ECLI:CZ:NS:2004:29.ODO.1100.2004.1
sp. zn. 29 Odo 1100/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Františka Faldyny, CSc. v právní věci žalobkyně E. a. s. v likvidaci, proti žalovanému Ing. V. H., zastoupenému, advokátem, o zaplacení částky 833.686,59 Kč, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 19 Cm 284/99, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. září 2003, č.j. 5 Cmo 290/2003-60, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 24. dubna 2003, č.j. 19 Cm 284/99-32, kterým Krajský soud v Ústí nad Labem uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 833.686,59 Kč a na nákladech řízení 33.353,- Kč (první výrok) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že předmětem řízení je požadavek žalobkyně vůči žalovanému na zaplacení částky 833.686,59 Kč z titulu úroků z úvěru poskytnutého žalovanému na základě úvěrové smlouvy č. … ze dne 13. června 1995 (dále jen „smlouva o úvěru“) ve výši 1,000.000,- Kč, a to prostřednictvím „kontokorentu“ zřízeného k běžnému účtu žalovaného. Odvolací soud se totožnil se závěry soudu prvního stupně, podle nichž žalovaný dluží žalobkyni úroky z poskytnutého úvěru, přičemž zdůraznil, že kontokorentní úvěr nelze vyčerpat jinak, než že majitel účtu provede k tíži svého účtu platby nebo výběry. Tvrdí-li žalovaný, že peníze ze svého kontokorentu předal další osobě (panu V.), musel je před tím vybrat, tj. musel kontokorentní úvěr sám vyčerpat.
Dále odvolací soud akcentoval, že ani tvrzení žalovaného o zaplacení jistiny nevylučuje nárok žalobkyně na úroky, pokud právo na ně za dobu, po kterou byl úvěr čerpán, vzniklo a tyto nebyly zaplaceny, což ostatně z dokazování před soudem prvního stupně vyplynulo. Stejně tak není rozhodné - pokračoval odvolací soud - zda žalovaný „výnos z úvěru“ dále půjčil třetí osobě a zda mu jej tato osoba vrátila včas, pozdě nebo vůbec.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, v němž namítá, že odvolací soud opomenul dvě základní skutečnosti, a to, že žalovaný veškeré své závazky vyplývající z úvěrové smlouvy uhradil, o čemž svědčí kvitance žalobkyně ze 4. září 1995, čímž vztah z úvěrové smlouvy zanikl, a že dodatky k zaniklé smlouvě nemohou vznikat, když smlouva je ukončena.
Dále dovolatel upozorňuje na skutečnost, že v dodatcích k úvěrové smlouvě se „objevuje“ úvěrový rámec v nestejných částkách a současně poukazuje na skutečnost, že žalobkyně žalovanému vyplatila termínovaný vklad ve výši 2,000.000,- Kč, který mohla nebo spíše měla použít na úhradu dluhu. Dovolatel rovněž namítá, že bez jeho vědomí byly „vyplaceny prostředky“ třetí osobě, aniž on sám o tom věděl, čímž se - dle jeho názoru - pracovníci žalobkyně pravděpodobně dopustili porušování povinnosti při správě cizího majetku.
Odvolacímu soudu dále dovolatel vytýká, že mu neumožnil účast u odvolacího jednání 23. září 2003, když ostrahou mu byl přístup do budovy znemožněn a důvodem zákazu vstupu bylo „údajné“ ohrožení bezpečnosti možným bombovým útokem.
Jelikož soudy obou stupňů neúplně zjistily skutkový stav věci, neboť neprovedly navržené důkazy potřebné k prokázání rozhodných skutečností, nebyly splněny podmínky řízení a došlo k nesprávnému právnímu posouzení věci a celkovému omezení práv dovolatele, požaduje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soud zrušil a „věc zastavil, neboť není prokázáno, že by skutek žalovaný způsobil“.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti rozsudku upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Jak vyplývá z obsahu výroku rozsudku soudu prvního stupně a výroku rozsudku soudu odvolacího, je rozsudek odvolacího soudu ve věci samé rozsudkem potvrzujícím; dovolání proti němu proto není z hlediska ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné.
Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť potvrzený rozsudek soudu prvního stupně je prvním rozsudkem tohoto soudu ve věci.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu) nebo obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem.
Na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce (§237 odst. 3 o. s. ř.), lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) nebo ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto. Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132).
Výhradami, jimiž odvolacímu soudu (i soudu prvního stupně) vytýká neprovedení důkazů a odnětí možnosti jednat před soudem (odepřením vstupu do budovy odvolacího soudu), dovolatel nezpochybňuje správnost právního posouzení věci, nýbrž tvrdí existenci vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. a zmatečnostní vady podle ustanovení §229 odst. 3 o. s. ř., které jsou ovšem pro řešení otázky přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. bez právního významu.
Závěr o zásadním právním významu rozsudku odvolacího soudu nelze učinit ani z dovolacích námitek, podle nichž žalovanému nebyly finanční prostředky z úvěru vyplaceny, respektive podle nichž žalovaný závazky ze smlouvy o úvěru uhradil, když jimi dovolatel polemizuje se skutkovými a nikoli právními závěry odvolacího soudu, popř. jeho právní závěry napadá, dovolávaje se (nepřípustně - viz ustanovení §241a odst. 4 o. s. ř.) jiného než soudy zjištěného skutkového stavu.
Protože Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu dovolatelem uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahového vymezení zásadně právně významným neshledal (dovolatel ostatně v dovolání ani žádnou právní otázku za zásadně významnou neoznačil), dovolání žalovaného, které není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 větu první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo odmítnuto a žalobkyni podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 30. listopadu 2004
JUDr. Ivana Štenglová, v.r.
předsedkyně senátu