlouva, uzavřená dne 18.8.1993
(s dodatkem z 30.8.1993) mezi L. B. a M. B., jako prodávajícími, a M. J. o koupi domu čp. 181 ve V. s pozemky parc. č. 700 a parc. č. 403/23 v katastrálním území V., okres K. Dalším výrokem tohoto rozsudku bylo uloženo žalovaným L. B., M. B., M. J. a Obci V. vydat do vlastnictví žalobkyně E. P. dům čp. 181 ve V. s uvedenými pozemky; tento žalobní návrh byl však zamítnut vůči žalovanému Okresnímu úřadu v K. Ohledně nákladů řízení bylo rozhodnuto, že ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným Okresním úřadem v K. nemá žádný z nich nárok na náhradu nákladů řízení, a ve vztahu mezi žalobkyní a ostatními žalovanými nebyla žalobkyni náhrada nákladů řízení přiznána.
O odvolání žalovaných L. B., M. B. a M. J. proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Praze z 22.9.1999, sp.zn. 30 Co 246/98. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o určení neplatnosti kupní smlouvy z 18.8.1993 (s dodatkem z 30.8.1993), a to tak, že žalobní návrh na toto určení byl zamítnut. Také ve výroku o vydání domu čp. 181 ve V. s pozemky parc. č. 300, parc. č. 700 a parc. č. 403/23 v katastrálním území V., okres K., byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že tento žalobní návrh žalobkyně H. S. (dědičky po původní žalobkyni E. P., zemřelé 5.9.1998) byl rovněž zamítnut. Žalobkyni bylo uloženo zaplatit žalovaným
L. B., M. B. a M. J. na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně 8.955,- Kč a na náhradu nákladů odvolacího řízení 7.823,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
O dovolání žalobkyně proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu z 22.9.1999 (sp. zn. 30 Co 246/98 Krajského soudu v Praze) rozhodl Nejvyšší soud rozsudkem z 30.5.2001, 28 Cdo 1132/2000. Dovolací soud tímto svým rozsudkem rozhodl tak, že bylo zamítnuto dovolání žalobkyně, pokud směřovalo proti měnícímu zamítavému výroku rozsudku odvolacího soudu o neplatnosti kupní smlouvy z 18.8.1993
(s dodatkem z 30.8.1993). Dalším výrokem rozsudku dovolacího soudu bylo zamítnuto
i dovolání žalobkyně H. S., pokud se dovolávala proti výroku o uložení povinnosti vydat nemovitosti (dům čp. 181 a pozemky parc. č. 300, parc. č. 700 a parc. č. 403/23 ve V.), jež se týkalo žalovaného M. J. (nikoli však žalovaných L. B. a M. B.). Zamítavý výrok uvedeného rozsudku odvolacího soudu o vydání nemovitostí žalobkyni, týkající se žalovaných
L. B. a M. B., byl zrušen (stejně tak jako výroky
o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanými L. B. a M. B.) a v tomto rozsahu byla věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Kolíně z 19.11.1997, č.j. 9 C 1700/94-136.
V odůvodnění rozsudku dovolacího soudu bylo vytýkáno, že v tomto řízení nebylo soudy obou stupňů správně aplikováno ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu o naléhavém právním zájmu na požadovaném určení o neplatnosti smlouvy. Dovolací soud byl také toho názoru, že žalobkyní požadované určení
o neplatnosti smlouvy a zároveň požadované vydání nemovitostí podle zákona
č. 87/1991 Sb. nemohlo vedle sebe obstát, když pro posouzení žalobních návrhů žalobkyně tu byl rozhodující výsledek sporu o samotné vydání nemovitostí. Dovolací soud byl sice také toho názoru (jako odvolací soud), že žalovaný M. J. nesplňuje zákonné podmínky stanovené pro povinnou osobu ve smyslu ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., ale byl zároveň toho názoru, že nebylo v řízení plně doloženo, že by tomu tak bylo i u žalovaných L. B. a M. B. V této souvislosti dovolací soud poukazoval na to, že vymezení pasívní legitimace se v ustanovení §4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. váže na ten subjekt, který věc držel
ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. k 1.4.1991), což platí i po nabytí účinnosti nálezu č. 164/1994 Sb. Pokud totiž v souvislostí s novelizací zákona č. 87/1991 Sb. zákonem č. 116/1994 Sb. byla omezena možnost vydání věci oprávněným osobám, učinil tak zákon výslovně s přesným vymezením případů, kdy vydání věci nepřichází v úvahu. Z ustanovení nálezu č. 164/1994 Sb. i zákona č. 116/1994 Sb. nelze, podle názoru uvedeného v rozsudku dovolacího soudu, dovodit extenzivní výklad podmínek, za nichž by mělo dojít k omezení práva restituentů bez výslovného omezujícího ustanovení v zákoně. V této právní věci pak pokládal dovolací soud za právně bezvýznamné, že žalovaní L. B. a M. B. převedli na jiného po nabytí účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. věci, jejichž vydání se proti nim žalobkyně domáhala. Těmto žalovaným proto „pasívní věcná legitimace svědčí i nadále s přihlédnutím k závěru odvolacího soudu o tom, že tito žalovaní nabyli věci od státu za podmínek uvedených v ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.“. Proto byl dovolacím soudem v uvedeném rozsahu zrušen rozsudek odvolacího soudu a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení s tím, že právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný.
V dalším průběhu řízení vynesl Krajský soud v Praze rozsudek z 24.10.2001,
sp. zn. 30 Co 361/2001. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Kolíně z 19.11.1997, čj. 9 C 1700/94-136, v žalobě vyhovujícím výroku, pokud jím bylo uloženo žalovanému L. B. a žalované M. B. vydat žalobkyni dům čp. 181 ve V. s pozemky parc. č. 300 (o výměře 78 m2), parc. č. 700 (o výměře 30 m2) a parc. č. 403/23 (o výměře 613 m2) včetně všech součástí a příslušenství, zapsaných na listu vlastnictví č. 431 pro katastrální území V. u Katastrálního úřadu v K., s tím, že „tato povinnost svědčí za zemřelého L. B. všem jeho právním nástupcům – M. B., L. J., E. V. a M. B., a to vůči H. S., jako právní nástupkyni E. P.“. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Výrokem rozsudku odvolacího soudu bylo vysloveno, že se zamítá návrh uvedených žalovaných na připuštění dovolání proti rozsudku odvolacího soudu.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalovaných M. B., L. J., E. V. a M. B. nebylo odvolácím soudem shledáno důvodným. Odvolací soud tu vycházel ze skutkového stavu, jak byl zjištěn již soudem prvního stupně; pokládal důkazy provedené soudem prvního stupně za postačující k objasnění skutkového stavu této právní věci.
Odvolací soud pokládal původní žalobkyni E. P. za oprávněnou osobu ve smyslu ustanovení §19 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. (ve znění nálezu
č. 164/1994 Sb.), když tato původní žalobkyně, jako osoba rehabilitovaná podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, prokázala, že byla původní vlastnicí nemovitostí, uvedených v její žalobě, a že včas uplatnila výzvu k vydání nemovitostí i žalobu
u soudu. Podle názoru odvolacího soudu bylo v řízení také prokázáno, že na žalované L. B. a M. B. bylo třeba pohlížet jako na osoby povinné
ve smyslu ustanovení §20 a §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., které k 1.4.1991 (ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona) žalobkyní uváděné nemovitosti držely. Tito žalovaní získali žalobkyní uváděné nemovitosti smlouvou z 27.12.1975 od orgánu, jemuž v té době právo hospodaření a s těmito nemovitostmi nenáleželo a rovněž nebyl dodržen postup stanovený směrnicí Ministerstva financí č. 10 z 2.4.1964 pro prodej rodinných domků z národního majetku občanům.
Odvolací soud shledal správným názor soudu prvního stupně, že i přes skutečnost, že ve dnech 18.8. a 30.8.1993 byla mezi žalovanými L. B. a M. B., jako prodávajícím, a M. J., jako kupujícím, uzavřena kupní smlouva ohledně v žalobě uváděných nemovitostí, není tu rozhodné pro posouzení povinností uvedených žalovaných podle zákona č. 87/1991 Sb. ve vztahu k žalobkyni, jako oprávněné osobě podle tohoto zákona, existence tohoto převodu na další osobu.
Odvolací soud (na rozdíl od soudu prvního stupně) nedospěl k závěru, že by uvedená kupní smlouva z 27.12.1975, kterou nabyli od státu nemovitosti L. B. a M. B., byla neplatná ve smyslu ustanovení §39 občanského zákoníku, ikdyž tito žalovaní získali nemovitosti od státu, který nebyl oprávněn s věcí disponovat v souvislosti s vyslovením trestu propadnutí majetku.
Odvolací soud rovněž nedospěl k závěru, že by dům čp. 181 ve V. ztratil přestavbou svůj stavebně technický charakter anebo že by tu nebylo možné vydat pozemek vzhledem k jeho zastavění novou stavbou, když tu nešlo o zastavění pozemku stavbou hlavní, k níž mají případné další stavby povahu doplňkovou, což v daném případě nebylo u stavby skladiště na uhlí a dřevo. Také ohledně namítané nemožnosti vydání pozemků, k nimž bylo v daném případě zřízeno právo osobního užívání pozemků, nedospěl odvolací soud k závěru, že je tato námitka důvodná, a to s poukazem na to, že tu dohoda o osobním užívání pozemků byla v roce 1975 uzavřena v rozporu s tehdy platným ustanovením §205 odst. 2 občanského zákoníku, který stanovil, kdo takovou dohodu s občanem mohl uzavřít, což v daném případě nebyl dohodu uzavírající Okresní národní výbor v K., který v době uzavření dohody již neměl pozemky ve své správě.
Z uvedených důvodů odvolací soud potvrdil v přezkoumávaném rozsahu rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení §219 občanského soudního řádu jako věcně správný. Do výroku svého potvrzujícího rozsudku pouze promítl skutečnost, že na straně žalobkyně i na straně žalovaných došlo v mezidobí od vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně k právnímu nástupnictví v důsledku úmrtí původní žalobkyně E. P. a žalovaného L. B. O nákladech řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto s poukazem na ustanovení §142 odst. 2 a §224 odst. 1 občanského soudního řádu.
Návrhu žalovaných na vyslovení přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu nebylo odvolacím soudem vyhověno, neboť v tomto rozhodnutí nebyla řešena otázka zásadního právního významu a některé právní otázky byly v této právní věci již řešeny dovolacím soudem.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalované v řízení zastupoval, dne 18.12.2001 a dovolání ze strany žalovaných bylo podáno u Okresního soudu v Kolíně dne 3.1.2002, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatelé ve svém dovolání navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelé měli za to, že jejich dovolání by mělo být dovolacím soudem posouzeno jako přípustné, a to k vyřešení zásadních právních otázek: zda je možné uložit povinnost k vydání nemovitostí povinné osobě, která není jejich vlastníkem a zda je možné tuto povinnost k vydání nemovitostí uložit za situace, když povinná osoba nabyla věc (věci) od státu sice v rozporu s tehdy platnými předpisy, avšak aniž na jejich porušení měla jakýkoli podíl. Jako dovolací důvod dovolatele uplatňovali, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelé především zdůrazňovali, že žalobkyní uváděné nemovitosti nebyly manžely L. B. a M. B. nabyty na základě jakéhokoli protiprávního zvýhodnění. Nemovitosti byly smlouvou z 27.12.1975 získány od státu, zastoupeného bývalým Okresním národním výborem v K., jak to také bylo uvedeno v kupní smlouvě. Bývalý Místní národní výbor ve V. nebyl správcem převáděných nemovitostí a tato obec se také nestala vlastníkem nemovitostí (uváděných v žalobě žalobkyně) podle ustanovení §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. Převod nemovitostí byl uskutečněn podle dříve platné vyhlášky č. 104/1966 Sb., o správě národního majetku, a smlouva byla registrována bývalým Státním notářstvím v K. Podle názoru dovolatelů nelze klást v neprospěch fyzické osobě, že tehdejší národní výbory se nepostaraly o učinění opatření, jímž by bylo určeno, kdo tu byl oprávněn sporné nemovitosti spravovat. Nabyvatelé L. B. a M. B. nabyli a užívali získané nemovitosti v dobré víře, že jsou jejich vlastníky, a nikdo také jejich vlastnictví nezpochybňoval.
Dovolatelé rovněž uváděli, že dům čp. 181 ve V. byl označován jako „letní domek“, nikoli jako rodinný domek; šlo o domek s jednou obytnou místností bez kuchyně či kuchyňského koutu, bez instalace vody a topení, se suchým WC. V tomto domku nebyl nikdo hlášen k trvalému pobytu, původní majitelka bydlela v P. a na V. pobývala jen v létě. Nabývající manželé B. získali domek za cenu 38.287,- Kč, jejíž správnost nebyla zpochybňována; domovní daň byla pravidelně placena a národním výborem přijímána. Domek byl s nemalými investicemi nabyvatelů Ing. L. B. a M. B. výrazně zhodnocen a změnil se tak jeho stavebně technický charakter. Došlo k podkopání objektu k základům, k navaření izolační hmoty, ke zřízení dvouvrstvé drenážní sítě, byla pořízena nová omítka, byla asanována studna a zavedeno čerpadlo vody, byla instalována teplá i studená voda, byl vybudován sprchový kout, bylo zavedeno splachování na WC a byl zřízen nový odpad; z jedné obytné místnosti byly zřízeny dvě místnosti, byly opraveny krovy domu a střešní krytina a renovována elektroinstalace; zřízena byla kuchyň se sporákem na plyn a byla instalována čtyři topná tělesa na pevné palivo. K domu byla postavena nová zděná stavba na betonovém základě (která má nyní povahu samostatné stavby, oceňované částkou 58.711,90 Kč). Byly tedy takto za vynaložení nemalých finančních prostředků
i vlastní práce provedeny rozsáhlé adaptační práce, takže za uvedených okolností by vyhovění žalobě o vydání stavební nemovitosti bylo, podle názoru dovolatelů, v rozporu s dobrými mravy.
Pozemky, k nimž bylo zřízeno právo osobního užívání pozemků, měl v té době (v roce 1975) Okresní národní výbor v K.; dohoda o zřízení práva osobního užívání pozemků byla řádně uzavřena a registrována. Podle názoru dovolatelů nepodléhají tyto pozemky vydání (§8 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb.).
Dovolatelé jsou nadále přesvědčeni, že odvolací soud nesprávně aplikoval v daném případě ustanovení §9 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. i článků I. a II. zákona
č. 116/1994 Sb. Žalovaní Ing. L. B. a M. B. byli v době převodu nemovitostí na M. J. vlastníky těchto nemovitostí, nedopadl na ně žádný zákaz dispozice s tímto majetkem a mělo se na tento převod vztahovat ustanovení zákona č. 116/1994 Sb., že tyto věci nelze vydat, byly-li po 1.10.1991 nabyty do vlastnictví jiné osoby než státu.
Při posuzování tohoto dovolání dovolatelů vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních právních předpisů.
Také odvolacím soudům je v bodu 15 uváděných přechodných ustanovení zákona č. 30/2000 Sb. uloženo projednat odvolání proti rozhodnutím soudů prvního stupně, vydaným přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. (tj. před 1.1.2001), jako tomu bylo i v daném případě, podle dosavadních právních předpisů (tedy zejména podle ustanovení občanského soudního řádu – zákona č. 99/1963 Sb. ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Přípustnost dovolání dovolatelů tu bylo třeba posoudit podle ustanovení §239 odst. 2 občanského soudního řádu (v již uvedeném znění), podle něhož nevyhověl-li odvolací soud návrhu účastníka řízení na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání, podané tímto účastníkem řízení, přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
V usnesení Ústavního soudu ČR z 23.8.1995, III. ÚS 181/95, uveřejněném pod č. 19 (usnesení) ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, byl zaujat právní názor, že za rozhodnutí „po právní stránce zásadního významu“ je nutno považovat zejména ta rozhodnutí, která se odchylují od ustálené judikatury soudů nebo přinášejí judikaturu novou, a to s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech.
Posouzení otázky, zda v daném případě bylo možné považovat rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž směřuje dovolání dovolatelů, za odchylující se od ustálené judikatury soudů nebo přinášející judikaturu novou, bylo tu třeba chápat i v souvislosti s tím, že dovolací soud rozhodoval v téže právní věci, již také svým rozsudkem z 30.5.2001 (28 Cdo 1132/2000 Nejvyššího soudu), v němž dospěl k právnímu závěru ohledně některých právních otázek, na něž je nyní v dovolání dovolatelů znovu poukazováno. Musel tedy dovolací soud se znovu zabývat tím, zda nadále lze z těchto právních závěrů vycházet, popřípadě zda průběh dalšího řízení u odvolacího soudu po předchozím zrušovacím rozhodnutí dovolacího soudu přinesl takové výsledky či poznatky, pro něž by měl dovolací soud zaujmout jiné právní závěry než ve svém uvedeném rozhodnutí z 30.5.2001.
Lze přisvědčit názoru odvolacího soudu, který v daném případě ve svém rozhodnutí z 24.10.2001 (sp. zn. 30 Co 361/2001 Krajského soudu v Praze) vyslovil názor, že „na skutkových zjištěních soudu prvního stupně nebylo třeba nic měnit ani po projednání odvolání, neboť zůstalo nedotčené“.
Proto podle obsahu spisu (sp. zn. 9 C 1700/94 Okresního soudu v Kolíně) nebylo zde přesvědčivých podkladů k tomu, že by nebylo možné v dovolacím řízení vycházet
i nadále z předchozího zrušovacího rozhodnutí dovolacího soudu z 30.5.2001 (28 Cdo 1132/2000 Nejvyššího soudu) a z jeho skutkových a právních závěrů, na něž i v tomto dalším dovolacím řízení lze odkázat.
Bylo třeba ještě na podkladě konkrétních poznatků dovolacího soudu provést srovnání závěrů odvolacího soudu, obsažených v jeho rozhodnutí, proti němuž směřuje dovolání dovolatelů, s právními závěry z judikatury soudů, což je tu nutné pro posouzení toho, zda potvrzující rozsudek odvolacího soudu se odchyluje či neodchyluje od ustálené judikatury soudů, popřípadě zda přináší judikaturu novou (srov. k tomu již shora citované usnesení Ústavního soudu ČR z 23.8.1995, III. ÚS 181/95).
Ustanovení §4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., zdůrazňující určující hledisko pro určení povinné osoby, jímž je držení věci ke dni účinnosti zákona č. 87/1991 Sb.
(tj. k 1.4.1991), bylo vždy v judikatuře soudů chápáno a vykládáno tak, jak to bylo uváděno v rozhodnutích Nejvyššího soudu, z nichž např. rozsudek vydaný již pod 2 Cdon 1030/97 obsahoval právní závěr, že „pro vyhovění žalobě o vydání věcí podle ustanovení §5 zákona č. 87/1991 Sb. není rozhodné, že povinná osoba po dni účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. učinila právní úkon o převodu vlastnictví na jiného“.
Otázkou aplikace ustanovení článku II. bodu 2 zákona č. 116/1994 Sb. v souvislosti s novým vymezením okruhu oprávněných osob podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, na něž dopadá nemožnost vydání nemovitostí z důvodu ochrany privatizujících subjektů, se zabýval ve svých nálezech Ústavní soud ČR. Např. ve svém nálezu z 29.11.2001, III. ÚS 263/01 uvedl, že ustanovení článku II. bod 2 zákona č. 116/1994 Sb., jímž se mění a doplňuje zákon č. 87/1991 Sb., které brání vydání některých věcí osobám oprávněným podle ustanovení §3 odst. 2 zákona
č. 87/1991 Sb. nelze aplikovat na restituční nároky osob, které se staly oprávněnými v důsledku účinnosti nálezu č. 164/1994 Sb. Článek II. zákona č. 116/1994 Sb. je jen ustanovením upravujícím přechodná ustanovení pro aplikaci článku I. zákona
č. 116/1994 Sb., týkajících se právních vztahů vyvolaných novelou, a to tak, aby použití nových norem nebránilo použití ustanovení dosavadních předpisů. Nelze tu dovozovat, že článek II. bod 2 zákona č. 116/1994 Sb., upravující ochranu třetích osob, by se měl týkat jiných nároků než nároků uvedených v článku I. zákona č. 116/1994 Sb.
Ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo vyloženo [pod č. 34/1993, na str. 121 (255)] k ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., že o zásadní přestavbu stavby ve smyslu tohoto ustanovení lze uvažovat tehdy, jestliže při této přestavbě došlo ke změně podstaty nemovité věci, a to z hlediska druhu, obsahu nebo rozsahu nemovitosti.
Ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek bylo také vyloženo [pod č. 16/1996, str. 52 (130)], že výjimkou ze zásady, že se nevydávají pozemky, k nimž bylo zřízeno právo osobního užívání pozemku, jsou pozemky, jež byly získány do osobního užívání za okolností nabytí v rozporu s tehdy platnými předpisy, nebo za cenu nižší než cenu odpovídající tehdy platným cenovým předpisům anebo na protiprávního zvýhodnění nabyvatelů. Z tehdy platných přepisů v uvedeném smyslu mělo dříve platné ustanovení §205 odst. 1 a 2 občanského zákoníku (zákona č. 40/1964 Sb. v původním znění) povahu ustanovení kogentního.
Za stavbu ve smyslu ustanovení §8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. je třeba považovat takovou stavbu, která z dříve nezastavěného pozemku činí pozemek zastavěný, přičemž jde o stavbu hlavní, k niž mají případné ostatní stavby funkci doplňkovou [viz č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, str. 120 (254)].
Již také v rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1969 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů (vydávané dříve Nejvyšším soudem) bylo vyloženo, že směrnice Ministerstva financí pro prodej rodinných domků z národního majetku občanům z 2.4.1964, č.j. 314/17, 756/64, uveřejněné ve Věstníku ministerstva financí č. 5/1964, nebyly obecně závazným předpisem, nýbrž pokynem pro postup organizací spravujících národní majetek. Nebylo ovšem možné vyloučit u právního úkonu, provedeného v rozporu s pokyny, obsaženými v těchto směrnicích, rozpor takového úkonu s zájmy společnosti (srov. §39 občanského zákoníku v původním znění zákona č. 40/1964 Sb.).
S uvážením citovaných právních závěrů z judikatury soudů, z nichž v podstatě vycházel i odvolací soud ve svém rozhodnutím, proti němuž směřovalo dovolání dovolatelů v daném případě, nebylo možné dospět k názoru, že tu u tohoto rozhodnutí odvolacího soudu šlo o rozhodnutí odchylující se od ustálené judikatury přinášející judikaturu novou (srov. k tomu již shora citované usnesení Ústavního soudu ČR z 23.8.1995, III. ÚS 181/95).
Nemohl tedy dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že jsou tu u dovolání dovolatelů dány zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §239 odst. 2 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Přikročil tedy dovolací soud k odmítnutí dovolání dovolatelů podle ustanovení
§243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.), a to jako dovolání nepřípustného.
Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a žalobkyni v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 9. června 2004
JUDr. Josef Rakovský, v.r.
předseda senátu