ECLI:CZ:NS:2004:3.TDO.342.2004.1
sp. zn. 3 Tdo 342/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 7. dubna 2004 o dovolání obviněného MUDr. I. S., roz. Z., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici V., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12.11. 2003, sp. zn. 8 To 134/03, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 51 T 7/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 9. 2003, č. j. 51 T 7/2003 – 999, byl obviněný MUDr. I. S. uznán vinným trestným činem vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák., jehož se dopustil skutkem spočívajícím v tom, že „ dne 18. srpna 2002 kolem 02.00 hodin v předsíni svého bytu v L. po předchozí slovní hádce fyzicky napadl D. K., tak, že jí kolem krku zatáhl kožený opasek provléknutý skrze sponu a jeho silným zatažením jí tak přivodil smrt udušením; dne 19. srpna 2002 kolem 6.00 hodin mrtvé tělo z bytu odvezl svým osobním autem značky Nissan Primera a společně s mrtvým psem ji u rybníka pod Č. v. vyhodil do příkopu silnice v katastru obce D. u L.“. Za tento trestný čin byl obviněný podle §219 odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání třinácti let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. mu soud dále uložil trest propadnutí věci – koženého opasku.
O odvolání obviněného MUDr. I. S. proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 12. 11. 2003, sp. zn. 8 To 134/03, jímž podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výroku o trestu propadnutí věci. Usnesení odvolacího soudu nabylo právní moci dne 12. 11. 2003 a k tomuto datu nabyl právní moci (v nezrušené části) i rozsudek soudu prvního stupně (§140 odst. 1 písm. a/ tr. ř., §139 odst. 1 písm. b/, cc/ tr. ř. per analogiam).
Proti shora citovanému usnesení Vrchního soudu v Praze ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 9. 2003, č. j. 51 T 7/2003-999, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, jímž napadl výrok usnesení odvolacího soudu a v rámci tohoto výroku i výroky učiněné soudem prvního stupně. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dovolatel především namítl, že v řízení před soudy obou stupňů nebyla prokázána jeho vina. Tento závěr dovolatel založil na podrobném rozboru jednotlivých důkazů, jež byly ve věci provedeny, a které soudy považovaly za relevantní pro svá skutková zjištění. Dovolatel především namítl, že svědecké výpovědi, které soudy považovaly za významné pro závěr o jeho vině, jsou většinou nevěrohodné či zcela vymyšlené, popř. byl jejich rozporný obsah soudy interpretován k jeho tíži. Podle dovolatele došlo též k pochybení v hodnocení znaleckého posudku z odvětví psychologie, pokud soud nevzal v úvahu rozpory z tohoto posudku vyplývající a rovněž skutečnost, že znalkyně byla zjevně zaujatá proti jeho osobě. Závěry této znalkyně ohledně vztahu dovolatele s poškozenou pak podle jeho názoru měly mít negativní vliv i na posudky dalších znalců. Dovolatel dále zdůraznil, že dosavadní závěry znalců týkající se jeho epilepsie měly být předmětem zcela nového znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví neurologie, ale i psychiatrie a psychologie. Podle dovolatele došlo k závažným pochybením i při rekonstrukci činu, která byla „chaotická a nepřesvědčivá“ a došlo při ní ke zkreslení jednotlivých údajů, např. v jaké pozici poškozenou našel, jak jí uvolňoval opasek, jak se jí snažil pomoci apod. Figurantka nebyla ani přibližně oblečena jako poškozená, takže nebylo možno prokázat, že k zadrhnutí pásku mohlo dojít také v důsledku toho, že pod jeho přezku se skutečně dostal kus látky. Navíc žádný z orgánů činných v trestním řízení (tj. ani soud) se nezabýval skutečností, že poškozená byla vyšší postavy než dovolatel, což podle něj znamená, že bylo nemožné, aby jí navlékl pásek na krk, když poškozená byla navíc v afektu po jeho předcházejícím zásahu, kdy jí překazil spolykání prášků. Předmětem zjišťování se přitom nestala skutečnost, zda se s ohledem na chybějící otisky jednalo o identický pásek, ani to, zda byl či nebyl konec pásku provléknut poutkem. Důvodné pochybnosti lze podle dovolatele mít i o době úmrtí poškozené, jak ji stanovil soud. Na základě všech výše namítaných skutečností dovolatel konstatoval, že nebylo spolehlivě objasněno, jakým způsobem ke smrti poškozené došlo, tj. zda se tak vůbec stalo v důsledku jednání, které je mu kladeno za vinu. V uvedené souvislosti vyslovil dovolatel přesvědčení, že „pokud by soud posoudil správně po právní stránce skutek, nemohl vyloučit, že poškozená spáchala sebevraždu.“ V petitu dovolání proto navrhl, aby dovolací soud „zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ve smyslu ustanovení §265k tr. řádu“.
K dovolání obviněného se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) a uvedla, že podané dovolání lze považovat za přípustné. Současně však poukázala na to, že dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídá obsahu odůvodnění podání, když uváděné argumenty se týkají výhradně hodnocení důkazů z hlediska následné právní kvalifikace a v závislosti na tom též ukládání trestu. Podle státní zástupkyně jsou argumenty použité v dovolání toliko opakováním obhajoby obviněného z řádného opravného prostředku – odvolání. S těmito okolnostmi se však jednoznačně a podrobně vypořádal ve svém rozhodnutí již odvolací soud. To znamená, že se obviněný svým dovoláním domáhá odlišného hodnocení důkazů, než jak bylo provedeno v řízení před soudy první a druhé instance. Z toho následně vyplývá, že dovolání ve skutečnosti nebylo uplatněno z důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který dovolatel ve svém podání odkazuje. Za popsané situace nelze podle názoru státní zástupkyně dovodit, že dovolání bylo podáno z důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř., což je základní podmínkou jeho věcného projednání. S ohledem na výše uvedené důvody navrhla, aby dovolací soud podané dovolání v neveřejném zasedání (§265r odst. 1 písm. a/ tr. ř.) podle §265i odst. 1 písm b) tr. ř. odmítl.
Obviněný MUDr. I. S. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.) a současně splňuje náležitosti předpokládané v ustanovení §265d odst. 2 věta první tr. ř. a §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. per analogiam. Dovolání napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž bylo rozhodnuto ve věci samé, přičemž podle názoru Nejvyššího soudu je zákonná podmínka uvedená v ustanovení §265a odst. 2 písm. h) tr. ř. splněna i tehdy, jestliže odvolací soud rozhodl podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. a napadený rozsudek zrušil toliko ve výroku o trestu propadnutí věci. Tím v podstatě bylo (z hlediska obsahu výroku napadeného rozhodnutí odvolacího soudu) odvolání obviněného ve výrocích o vině a trestu odnětí svobody zamítnuto, protože odvolání proti těmto výrokům nebylo shledáno důvodným.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které je obviněným dovolání opíráno, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Je-li pravomocné rozhodnutí založeno na zásadních nedostatcích ve skutkových zjištěních, umožňuje zákon dosáhnout nápravy takových vad ostatními mimořádnými opravnými prostředky, zvláště pokud k pochybení došlo v neprospěch obviněného.
Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. bude především popis skutku obsažený v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé, popř. i další okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V projednávané věci však dovolatel nenamítl rozpor mezi popisem skutku a soudy užitou právní kvalifikací ani nesprávnost posouzení souvisejících důležitých hmotně právních skutečností. Shora uvedený dovolací důvod v daném případě opřel výlučně o polemiku se způsobem hodnocení důkazů soudy obou stupňů, když namítl v podstatě to, že soudy nevzaly úvahu celou řadu rozporů v provedených důkazech, obsah dalších důkazů (vzbuzujících pochybnosti o jejich objektivitě a hodnověrnosti) v rozporu se zásadou in dubio pro reo hodnotily k jeho tíži, jiné důkazy měly být zatíženy procesními vadami, popř. některé důkazy důležité pro objasnění věci nebyly podle dovolatele provedeny vůbec. Na podkladě tohoto chybného postupu měl pak být učiněn nesprávný závěr o dovolatelově vině. S tím pak dovolatel ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu spojoval (jako důsledek vytýkaných vad) namítané vadné právní posouzení skutku jako trestného činu vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák., když podle jeho přesvědčení reálně existoval skutkový stav věci, který závěr o naplnění znaků skutkové podstaty uvedeného trestného činu nedovoloval.
Z napadeného rozhodnutí odvolacího soudu i z rozsudku soudu prvního stupně však vyplývá, že oba soudy po zhodnocení provedených důkazů vycházely z odlišných skutkových zjištění (která jsou v jejich rozhodnutích /zejména pokud jde o soud prvního stupně/ náležitě rozvedena a odůvodněna), než jaká měly podle dovolatele učinit, a na těch následně založily posouzení relevantních hmotně právních otázek.To znamená, že se dovolatel s poukazem na vytýkané porušení zásad o provádění a hodnocení důkazů vyplývajících zejména z ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., domáhal revize soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Jeho námitky proto pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nespadají.
Závěrem je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Poněvadž Nejvyšší soud ve věci obviněného MUDr. I. S. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 7. dubna 2004
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler