ECLI:CZ:NS:2004:29.ODO.566.2004.1
sp. zn. 29 Odo 566/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Františka Faldyny, CSc. v právní věci žalobkyně M. V., zastoupené, obecným zmocněncem, proti žalovanému Ch. o. d., zastoupenému, advokátem, o zaplacení částky 711.348,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 3 C 208/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích ze dne 15. ledna 2004, č.j. 23 Co 597/2003-28, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 13. března 2003, č.j. 3 C 208/2002-16, ve znění opravného usnesení ze dne 5. června 2003, č.j. 3 C 208/2002-19, kterým Okresní soud v Chrudimi uložil žalovanému zaplatit žalobkyni 711.348,- Kč s 8% úrokem od 1. května 1992 do zaplacení, žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení a žalovanému uložil zaplatit „České republice na účet Okresního soudu v Chrudimi“ na soudním poplatku 28.460,- Kč (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že žalovaný není osobou, která má poskytovat žalobkyni plnění podle ustanovení §13 odst. 2 nebo odst. 3 zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech (dále jen „transformační zákon“), přičemž není ani povinnou osobou k poskytnutí náhrad podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“). Žalovanému totiž vznikla povinnost plnit žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávky uzavřené mezi účastníky 10. února 1994 (dále jen „smlouva“). Tato smlouva - podle přesvědčení odvolacího soudu - obsahuje všechny „základní náležitosti“ vyžadované ustanovením §524 občanského zákoníku, když byla uzavřena v písemné formě, je z ní patrno, kdo je postupitel a postupník, která pohledávka a v jaké výši „se postupuje“, a je z ní také patrno, že postoupení je úplatné a že výše úplaty byla sjednána částkou 711.348,- Kč. Odvolací soud se rovněž ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně, podle kterého je ujednání o splatnosti úplaty obsažené v čl. 3 smlouvy neplatné pro neurčitost a nesrozumitelnost, a dále dovodil, že úplata se stala splatnou na základě výzvy žalobkyně k 1. červnu (správně k „1. květnu“) 2002.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, odkazuje co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a co do důvodu na ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím zpochybňuje správnost právního posouzení věci odvolacím soudem.
Dovolatel akcentuje, že postoupením pohledávky podle ustanovení §33a odst. 1 zákona o půdě dochází „ke změně závazku na straně věřitele“, přičemž zákonným předpokladem pro platné postoupení pohledávky (a pro to, aby se žalovaný stal oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení §13 odst. 2 transformačního zákona) - podle jeho názoru - bylo zjištění, že žalobkyně byla v době postoupení pohledávky osobou provozující zemědělskou výrobu. Pokud žalobkyně takovou osobou nebyla, nemohlo „její právo na vydání majetkového podílu postoupením pohledávky platně vzniknout, neboť by se tím změnil obsah původního závazkového vztahu“.
Dovolatel rovněž polemizuje se závěrem odvolacího soudu o částečné neplatnosti smlouvy pro „nekonkrétnost a nesrozumitelnost“, maje za to, že plnění bylo podmíněno hospodářským výsledkem družstva a že nejde o nesrozumitelné ani nekonkrétní ujednání.
Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti rozsudku upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Jak vyplývá z obsahu výroku rozsudku soudu prvního stupně a výroku rozsudku soudu odvolacího, je rozsudek odvolacího soudu ve věci samé rozsudkem potvrzujícím; dovolání proti němu proto není z hlediska ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné. Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť potvrzený rozsudek soudu prvního stupně je prvním rozsudkem tohoto soudu ve věci.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jehož se ostatně dovolatel výslovně dovolává. Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), nebo obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem.
Na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce (§237 odst. 3 o. s. ř.), lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nebo ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132).
Odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru, podle kterého je smlouva neplatná pouze v části obsahující ujednání o splatnosti (čl. 3 smlouvy) a dále na tom, že předmětem řízení není nárok podle transformačního zákona, popř. zákona o půdě, nýbrž zaplacení úplaty sjednané mezi účastníky za postoupení pohledávky.
Přezkum výše uvedených závěrů - dle přesvědčení Nejvyššího soudu - především postrádá potřebný judikatorní přesah, když jde o výklad konkrétního právního úkonu, mající význam právě a jen pro projednávanou věc.
Nejvyšší soud neshledává rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahového vymezení ani za rozporné s hmotným právem, když ustanovení §33a odst. 1 zákona o půdě smluvní převod nároků na poskytnutí náhrad dle tohoto zákona a na vydání podílu podle transformačního zákona výslovně umožňuje, přičemž v soudní praxi (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. března 1999, sp. zn. 29 Cdo 1929/98, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 6, ročník 1999, pod číslem 53) není sporu ani o tom, že právnická osoba, která nabyla pohledávky za družstvem převodem podle §33a odst. 1 zákona o půdě, má stejný nárok na vypořádání podle tohoto zákona a podle transformačního zákona jako převodce pohledávky.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným, není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; proto je jako nepřípustné podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo odmítnuto a žalobkyni podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 14. prosince 2004
JUDr. Ivana Štenglová,v.r.
předsedkyně senátu