ECLI:CZ:NS:2004:28.CDO.621.2003.1
sp. zn. 28 Cdo 621/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání A) H. H., B) E. K., a C) J. H., zastoupených advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Praze z 5.10.2000, sp. zn. 27 Co 346/2000, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 3 C 206/97 /žalobců A) H. H., B) E. K. a C) J. H., zastoupených advokátem proti žalovanému L. Č., o určení vlastnictví a o vyklizení pozemku/, takto:
I. Dovolání dovolatelů se odmítají.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Žalobou, podanou u soudu 17.10.1997 /v průběhu řízení upravovanou/, se žalobci domáhali, aby soud určil, že žalobci jsou podílovými spoluvlastníky /každý z nich rovným dílem/ pozemku parc. č. 1223/5 /o výměře 105m2/ v katastrálním území Ř., okres P., a aby soud také uložil žalovanému vyklidit uvedený pozemek do 30 dnů od právní moci rozsudku. Tento žalobní návrh odůvodňovali žalobci tím, že žalovaný nabyl vlastnictví k uvedenému pozemku kupní smlouvou z 31.8.1990, uzavřenou s bývalým Městským národním výborem v Ř., kterou žalobci pokládají za neplatnou.
Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby s tím, že žalobci uváděný pozemek získal v dobré víře platnou kupní smlouvou z 31.8.1990. Pokud žalobci uvádějí, že uvedený pozemek přešel na stát podle ustanovení zákona č. 430/1990 Sb., pak měl být žalobci uplatněn nárok na poskytnutí finanční náhrady za pozemek, který nebyl podle uvedeného zákona žalobcům vydán.
Soud prvního stupně vyslechl v řízení žalobce i žalovaného jako účastníky řízení a konstatoval obsah listinných dokladů, předložených účastníky řízení. Rozsudkem Okresního soudu Praha-východ z 15.10.1998, čj. 3 C 206/97-44, bylo rozhodnuto, že se zamítají žalobní návrhy žalobců jednak o určení, že je neplatná smlouva, uzavřená 31.8.1990 mezi Čs. státem-Městský národním výborem v Ř. a žalovaným .L. Č. o převodu pozemku č. kat. 1223/5 /o výměře 105 m2/ v Ř., dále o určení, že žalobci jsou podílovými spoluvlastníky /rovným dílem/ uvedeného pozemku č. kat. 1223/5 v katastrálním území Ř. / „na základě řádně uplatněného restitučního návrhu po JUDr. J. H.“/, jakož i o vyklizení pozemku č. kat. 1223/5 v katastrálním území Ř. Náhrada nákladů řízení před soudem prvního stupně nebyla žalovanému přiznána.
K odvolání žalobců proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně Krajský soud v Praze rozsudkem z 10.6.1999, sp. zn. 27 Co 188/99, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí žalobního návrhu na určení neplatnosti smlouvy z 31.8.1990, uzavřené mezi Čs. státem – Městským národním výborem Ř. a žalovaným L. Č.; v ostatních výrocích byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a v tomto rozsahu byla věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V odůvodnění svého rozsudku odvolací soud odůvodnil svůj potvrzující výrok zejména tím, že žaloba domáhající se určení podle ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu nemůže být opodstatněna tam, kde lze žalovat o splnění povinnosti / ve smyslu ustanovení §80 písm. b) občanského soudního řádu/.
Odvolací soud při posuzování dalších výroků rozsudku soudu prvního stupně vytýkal soudu prvního stupně, že neodstranil v řízení před ním rozpor mezi skutkovými tvrzeními žalobců a žalobním návrhem o určení, že žalobci jsou spoluvlastníky pozemku parc. č. 1223/5 v Ř., když totiž skutková tvrzení žalobců „jako by nasvědčovala tomu, že žalobci uplatňují restituční nárok, který opírají o zákon č. 403/1990 Sb.“, avšak určení vlastnického práva k pozemku §2 a §4 odst. 2 zákona č. 403/1990 Sb., podle nichž by bylo možné domáhat se nápravy majetkové křivdy způsobené v období od 25.2.1948 do 1.1.1990, a to výzvou k vydání nemovitosti s následným uzavřením dohody o vrácení věci jejím vydáním. Odvolací soud vytýkal soudu prvního stupně, že neodstranil uvedený rozpor mezi skutkovým tvrzením žalobců a jejich žalobními návrhy, takže řízení tu trpí vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci / §212 odst. 2 občanského soudního řádu/. Odvolací soud proto zrušil rozsudek soudu prvního stupně v uvedené části jeho výroku a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V tomto dalším řízení, jak uváděl odvolací soud, bude třeba vyzvat žalobce, aby upřesnili, zda skutečně uplatňují nárok podle zákona č. 403/1990 Sb., popřípadě zda uplatňují nárok vyplývající z již fakticky existujícího vlastnického práva.
Odvolací soud ještě vytýkal soudu prvního stupně, že jeho výrok ohledně žalobního návrhu na vyklizení pozemku parc. č. 1223/5 v katastrálním území Ř. je nepřezkoumatelný.
V dalším průběhu řízení vynesl Okresní soud Praha-východ rozsudek z 2.12.1999, čj. 3 C 206/97-75. Tímto rozsudkem byl jednak zamítnut žalobní návrh o určení, že kupní smlouva, uzavřená dne 31.8.1990 mezi Čs. státem – Městským národním výborem v Ř. a žalovaným L. Č., jejímž předmětem byl převod pozemku parc. č. 1223/5 /o výměře 105 m2/ v katastrálním území Ř. do vlastnictví žalovaného, je neplatná. Byl také zamítnut žalobní návrh na určení, že žalobci jsou podílovými spoluvlastníky /každý rovným dílem/ pozemku č. kat. 1223/5 /o výměře 105m2/ v katastrálním území Ř. /na základě řádně uplatněného restitučního nároku po J. H./. Také byl zamítnut žalobní návrh žalobců o vyklizení pozemku č. kat. 1223/5 v katastrálním území Ř. žalovaným v navržené lhůtě do 30 dnů od právní moci rozsudku. Náhrada nákladů řízení nebyla žalovanému přiznána.
V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že žalobní návrh žalobců nebyl shledán důvodným. Nebylo v řízení doloženo, že žalobci mají naléhavý právní zájem na požadovaných určeních. Podle názoru soudu prvního stupně by byl dán u žalobců naléhavý právní zájem tehdy, pokud by v řízení prokázali skutečnost, že se již stali vlastníky pozemku parc. č. 1223/5 v Ř., a to před tím, než se stal vlastníkem tohoto pozemku žalovaný. Uváděný pozemek však na žalobce nepřešel ani např. děděním, ani jiným právním způsobem, zákonem uznaným. Naléhavý právní zájem na požadovaných určeních žalobci v řízení před soudem prvního stupně neprokázali.
V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo také uvedeno, že žalobci neuplatnili restituční nárok proti žalovanému, ani proti státu ohledně předmětného pozemku a že zmeškali lhůtu pro uplatnění svého restitučního nároku; žalobci uplatnili pouze své finanční požadavky u Ministerstva financí.
Soud prvního stupně zamítl také žalobní návrh žalobců na vyklizení pozemku č. kat. 1223/5 v Ř., protože neshledal právní důvod k vyhovění tomuto návrhu, když nebylo v řízení prokázáno vlastnictví žalobců k tomuto pozemku, ani to, že by žalovaný užíval tento pozemek bez právního důvodu. Nemohli se tedy žalobci úspěšně domáhat svého tvrzeného práva k uvedenému pozemku.
Náhrada nákladů řízení nebyla žalovanému soudem prvního stupně přiznána, protože soud vycházel z toho, že žalovaný tuto náhradu nákladů řízení nepožadoval.
O odvolání žalobců proti rozsudku Okresního soudu Praha-východ z 2.12.1999, čj. 3 C 206/97-75, rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem z 5.10.2000, sp. zn. 27 Co 346/2000. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Výrokem rozsudku odvolacího soudu bylo vysloveno, že se nepřipouští dovolání proti rozsudku odvolacího soudu.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalobců nebylo shledáno důvodným.
Odvolací soud poukazoval na to, že žalobci v řízení neprokázali, že jsou vlastníky pozemku parc. č. 1223/5 v katastrálním území Říčany /např. v důsledku vlastnického práva děděním/. Neprokázali také, že by jim tento pozemek, jenž byl jejich otci J. H. odňat v období 1960 – 1961 podle vládního nařízení č. 15/1959 Sb. a podle vyhlášky č. 88/1959 Úředního listu, byl vydán podle ustanovení zákona č. 403/1990 Sb., a to jako část dřívějšího odňatého pozemku č. kat. 1223/1 v Říčanech.
Pokud žalobci odvozovali své vlastnictví z věcné nesprávnosti správních rozhodnutí bývalého Okresního národního výboru v Ř. /z 11.2.1960, čj. 17.133/60-88/ a bývalého Okresního národního výboru P. /ze 14.4.1961, čj. 17.133/61-88/, odvolací soud se zkoumáním věcné správnosti těchto rozhodnutí nezabýval, „neboť to považoval pro případné obnovení vlastnického práva právního předchůdce žalobců za nerozhodné; i kdyby tato rozhodnutí byla věcně nesprávná, jsou i nadále právně účinná, neboť nebyla zrušena“. Nešlo tu o nulitní právní akty a nezměnilo se také nic na přechodu vlastnictví uvedeného pozemku z původního vlastníka na tehdejší výrobní družstvo K. Žalobci proto nejsou aktivně legitimováni k podání žaloby o určení vlastnictví k tomuto pozemku; na jejich straně není dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení spoluvlastnictví k tomuto pozemku.
Odvolací soud byl i toho názoru, že žalobci nejsou aktivně legitimováni ani k žalobě o určení neplatnosti kupní smlouvy z 31.8.1990, na základě níž nabyl žalovaný L. Č. vlastnictví k pozemku parc. č. 1223/5 v Ř., protože žalobci nebyli účastníky této smlouvy; ze stejného důvodu nemohou mít tedy naléhavý právní zájem na požadovaném určení neplatnosti kupní smlouvy; odvolací soud byl i toho názoru, že „i kdyby tato smlouva byla neplatná, na postavení žalobců ve vztahu ke spornému pozemku se tím nic nezmění“.
Soud prvního stupně proto, podle názoru odvolacího soudu, rozhodl správně, když oba určovací žalobní návrhy žalobců zamítl.
Jestliže žalobci nejsou vlastníky pozemku parc. č. 1223/5 v Ř. a ani netvrdili, že jsou oprávněnými držiteli tohoto pozemku, potom, zdůrazňoval odvolací soud, nejsou žalobci aktivně legitimováni ani k podání žaloby o vyklizení pozemku.
Potvrdil proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle ustanovení §219 občanského soudního řádu včetně výroku o nákladech řízení. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení §224 odst. 1 a §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, dne 28.11.2000 /když žalovanému byl tento rozsudek doručen 6.11.2000/ a dovolání ze strany žalobců bylo podáno u Okresního soudu Praha-východ dne 5.12.2000, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatelé ve svém dovolání navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Své dovolání pokládali dovolatelé za přípustné, podle ustanovení §239 odst. 2 občanského soudního řádu /ve znění před novelizací zákone č. 30/2000 Sb./, protože rozhodnutím odvolacího soudu byla řešena právní otázka zásadního právního významu. Jako dovolací důvod uplatňovali dovolatelé, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelé uplatňovali ve svém dovolání názor, že v daném případě nešlo o řešení právní otázky zmírnění majetkové křivdy podle zákona č. 403/1990 Sb., nýbrž šlo o řešení nápravy toho, co vzniklo svévolným odnětím majetku /jak je to uváděno ve znění zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu/ oproti systému křivd, které se staly v rámci socializace hospodářství. Zahrada č. kat. 1223/5 v Ř., která vznikla parcelací původního pozemku č. kat. 1223/1 v Ř., nebyla vůbec pro výrobní družstvo, které ji získalo opatřením podle vládního nařízení č. 15/1959 Sb., potřebná a také ji vůbec neužívalo. Tato část původního pozemku ležela celé roky ladem a později byla dána do osobního užívání žalovanému a ten si ji pak připojil ke svému stávajícímu pozemku. Dovolatelé vyslovovali své přesvědčení, že dispozice s tímto pozemkem se uskutečňovala v rozporu s tehdy platnými předpisy; to se týká hospodářské smlouvy mezi výrobním družstvem C. a k. a bývalým Městským národním výborem v Ř., která neměla potřebné náležitosti, vyžadované tehdy platnými právními předpisy, ale týká se to i zřízení práva osobního užívání pozemku v daném případě pro žalovaného, k němuž došlo v rozporu s omezeními co do účelu, výměry a počtu užívaných pozemku, jak tato omezení vyplývala z právní úpravy obsažené v občanském zákoníku, a došlo k němu i bez souhlasu drážního orgánu, třeba šlo o pozemek v ochranném pásmu dráhy. Dovolatelé zastávají proto názor, že za těchto uvedených okolností původní vlastník o své vlastnictví vůbec nepřišel a stát neměl žádné oprávnění s jemu odňatým pozemkem disponovat, natož jej převádět na jinou osobu. Také žalovaný nemohl v roce 1990 koupit do svého vlastnictví pozemek, který v té době měl ve svém osobním užívání a nedošlo ještě k transformaci na vlastnický vztah podle novely občanského zákoníku zákonem č. 509/1991 Sb.
Dovolatelé byli i toho názoru, že v daném případě došlo k majetkové křivdě na straně právního předchůdce žalobců v důsledku skutečností, jež jsou uvedeny v §1 zákona č. 198/1993 Sb.; dovolatelé jsou přesvědčeni, že v daném případě šlo o důsledek jednání, uskutečněného ve zlém úmyslu někoho poškodit nebo někomu ublížit. K tomu by nemělo být nepřihlíženo jen s tím odůvodněním, že tu nelze z ustanovení zákona č. 403/1990 Sb. dovodit neúčinnost správních rozhodnutí, v jejichž důsledku ke křivdě takového druhu došlo. Je tu na místě nerespektovat akty individuální i normativní, které vybočují z rámce ústavnosti.
Dovolatelé zároveň zastávají názor, že tím, že se se svou žádostí, která se týkala i pozemku parc. č. 1223/5 v Ř. /po jeho přerozdělení a přečíslování, ztěžujícím orientaci v tom, kdo byl jeho držitelem/, obrátili na Ministerstvo pro správu národního majetku a jeho privatizaci /jak to také soudu doložili/, uplatnili řádně a včas svůj restituční nárok na tento sporný pozemek. Mají tedy dovolatelé za to, že jsou jako dědicové a restituenti po J. H. a J. H. aktivně legitimováni v tomto sporu a mají také naléhavý právní zájem na požadovaných určeních.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona /tj. před 1.1.2001/, jako tomu bylo i v daném případě, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních právních předpisů /tj. zejména podle občanského soudního řádu – zákona č. 99/1963 Sb. ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb./.
Přípustnost dovolání dovolatelů bylo třeba posoudit podle ustanovení §239 odst. 2 občanského soudního řádu /ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb./, podle něhož nevyhověl-li odvolací soud návrhu účastníka řízení na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání, podané tímto účastníkem řízení přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
V usnesení Ústavního soudu ČR z 23.8.1995, III. ÚS 181/95, uveřejněném pod č. 19 /usnesení/ ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, byl vysloven právní názor, že za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu je nutno považovat zejména ta rozhodnutí, která se odchylují od ustálené judikatury nebo přinášejí judikaturu novou, a to s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech.
V daném případě posoudil odvolací soud projednávanou právní věc zejména podle ustanovení zákona č. 403/1990 Sb., v souvislosti /ve srovnání/ s ustanovením §126 občanského zákoníku i s ustanovením §80 písm. c) občanského soudního řádu. Tato ustanovení právních předpisů se projednávané právní věci týkala a účastníci řízení na ně také v průběhu řízení poukazovali. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda si odvolací soud tato ustanovení také správně vyložil a zda ve svém rozhodnutí dospěl k závěru, jímž by se svým rozhodnutím odchýlil od ustálené judikatury nebo by svým rozhodnutím přinášel judikaturu novou.
Již ve stanovisku uveřejněném pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo vyloženo /na str. 114 (248)/, že rozsudek o vydání věci podle ustanovení §5 zákona č. 403/1990 Sb. nemá povahu právního prostředku ochrany oprávněné osoby proti tomu, kdo neoprávněně zasahuje do jejího vlastnického práva /jak to má na zřeteli ustanovení §126 odst. 1 občanského zákoníku/, nýbrž tu jde o zvláštní právní institut restituce /popřípadě rehabilitace/ práv původního vlastníka, ovšem za splnění určitých zákonem stanovených a vymezených předpokladů. Splnění těchto zákonem stanovených a vymezených předpokladů musí si soud objasnit a posoudit dříve, než vyhoví žalobě o vydání věci ve smyslu ustanovení zákona č. 403/1990 Sb. V případě nároku na vydání věci podle ustanovení §5 zákona č. 403/1190 Sb. nejde o ochranu práva ve smyslu ustanovení §126 občanského zákoníku, nýbrž o právní institut restituce práv původního vlastníka; proto pojem vydání věci tu zahrnuje i vyklizení nemovitosti, aby mohlo dojí k úplné restituci práv. Zákonná úprava obsažená v zákoně č. 403/1990 Sb. /stejně jako v zákoně č. 87/1991 Sb. i v zákona č. 229/1991 Sb./ nevychází z toho, že by vyvlastňovací a jiné podobné akty a všechny právní úkony na ně navazující byly neplatné, takže by už zákonem samotným se obnovilo vlastnické právo původního vlastníka.
V rozhodnutích Nejvyššího soudu ČR o dovoláních bylo nutno se zabývat i vztahem předpisů restituční povahy k obecným předpisům o ochraně vlastnického práva i v souvislosti s existencí správních aktů, jimiž došlo k odnětí majetku původním vlastníkům, jakož i v souvislosti s dobou, kdy k vydání těchto správních aktů došlo. Např. v rozsudku Nejvyššího soudu z 22.8.2000, 23 Cdo 1087/98, byl zaujat právní názor, že „hledat řešení v obecném předpise, ať požadavkem na určení toho, zda tu právo nebo právní vztah je či není, nebo formou požadavku na vydání věci ve smyslu §126 /dříve §132/ občanského zákoníku, lze pouze tehdy, chybí-li speciální úprava v zákoně zvláštním. Stanoví-li restituční předpis jako lex specialis určité podmínky a postup při uplatňování nároku, nemohou být tyto podmínky a postup ignorovány.“
Posléze rozhodl Nejvyšší soud ve velkém senátu /ve smyslu ustanovení §19 a §20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích/, rozsudkem z 11.9.2003, 31 Cdo 1222/2001, v jehož odůvodnění bylo uvedeno: Oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodné době /25.2.1948 – 1.1.1990/, a to i bez právního důvodu, nemůže se domáhat ochrany vlastnického práva podle ustanovení §126 odst. 1 občanského zákoníku, a to ani formou určení vlastnického práva podle ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu, mohla-li žádat o vydání věci uplatněním nároku v restitučním řízení.
Z těchto právních závěru z judikatury soudů vyplývá právní závěr, který pokládá dovolací soud za použitelný i v této právní věci, že totiž nároky na zmírnění některých majetkových a jiných křivd, které mají na zřeteli ustanovení zákona č. 403/1990 Sb. /stejně jako zákona č. 87/1991 Sb. a zákona č. 229/1991 Sb./ mají povahu nároků, které jsou stanoveny a vymezeny těmito zvláštními předpisy, a tyto nároky svého druhu nelze úspěšně dovozovat např. z ustanovení občanského zákoníku, občanského soudního řádu nebo jiných předpisů, které nemají povahu předpisů restitučních /rehabilitačních/.
Protože z takových právních závěrů vycházel v podstatě v daném případě odvolací soud ve svém rozsudku z 5.10.2000 /sp. zn. 27 Co 346/2000 Krajského soudu v Praze/, proti němuž směřují dovolání dovolatelů, nemohl dovolací soud dospět k výslednému závěru, že se tu potvrzující rozsudek odvolacího soudu odchyluje od ustálené soudní judikatury nebo že přináší judikaturu novou /srov. k tomu shora již citované usnesení Ústavního soudu ČR z 23.8.1995, III. ÚS 181/95/ a že by tu tedy šlo o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, jak to mělo na zřeteli ustanovení §239 odst. 2 občanského soudního řádu /ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb./. Nebylo proto možné posoudit dovolání dovolatelů jako dovolání přípustné podle tohoto ustanovení.
Přikročil proto dovolací soud k odmítnutí dovolání dovolatelů podle ustanovení §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu /ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb./, jako dovolání nepřípustného.
Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a žalovanému v řízení o dovolání náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně 28. ledna 2004
JUDr. Josef Rakovský, v.r.
předseda senátu