ECLI:CZ:NS:2004:29.ODO.145.2004.1
sp. zn. 29 Odo 145/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Františka Faldyny, CSc. v právní věci žalobkyně Č. s., a. s., proti žalovaným 1) J. H., zastoupenému, advokátem, 2) V. P., zastoupenému opatrovnicí V. H., pracovnicí Krajského soudu v Ústí nad Labem, 3) V. B., a 4) B., v. o. s., o zaplacení částky 8,645.142,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 26 Cm 32/97, o dovolání prvního žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. října 2003, č.j. 6 Cmo 309/2002-124, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 19. ledna 2001, č.j. 26 Cm 32/97- -56, zastavil řízení co do 24 % úroku od 1. dubna 1995 do 24. dubna 1998 a co do 6 % úroku od 25. dubna 1998 do zaplacení (výrok I.) a žalovaným uložil zaplatit žalobkyni částku 8,645.142,- Kč s 18 % úrokem od 25. dubna 1998 do zaplacení a na nákladech řízení 345.808,- Kč, do patnácti dnů od právní moci rozsudku, s tím, že všichni žalovaní jsou povinni plnit společně a nerozdílně a že plněním jednoho ze žalovaných zaniká v rozsahu plnění povinnost ostatních žalovaných.
Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaných J. H. a V. P. rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve vztahu mezi žalobkyní a těmito žalovanými potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku zejména uvedl, že se ztotožňuje se skutkovými zjištěními i s právním posouzením věci soudem prvního stupně. Předmětem řízení - pokračoval odvolací soud - je žalobkyní uplatněné právo na zaplacení zbytku nesplaceného úvěru poskytnutého prvnímu žalovanému smlouvou o úvěru ze dne 5. října 1993 (dále jen „úvěrová smlouva“) ve výši 8,645.142,- Kč. Vzhledem k odvolacím námitkám prvního žalovaného odvolací soud přezkoumal zejména správnost právního posouzení věci co do závěru o povaze dodatku č. 2 k úvěrové smlouvě datovaného 23. května 1994 (dále jen „dodatek č. 2“). Přitakal soudu prvního stupně v jeho závěru, že dodatek č. 2 je dohodou o přistoupení k závazku podle ustanovení §533 občanského zákoníku, a to s odkazem na jeho obsah a posloupnost a návaznost právních úkonů jednotlivých účastníků smluvního vztahu (rozuměj dodatků č. 1 a č. 3 k úvěrové smlouvě).
V této souvislosti odvolací soud akcentoval, že v dodatku č. 2 je výslovně uvedeno, že jde o „přistoupení“ k závazku, přičemž žalobkyně (věřitelka) vyslovila souhlas právě s přistoupením k závazku a nikoli s převzetím dluhu.
Výhrady prvního žalovaného, který dodatek č. 2 považoval za dohodu o převzetí svého dluhu čtvrtou žalovanou ve smyslu ustanovení §531 občanského zákoníku, měl odvolací soud za vyvrácené rovněž tím, že v době jeho uzavření (tj. k 23. květnu 1994) již byli z úvěrové smlouvy zavázáni dva solidární dlužníci (první žalovaný jako úvěrový dlužník a druhý žalovaný, který k tomuto závazku přistoupil dodatkem č. 1 ze dne 10. ledna 1994), v důsledku čehož mohlo dojít jedině k přistoupení dalšího solidárního dlužníka a nikoli k převzetí dluhu jednoho ze dvou solidárních dlužníků, aniž by to bylo v dohodě výslovně uvedeno.
Jelikož odvolací soud neshledal pochybení ani v procesním postupu soudu prvního stupně, který neprovedl důkaz výslechem prvního žalovaného, když měl skutkový stav za dostatečně zjištěný listinnými důkazy, rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu odvoláním dotčeném potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal první žalovaný dovolání, namítaje, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že je „postižen i procesní vadou, která má za následek nesprávné rozhodnutí ve věci“, tj. uplatňuje dovolací důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“).
Dovolatel zdůrazňuje, že dodatkem č. 2 došlo k převzetí jeho dluhu čtvrtou žalovanou ve smyslu ustanovení §531 občanského zákoníku, když z obsahu tohoto právního úkonu jednoznačně vyplývá (aniž by pro vyjasnění případných výkladových rozporů bylo třeba použít výkladová pravidla podle ustanovení §35 občanského zákoníku), že byly splněny všechny zákonné předpoklady k tomu, aby došlo k platnému převzetí dluhu.
Závěr odvolacího soudu, podle něhož je převzetí dluhu vyvráceno i tím, že v době uzavření dodatku č. 2 byli z úvěrové smlouvy zavázáni dva solidární dlužníci, a proto mohlo dojít jedině k přistoupení dalšího solidárního dlužníka a nikoli k převzetí dluhu jednoho ze dvou solidárních dlužníků, považuje za rozporný s hmotným právem.
Vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolatel spatřuje v tom, že odvolací soud (i soud prvního stupně) nepřipustil doplnění dokazování jeho účastnickou výpovědí, popřípadě výpovědí dalších žalovaných či svědků, a to za účelem odstranění pochybností, pokud jde o výklad dodatků k úvěrové smlouvě.
Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti rozsudku upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Jak vyplývá z obsahu výroku rozsudku soudu prvního stupně a výroku rozsudku soudu odvolacího, je rozsudek odvolacího soudu ve věci samé rozsudkem potvrzujícím; dovolání proti němu proto není z hlediska ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné. Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť potvrzený rozsudek soudu prvního stupně je prvním rozsudkem tohoto soudu ve věci.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu) nebo obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem. Dovolání je přípustné, jde-li o řešení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo v oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají.
Odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru, podle kterého dodatek č. 2 je smlouvou o přistoupení k závazku ve smyslu ustanovení §533 občanského zákoníku a nikoli dohodou o převzetí dluhu podle ustanovení §531 občanského zákoníku, přičemž zmíněný závěr vybudoval na výkladu tohoto právního úkonu (jeho obsahu), posloupnosti a návaznosti právních úkonů jednotlivých účastníků smluvního vztahu a na tom, že žalobkyně (věřitelka) vyslovila souhlas právě s přistoupením k závazku a nikoli s převzetím dluhu.
Přezkum shora uvedeného závěru - dle přesvědčení Nejvyššího soudu - především postrádá potřebný judikatorní přesah, když jde o výklad konkrétního právního úkonu, mající význam právě a jen pro projednávanou věc.
Úvahy odvolacího soudu, podle nichž je názor dovolatele ohledně charakteru dodatku č. 2 jako dohody o převzetí dluhu vyvrácen „dále tím“, že v době jeho uzavření již byli z úvěrové smlouvy zavázáni první a druhý žalovaný a dodatkem č. 2 proto mohlo dojít jedině k přistoupení dalšího solidárního dlužníka a nikoli k převzetí dluhu jednoho ze dvou solidárních dlužníků, a posouzení jejich správnosti z pohledu dovolatelem tvrzeného rozporu s hmotným právem, nejsou pro rozhodnutí významné. Ani jejich případná nesprávnost by totiž nebyla způsobilá ničeho změnit na závěru, podle něhož je sporný právní úkon dohodou o přistoupení k dluhu (založeném na výkladu tohoto právního úkonu a na vyhodnocení okolností, za nichž byl učiněn), ani na závěru o absenci zásadního právního významu přezkumu této právní otázky (srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2002, sp. zn. 20 Cdo 910/2000, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 2002, pod číslem 54).
Na věcnou správnost rozhodnutí odvolacího soudu by ostatně neměla vliv ani akceptace argumentu dovolatele ohledně právního posouzení dodatku č. 2 ve smyslu ustanovení §531 občanského zákoníku, když vzhledem k absenci souhlasu žalobkyně (která jako věřitelka svolila k přistoupení k dluhu a nikoli k převzetí dluhu) ke změně v osobě dlužníka dojít nemohlo.
Přípustnost dovolání pak není způsobilá založit ani námitka dovolatele o existenci „procesní vady, která má za následek nesprávné rozhodnutí ve věci“, jelikož na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., když k výhradám podřaditelným dovolacímu důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004).
Dovolání tak není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Nejvyšší soud proto dovolání prvního žalovaného podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 větu první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání prvního žalovaného bylo odmítnuto a žalobkyni podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 9. září 2004
JUDr. Ivana Štenglová, v.r.
předsedkyně senátu