ECLI:CZ:NS:2004:3.TDO.1450.2003.1
sp. zn. 3 Tdo 1450/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. ledna 2004 o dovolání podaném obviněným K. K., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici V., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 7. 2003, sp. zn. 10 To 58/03, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 4 T 30/2002, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 1. 2003, sp. zn. 4 T 30/2002, byl obviněný K. K. pod bodem 1/ uznán vinným trestným činem vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák., který po skutkové stránce spočíval v tom, že „dne 23. 3. 2002 v ranních hodinách v době od 5.30 hodin v bytě družky E. D. v S., okres S., jí vyhrožoval usmrcením a při těchto výhružkách ohrožoval E. D. nožem, když požadoval, aby jednání, kterého se vůči ní v těchto ranních hodinách dopustil, neoznamovala policii a o tomto pomlčela, přičemž jednání obžalovaného u poškozené E. D. vzbudilo důvodnou obavu, že své výhružky dokoná, když uvedeného jednání se dopustil přesto, že byl Krajským soudem v Ostravě, sp. zn. 2 T 23/89 ze dne 30. 8. 1989, odsouzen pro dvojnásobný pokus trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 k §219 odst. 1 tr. zák. a pro trestný čin porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 14 let, pro jehož výkon byl zařazen podle tehdy platného trestního zákona do III. NVS, a z tohoto výkonu byl dne 26. 6. 1998 podmíněně propuštěn na zkušební dobu 6 let.“ Pod bodem 2/ rozsudku byl uznán vinným dalším trestným činem vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák., který po skutkové stránce spočíval v tom, že „dne 23. 3. 2002 od 10.00 hodin v bytě družky E. D., S., okres S., vyhrožoval E. D. zabitím, přikládal jí nůž na krk s tím, že ji usmrtí, pokud s ním nepůjde do bytu J. Ch., S.,okres S., a proto také do tohoto bytu okolo dvanácté hodiny s ním E. D. odešla, když na zvýraznění účinnosti výhružek, které užil obžalovaný, nesli s sebou i dva kuchyňské nože, když uvedeného jednání se dopustil přesto, že byl Krajským soudem v Ostravě, sp. zn. 2 T 23/89 ze dne 30. 8. 1989, odsouzen pro dvojnásobný pokus trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 k §219 odst. 1 tr. zák. a pro trestný čin porušování domovní svobody dle §238 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 14 let, pro jehož výkon byl zařazen podle tehdy platného trestního zákona do třetí nápravně výchovné skupiny, a z tohoto výkonu byl dne 26. 6. 1998 podmíněně propuštěn za zkušební dobu 6 let.“ Za tyto trestné činy byl podle §235 odst. 2 tr. zák. za použití §42 odst. 1 tr. zák a §35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti roků a šesti měsíců nepodmíněně, přičemž podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
O odvolání obviněného K. K. rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 24. 7. 2003, sp. zn. 10 To 58/03, jímž toto odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 24. 7. 2003 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Obviněný K. K. podal prostřednictvím svého obhájce ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. dovolání, jímž napadl shora citované usnesení Vrchního soudu, přičemž uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dovolatel poukázal především na skutečnost, že v průběhu řízení nebyly odstraněny rozpory ve výpovědích poškozené E. D., s nimiž se podle jeho názoru náležitě nevypořádal ani odvolací soud. Ten sice poškozenou sám vyslechl, avšak pouze ke skutku pod bodem 2/, přičemž pokud jde o skutek pod bodem 1/ vycházel z výpovědí poškozené v přípravném řízení. V žádné z těchto výpovědí není podle dovolatele zmínka o tom, že by v ranních hodinách (od 05.30 hod.) dne 23. 3. 2002 proti poškozené použil nože. Podle dovolatele nevzal odvolací soud náležitě v úvahu tu část výpovědi poškozené, v níž uvedla, že si nedovede vysvětlit, co vlastně v přípravném řízení vypovídala a z jakého důvodu. Dovolatel poukázal rovněž na obsah dopisu poškozené (ve věci Nt 202/02), kde je mj. uvedeno, že dovolatel nic neudělal, nijak jí neublížil, a že si poškozená nepřeje, aby byl souzen, neboť „Je opravdu nevinný!“ Uvedené skutečnosti jsou podle dovolatele v souladu s jeho obhajobou a rozhodně nesvědčí o tom, že by se dopustil jednání, jímž byl uznán vinným, zejména pak v tom směru, že by vůči poškozené použil nože a čin tak spáchal kvalifikovaným způsobem, tj. se zbraní.
Vzhledem ke shora namítaným skutečnostem v petitu dovolání navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil ve smyslu ustanovení §265k odst. 1 tr. ř. a věc přikázal podle §265l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Hradci Králové, aby ji znovu projednal a rozhodl.
K dovolání obviněného se ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v Brně (dále jen „státní zástupce“) a uvedl, že soudy obou stupňů ve věci učinily správná skutková zjištění a oba skutky pak po právní stránce správně posoudily jako trestné činy vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák. spáchané zvlášť nebezpečným recidivistou (§41 odst. 1 tr. zák.). Státní zástupce zdůraznil, že dovolatel sice formálně uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g)tr. ř., avšak konkrétní námitky obsažené v dovolání proti nesprávnému právnímu posouzení skutku nesměřují, je-li polemizováno toliko se způsobem hodnocení důkazů, zejména s hodnověrností svědeckých výpovědí poškozené z přípravného řízení. Takto pojaté dovolání podle státního zástupce uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídá, neboť ve skutečnosti je napadáno nesprávné zjištění skutkového stavu věci. S ohledem na konstatované důvody státní zástupce navrhl, aby dovolací soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, jelikož bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř. Současně vyslovil souhlas, aby dovolací soud za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání.
Obviněný K. K. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání současně splňuje náležitosti předpokládané v ustanovení §265d odst. 2 věta první tr. ř. a §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které je obviněným dovolání opíráno, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Je-li pravomocné rozhodnutí založeno na zásadních nedostatcích ve skutkových zjištěních, umožňuje zákon dosáhnout nápravy takových vad ostatními mimořádnými opravnými prostředky, zvláště pokud k pochybení došlo v neprospěch obviněného.
Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proto bude především popis skutku obsažený v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé, popř. i další okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V projednávaném případě však dovolatel polemizuje s hodnocením důkazů oběma soudy, které podle něj nevzaly v úvahu některé významné skutkové okolnosti (jež měly vyplývat z provedeného dokazování, zejména z namítaných rozporů ve výpovědích poškozené E. D.), a které měly jednoznačně svědčit v jeho prospěch. V podstatě tedy namítal porušení procesních zásad vyplývajících z ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Podle přesvědčení dovolatele měl být totiž objektivně zjištěn takový skutkový stav věci, jenž by právní kvalifikaci jeho jednání jako trestných činů vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák. (spáchaných zvlášť nebezpečným recidivistou podle §41 odst. 1 tr. zák.) vylučoval. Z napadeného rozhodnutí odvolacího soudu i z rozsudku soudu prvního stupně je však zřejmé, že soudy obou stupňů po zhodnocení provedených důkazů vycházely z jiných skutkových zjištění (jež jsou v jejich rozhodnutích náležitě vyložena a odůvodněna), o která následně opřely právní posouzení skutku jako výše uvedených trestných činů. Dovolatel se tedy v rámci dovolacího důvodu uplatněného podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. domáhal revize zjištěného skutkového stavu, tzn. že dovolání uplatnil na procesním (§2 odst. 5, 6 tr. ř.) a nikoliv hmotně právním základě. Jeho námitky proto pod uvedený důvod dovolání nespadají.
Závěrem je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Poněvadž Nejvyšší soud ve věci obviněného K. K. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 8. ledna 2004
Předseda senátu :
JUDr. Eduard Teschler