ECLI:CZ:NS:2004:3.TDO.341.2004.1
sp. zn. 3 Tdo 341/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. dubna 2004 o dovolání podaném obviněným K. O. , t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici S. p. R., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 2. 2003, sp. zn. 7 To 7/2003, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 5 T 5/2002, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
V rámci rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 21. 10. 2002, sp. zn. 5 T 5/2002, v řízení vedeném proti obviněným T. L., M. M., M. B., P. J., K. O., R. T., P. K., L. N. a A. Z. byl obviněný K. O. uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. a trestným činem šíření toxikomanie podle §188a odst. 1 tr. zák., jichž se podle rozsudku dopustil tím, že
„1/ v období od května 2001 do září 2001 v garáži ve V. – J., ve větším rozsahu společně s A. Z. vyráběl pervitin, který použil dílem pro vlastní potřebu, dílem prodával dalším osobám,
2/ v přesně nezjištěných dnech v období od května 2001 do 7. 9. 2001 ve V., v panelovém domě na ul. S., nejméně ve 2 případech, a v blízkosti nádraží ČD V., nejméně v 1 případě, poskytl M. C. pervitin v množství po 0,1 až 0,2 g, za což obdržel v jednom případě nejméně 200,-Kč,
3/ v přesně nezjištěný den v průběhu měsíce července 2001 až srpna 2001 ve V. na ul. S., poskytl M. P. pervitin v množství 0,1 až 0,2 g,
4/ v přesně nezjištěných dnech v průběhu měsíce června 2001 až září 2001 ve V., poskytl nejméně v jednom případě M. B. pervitin v množství přibližně 0,1 g,
5/ dne 26. 9. 2001 ve V. – J. poskytl R. T. 2,63 g pervitinu, za což obdržel částku nejméně 3.000,- Kč.“
Za to byl obviněný K. O. odsouzen podle §187 odst. 2 tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na 6 let a 6 měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku obviněný K. O. podal, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 12. 2. 2003, sp. zn. 7 To 7/2003 (tímtéž rozsudkem bylo rozhodnuto rovněž o odvoláních obviněných M. M., L. N. a A. Z.). Podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. napadený rozsudek ve vztahu k tomuto obviněnému v celém rozsahu zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že jej uznal vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. a trestným činem šíření toxikomanie podle §188a odst. 1 tr. zák. spáchanými tím, že
„1/ v období od května 2001 do září 2001 v garáži ve V. – J., ve větším rozsahu společně s A. Z. vyráběl pervitin, který použil dílem pro vlastní potřebu, dílem prodával dalším osobám,
2/ v přesně nezjištěných dnech v období od května 2001 do 7. 9. 2001 ve V., v panelovém domě na ul. S., nejméně ve 2 případech, a v blízkosti nádraží ČD V. nejméně v 1 případě, poskytl M. C. pervitin v množství 0,1 až 0,2 g, za což obdržel v jednom případě nejméně 200,-Kč,
3/ v přesně nezjištěný den v průběhu měsíce července 2001 až srpna 2001 ve V. na ul. S., poskytl M. P. pervitin v množství 0,1 až 0,2 g,
4/ v přesně nezjištěných dnech v průběhu měsíce června 2001 až září 2001 ve V., poskytl nejméně v jednom případě M. B. pervitin v množství přibližně 0,1 g,
5/ dne 26. 9. 2001 ve V. – J. poskytl R. T. 2,63 g pervitinu, za což obdržel částku nejméně 3.000,- Kč.“
Za to jej odsoudil podle §187 odst. 2 tr. zák. a §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody na 5 let, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Současně zrušil výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 21. 9. 2001, sp. zn. 1 T 149/2001, doručeného obviněnému K. O. dne 18. 10. 2001, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Tento rozsudek odvolacího soudu nabyl ohledně obviněného K. O. právní moci dne 12. 2. 2003 (§139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.).
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ostravě podal ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. obviněný K. O. prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Dovolatel za důvod svého dovolání označil skutečnost, že Krajský soud v Ostravě uznal za prokázané všechny skutky tak, jak byly zjištěny soudem prvního stupně, a nepřihlížel k jeho námitkám uvedeným v odvolání. Jmenovaný krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvádí, že (dovolatel) vyráběl pervitin ve větším rozsahu, tedy 2x až 3x týdně, což představovalo 2 - 3 g na jednu výrobu, a to od května do září 2001. K tomu dovolatel zdůraznil, že pervitin vyráběl, nikoli však ve větším rozsahu, ale pouze pro vlastní potřebu nepravidelně a v podstatně menším rozsahu, jak uvádějí soudy obou stupňů, a tento pervitin dále nedistribuoval. Důkazním řízením toto podle jeho slov prokázáno ani nebylo. V souvislosti s tím označil za nevěrohodnou výpověď svědkyně M. C., která jediná vypovídala, že od něj převzala pervitin. V daném případě měly oba soudy postupovat podle zásady in dubio pro reo. Dodal, že rovněž nebylo prokázáno, že by poskytl pervitin dalším osobám tak, jak jej soudy prvního i druhého stupně viní. Vyslovil pak přesvědčení, že nebylo prokázáno, že by vyráběl a distribuoval omamnou látku ve větším rozsahu, neboť i množství (ani jeho hodnota) uváděné v odůvodnění rozsudku soudu prvního a druhého stupně není konkrétní. Trestní zákon přesně nespecifikuje větší rozsah výroby a distribuce omamné látky, a proto je dovolatel toho názoru, že soudy obou stupňů pochybily. Pokud se doznal k výrobě omamné látky, nejednalo se o výrobu ve větším rozsahu, „neboť tuto … nikomu nedistribuoval, ale používal pouze pro vlastní potřebu.“ Dále obviněný uvedl, že nebyla prokázána skutková podstata trestného činu šíření toxikomanie podle §188a tr. zák., protože i když v jednom případě své známé bezúplatně pervitin poskytl, jednalo se o osobu, která v několika případech před tím omamnou látku užila. Nemohlo proto docházet k šíření, resp. ke svádění jiného ke zneužívání jiné návykové látky než alkoholu ani k podněcování a zneužívání takové látky. S ohledem na uvedené skutečnosti vyjádřil názor, že soud prvního i druhého stupně došel k nesprávným právním závěrům a on (dovolatel) „měl být zproštěn obžaloby z trestného činu podle §187 odst. 1), odst. 2) písm. a) tr. zák. a stejně tak z trestného činu podle §188a odst. 1) tr. zák. a obžaloba měla být překvalifikována na trestný čin podle §187 odst. 1) tr. zák. a na základě toho měl být vyměřen i mírnější trest.“
V petitu dovolání proto dovolatel navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek podle §265k tr. ř. zrušil v části jeho se týkající a věc vrátil Krajskému soudu v Ostravě k novému projednání a rozhodnutí.
K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Poté, co vyložila skutkové podstaty trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. a trestného činu šíření toxikomanie podle §188a odst. 1 tr. zák. a připomněla skutková zjištění vyplývající též z odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, uvedla, že popis skutku ve výroku rozhodnutí soudu prvního i druhého stupně není dostatečně konkrétní a v podstatě znak většího rozsahu pojmenovává pouze jeho doslovným zněním. Jde však o neúplnost popisu skutku, nikoliv o nesprávné hmotně právní posouzení skutku, který byl ve skutečnosti zjištěn tak, že zvolené právní kvalifikaci odpovídá. Podle státní zástupkyně ale není možné souhlasit s právním posouzením jednání obviněného K. O. jak trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák., tak trestným činem šíření toxikomanie podle §188a odst. 1 tr. zák., a to jednak z toho důvodu, že souběh těchto trestných činů je vyloučen, a jednak proto, že popis skutku v rozsudku soudu prvního stupně, s nímž se ztotožnil i soud odvolací, nedává pro toto posouzení žádný podklad. Poté, co blíže odůvodnila tento názor, ovšem navrhla, aby dovolací soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. odmítl, neboť projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu. Toto rozhodnutí by měl dovolací soud učinit podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Obviněný K. O. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř.
Nejvyšší soud současně shledal, že dovolání je z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. přípustné, neboť bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest. Dovolání také splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále, jak již naznačeno, zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod (resp. konkrétní argumenty, o něž je dovolání opíráno) lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Je-li pravomocné rozhodnutí založeno na zásadních nedostatcích ve skutkových zjištěních, umožňuje zákon dosáhnout nápravy takových vad ostatními mimořádnými opravnými prostředky, zvláště pokud k pochybení došlo v neprospěch obviněného.
Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou tedy především skutková zjištění popsaná v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzovaném případě dovolatel brojí především proti skutkovým závěrům soudů obou stupňů. Soudům vytýká, že provedené důkazy nesprávně hodnotily, což následně vedlo k tomu, že nezjistily správně skutkový stav věci. To znamená, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dovolatelem spatřován převážně v porušení zásad vymezených v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., jehož důsledkem mělo být následné vadné hmotně právní posouzení věci. Dovolatel se tedy v rámci svého mimořádného opravného prostředku domáhá revize skutkových zjištění učiněných již soudem nalézacím a za správné označených (a převzatých) soudem odvolacím, kterou však pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze (k tomu přiměřeně srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věci III. ÚS 732/02, I. ÚS 412/02, II. ÚS 651/02).
Pokud by bylo dovolání podáno pouze z těchto důvodů, musel by je Nejvyšší soud odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Obviněný však v rámci podaného dovolání také namítl, že jeho jednání bylo nesprávně –vzhledem k absenci znaku výroby a distribuce omamné látky ve větším rozsahu - kvalifikováno jako trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. Nesprávné bylo podle jeho názoru rovněž posouzení tohoto jednání jako trestného činu šíření toxikomanie podle §188a odst. 1 tr. zák. Konstatované výtky týkající se správnosti aplikace hmotného práva (trestního zákona) je třeba považovat ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za právně relevantní.
Podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. se trestného činu nedovolené výroby a držení omamných prostředků a psychotropních látek a jedů dopustí ten, kdo neoprávněně vyrobí, doveze, vyveze, nabízí, zprostředkuje, prodá nebo jinak jinému opatří nebo pro jiného přechovává omamnou nebo psychotropní látku, přípravek obsahující omamnou nebo psychotropní látku, prekursor nebo jed a tento čin spáchá jako člen organizované skupiny nebo ve větším rozsahu.
Podle skutkových zjištění popsaných ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, s nimiž se ztotožnil i soud odvolací, se obviněný tohoto trestného činu dopustil jednak tím, že v uvedeném období vyráběl ve větším rozsahu pervitin, a jednak tím, že ve vyjmenovaných případech uvedeným osobám prodával nebo zdarma předal pervitin. Je skutečností, že ve skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního i druhého stupně není jinak než citovaným způsobem vyjádřeno, jaké množství pervitinu (jde o psychotropní látku podle přílohy č. 5 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, zařazenou do seznamu II. Úmluvy o psychotropních látkách) obviněný vyrobil. V odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolací soud poukázal (s odkazem na správné závěry soudu prvního stupně) na to, že již z výpovědí obviněného K. O. a obviněného A. Z. vyplývá, že dotyční vyrobili pervitin v množství odpovídajícím většímu rozsahu, přičemž zdůraznil výpověď obviněného A. Z., podle níž obviněný K. O. denně vyrobil 1 až 5 g pervitinu, který pak společně prodávali, kdy takto společně prodali nejméně 50 g pervitinu. Nalézací soud mimo jiné k posuzované otázce zdůraznil, že při hlavním líčení obviněný K. O. doznal (oproti přípravnému řízení, v němž uváděl podstatně větší hodnoty), že vyráběl dvakrát až třikrát týdně, což činilo dva až tři gramy na jednu výrobu. Taková produkce podle soudu prvního stupně postačuje k naplnění znaku výroby ve větším rozsahu.
Nejvyšší soud je toho názoru, že popsaným způsobem minimalizovaný rozsah jednání obviněného K. O. lze podřadit pod znak ve větším rozsahu. Je totiž nutno vzít v úvahu a hodnotit dobu páchání činu (šlo o řadu měsíců), fakt, že obviněný pervitin nejen distribuoval, ale zejména vyráběl, přičemž šlo o systematickou (nikoli nahodilou) činnost, v jejímž rámci obviněný vyrobil takové množství pervitinu, které představovalo řádově mnoho desítek, resp. (též se zřetelem k vyjádření obviněného jako osoby mající zkušenosti s drogami, že běžná dávka představuje 0,2 g pervitinu) několika set dávek, tedy množství způsobilé k užití pro více osob.
Odvolacímu (ani nalézacímu) soudu tedy nebylo možno vytknout, jestliže kvalifikoval (s přihlédnutím k dalším skutečnostem) předmětný skutek jako trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák.
V tomto směru nemohl Nejvyšší soud přiznat dovolacím námitkám obviněného K. O. žádné opodstatnění.
Na druhé straně však Nejvyšší soud nemohl napadené rozhodnutí (ani rozsudek soudu prvního stupně) považovat za správné, jestliže výše popsané jednání obviněného K. O. (tvořící jeden skutek) bylo vedle uvedeného trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. právně posouzeno současně též jako trestný čin šíření toxikomanie podle §188a odst. 1 tr. zák., kterého se dopustí ten, kdo svádí jiného ke zneužívání jiné návykové látky než alkoholu nebo ho v tom podporuje anebo kdo zneužívání takové látky jinak podněcuje nebo šíří.
Soudy obou stupňů se totiž nezabývaly tím, zda v daném případě neexistují důvody jednočinný souběh vylučující. Takovými okolnostmi jsou specialita, subsidiarita nebo faktická konzumpce. S ohledem na charakter trestného jednání, jímž byl obviněný uznán vinným, a které je v popisu skutku vyjádřeno, přicházejí v úvahu z hlediska vyloučení jednočinného souběhu poměr speciality nebo subsidiarity.
Nejvyšší soud nejprve zkoumal, zda trestné činy nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 tr. zák. a šíření toxikomanie podle §188a tr. zák nejsou v poměru speciality, který vychází z předpokladu, že speciální skutková podstata trestného činu má zúžený rozsah v poměru k obecnější skutkové podstatě, zákonné znaky obecnějšího ustanovení jsou v ní konkretizovány a doplněny znaky zvláštními. O takový vztah však mezi uvedenými trestnými činy nejde, neboť jej nelze vyjádřit jako vztah ustanovení širšího a užšího a ani objekty v daném případě nejsou ve vztahu objektu obecného a speciálního. Ohledně těchto trestných činů však je třeba zvažovat vztah subsidiarity, v němž jsou ta ustanovení trestního zákona, která jsou určena k ochraně týchž společenských vztahů, je-li účelem jednoho z obou ustanovení (subsidiárního) pouze doplnit v témž směru ochranu, kterou poskytuje druhé ustanovení (primární), a to i proti méně nebezpečným útokům téhož druhu. Ustanovení subsidiárního, které bývá zpravidla mírnějším, se užije, jen pokud není čin trestný podle ustanovení primárního, neboť jinak jsou povaha i stupeň nebezpečnosti pro společnost plně vystiženy již posouzením podle ustanovení primárního. V poměru subsidiarity jsou tedy zejména ustanovení postihující méně závažné formy trestné činnosti k ustanovením postihujícím závažnější formy trestné činnosti téhož druhu s totožným objektem.
Z pohledu těchto zásad je při srovnání obou uvedených skutkových podstat patrné, že oba tyto trestné činy chrání stejné společenské vztahy, neboť jejich objektem je zájem na ochraně společnosti a lidí proti možnému ohrožení, které vyplývá ze zneužívání návykových látek jiných než alkoholu, a to v tomto případě látek psychotropních. Subsidiárním je v daném případě trestný čin šíření toxikomanie podle §188a tr. zák., jenž pouze doplňuje ochranu téhož objektu, kterou poskytuje primární ustanovení trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 tr. zák., a to proti méně nebezpečným útokům téhož druhu. Šíření toxikomanie spočívá totiž v tom, že jiná osoba je sváděna ke zneužívání jiné návykové látky než alkoholu nebo je v takovém jednání podporována, anebo je takové zneužívání jinak podněcováno nebo šířeno. Pokud je podporování ve zneužívání jiné návykové látky než alkoholu spatřováno jen v prodeji, v opatření jinému nebo přechovávání psychotropní látky, je tato skutečnost již vyjádřena v právní kvalifikaci primárním trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 tr. zák., který poskytuje ochranu témuž objektu jako trestný čin šíření toxikomanie podle §188a tr. zák. Tomu odpovídá i menší závažnost trestného činu podle §188a odst. 1 tr. zák. vyjádřená v sankci stanovené za jeho spáchání ve srovnání s trestným činem podle §187 odst. 1 tr. zák. (k uvedené problematice srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2004, sp. zn. 6 Tdo 1497/2003).
Nelze proto souhlasit s názorem soudů obou stupňů, že v posuzovaném případě jde o jednočinný souběh trestných činů uvedených v napadeném (i jemu předcházejícím) rozhodnutí, protože takový závěr vylučuje vztah subsidiarity trestného činu šíření toxikomanie podle §188a tr. zák. k trestnému činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 tr. zák.
Vzhledem k těmto skutečnostem je zřejmé, že jednání obviněného K. O. bylo nadbytečně kvalifikováno též jako trestný čin šíření toxikomanie podle §188a odst. 1 tr. zák. Pokud tak soud I. stupně a v návaznosti na jeho rozhodnutí i soud odvolací učinil, jsou jejich rozhodnutí zatížena hmotně právní vadou ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Nejvyšší soud se v návaznosti na to ve smyslu §265i odst. 1 písm. f) tr. řádu zabýval tím, zda zjištěná vada v právním posouzení skutku by mohla zásadně ovlivnit postavení obviněného, popř. zda právní otázka vyloučení jednočinného souběhu uvedených trestných činů má po právní stránce zásadní význam.
V důsledku právního názoru, jenž Nejvyšší soud shora vyložil, by obviněný K. O. měl být v posuzované věci uznán vinným jen jedním z uvedených trestných činů, a to trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák., ovšem trestným činem podstatně přísnějším, než je trestný čin šíření toxikomanie podle §188a odst. 1 tr. zák. Byl by mu vyměřován trest v rámci stejné trestní sazby stanovené v ustanovení §187 odst. 2 tr. zák, podle níž mu byl ukládán i původní trest, přitom stále s přihlédnutím k §35 odst. 2 tr. zák. jako trest souhrnný (též za trestný čin podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a) tr. zák., jímž byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 21. 9. 2001, sp. zn. 1 T 149/2001).
Z hlediska postavení obviněného je pak významné posouzení toho, zda by při postupu Nejvyššího soudu podle §265i odst. 3, 4 tr. ř. a v návaznosti na to i podle §265k odst. 1, 2 a §265l odst. 1, resp. §265m odst. 1 tr. ř. bylo možno dospět závěru, že by mu byl uložen trest zřetelně mírnější, než jak se stalo napadeným rozhodnutím.
Ve prospěch obviněného při zvažování všech významných okolností pro uložení druhu a výměry trestu ve smyslu §23 odst. 1 tr. zák. a §31 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. s přihlédnutím k §3 odst. 4 tr. zák. svědčí skutečnost, že obviněnému by byl ukládán trest za dva trestné činy a nikoliv za tři trestné činy. Tato okolnost však není jedinou okolností, kterou je třeba z hlediska zásadního ovlivnění postavení obviněného hodnotit, neboť při zvažování přiměřenosti uloženého nepodmíněného trestu odnětí svobody v trvání 5 let, je třeba vzít v úvahu i okolnosti další.
Z hledisek rozhodných pro výměru uloženého trestu odnětí svobody Nejvyšší soud považuje za nutné zejména zdůraznit, že obviněný se popsané trestné činnosti dopustil jako tzv. speciální recidivista, a to dokonce ve zkušební době podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 26. 1. 1999, sp. zn. 1 T 137/98, byl totiž odsouzen mimo jiné pro trestné činy nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák. a §188 odst. 1 tr. zák. a trestný čin šíření toxikomanie podle §188a odst. 1, odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody na 3 roky, z jehož výkonu byl podmíněně propuštěn dne 14. 9. 2000 na zkušební dobu v trvání 5 let. Obviněný se tudíž profiloval jako osoba se zjevnými soustavnými sklony k protiprávnímu jednání. Tento závěr potvrzuje i rozhodnutí Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 1. 7. 1996, sp. zn. 2 T 88/96, jímž byl obviněný odsouzen pro trestný čin krádeže podle §247 odst. 1, odst. 2 tr. zák. původně k podmíněně odloženému trestu odnětí svobody na 8 měsíců, přičemž byl posléze nařízen výkon tohoto trestu (z výkonu tohoto trestu byl rovněž podmíněně propuštěn dne 14. 9. 2000 na zkušební dobu 5 let). Lze proto dovodit, že uložené tresty nesplnily svůj účel, a již z tohoto hlediska bylo třeba na obviněného působit důrazným nepodmíněným trestem odnětí svobody.
Vzhledem k těmto okolnostem, jež by navíc z hlediska rozhodování odvolacího soudu v napadeném rozsudku neodůvodňovaly tak výrazné snížení nepodmíněného trestu odnětí svobody vůči trestu uloženému soudem prvního stupně, Nejvyšší soud neshledal podmínky, jež by s ohledem na existenci výše uvedené vady v právní kvalifikaci skutku odůvodňovaly uložení trestu v menší výměře, než se stalo rozsudkem soudu druhého stupně. Projednání dovolání by tedy nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného. Uvedený právní názor Nejvyššího soudu pak není po právní stránce zásadního významu, neboť jde o obvyklý výklad subsidiárního vztahu skutkových podstat trestných činů nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 tr. zák. a šíření toxikomanie podle §188a tr. zák., nehledě na to, že předmětná hmotně právní problematika byla řešena v již zmíněném rozhodnutí Nejvyššího soudu.
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. dovolání odmítl, byť dovolací námitky týkající se použité právní kvalifikace zčásti akceptoval, přičemž tak učinil v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. dubna 2004
Předseda senátu :
JUDr. Eduard Teschler
Vypracoval : JUDr. Vladimír Veselý