ECLI:CZ:NS:2004:29.ODO.128.2004.1
sp. zn. 29 Odo 128/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudů JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Františka Faldyny, CSc. v právní věci žalobkyně JUDr. E. K., jako správkyně konkursní podstaty úpadkyně V. P. a.s., zastoupené, advokátkou, proti žalované Č. s., a.s., zastoupené, advokátkou, o zaplacení částky 1,892.465,40 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 21 C 165/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. září 2003, č.j. 29 Co 259/2003-44, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 7.575,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám její zástupkyně ...
Odůvodnění:
Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 19. února 2003, č.j. 21 C 165/2002-27, kterým Obvodní soud pro Prahu 4 zamítl žalobu, aby žalované bylo uloženo uhradit žalobkyni do konkursní podstaty částku 1,892.465,40 Kč se 17 % úrokem z prodlení od 30. června 1998 do zaplacení a žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení (výrok I.) a žalobkyni uložil zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 30.020,- Kč (výrok II.).
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že soud prvního stupně správně a úplně zjistil skutkový stav, při hodnocení provedených důkazů postupoval v souladu s ustanovením §132 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a nepochybil ani při právním posouzení věci, když dospěl ke správnému závěru, že na provedení úhrady z běžného účtu úpadkyně měla žalovaná právo, i když její „příslušné orgány“ nevyslovily s takovou transakcí souhlas nebo k ní přímo nedaly pokyn.
Odvolací soud se zcela ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, podle nichž byla mezi žalovanou a úpadkyní uzavřena 28. února 1997 smlouva o zřízení a vedení běžného účtu č. 2756651048/0800 (dále jen „smlouva o běžném účtu“), v jejímž čl. 6 bylo výslovně ujednáno, že žalovaná může provádět na vrub účtu vedeného na základě této smlouvy bez příkazu nebo souhlasu klienta úhrady vlastních pohledávek, zejména vyrovnání splatných úvěrů, zúčtování úroků a náhrad za bankovní operace. Dne 29. června 1998 byla mezi týmiž subjekty sjednána úvěrová smlouva o kontokorentním úvěru vedeném na výše zmíněném běžném účtu, kterou se žalovaná zavázala poskytnout úpadkyni kontokorentní úvěr na oběžné prostředky do výše úvěrového rámce 300,000.000,- Kč, přičemž dne 30. června 1998 z tohoto běžného účtu „inkasovala“ splatné úroky z úvěru, který poskytla úpadkyni smlouvou o úvěru ze dne 7. dubna 1998 ve výši 50,000.000,- Kč, a to v rozsahu částky 1,892.465,- Kč.
Odkazujíce na ustanovení čl. 6 smlouvy o běžném účtu, na ustanovení IV. odstavec 2 smlouvy o úvěru na oběžné prostředky ze dne 6. června 1998 a na obecné úvěrové podmínky č. X/1996, soudy obou stupňů dospěly k závěru, že uskutečněné inkaso je možno považovat za vůli „obou zúčastněných stran“, když žalovaná „odepsala“ uvedenou částku z běžného účtu úpadkyně v souladu se smlouvou o kontokorentním úvěru vedeném na běžném účtu, aniž by překročila sjednaný úvěrový rámec, a aniž by takový postup byl shledán rozporným s ustanovením §708 a násl. obchodního zákoníku, popř. s ustanovením §497 a násl. obchodního zákoníku.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, odkazujíc co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. a namítajíc existenci dovolacích důvodů podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., tj., že řízení před soudem je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu dovolatelka spatřuje v řešení otázek, zda s úvěrovými prostředky dle smlouvy o kontokorentním úvěru může disponovat sama úvěrující banka bez příkazu klienta a bez jakéhokoli ujednání ve smlouvě o kontokorentním úvěru, které by jí umožnilo uskutečňovat na vrub kontokorentního úvěru úhradu pohledávek z jiných bankovních úvěrů, a zda je úvěrující banka oprávněna z kontokorentního úvěru bez ujednání ve smlouvě o kontokorentním úvěru uskutečňovat inkasa prostředků kontokorentního úvěru, a to „i za skutečnosti, že banka uvede na jí vyhotoveném jen bilančním bankovním výpisu jiný druh bankovní operace, a za situace, kdy předmětná položka včetně druhu bankovní operace není obsažena v denním výpisu z běžného účtu, na kterém je veden a evidován kontokorentní úvěr“.
Naplnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. dovolatelka shledává v tom, že soudy obou stupňů podřídily právní vztah kontokorentního úvěru „de facto“ smlouvě o běžném účtu a stanovily tak oprávnění samotné úvěrující banky disponovat bez příkazu oprávněného klienta a bez ujednání v samotné smlouvě o kontokorentním úvěru s poskytnutými finančními prostředky z kontokorentního úvěru, a to v rozporu s ustanovením obchodního zákoníku, který toto neumožňuje ani svými dispozitivními ustanoveními vztahujícími se ke smlouvě o úvěru, a za neexistence smluvního ujednání ve smlouvě o kontokorentním úvěru. Nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem (i soudem prvního stupně) dále dovolatelka spatřuje v tom, že soudy obou stupňů „ztotožnily úroky s inkasem prostředků z běžného účtu“.
Dále dovolatelka snáší argumenty na podporu uplatněného dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. a navrhuje, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření požaduje, aby dovolací soud dovolání žalobkyně jako nepřípustné odmítl, popřípadě pro nedůvodnost zamítl.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti rozsudku upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Jak vyplývá z obsahu výroku rozsudku soudu prvního stupně a výroku rozsudku soudu odvolacího, je rozsudek odvolacího soudu ve věci samé rozsudkem potvrzujícím; dovolání proti němu proto není z hlediska ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné.
Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., když rozsudkem odvolacího soudu bylo potvrzeno v pořadí prvé rozhodnutí soudu prvního stupně.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jehož se žalobkyně výslovně dovolává. Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 2 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu) nebo obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem. Dovolání je přípustné, jde-li o řešení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo v oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají.
Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu dovolatelkou uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.) zásadně právně významným neshledává.
Již v usnesení ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura, č. 7, ročník 2004, pod číslem 132, Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož na to, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., s tím, že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nebo podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto.
Protože od výše uvedeného závěru nemá Nejvyšší soud důvod odchýlit se ani v projednávané věci, jsou pro řešení otázky přípustnosti dovolání právně nevýznamné dovolací námitky akcentující existenci vad řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jakož i výhrady uplatněné vůči správnosti a úplnosti skutkových zjištění.
Dovolacími námitkami zpochybněné právní závěry odvolacího soudu (a soudu prvního stupně), pokud jde o oprávnění žalované použít k úhradě její splatné pohledávky ze smlouvy o úvěru vůči úpadkyni finanční prostředky, poskytnuté úpadkyni smlouvou o kontokorentním úvěru vedeném na běžném účtu, bez konkrétního příkazu či souhlasu úpadkyně, založené na skutkových zjištěních učiněných z jednotlivých smluv uzavřených mezi žalovanou a úpadkyní především postrádají potřebný judikatorní přesah, když jsou významné právě a jen pro projednávanou věc.
Po právní stránce zásadní význam napadeného rozhodnutí Nejvyšší soud nespatřuje ani v řešení právních otázek specifikovaných žalobkyní v dovolání, když dovolatelka při jejich formulování vychází z absence „příkazu klienta a jakéhokoli ujednání ve smlouvě o kontokorentním úvěru“ k provedení inkasa splatných pohledávek z běžného účtu úpadkyně ve prospěch žalované. Soud prvního stupně (a rovněž soud odvolací, který se s právním názorem soudu prvního stupně zcela ztotožnil) ovšem své rozhodnutí založil na existenci obecného souhlasu úpadkyně, aby žalovaná mohla provádět na vrub běžného účtu bez příkazu nebo souhlasu klienta úhrady vlastních pohledávek (srov. čl. 6 smlouvy o běžném účtu) a na dohodě zahrnuté do obecných úvěrových podmínek č. X/1996, na které - jak je evidentní z obsahu spisu - odkazuje rovněž smlouva o kontokorentním úvěru uzavřená 29. června 1998 (srov. její bod V. 1).
Protože podle přesvědčení Nejvyššího soudu nejsou právní závěry, na nichž odvolací soud (i soud prvního stupně) založil své právní posouzení věci, a které byly dovoláním žalobkyně zpochybněny, ani v rozporu s hmotným právem (ustanovením §708 a násl. ve spojení s ustanovením §497 a násl. obchodního zákoníku), není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Proto je ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř, když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalobkyni vznikla povinnost hradit žalované její náklady řízení. Náklady dovolacího řízení vzniklé žalované sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 7.500,- Kč podle ustanovení §3 odst. 1, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. a z paušální náhrady 75,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., a celkem činí 7.575,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 30. listopadu 2004
JUDr. Ivana Štenglová, v.r.
předsedkyně senátu