ECLI:CZ:NS:2004:29.ODO.836.2003.1
sp. zn. 29 Odo 836/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Františka Faldyny, CSc. v právní věci žalobce Mgr. P. P., jako správce konkursní podstaty úpadkyně A. A., v.o.s. „v likvidaci“, zastoupeného, advokátem, proti žalované o. K., zastoupené, advokátem, o zaplacení úroků z prodlení, vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 3 C 119/95, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. června 2003, č.j. 29 Co 154/2003-253, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kutné Hoře rozsudkem ze dne 20. května 2002, č.j. 3 C 119/95- 204-Zá, uložil žalované zaplatit žalobkyni „A. A., v.o.s. v likvidaci“ úrok z prodlení 0,055 % za každý den prodlení z částky 6,593.453,47 Kč od 20. ledna 1994 do 27. prosince 2001 (výrok I.), žalobu co do částky 2,506.453,47 Kč a co do úroků z prodlení 0,055 % za každý den prodlení z částky 2,000.000,- Kč od 30. dubna 1993 do 14. června 1993, z částky 1,250.000,- Kč od 15. června 1993 do 30. července 1993, z částky 2,000.000,- Kč od 30. května 1993 do 30. července 1993, z částky 1,500.000,- Kč od 30. června 1993 do 30. července 1993 a z částky 5,250.000,- Kč od 30. července 1993 do 20. ledna 1994, zamítl (výrok II.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).
Ve vztahu k vyhovujícímu výroku zdůraznil, že částečným rozsudkem ze dne 21. března 2000, č.j. 3 C 119/95-161, potvrzeným rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 9. listopadu 2000, č.j. 29 Co 453/2000-186, který nabyl právní moci 11. prosince 2000, byla žalované uložena povinnost zaplatit úpadkyni 6,590.453,50 Kč. Jelikož žalovaný shora uvedenou částku zaplatil až 27. prosince 2001, vznikla mu povinnost zaplatit i úrok z prodlení z této částky v dohodnuté výši 0,055 % za každý den prodlení.
Krajský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. „pouze tak“, že se zamítá nárok na zaplacení úroku z prodlení ve výši 0,055 % z částky 6,593.453,47 Kč za den 20. ledna 1994, přičemž jinak tento rozsudek ve výroku I. (tj. ve vyhovujícím výroku) potvrdil. Dále odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III. o nákladech řízení a v části zamítavého výroku II. co do částky 2,506.453,47 Kč zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení; ve zbývající části výroku II. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
V odůvodnění rozsudku ve vztahu k potvrzujícímu výroku ohledně povinnosti žalovaného zaplatit úrok z prodlení 0,055 % za každý den prodlení z částky 6,593.453,47 Kč od 21. ledna 1994 do 27. prosince 2001, zejména zdůraznil, že strany smlouvy o dílo si pro případ prodlení s úhradou „zálohových listů a faktur“ sjednaly „poplatek z prodlení“ v sazbě 0,055 % z dlužné částky za každý den prodlení. Toto ujednání ve smyslu ustanovení §266 obchodního zákoníku, vycházeje z obsahu smlouvy a vůle jednajících osob, vyložil jako dohodu o výši úroku z prodlení, a to s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 1999, sp. zn. 33 Cdo 1148/98.
Shodně se soudem prvního stupně odvolací soud uzavřel, že žalovaný se s úhradou faktury č. 700043 (rozuměj s úhradou faktury na částku 6,590.453,47 Kč) ocitl (vzhledem k její splatnosti 20. ledna 1994) ke dni 21. ledna 1994 a počínaje tímto datem mu vznikla povinnost k úhradě úroku z prodlení ve sjednané výši.
Argumentaci žalované, odkazující na „rozhodnutí Ústavního soudu ČR IV. ÚS 576/2000“, přestože si byl vědom jeho závaznosti pro obecné soudy, nepovažoval za významnou. Zdůraznil, že „ohledně jistiny již bylo pravomocně rozhodnuto“, přičemž nelze posuzovat „odlišně jistinu“ a příslušenství.
Proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu jeho potvrzujícího výroku co do úroků z prodlení ve výši 0,055 % denně z částky 6,593.453,47 Kč od 21. ledna 1994 do 27. prosince 2001, podala žalovaná dovolání, dovozujíc jeho přípustnost z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“).
Namítá, že odvolací soud použil interpretační pravidla podle ustanovení §266 obchodního zákoníku a „konstatoval, že je zřejmý úmysl žalobce jako jednající osoby účtovat a vymáhat úrok z prodlení“. Vysvětlení uvedeného úmyslu však dovolatelka nepovažuje za dostatečně přesvědčivé.
Dovolatelka dále zpochybňuje možnost „počítat“ úroky z prodlení v denní sazbě, zdůrazňujíc, že úrok z prodlení (ostatně jako každé příslušenství peněžité pohledávky) se počítá vždy ročně.
Smlouvu stran o „poplatku z prodlení“ hodnotí jako ujednání zajišťující (vedle zákonného úroku z prodlení podle obchodního zákoníku) „prodlení s placením peněžitého závazku“, které není dohodou o sazbě úroku z prodlení.
Dovolatelka opětovně odkazuje na „rozhodnutí Ústavního soudu České republiky IV. ÚS 576/2000“ a nález Ústavního soudu ze dne 10. července 2001, sp. zn. III. ÚS 721/2000, zdůrazňujíc, že „podpis starosty bez souhlasu obecního zastupitelstva obec jako právnickou osobu nezavazuje“. Tento právní názor Ústavního soudu pak měl odvolací soud respektovat, byť nerozhodoval o „jistině“, nýbrž o jejím příslušenství. V postupu odvolacího soudu spatřuje porušení práva na spravedlivý proces zakotveného v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Dovolatelka nepovažuje za správné, aby úkonem fyzické osoby (rozuměj starosty obce), která podepsala smlouvu o dílo, byla poškozena nejen tím, že musí splácet pravomocně přiznanou jistinu, ale i příslušenství ve výši prakticky se jistině rovnající.
Proto dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil, přičemž současně žádá „o přiznání odkladného účinku dovolacím soudem“.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti rozsudku upravují ustanovení §237 o. s. ř.
Jak vyplývá z obsahu výroku rozsudku soudu prvního stupně a výroku rozsudku soudu odvolacího, je rozsudek odvolacího soudu ve věci samé (v rozsahu dovoláním dotčeném) rozsudkem potvrzujícím; dovolání proti němu proto není z hlediska ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné.
Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., když rozsudkem odvolacího soudu bylo potvrzeno v pořadí první rozhodnutí soudu prvního stupně.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacímu soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), nebo obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem. Dovolání je přípustné, jde-li o řešení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo v oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají.
Dovolacími námitkami zpochybněné právní závěry odvolacího soudu, pokud jde o výklad smlouvy v části týkající se následků spojených s prodlením s úhradou peněžitého plnění, v prvé řadě postrádají potřebný judikatorní přesah, když jsou významné právě a jen pro projednávanou věc. Rozhodnutí odvolacího soudu pak neřeší otázku dohody smluvních stran o výši úroku z prodlení ani v rozporu s ustanoveními §369 odst. 1 obchodního zákoníku (toto ustanovení možnost dohody o sazbě úroku z prodlení výslovně upravuje), v důsledku čehož nelze hovořit ani o řešení výše uvedené právní otázky v rozporu s hmotným právem.
Zásadně právně významným nečiní rozhodnutí odvolacího soudu ani výhrady dovolatelky o „počítání“ úroků z prodlení, když obchodní zákoník (ani jiný právní předpis) nevylučují možnost sjednat výši úroku z prodlení sazbou za každý den prodlení.
Odkazem na shora citovaná rozhodnutí Ústavního soudu pak dovolatelka nezpochybňuje ani existenci prodlení s peněžitým plněním, ani s tímto prodlením spojené zákonné následky (rozuměj povinnost platit úroky z prodlení), nýbrž polemizuje se závěry o platnosti smlouvy o dílo a o vzniku povinnosti žalované uhradit cenu díla, učiněnými soudem prvního stupně v částečném rozsudku ze dne 21. března 2000, č.j. 3 C 119/95-161, a odvolacím soudem v rozsudku ze dne 9. listopadu 200, č.j. 29 Co 453/2000-186, jimiž byla povinnost k úhradě ceny v rozsahu částky 6,590.453,50 Kč žalované pravomocně uložena.
Nejvyšší soud již v rozsudku uveřejněném pod číslem 48/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého soud nemůže vycházet z jiného závěru o existenci či neexistenci nároku mezi týmiž účastníky, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, a tuto otázku nemůže sám v jiném řízení znovu posuzovat ani jako otázku předběžnou.
Jelikož v předmětné věci již bylo pravomocně rozhodnuto o povinnosti žalované k peněžitému plnění a tímto výrokem je ten, kdo byl účastníkem řízení, vázán (§159 odst. 2 o. s. ř. ve znění účinném do 31. prosince 2000, jakož i §159a odst. 1 o. s. ř. ve znění účinném od 1. ledna 2001), a ani soud při posouzení právního vztahu účastníků nemůže vycházet z jiného závěru o existenci či neexistenci nároku mezi týmiž účastníky, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, (i soud je smyslu výše uvedených ustanovení vázán výrokem rozhodnutí, jímž bylo pravomocně rozhodnuto o nároku na plnění), nemůže existenci téhož nároku ve vztahu mezi týmiž účastníky znovu posuzovat v jiném řízení (popř. další fázi téhož řízení), a to ani jako otázku předběžnou.
Dovolání tak není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přičemž vzhledem k tomu závěru nemohl Nejvyšší soud napravit ani disproporci mezi částečným rozsudkem již přiznanou jistinou ve výši 6,590.453,47 Kč a částkou, ze které byly stanoveny úroky z prodlení (6,593.453,47 Kč).
Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 21. dubna 2004
JUDr. Ivana Štenglová, v.r.
předsedkyně senátu