ECLI:CZ:NS:2004:3.TDO.172.2004.1
sp. zn. 3 Tdo 172/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. února 2004 o dovoláních podaných obviněnými P. J. st., a P. J. ml., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. 5. 2003, sp. zn. 3 To 148/2003, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 5 T 43/2002, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných P. J. st. a P. J. ml. o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 9. 8. 2002, sp. zn. 5 T 43/2002, byli obvinění P. J. st. a P. J. ml. uznáni vinnými trestným činem vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák., který podle bodu 1. rozsudku spáchali tím, že „dne 23. 7. 2000 kolem 16.00 hod. v B. na ul. G. v bytě P. J. ml., společně, pod pohrůžkou, že jí uříznou hlavu, nutili K. A., aby nezačala se stavbou půdní vestavby na půdě nad bytem P. J. ml., a současně poškozenou zamkli v bytě, kdy jí bránili v odchodu a byt odemkli a pustili ji ven po opakované žádosti, když uvedla, že se obrátí na advokáta.“ Dále byli oba obvinění uznáni vinnými trestným činem ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák., jehož se podle bodu 2. rozsudku dopustili tím, že „téhož dne, ve stejnou dobu, na chodbě domu v B.,, na ul. G., napadli fyzicky M. P., kdy P. J. ml. jej několikrát udeřil pěstí do obličeje a kopal jej a P. J. st. jej strčil ze schodů a kopal do něj, když jednání se účastnil i další neustanovený muž, který do poškozeného M. P. kopal a bil jej pěstmi do obličeje, když svým jednáním tak způsobili poškozenému zranění, které jej omezovalo v obvyklém způsobu života po dobu tří týdnů.“
Za to byl každý z obviněných odsouzen podle §53 odst. 2 písm. b), odst. 3 tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému peněžitému trestu 30.000,- Kč, přičemž byl podle §54 odst. 3 tr. zák. pro případ, že by tento trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, každému z nich uložen náhradní trest odnětí svobody na 6 měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byli oba obvinění zavázáni k povinnosti společně a nerozdílně nahradit poškozenému M. P. škodu ve výši 1.860,- Kč.
Podle §226 písm. a) tr. ř. byli oba obvinění zproštěni obžaloby „pro trestný čin vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák., kterého se měli dopustit tím, že v přesně nezjištěné době koncem měsíce března 2001, společně, v B., před domem na ul. G., nutili poškozeného T. K., aby zanechal stavebních prací na půdní vestavbě paní A. v předmětném bytě, které prováděla jeho firma a kde figuroval jako stavební dozor, jinak že ho zabijí nebo jej fyzicky napadnou.“
O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali oba obvinění a poškozený M. P., rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně. Rozsudkem ze dne 14. 5. 2003, sp. zn. 3 To 148/2003, podle §258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ve výroku o uloženém trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že každého z obviněných odsoudil podle §53 odst. 2 písm. b), odst. 3 tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému peněžitému trestu 15.000,- Kč, přičemž uložil podle §54 odst. 3 tr. zák. pro případ, že by tento trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, každému z nich náhradní trest odnětí svobody na 2 měsíce. Jinak ponechal napadený rozsudek beze změny. Odvolání poškozeného M. P. podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Tento rozsudek a v souvislosti s ním v nedotčené části i rozsudek soudu prvního stupně nabyl právní moci dne 14. 5. 2003 /§139 odst. 1 písm. a) tr. ř./.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Brně („ve spojení s rozsudkem MěS v Brně sp. zn. 5 T 43/2002 ze dne 9. 8. 2002“), a to proti výroku o vině trestnými činy vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. a ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. a proti výroku o trestu, podali ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. oba obvinění prostřednictvím svého (společného) obhájce dovolání, přičemž oba jako dovolací důvod uvedli, že „rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.“
Dovolatelé shodně poukázali na to, jakými důkazy je podle soudů obou stupňů prokazován shora popsaný skutkový děj (jímž byli uznáni vinnými) s tím, že jejich výpovědi a výpovědi svědků K., P. a J. jsou hodnoceny jako účelové a tendenční. Soudy rovněž neuvěřily jejich obhajobě, že měli zájem na dokončení půdní vestavby. K tomu dovolatelé i s odkazem na výpověď svědka K. poznamenali, že není logické, aby chtěli stavbu přerušit a tím ponechat stav, kdy do bytu (obviněného P. J. ml.) bude zatékat. Dále uvedli, že soud se nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro právní posouzení věci. Skutková zjištění soudu prvního stupně podle jejich názoru neodůvodňovala kvalifikaci jejich jednání jako trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák., jehož skutkovou podstatu zmínili. Nebylo podle nich vyjasněno, k čemu měli vlastně poškozenou nutit, zda k tomu, aby nezahajovala půdní vestavbu (která již byla zahájena), nebo k tomu, aby ji urychleně dokončila. Posouzení jejich jednání jako uvedeného trestného činu označili za nesprávné, neboť nebyl zjištěn plně rozsah jejich jednání ani další okolnosti důležité pro kvalifikaci tohoto jednání jako trestného činu ve smyslu ustanovení §3 tr. zák. Pokud jde o posouzení jejich dalšího údajného jednání jako trestného činu ublížení na zdraví, odkázali oba dovolatelé na obsah svého písemného odvolání ze dne 6. 9. 2002.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem dovolatelé v petitu dovolání shodně navrhli, aby dovolací soud podle §265k tr. ř. napadený rozsudek zrušil a podle §265m tr. ř. ve věci sám rozhodl rozsudkem, jímž je podle §226 písm. a) tr. ř. (pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák.) a podle §226 písm. c) tr. ř. (pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák.) obžaloby zprostí, nebo věc vrátil příslušnému soudu, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K dovolání se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Poznamenal, že obviněnými uplatněný dovolací důvod byl v jejich mimořádném opravném prostředku nedostatečně označen z hlediska požadavků ustanovení §265f odst. 1 tr. ř. a připadalo by v úvahu, nebude-li tato vada napravena, dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. d) tr. ř. Současně upozornil na to, že ani v případě ignorování této vady nelze dovoláním přisvědčit, neboť obvinění své dovolací námitky uplatnili především proti skutkovým zjištěním a z toho následně dovozují nesprávnost právního hodnocení skutku. Byť skutková zjištění soudu prvního stupně nejsou zcela přesná, je nepochybné, že obvinění působili nezákonným nátlakem na poškozenou v úmyslu dosáhnout toho, aby ovlivnila průběh prací na půdní vestavbě způsobem jim vyhovujícím. Skutkový základ jejich jednání byl tedy zjištěn s dostatečnou určitostí, aby mohl být právně posouzen, což také nalézací soud správně učinil. V tomto ohledu je nutno námitky obviněných označit za nedůvodné. Proti právnímu posouzení druhého skutku kvalifikovanému jako trestný čin ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. dovolatelé podle státního zástupce námitky nevznesli. Odkaz na obsah dřívějšího odvolání není možné považovat za odůvodnění mimořádného opravného prostředku. Napadené rozhodnutí podle názoru státního zástupce netrpí žádnou vadou, kterou by bylo nutno odstranit cestou dovolání a výhrady obviněných jsou zcela neopodstatněné. Státní zástupce proto navrhl, aby dovolací soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neučiní-li tak podle §265i odst. 1 písm. d) tr. ř. Vyjádřil přitom souhlas s tím, aby toto, případně i jiné rozhodnutí učinil dovolací soud za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání.
V souvislosti s výhradou státního zástupce vůči obsahové neúplnosti dovolání obou obviněných považoval Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) za potřebné uvést, že oba dovolatelé v návaznosti na výzvu předsedy senátu soudu prvního stupně danou ve smyslu §265h odst. 1 tr. ř. upřesnili svá dovolání tak, že specifikovali dovolací důvod i citací zákonného ustanovení, a to ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nebylo proto možno dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. d) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) pak především zkoumal, zda dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Obvinění P. J. st. a P. J. ml. jsou podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká. Dovolání podali prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř.
Nejvyšší soud současně shledal, že dovolání je z hlediska ust. §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. přípustné, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozsudku, který lze podřadit pod ustanovení §265a odst. 2 písm. a) tr. ř. Dovolání také splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ust. §265b tr. ř., bylo dále, jak již naznačeno, zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod (resp. konkrétní argumenty, o něž je dovolání opíráno) lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení, jehož existence je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Je-li pravomocné rozhodnutí založeno na zásadních nedostatcích ve skutkových zjištěních, umožňuje zákon dosáhnout nápravy takových vad ostatními mimořádnými opravnými prostředky, zvláště pokud k pochybení došlo v neprospěch obviněného.
Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou tedy především skutková zjištění popsaná v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Ve věci obviněných P. J. st. a P. J. ml. však uplatněné dovolací námitky směřují primárně do oblasti skutkových zjištění. Dovolatelé totiž s důrazem na vlastní výpovědi a na základě vlastních hodnotících úvah vztahujících se k provedeným důkazům zpochybňují skutková zjištění soudu prvního stupně akceptovaná soudem odvolacím (viz zejména jejich tvrzení, že nebylo vyjasněno, k čemu měli vlastně poškozenou nutit, zda k tomu, aby nezahajovala půdní vestavbu, která již byla zahájena, nebo k tomu, aby ji urychleně dokončila). Teprve v návaznosti na to (sekundárně) dovodili, že skutková zjištění soudu prvního stupně podle jejich názoru neodůvodňovala kvalifikaci jejich jednání jako trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. Skutková argumentace obou dovolání je konečně zřejmá i z toho, že posouzení jejich jednání jako uvedeného trestného činu dovolatelé označili za nesprávné, neboť podle jejich přesvědčení nebyl zjištěn plně ani rozsah jejich jednání a další okolnosti důležité pro posouzení tohoto jednání jako trestného činu ve smyslu ustanovení §3 tr. zák.
Uvedený závěr, že dovolání obou obviněných jsou opřena primárně o skutkové výhrady (a nikoli o hmotně právní výtky) je patrný i z petitu těchto mimořádných opravných prostředků. Oba dovolatelé totiž především navrhují, aby po zrušení napadeného rozsudku byli obžaloby pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. zproštěni podle §226 písm. a) tr. ř., tedy proto, že nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž je obžalovaný stíhán. Pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. by měli být zproštěni obžaloby podle §226 písm. c) tr. ř., tedy proto, že nebylo prokázáno, že tento skutek spáchal obžalovaný.
To znamená, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl dovolateli ve skutečnosti spatřován v porušení zásad týkajících se provádění a hodnocení důkazů vymezených v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., jehož důsledkem mělo být následné vadné hmotně právní posouzení věci. Dovolatelé se tedy v rámci svého mimořádného opravného prostředku domáhali revize skutkových zjištění učiněných již soudem nalézacím a za správné označených soudem odvolacím, kterou však pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze (k tomu přiměřeně srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věci III. ÚS 732/02, I. ÚS 412/02, II. ÚS 651/02).
Pokud ve svém dovolání stran další části výroku o vině (skutkem kvalifikovaným jako trestný čin ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák.) oba dovolatelé odkázali ve svém dovolání na obsah odvolání, jež podali proti rozsudku soudu prvního stupně, pak k tomu je zapotřebí uvést, že tento řádný opravný prostředek se nemůže stát (byť odkazem na jeho obsah) součástí mimořádného opravného prostředku – dovolání. Nejvyšší soud proto k uvedenému odkazu (resp. obsahu odvolání) jako k odůvodnění dovolání nepřihlížel.
Nejvyšší soud tak konstatuje, že v posuzovaném dovolání sice byl citován zákonný důvod podmiňující podání tohoto mimořádného opravného prostředku, a to podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak konkrétní argumenty obsažené v dovolání vycházejí z důvodů jiných, které v zákoně jako dovolací důvody uvedeny nejsou. K tomu je třeba zdůraznit, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na ně dovolatelem formálně odkazováno.
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. února 2004
Předseda senátu :
JUDr. Eduard Teschler
Vypracoval :
JUDr. Vladimír Veselý